Druhá míza

O nesouladu v sexuálních potřebách partnerů tu toho bylo napsáno už hodně, takže ani nečekám nějaké rady, spíš jsem se přišla jen vykecat nebo slyšet příběhy těch co zažily něco podobného a doufám, že si nikdo nebude myslet, že píšu pro Blesk. Na manžela (lehce po 50tce) přišla druhá míza. Asi si pomyslíte, že budu psát o milence, ale ne, žádnou nemá, chce sex se svojí zákonitou, takže bych vlastně měla být ráda. Problém tkví v tom, že já to nedávám a mám z toho deprese. Ještě před rokem byla frekvence cca 1x za 14 dní a mě to stačilo, popravdě i tak jsem se musela přemáhat. Teď otravuje denně, už jsem mu alespoň vysvětlila, že jeho oplzlé narážky a výzvy mě fakt nenažhaví, tak se snaží dělat tzv. "hezké večery", takže vidím láhev vína v lednici a svíčku na stole a už se mi děla mdlo. Někdy vypění a udělá pěknou scénu, když sezdá, že nic nebude, chová se opravdu jak nadržený puberťák. Znám ženy, co se přemůžou pro klid v rodině, ale já to nedokážu, holt touha po sexu po 17ti letech manželství se nekoná, a teď už to není o absenci touhy, ale o odporu. I když je sex technicky dobrý, tak se cítím ponížená, brečím v koupelně. Obecně už to má vliv na mojí psychiku, takže jsem pořád podrážděná, smutná, protivná, jak na děti, tak na něho. A když mě tak vidí, tak přijde a řekne mi, že někde četl článek, že na výkyvy nálad u žen je nejlepší lék místo antidepresiv sex, a že když se párkrát přinutím, pak mi stoupne adrenalin a budu už to chtít sama. Prostě mě chce léčit tím, kvůli čemu jsem "nemocná". Snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj, ale trvá na tom, že pravdu má on a že mi pomůže "znovuobjevit" sex a že nejdůležitější je to dělat co nejčastěji. Brrrr. Navrhla jsem mu milenku, to vyváděl, co jsem to za blázna, navrhla jsem mu pravidelné středy, to vyváděl, že je to málo, navrhla jsem poradnu, prý ať se jde léčit sama, protože on je normální atd. K ostatnímu v našem životě: ještě před pár lety jsme měli poměrně náročné období, děti malé, věkově blízko sebe, vyčerpaní jsme padali večer do postele, teď jsou samostatnější, všechno se jakoby uklidnilo a začalo být pohodové, tak jsem si myslela, že už si konečně oddychnu a teď zase tohle. Manželství máme takové normální, průměrné, rozvádět se rozhodně nechci, protože děti jdou do puberty a otce potřebují a mají velice rády. Jenom nevím co se sebou, abych se nesložila.