Když dva jsou jako jeden

Ti, kterých se týká, mluví o hloubce vztahu a pocitech blízkosti, které nikdo jiný než jiné dvojče nedokáže pochopit. Právě z této blízkosti ale plyne i řada problémů, o které se nikdo nezajímá a dvojčatům s nimi nedokážou pomoci ani psychologové.

Ve většině vyspělých zemí jsou dvojčata a vícečata oblíbeným „studijním materiálem“. Předcházejí si je genetici, biologové, psychologové i psychiatři a snaží se s jejich pomocí posunout hranice poznání. Bohužel, v České republice zůstávají dvojčata spíše zábavnou kuriozitou a pokusy o seriózní výzkum se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Holky Novákovy, k tabuli!

Každý, kdo se u nás začne o toto téma zajímat, velmi brzy narazí na jméno Kláry Vítkové Rulíkové. Když v roce 1995 založila - na základě zkušeností s vlastními dětmi, pochopitelně dvojčaty - Klub dvojčat a vícečat, nebyly u nás k dispozici téměř žádné zdroje informací. Dnes, po více než patnácti letech, jsou její dvě knížky stále jedinými publikacemi tuzemského původu, které se problematikou dvojčat zabývají. Maminkám dvojčat se tak sice dostane rad ohledně krmení, uspávání a výchovy, když ale děti dospějí, jejich problémy se nikdo systematicky a odborně nezabývá.

„Začíná to už na základní škole,“ říká Klára Vítková Rulíková. „Škola je velký průšvih. Neúmyslný, ale proto není o nic menší. Učitelé totiž většinou nevědí, co si s dvojčaty počít.“

Jednou z nemnoha věcí, které dnes o „dvojčecím“ vývoji víme poměrně bezpečně, je fakt, že není dobré dvojčata srovnávat. Jak to ale zařídit ve škole?

„Průbojnější maminky, především ty pražské, vědí, že musí zajít za učitelkou a domluvit se s ní, aby s dvojčaty jednala určitým způsobem. Jiní rodiče, především na venkově, situaci řeší tím, že nechají děti zapsat do různých tříd. Učitelé si ale stejně mezi sebou řeknou, jak jednotlivé děti prospívají, a pak dítě slyší: Adámku, ty jsi takový nepořádník, to tvůj brácha v béčku, ten se víc snaží! Vůbec si neuvědomují, jak tím ty děti poškozují. Ve Spojených státech běží taková iniciativa: rodičům dvojčat nastupujících do školy rozdají dotazníky, ve kterých mají odpovědět na podrobné otázky o tom, jaké každé z těch dětí je, jakou má povahu a zájmy apod. Pro každé zvlášť. Když jsem o tom slyšela poprvé, říkala jsem si, co je to za hloupost? Pak mi ale došlo, že je to proto, aby se učitelé nad každým dítětem museli zamyslet, aby jim došlo, že dvojčata mají nějaké specifické potřeby, že jsou trošičku jiná a je potřeba se na ně dívat ne očima pedagoga, ale očima toho dítěte.“

Pro učitele je nejjednodušší říct „holky Novákovy, pojďte k tabuli“ a zkoušet je najednou. Nemůže se pak ale divit, že toho buď začnou zneužívat k podvodům a zlobení, nebo se naopak uzavřou do sebe. Žádný metodický materiál pro učitele zabývající se jednáním s dvojčaty u nás neexistuje. A nikdo se nezabývá tím, že takové chování vede k potížím se separací a identifikací, s uvědomováním si sama sebe jako jedinečné bytosti. Dvě osobnosti jsou vnímané jako jedna, a je tak s nimi zacházeno, což může vést k (přinejmenším dočasnému) potlačení samostatného myšlení a jednání.

Chodit s dvojčetem? Kdepak, místo je obsazeno!

Jednou večer před mnoha lety zazvonil Kláře Vítkové Rulíkové telefon. „Jsem z jednovaječných dvojčat a potřebuji poradit,“ ozvalo se. Ukázalo se, že těmi dvojčaty jsou Jaroslava Raudenská a Alena Javůrková, obě klinické psycholožky. „Všude v odborné literatuře se setkávaly s názorem, že dvojčata je třeba uměle oddělovat, podporovat jejich samostatnost, vést je k odlišným zájmům,“ vypráví Rulíková. „Mátlo je ale, že se tohle všeobecně uznávané stanovisko vůbec neshoduje s tím, co samy cítí. Nám je tak dobře, když jsme spolu! - říkaly. A připadaly si divně, že je jejich vlastní zkušenost v rozporu s tím, co by mělo být podle knížek správné.“

Dnes už víme, že pouto mezi dvojčaty není vždy stejně silné. Škála je široká od extrémní závislosti až po snahu záměrně se odlišit. Těch druhých je ale podstatně méně. Jednoduchý, obecně platný návod typu „oddělovat-neoddělovat“ neexistuje.

