Diskuze : Hlavní : Kdy mít děti

Veliká gratulace!

Já otěhotněla zcela neplánovaně po 40, byl to velký šok, obrečela jsem to, dloooouho jsem to rozdýchávala. Na 1.kontrole u Dr.jsem si nenechala ani vypsat průkazku, že to ještě musím promyslet, ale na ITP jsem jít prostě nedokázala. Do 16.tt jsem dítko vnímala jako nějakého vetřelce, můj stav mi vyloženě vadil, neměla jsem z něj žádnou radost, jen velikánské obavy, jak to všechno zvládnu. V 16.tt jsem potkala kamarádku s její měsíční holčičkou a najednou jsem pocítila jakýsi malý závan těšení. Od toho dne to začalo být lepší a lepší, obavy pořád veliké, ale nějak jsem si zvykla a smířila se s tím, že celý ten kolotoč kojení, přebalování, vstávání, piplání musím ještě jednou zopakovat.. Dnes už mám 2,5leté dítě a všechno si nějak sedlo, zase jsme se nějak zajeli, vše zorganizovali a jde to. Na něco je tohleto piplání v pozdním věku mnohem lepší např.nic moc neřeším, jsem daleko klidnější, u prvního jsem řešila každou kravinu, teď neřeším skoro nic, pohoda . Celkově si toto mateřství moc užívám, na hřišti jsme teda ještě s jednou maminkou nejstarší, ale zas je fakt že tam má většinou každá první nebo druhé dítě a já už prostě čtvrté.. Obavy mám teda pořád, hlavně abych vše zvládla, abych svému nejmladšímu dítěti vydržela zdravá a trochu fit, než dospěje... obavy, že rodiče hodně zestárli a za čas budou potřebovat taky péči, ale co se dá dělat, můžu jen doufat. Manžel se mnou obavy nesdílí, je v naprosté pohodičce, všechny děti si maximálně užívá a chce páté

Simco, tak to je husty. A evidentne doktori maji nekde nejake mezery

Luthienko,

a právě na tuhle chvíli děťátko čekalo Na taková rozhodnutí jsou doktoří krátcí

Ne Konzervo, nepovažuju za blbiny, jestli dítě do nějakého věku hůře vyslovuje, ale není to pro mě stres. Co se týče případu " můj Pepíček je strašně geniální akorát tedy nosí trojky, čtyřky a každého má na háku, tak to on má poruchu soustředění, dysgrafii, dysortografii a dyslexii a jednou z něho bude Einstein" tak tam, ano, tam jsem rezervovanější. Jedno takové dítě jsem totiž coby dvacetipětiletý ambiciozní nervák protáhla poradnami, získala patřičnou diagnozu a čekala, že ho svět docení. Dneska bych se snažila mu najít školu, kde ho nebudou buzerovat, dopřála mu dětství bez štemplu a nechala ho žít. (naštěstí mou péči vydržel)

Prostě coby čtyřicetiletá matka dokážu snáze akceptovat i dítě, co není vyjímečné jako jsou v podstatě všechny děti zdejších uživatelek

My se s kamarádkama taky nebavíme o nemocech a to už nám bylo 50.