Re: Dilema

Ahoj Jani Randle,

i přes moje revoluční názory též nedoporučuji tlačit na otce. Pokud on nechce a já ano, spíš bych zkusila metodu logiky a lásky, což mu nejlépe může přiblížit předporodní kurs v porodnici, kde se otec dozví, co hezkého i těžkého ho na na porodním sále čeká. Tam, kde jsem rodila (Brno-Obilní trh), otce u porodu vítali, ale pouze ty, kteří prošli předporodním kursem. Jinak hrozí, že se tam bude muž motat neorganizovaně jak hadr na holi a připadat si zbytečně, místo, aby ženu doslova podržel, udělal jí "držák" v náručí, pomasíroval ji v kříži, počítal dechy... A já dodávám, že nepřipraveného později můžou pronásledovat výčitky svědomí.
Jestliže Váš porod (myslím tím Vás všechny tři) nebyl lehký a Tvému muži dovolili být s Tebou, neviděla bych chybu v Tobě, žes chtěla muže u sebe, ani v současném trendu - hlavně ať jsou spolu - ale spíš v neschopnosti personálu rozeznat indicie naznačující, že porod přestává být přirozeným a poslat otce včas pryč. Ne nadarmo se příbuzní posílají za dveře, jakmile je potřeba vzít do ruky skalpel...

Přirozených porodů je 94%, více či méně lehkých. Jestliže jsi prodělala jedno z těch 4% - těžkých, navíc s manželem za zády, blahopřeji Ti. Jsi statečná a měla jsi vedle sebe toho, kdo tě učinil matkou. Píšeš, že se z toho dodnes nevzpamatoval.

Vedla snad porod amatérka, která nechala otce přihlížet zepředu?

Vlastní matka u porodu prý není dobrý nápad, má sklony chránit dceru před všemi bolestmi a brání ji před injekcemi a všemi procedúrami, které před dvaceti lety ještě neexistovaly, dceřiny bolesti prožívá víc, než kdysi svoje

Jana

janatris@post cz