I když však zdárně přečkají rodičovskou výchovu a školní docházku, ani pak nemají dvojčata vyhráno. Kamenem úrazu mohou být partnerské vztahy.

„V ideálním případě a přirozeném prostředí jdou každý svým směrem,“ vysvětluje Klára Vítková Rulíková. „Závislejší dvojčata, především dívky, ale někdy podřizují partnerství vzájemnému vztahu. Jestliže v nějakém období jedna přítele má a druhá ne, vztah se často rozpadne. Těžko říci, co je příčinou - jestli to, že dívce víc záleží na sestře než na partnerovi, nebo to, že sestru pořád s sebou vodí a na toho chlapa je to zkrátka moc…

Znám případ muže, který, jak v žertu říkáme, žije se dvěma ženami. Sestra jeho manželky, jednovaječné dvojče, se nikdy nevdala, a tak jí zařídili byt na stejné chodbě, hned naproti svému. Manželé nemůžou mít děti, a tak si se sestrou vytvořili takový zvláštní vztah. Jezdí společně na dovolené, při kterých dochází ke scénám jako ze situační komedie: muž jde s manželkou na pokoj, vzápětí přichází další, úplně stejná, a personál hotelu jen vyděšeně zírá…“

Bydlí-li single dvojčata spolu, pravděpodobnost, že si najdou přítele, se prudce snižuje. Muži se jich bojí, pro ně je to přitom ta nejpřirozenější věc na světě. S kým jiným by bydlely? Potenciální partnery neodhánějí záměrně, ale jejich vztah je příliš těsný. Není vedle nich zkrátka volno.

Brácha, kterého jsem nikdy nepoznal

Počet vícečetných těhotenství v posledních desetiletích dramaticky stoupá. Pro představu: v roce 1985 připadla jedna narozená dvojčata na 100 porodů, v současnosti je už tento poměr 1 ku 50. Je to především důsledek stále dostupnější a využívanější asistované reprodukce, částečně i hormonální léčby poruch plodnosti. Tento trend bude nepochybně dále pokračovat - radostná představa záplavy stejně oblečených hezoučkých dvojčátek (a populační exploze, která vylepší naši demografickou křivku) je ale poněkud naivní. I „přirozené“ dvojčetné těhotenství často bývá komplikované. Bylo ale zjištěno, že pokud se vajíčka při umělém oplodnění zamrazí, zvýší to pravděpodobnost jejich dalšího rozdělení. Důsledkem jsou tříčetná až čtyřčetná těhotenství, která staví rodiče i lékaře před nelehkou volbu.

„To jsou věci, o kterých se vůbec nemluví,“ zlobí se Klára Rulíková. „Starší lékaři nechtějí redukce přebytečných embryí dělat, tak do toho nutí mladé mediky. Mnozí z nich to těžce nesou. A což teprve jak se to pere v těch maminkách…“ Vícečetná těhotenství jsou většinou riziková a ne vždy dopadnou dobře, postižení, nebo dokonce úmrtí některého z dětí se někdy nedá zabránit. Společnost tak musí čelit okolnostem, se kterými si tak docela neví rady.

„Když čekáte dítě a ono vám umře při porodu, tak je to smutné, ale normální,“ vysvětluje Rulíková. „Když ale čekáte dvojčata a jedno z nich nepřežije, jste postavená do naprosto nepřirozené situace, na kterou nejste připravená. Na jednu stranu smutníte - a zároveň se máte radovat. Okolí vám dává najevo: buď ráda, že máš aspoň jedno. A vy nemáte možnost si ten smutek prožít.

Vzpomínám si na jeden takový případ: maminka čekala trojčata. Chtěli jí jedno redukovat, ona si ho ale nechala, chlapeček se narodil a osm dnů po porodu umřel. Zůstala jí dvojčata, se kterými vůbec neměla čas truchlit. Nezpracovaný problém se ozval až po osmi letech, kdy mne kontaktovala s tím, že má deprese a že se pořád ještě s úmrtím dítěte nesrovnala. Vyřešili to nakonec s rodinou tak, že si o tom všichni společně promluvili, poplakali si… té paní se pak značně ulevilo.“

Prázdné místo po dítěti, které start do života nezvládlo, vnímá nejen matka, ale i zbylí sourozenci.

