rozhodnutí v nejlepším přesvědčení

"Ecim, ne kazdy by byl svolny k diteti od darce...myslim tim muze...jak bys resila situaci, kdyby proste nechtel...ma vubec tedy pravo nechtit, nebo se musi vzdy podridit zivocisnym pudum sve partnerky?"

V této situaci bych volila buď rozchod nebo adopci.

"Ja vzdycky desne touzila po diteti par mesicu pote co se mi jedno narodilo...strasne moc, nejradeji bych hned...jenze jsem vedela, ze jsou to ciste hormony, dokazu si oduvodnit, ze v principu je to blbost..."

Chápu, znám to. Samotné je mi jasné, že uživit tři děti nebude jen tak, ale snažím se dělat všechno proto, abychom to dokázali.

Vis, svym rodicum bych si nikdy netroufla delat peklo kvuli rozhodnutim, ktere ja nemohu objektivne posoudit...ono jedna vec rict "on tata/mama nechtel/a dalsi" a opravdu vedet proc k tomu rozhodnuti doslo...a celkem doufam, ze me deti nebudou mit jednou potrebu delat peklo me zpetne za rozhodnuti, ktere ucinim v nejlepsim presvedceni, ze jsou spravna...ac se po 20-ti letech mohou jim jevit uplne jinak...

Někteří lidé mají pro svá rozhodnutí vážnější důvody, jiní zase méně vážné. Smůla je ta, že argumentem "myslet to dobře" a "rozhodnutím v nejlepším přesvědčeníů se dá odůvodnit cokoli, i velmi zlé jednání.

Uvedu trochu jiný příklad. Znám matku, která čistě vlastní vinou selhala v profesionálním životě a kompenzovala si to tak, že od svého dítěte (nebudu psát, zda to byl syn nebo dcera) nekompromisně vyžadovala dokonalost. Jakákoli známka horší než čistá (!!!) jednička byla důvodem ke sprostému řevu a nadávkám, každá chvilka strávená jinak než čuměním do učebnic byla považovaná za "flákání", které zasluhovalo další tresty a nadávky. Bylo mi zle, když mi to dítě líčilo, jak se i v době dospívání bálo domů se známkou horší než čistou jedničkou, jak ponižující bylo čelit nepochopení spolužákům ("furt se jen šprtá, nikam nechodí a kvůli každé dvojce se tváří, jako kdyby mu/jí ulítly včely), jak bojovalo s psychickými problémy, uvažovalo o sebevraždě... Má to dítě právo svou matku i v dospělosti nenávidět za to, co mu celé dětství a dospívání dělala? (Myslím si, že ano.) Vždyť ona to s ním myslela dobře a chtěla pro něj jen to nejlepší! Vždyť jí šlo jen a jen o to, aby se dítě mělo lépe než ona! Ona své dítě přeci nadevše miluje a dělala všechno nejlépe, jak uměla! Je dítě povinné jí odpustit a všechno smáznout jen proto, že maminka jednala "v tom nejlepším přesvědčení"? Může dítě "objektivně posoudit" nemožné chování matky, na které tolik let doplácelo? Ono to "nejlepší přesvědčení" je hrozně relativní pojem.

Také doufám, že mi mé děti nebudou dělat peklo kvůli mým rozhodnutím. Ale i když se jako matka snažím, jak nejlépe mohu, tak přesto počítám s variantou, že mi spoustu věcí budou zazlívat.