Re: Každý třetí žák ve třídě má poruchu učení

Sam,

no jak koho to motivuje. Mnohé to významně demotivuje, zejména ty, kteří prostě nemají předpoklady k tomu být někdy v té lepší skupině....motivace soutěží funguje pouze u těch, kteří mají šanci tyto soutěže vyhrávat. A od chvíle, kdy jsou děti hodnocené pouze podle výkonů v hlavních (znalostních) předmětech a to ostatní se bere jako okrajové, tak ta skupina, na kterou taková motivace může fungovat, je žalostně malá.

Cílem by nemělo být být za každou cenu mezi nejlepšími, ale dosáhnout svého maxima, odvést co nejlepší práci vzhledem ke svým schopnostem, umět práci dokončit, umět odhadnout, na co stačím, umět se vyrovnat s dílčím neúspěchem, mít možnost naučit se žít se svým znevýhodněním, umět se domluvit, umět spolupracovat, umět se začlenit a naučit se vycházet i s těmi, se kterými si příliš nerozumíš....To jsou věci, které se doma naučíš jen těžko a které by měla škola pomoci naučit. Na 3 x 5 nebo befelemepeseveze opravdu není nutné do školy chodit . Ale protože jsou i děti, které nemají možnost nebo chuť se toto doma naučit a přitom společnosti je prospěšné, když to umí co nejvíce jejích členů, škola poskytuje možnost tyto znalosti v rámci výuky získat.

Cíle vzdělávání nejsou popsané jako souhrn znalostí, ale právě jako klíčové kompetence, které představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplanění každého člena společnosti. Jejich výběr a pojetí vyhází z hodnost obecně přijímaných ve společnosti a z obecně sdílených představ o tom, které kompetence jedince přispívají k jeho vzdělávání, spokojenému a úspěšnému životu a k posilování funkcí občanské společnosti.
Nestojí vedle sebe izolovaně, různými zůsoby se prolínají, jsou multifunkcní, mají nadpředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají.
Učivo je chápáno jako prostředek k dosažení těchto cílů.

A protože každý je jiný a má jiné předpoklady a schopnosti ke získání těchto kompetencí, je hloupost porovnávat všechny mezi sebou jen na základě toho, že spolu chodí do třídy. Třídy jsou důležité pro získání kompetence týkající se schopnosti komunikovat s vrstevníky a umění zařadit se do kolektivu, ale to, jestli je v tu chvíli někdo lepší nebo horší v matematice, nehraje roli. Naopak je hloupost odměňovat jedničkou někoho s výrazným nadáním za výsledek, který ho nestál žádné úsilí, zatímco na druhé straně budeme trestat čtyřkou někoho jiného, kdo stejného výsledku není schopný dosáhnout přes veškerou snahu, kterou tomu věnoval. Oba si zaslouží úspěch a oba by měli zažít pocit, kdy překonají určité překážky a dosáhnou očekávaného výsledku. Jen je třeba očekávat to, na co skutečně mají. Proto je možné ve stejné tídě vzdělávat dítě s mentální retardací, autistu, zcela průměrného žáka i všestranně nadané dítě, pokud je mezi sebou nebudeš porovnávat.

Dokonce lze i všechny hodnotit, i známkovat, když na to přijde, ale nesmí ty známky sloužit k vzájemnému porovnávání. Takže všichni mohou dostat jedničku, pokud odvedou bezchybný výkon v rámci svých schopností a všichni mohou dostat pětku, pokud práci nevypracují. Ale práce všestranně nadaného žáka a práce mentálně postiženého žáka nebude stejná, bude na různé úrovni a bude obsahovat úplně jiné učivo.
A to je přesně to, co většina naší společnosti odmítá přijmout. Ten pocit, že když má někdo něco jednoduššího (z jeho pohledu, ne z pohledu toho, pro koho je určeno), že si prostě nezaslouží stejně dobré hodnocení. Jenže v procesu učení je přsně tohle hrozně důležité. A o tom, kam bude dítě směřovat po těch pěti nebo devíti letech, by nemělo potom rozhodovat, jakých známek dosáhlo, ale jestli splňuje požadavky té které školy. No a když dítě celou dobu makalo na hranici svých možností, tak ty požadavky pravděpodobně splní.