„Setkala jsem se s mladíkem, kterému až v patnácti letech rodiče řekli, že byli původně dva, jeho bratr ale při porodu zemřel. Ten chlapec mi napsal, že mu celé dětství hrozně chyběl brácha, že měl pocit, že by ho měl mít, a snažil se navazovat vztahy se staršími dětmi.“

Situace, která stojí zcela mimo odborný zájem, přestože je poměrně závažná, je úmrtí jednoho z dvojčat v dospělém nebo seniorském věku. Taková ztráta může způsobit řadu psychických potíží, mnohem silnějších než u „obyčejných“ sourozenců.

Jednovaječná nebo dvojvaječná. Víte, jak na tom jste?

Při odpovědi na tuto otázku lidé většinou aplikují jednoduché pravidlo: Jsou-li si jedinci k nerozeznání podobní, jde o jednovaječná (monozygotní) dvojčata. Jde-li o muže a ženu, musí jít o sourozence dvojvaječné (dizygotní). Druhé pravidlo skutečně platí vždy, to první ale ve všech případech nemusí. Stoprocentní není ani určování podle počtu plodových obalů: když se dizygotní dvojčata uhnízdí hodně blízko u sebe, může jim srůst placenta a na ultrazvukovém snímku mohou vypadat jako jednovaječná. A naopak - když se oplodněné vajíčko rozdělí do tří dnů, může mít každý zárodek své vlastní plodové obaly, přestože jde o monozygotní pár. Rodiče dvojčat znají mnoho historek o nepřesných a protichůdných informacích, kterých se jim dostalo ze strany lékařů. Jedinou skutečně spolehlivou metodou určení vaječnosti je proto vyšetření DNA, které si lze objednat u některé z firem zabývajících se genetickým testováním. Podobně jako u jiných genetických vyšetření i k tomuto je zapotřebí pouze vzorek DNA odebraný z ústní sliznice. Lze ho provést v jakémkoli věku a stojí přibližně 2 500 Kč.

Vznik jednovaječných dvojčat je pro vědce pořád tak trochu záhadou. O tom, co doopravdy přiměje vajíčko k tomu, aby se rozdělilo, se stále můžou jenom dohadovat. Na rozdíl od dvojčat dizygotních, která jsou příčinou velkého boomu posledních třiceti let, je počet narozených monozygotních dvojčat na světě stále stejný, nezávislý na rase, tělesné konstituci ani na místě, kde matka žije.

Výzkum dvojčat může být nadějí pro budoucnost

Vzrušující i dojemné příběhy dvojčat (zvláště těch, která vyrůstala odděleně, až do dospělosti o sobě vůbec nevěděla a pak najednou zjistila, že jim někde vyrůstá alter ego) vždy spolehlivě zapůsobí. Jak úžasné: mají rádi stejné filmy, dali svému psovi totéž jméno, jejich gesta, humor i způsob řeči jsou shodné. Fascinující příběhy tohoto typu je možné si přečíst v knize americké psycholožky Nancy Segalové Nedělitelná dvěma (Triton, 2009). Tyto osudy dokazují, že síla genetické výbavy hravě překoná rozdílnou výchovu i další vnější okolnosti. Jak se ale zdá, ani tzv. identická dvojčata zas tak úplně stejná nejsou.

„Tato genetická totožnost není, jak autorka sama v závěru knihy naznačuje, úplná - identická dvojčata ve skutečnosti úplně shodnou DNA nemají,“ uvádí v poznámkovém aparátu překladatel knihy Václav Petr. „Podle nových výzkumů (vědci pojali silné podezření už v r. 2005) dochází během života ke změnám - což je objev dalekosáhlého významu nejen pro výzkum identických dvojčat, ale pro genetiku vůbec.“

Ještě mnohem zajímavější než podobnost dvojčat jsou tak jejich odlišnosti. Jak je možné, že jednovaječná dvojčata, která jsou vlastně „přírodními klony“, ve skutečnosti zcela shodná nejsou? Jak se může stát, že jeden z identických bratrů je gay a druhý heterosexuál, že jedna z jednovaječných sester se natolik zřetelně cítí být mužem, že podstoupí hormonální a chirurgickou léčbu a změní pohlaví? Pokud zjistíme, proč má jedno z dvojčat nadváhu nebo sklon k alkoholismu, budeme moci lépe porozumět procesům v prenatálním vývoji, které tyto znaky ovlivňují.