To jste teda chudák, mladá paní!

Stalo se mi to tolikrát, že mě to už ani nenaštve. Opravdu budu otrok?, říkám si, když se snažím uklidit vyžehlené prádlo a mí zlatí kluci (2 roky) mi "pomáhají". Trvá mi to třikrát déle, všechno musím znova poskládat, ale kluci jsou pyšní, jak už jsou velcí. Pak v urputné snaze uklidit si po sobě nočník ho Tomáš vylije a Jakub si do toho sedne. V duchu soptím, ale když oni tak rádi "pomáhají". Po dlouhé snaze se nám teď konečně podařilo, že kluci občas po sobě uklidí i nějaké hračky a neděláme všechno jen my, dospěláci.

Opravdu jsem chudák?, říkám si, když čistím mrkev a pomocníci mi ji třídí tak, že mám v hrnci čistou i tu od hlíny, když Jakub touží uklízet nádobí a tak tak zabráním pořezání rozbitou skleničkou. Když mi Tomáš přináší z kuchyně už úplně vystydlé kafe a vylije ho rovnou na koberec mezi dveřmi a když oba najednou pomáhají tátovi luxovat (od té doby co se luxu přestali bát), až do úplného vyčerpání všech zúčastněných.

Otrokem se opravdu necítím být, když mě jejich táta vystrčí z kuchyně a uvaří oběd. Jenom doufám, že to od něj děti odkoukají a budou se pak v kuchyni střídat všichni tři. Jen někdy si jako otrok připadám, třeba když stojím v noci u žehlení a triček, košil, pyžámek, kalhot a povlečení neubývá. Ale jsou na tom maminky holčiček jinak? Není to hlavně na nás, mámách, naučit kluky i holky, že v rodině se dělíme o všechno a každý musí přispět podle svých možností? My, dvoj- a vícečatové mámy své děti moc nerozmazlíme, ať máme kluky nebo holky.

Tak se usmívám, když kluci po sobě odnesou ze stolu, mrsknou miskou do dřezu (nesmím tam zapomenout nic rozbitného) a pak utřou jednou plínou sebe, stůl a když nezasáhnu, tak i podlahu.

Říkám si, až zase potkám nějakou takovou "milou" paní: "Když jim to vydrží, budu otrokářem!"

P.S. Jaký spodní tón jsem to zaslechla v hlase našeho kamaráda (otce zatím jedné dcery), když se ptal mého muže "Jak to děláš? Já umím jenom jednu holku."