Nedělitelná dvěma

Profesorka psychologie Nancy L. Segalová je ředitelkou Centra pro studie dvojčat na Kalifornské státní univerzitě ve Fullertonu. Kniha Nedělitelná dvěma není jejím prvním dílem o dvojčatech. Segalová studovala přibližně 70 dvojčat ze 135 párů dvojčat vychovávaných odděleně (identických), jimiž se zabývala proslulá Minnesotská studie pod vedením Thomase Boucharda. Kniha je čtivým a velmi zajímavým výtahem z této obsáhlé vědecké studie. Autorka vybrala několik extrémně odlišných a ojedinělých osudů vícerčat, na nichž lze demonstrovat, jak si okolnosti dokážou pohrát se životy jednotlivců se stejným genetickým základem (s dvojčaty a trojčaty) a s jejich rodinami a jak může působení vnějšího prostředí a genetických predispozicí ovlivnit vývoj každého jednotlivce z páru.

Tato kniha otevírá široké pole pro úvahy o tom, v čem jsou dvojčata odlišná. Bez zajímavosti jistě není i fakt, že sama autorka pochází z dvojčat. Zkoumaná dvojčata (či rodiny dvojčat) jsou k ní proto více otevřená a i ona má hlubší porozumění pro to, co někdy zpovídaná dvojčata ani nedokážou pojmenovat. Na základě svých "dvojčecích" zkušeností dokáže vycítit a odhalit to, co dvojčata pouze naznačují či to vychází z jejich chování. Zajímavé by bylo posoudit, k jakým závěrům či jak by získaná fakta interpretoval výzkumník - nedvojče.

V Čechách se fenoménu dvojčat nevěnuje tolik pozornosti jako jinde ve světě, zejména v zámoří. Je to škoda, protože i u nás by se jistě našly osudy, které by stály za hlubší studii a zveřejnění. Máme ale štěstí v jedné věci: už i k nám se dostávají zahraniční knihy zprostředkovávající informace o tom, že dvojčata v sobě skrývají mnohé, co ještě čeká na odhalení. Vědecké výzkumy dvojčat, které byly dosud prováděny v Čechách, byly zaměřeny velmi úzce (výzkum dr. Hany Drábkové o dědičnosti inteligence u dvojčat, výzkum dr. Filipa Španiela o schizofrenii u dvojčat). V poslední době se začínají objevovat v tématech diplomových prací výzkumy zaměřené na specifika vývoje dvojčat či na problematiku rodin s vícerčaty, existují i lékařské výzkumy úzce zaměřené na dědičné choroby u dvojčat. Psychologické výzkumy dvojčat u nás ale stále nejsou zastoupeny.

Když jsem před patnácti lety zakládala první Klub dvojčat a vícečat v Čechách, pociťovala jsem velmi silně nedostatek informací o dvojčatech, nedostatek podkladů, ze kterých by člověk (hlavně tehdy matka) mohl čerpat, aby pochopil onen zvláštní svět dvojčat. V té době jsme se snažili zvát si na naše společná setkání dospělá dvojčata, vyptávali jsme se jich na jejich dětství, dospívání, na to, co oceňovala a co jim vadilo, abychom se jako rodiče mohli vyvarovat případných chyb. Na společných sezeních se některé maminky ptaly: "Jaké to je, být dvojčetem?" A dospělá dvojčata téměř shodně odpovídala: "A jaké to je NEBÝT dvojčetem?" Nezažila, jak se cítí člověk, který vyrůstá sám. A většinou považovala nás, kteří jsme se narodili jako "monoděti", za ochuzené.

Ze svého dlouholetého působení mezi dvojčaty (byť původním smyslem klubu byla pomoc právě rodičům dvojčat) jsem se setkala s mnoha a mnoha zajímavými páry. Se ženami, které - ač obě vystudovaly psychologii - nemohly pochopit, proč se v našich psychologických knihách doporučuje dvojčata od sebe za každou cenu oddělovat, když jim samotným je spolu nejlépe. S muži ve středním věku, kteří vystudovali oba stejnou lékařskou specializaci, každý pracuje jinde v jednom velkoměstě (jeden jako obvodní gynekolog, druhý jako porodník) a baví se tím, že svým pacientkám neříkají, že mají jednovaječné dvojče, protože... "když přijde vystrašená mamina do porodnice, aspoň má pocit, že tam někoho zná". Obraceli se na mě lidé, kteří přišli o své dvojče - ať již v útlém mládí (s problémy, které si neuměli vysvětlit do doby, než jim rodiče řekli, že měli kdysi dvojče), nebo v seniorském věku (a nikdo z jejich okolí nedokázal pochopit, jak moc je ztráta dvojčete zasáhla) - s vírou, že právě u mě naleznou pochopení. Tyto osobní dopisy a zpovědi mě utvrzovaly v tom, že je potřeba dvojčata i jejich rodiny vnímat jako specifickou skupinu lidí a vybudovat pro ně pevnou základnu, přístav, kam se budou moci obrátit, pokud si nebudou vědět rady a loď jejich života se ocitne v bouři osudu.

Nakonec Klub dvojčat a vícečat svou úlohu splnil (ba dokonce přerostl mé původní záměry) - stal se celorepublikovou základnou s pobočkami v téměř každém větším městě, kde mohou rodiče dvojčat a vícerčat nalézt informace, poradenství i podporu při svém nelehkém úkolu: výchově vícerčat. V současné době Klub dvojčat a vícečat provozuje Centrum pomoci rodinám s dětmi z vícečetných porodů v širším centru Prahy, kde se konají přednášky pro budoucí rodiče vícerčat (stejně tak je pořádají pobočky v Brně a Olomouci). Každé dopoledne mohou rodiče dvojčat i dospělá dvojčata nalézt v centru pomoci informace, brožury, letáky a knihy o vývoji a výchově dvojčat. Více se o činnosti Klubu dvojčat a vícečat můžete dozvědět na www.dvojcata.cz.

Přestože mě cesty života zavály jinam a své "páté dítě" - Klub dvojčat a vícečat - jsem v jeho "pubertálním věku" předala svým následovníkům, stále se problematikou dvojčat a vícerčat zabývám ve svém volném čase, protože tomuto fenoménu se, zlákal-li vás jednou, nedá ubránit. Proto si vás, čtenáře, dovoluji vyzvat: Máte-li zkušenosti se zvláštními osudy dvojčat či vícerčat, napište své příběhy na e-mail dvojcata@atlas.cz a podělte se o ně. Budu je archivovat a věřím, že jednou poslouží dobrému účelu, ať již výzkumnému či pouze sběru informací k možnému zveřejnění.

Článek je z lednového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu ledna 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - kousátko jablko zn. The First Years.