Re: jak zvladnout stres v praci a domacnost a partnerske vztahy

Lelo, ani nevíš jak ti rozumím.
Tady se všichni budou zabývat talířema, jestli můžou být ve dřezu, jestli stojí za to se kvůli nim hádat. Ale tady nejde vůbec o talíře, ale o přístup. Jistě, že talíře můžou zustat neumyté. Ale takových maličkostí je tisíc a kdyby se měly všechny ignorovat, tak uhnijeme ve špíně. Já se takhle zlobím s manželem od doby, co spolu žijeme. Když jsem byla na md, tak śe cítil dotčeně, že když přišel z práce, malý za ním letěl (protože ho celý den neviděl) a pověsil se mu na nohu. Já jsem se snažila pokud to šlo, být s malý někde pryč a chodit domů až tak hodinu po něm, aby měl chvíli klid. Ale vždycky to taky nešlo. Dokud jsem byla bez práce, tak jsem dělala téměř všechno sama a přišlo mi to v pořádku. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila do práce i já, začaly problémy. Přesto, že jsem chodila a chodím domů dýl, tak on neudělá nic. Nechci po něm, aby vařil večeře, ale on neudělá sám od sebe nic. Takže u nás to chodí tak, že já přijdu domů, kluk je buď venku, nebo si hraje, manžel odpočívá v obýváku. Já přijdu domů a začnu úkolovat. Shodím kabelku, začnu zjišťovat, co bychom si mohli dát k jídlu, do toho diriguju kluka, aby se učil (nechce se učit a připravovat do školy, musí se na něj dohlížet) On mi slíbí, že na kluka bude dohlížet, aby si dělal úkoly. Chvíli to funguje, ale pak stejně musím nastoupit zase já. Naštěstí není pedant na úklid, takže mě nebuzeruje s úklidem, ale vidí nepořádek a příjemné mu to není. Ale nikdy sám od sebe neuklídí nic, co neudělal sám. A když je to jednou uvadlá kytka, pak zase to nádobí, pak je třeba ponožky a tak dále, tak nejde se na to vykašlat úplně. A mě to hrozně ubíjí. A ano, připadá mi to nefér, vždyď já taky chodím do práce jako on, tak proč musím ještě navíc dělat všechno okolo, jenom proto, že jsem žena?