Re: vy nežárlivé, poraďte

Žárlivost je skutečně emoce, stejně jako hněv, pýcha, závist apod.

Je vnímána jako slabost, ovšem i ostatní emoce mohou být takto vnímány ... a narovinu, kdo v životě necítil hněv či pýchu? Žárlivost je taková nepopulární a těžko se přiznává, už je lehčí říct, že se sem tam bezdůvodně člověk rozhněvá, než, že někdy i žárlí (byť v skrytu duše, kdy tím ostatní neobtěžuje a třeba se snaží to nějak rozumově vstřebat – to je myslím ta nejlehčí forma žárlivosti, je zvladatelná, přituhovat nastane, když se člověk sníží k prohlížení mejlů, mobilů, výslechům, vyzvídání, podezírání, sledování atd. ... tím se to jen přiživuje a vyhrocuje).

Může to být kombinace vlastního nesebevědomí, citové závislosti na partnerovi, proč ne ... jaké příčiny má zloba, pýcha, závist? Přesto se kombinace těchto a jiných emocí v každém z nás v určíté míře projevuje, emoce je rychlejší než myšlenka, aby tomu bylo opačně, musel by na sobě člověk velmi pracovat, to znamená 24 hod. denně si hlídat co cítíš, jak myslíš, jak jednáš a chováš se.

Když tě někdo předběhne v řadě, šlápne ti v busu na nohu, na wc není toaleťák apod., málo kdo to s úsměvem ustojí, spíš ti hlavou prolítne: a sakra, už zas + úšklebek na tváři + nepříjemný pocit (a to je zrovna ta emoce: hněv, zloba).
Stejně je to se žárlivosti, ono stačí málo, aby tě tam někde na hrudi píchlo, ale většinou píchne, že si toho nevšímáš nebo si to nějak vysvětlíš (když tomu budeš věnovat ten čas a pár myšlenek a uzavřeš to tím, že je to kravina) tak to není problém a časem tě to snad může nechat chladnou, ale může přijít jiná situace, která tě rozhodí podobně a můžeš začít znova ... je to neustálá práce a někdy se může stát, že to člověk neustojí... vždy je možnost přiznat chybu, omluvit se, přemýšlet nad tím ....

Když není důvod k žárlení (třeba prodavačka bude extra milá na přítele a dalo by se to kvalifikovat jako ostrý flirt), tak to neznamená, že tvoje tělo na to nezareaguje (ten nepříjemný pocit je to), to že tomu bude sekundovat myšlenka np.: „uff tak mám hezkého chlapa, juchuuu“ (a nebudeš se tvářit kysele a nasupeně, ale normálně, tak jak jste do toho krámu vlezli tj. s úsměvem jako spokojený pár) ... to už je jiná, to je jednoduše zvládnutá emoce.

A souhlasím, zachovat si tvář, když člověka opustí partner apod. je asi sebevědomé a silné gesto, ovšem kromě případné žárlivosti musíš potlačit hněv, zlobu a možná i chvilkovou nenávist...

... málokdo uvaří ranní kafe svému milému a jeho „milé“, když je náhodou načapá spolu v posteli. Být takto nad věcí v případě, kdy na danou situaci nejsi připravená a nemáš žádné indície, že se něco hroutí, je velmi těžké.


Myslím, že se dá říct, že není důležité, že se emoce objevují, ale to, jak se zvládají, to je podle mne klíčové nejen vůči sobě samé/mu, ale hlavně vůči ostatním (rodina, přátelé, náhodní kolemjdoucí ) ...