Re: Záchvaty vzteku 6letého předškoláka

Withep, mám pocit, jak píšeš o té školce, oblékání, škemrání apod., jako bys psala o našem Matym. byl poměrně v pohodě, dokud se mu nenarodil v červenci bráška. Navíc od dubna rekonstruujeme byt, musíme bydlet jinde a nabyla jsme dojmu, že toho (mám na mysli změny) na něho bylo najednou moc. Docela se to stupňuje...nevzteká se, to ne, ale je drzí, odmlouvá, něco po něm chci, slušně požádám a on zkrátka neposlechne...neposlechne napoprvé, ale ani na popáté. Takže vysvětluji až nakonec stejně bouchnu. Dnes ráno zrovna...měl se oblékat do školky a on tam sedí dalších 5 minut ve stejném stavu...válí se, mele a mele, ale to co dělat má nedělá. Ještě k tomu má takové komentářeč, jako, že by na světě bylo krásně, kdyby tu byly jen samé děti bez rodičů, kteří stále něco chtějí.

Snažíme se mu vysvětlit, že jsou dětičky, které rodiče vůbec nemají...hodně s ním mluvíme, ale ten jeho vzdor je ubíjející. Asi i to, že je beran dělá dost.

Sladkosti se snažíme eliminovat, také na něj fungují jak červený hadr na býka.

Vím ale, že i hodně napodobuje to, co říkáme nebo děláme my dospělí. Příklad...říkám tátovi několikrát, pojď se najíst...samozřejmě nejde hned a kluk to vidí a pak po něm těžko můžu chtít, aby něco udělal hned, když táta nemusí. Potřebuje vzor, ale ne negativní. Pochopitelně musí chápat, že i rodiče jsou jen chybující lidé, ale...
A chyby dělám i já, to je jasné...ale snažím se, více či méně úspěšně.