Od zítřka začnu s fyzickými tresty

Ja vim, ze tu dostanu nakladacku. Predesilam hlavne, ze jsem samozrejme moc rada, ze mam uzasne a zdrave deti, parecek, 6 let kluk a 3 roky dcera. A taky predesilam, ze jsem byla vzdy proti fyzickym trestum u deti. Ale zacnu jim na zadek davat, protoze to po dobrem nejde, a po zlem (neboli zvysenym hlasem) take ne. Chapu, ze me moje kamoska odsuzuje, protoze jeji dve holcicky 6 a 5 roku jsou tak hodne, poslechnou skoro vzdy, nervou se apod. Mame na vychovu stejny nazor, pouzivame stejne postupy, ale jeji deti se proste chovaji jinak. A i ja jsem na to mela stejny nahled donedavna, protoze prvni syn byl donedavna velmi hodne dite a bylo s nim docela snadne vyjit. My jako deti dostavali na zadek, proto si moc dobre pamatuju, jak jsem to nesnasela a vzdycky jsem rikala, ze ja tohle delat svym detem rozhodne nebudu. Na druhou stranu z nas vyrostli normalni lide, neuvrhlo nas to do pasti drog, depresi ci jinych nasledku. Jak jsem k tomu dospela, ze uz proste na zadek dostanou, to je tezke popsat, urcite na neco zapomenu, nebo nepresne vylicim a hned me nekdo bude tahat za slovicko. Vim ze sveho okoli a stiznosti znamych, ze tato sourozenecka a vekova konstalace je desna v tom, ze deti se neustale hasteri, rvou a jsou v sobe. Jenze ja uz to proste "nedavam". Mladsi nevzali do skolky, takze resim cely den jeji obdobi vzdoru, coz je dost narocne, ale beru to jako normalni. Ovsem potom uz mi nezbyva psychickych sil na tech nekolik hodin co jsou spolu. Dneska strcil jeden druheho do vozovky, pak pri postuchovani oba spadli na chodnik do louze, na hristi se porvali, doma jeci a rvou porad, skacou nebezpecne z gauce, topi se vzajemne ve vane atd. Kdyz jsem videla jak ostatnim detem matky na hristi vysvetlily, ze je tma a je treba jit domu, tak deti jednou, dvakrat odmlouvali, brblali, ale pak sli. Ja je premlouvala, vysvetlovala, prosila, pote vyhrozovala, nenasilne odvadela atd. asi hodinu, uplne me ignorovali. Uz me nebavi vsechno rikat 100x, kdyz me neposlouchaji, vysvetlovat kdyz me totalne ignoruji, resit neustale (ale velice opravnene stiznosti) sousedu na hluk, nespat strachy jestli to neni otres mozku kdyz spadne tam ci onam, jezdit na siti trznych ran do nemocnice a strachovat se, co horsiho si zpusobi. Jasne je, ze stisneny panelak tomu nenapomaha, neni moc dobre mozne je oddelit a u me se stupnuje stres z obtezovani sousedu. Podotykam, ze pomoc manzela i semtam babicek mam, ze to neni jen o moji momentalni vycerpanosti. Spis je to nasranost z toho, kde jsme pri vychove udelali chybu. Nehodlam jim davat na zadek za kdejakou ptakovinu, ale nechci aby jeden druheho strkali pod auto, pochopi me nekdo?