Máma nesmí domů...

V naší společnosti byla dříve odsouzená žena spíše výjimkou, statistické údaje uváděly, že většinou páchají trestnou činnost muži. V posledních letech však odsouzených žen přibývá a tím se otevírá otázka, kdo se odsouzením ženy, která má doma malé děti, nejvíce trestá?

Asi není těžké odpovědět. Pokud se jedná o ženu, která je sice pachatelkou trestné činnosti, ale vedle toho umí být dobrou matkou, pak jejím odchodem do výkonu trestu odnětí svobody trpí nejvíce děti. Skutečně ne každá pachatelka trestné činnosti je i špatná máma. Někdy se jedná o zoufalé ženy, které v zoufalé situaci volí trestnou činnost jako východisko z jinak bezvýchodné situace. Svobodné matky s dětmi to měly vždy těžké, také manželky mužů závislých na alkoholu, automatech či drogách. Málokdo si umí představit, jak hrozivými situacemi některé z nyní odsouzených žen musely projít. Některé z odsouzených žen, se kterými jsem se setkala, kradly skutečně jen potraviny, protože neměly co dát jíst dětem. V horším případě snášely pokořování a bití tak dlouho, až se neudržely a sáhly po noži… Dnes už je aspoň možnost, pokud se jedná o manželky „tyranů“, vykázat muže z domácnosti. Situaci to však neřeší.

Vzpomínám si na odsouzenou ženu, kterou manžel závislý na drogách nutil chodit krást. Když nešla, bil ji. Vyhrožoval jí, že pokud to někde řekne, zabije ji. Věřila mu a nikde nic neřekla (já jako vězeňská psycholožka jsem byla první osobou, které pravdu pověděla). Do vězení se dostala ona a jejich děti zůstaly doma s otcem „tyranem“, pod dohledem pracovnic z OSPODu (orgán sociálně právní ochrany dětí). Pro děti v raném věku je ztráta matky, která musí nastoupit výkon trestu, osobnostně devastující. Nabízí se otázka, jak vykonat spravedlnost a přitom nepáchat nevratné škody?

Ne každá matka je dobrá matka

Samozřejmě ne všechny odsouzené ženy jsou dobrými matkami. Nezapomenu na odsouzenou ženu, která byla matkou více dětí a po nástupu výkonu trestu u mě plakala, že se jí stýská po dětech. Na otázku, kde děti jsou, mi odpověděla, že v dětském domově.

Naivně jsem si myslela, že se o děti neměl po dobu jejího trestu kdo postarat, proto musely být umístěny do dětského domova. Její další povídání mě rychle zbavilo naivity, když mi sdělila, že děti už tam jsou dlouho a ona je jednou za čas navštívila. Měla toho moc na práci (rozuměj - bavit se v partě, nakrást si na to, aby si s partou mohli užívat), neměla víc času za dětmi jezdit. Ve výkonu trestu, když se bavila s jinými ženami, kterým se po jejich dětech stýskalo, si vzpomněla na své děti a přišlo jí líto, že s nimi není. Jenže ono jí nebylo tolik líto těch dětí jako spíš sebe. I toto se stává pro odborníky jedním z kritérií určování poruch osobnosti (dříve psychopatie) ve výkonu trestu. Jsou to osoby, které by mnohdy chtěly být dobrými, ale nedaří se jim to.

Při zjišťování informací z dětství lze většinou nalézt patologické domácí zázemí a poruchy vztahových vazeb (vztah mezi rodiči a dětmi, hlavně mezi matkou a dítětem, je nezdravý). Od toho se odvíjí neschopnost fungovat jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k dospělým a také k vlastním dětem.

Zde zůstává velká odpovědnost sociálních pracovnic ODPODu a také soudu, do jaké míry u takovýchto matek ponechávat rodičovskou odpovědnost za děti, zda by nebylo lepší učinit taková opatření, aby tyto děti mohly být umístěny do vhodných adoptivních či pěstounských rodin. Žena, která se neumí na dítě citově navázat, která hledá jen vlastní prospěch, pro něj nebude s největší pravděpodobností nikdy dobrou matkou.

Dobrá náhradní maminka může dítě naučit mít rádo jak sebe, tak i své okolí a může mu dát do života to, co biologická máma neumí. Jen tak se může narušit patologický generační řetězec špatně fungujících matek.

Tam, kde smí být děti s matkou

Aby se alespoň částečně zabránilo narušování vazeb mezi odsouzenou matkou a dítětem v raném věku, bylo otevřeno ve Věznici ve Světlé nad Sázavou oddělení pro výkon trestu matek nezletilých dětí, a to v kategorii dohledu, dozoru a ostrahy. Kapacita oddělení je však omezená. Nicméně pozitivně hodnotím přísná kritéria pro přijetí. Věznice se snaží vybírat na toto oddělení ženy, které jsou dobrými matkami a jejich odloučení od dětí by bylo pro děti, jak již bylo výše uvedeno, osobnostně devastující. Naopak nejsou přijímány ty ženy, u kterých je prokázán již dřívější nezájem o děti. Podmínky oddělení jsou příjemnější než v běžném trestu, a proto je o pobyt na tomto oddělení velký zájem.

Odsouzené ženy s poruchou osobnosti rády využijí děti k vlastnímu prospěchu, kterým je v tomto případě pobyt v příjemnějším prostředí.

Jedním z kritérií pro přijetí matky s dítětem je věk dítěte. Ten je omezený třemi roky. Je to z pochopitelných důvodů - ve třech letech již dítěti přestává stačit jen vztah s matkou a rozvíjí se jeho potřeba rozšiřování sociálního kontaktu na okolí. Ve věznici jsou dozorci strejdové a ostatní odsouzené tety, což není právě ideální. Děti potřebují „vnější svět“, kontakt s ostatními členy své rodiny, kolektiv ve školce, procházky do přírody a další podněty pro svůj zdravý rozvoj.

Ale co větší děti?

Starší děti mohou navštěvovat matky již pouze v rámci oficiálních návštěv, což jsou tři hodiny měsíčně. V kategorii dohledu, dozoru a ostrahy jsou tyto tři hodiny rozdělené na dvě návštěvy, u zvýšené ostrahy pak probíhá návštěva jedna měsíčně. V návštěvní místnosti je několik stolů se židlemi, na které si návštěva posedá spolu s odsouzenou ženou. Matka a dítě nemají možnosti mít „svou intimní chvilku jen pro sebe“, pro dětské návštěvy není žádná speciálně upravená místnost, která by byla aspoň trochu útulnější. A tak děti navštěvující své matky ve vězení zažívají několik traumatizujících zážitků najednou: Po dlouhé době vidí svou mámu, o jejíž pozornost se musí dělit s dalšími rodinnými příslušníky. Je v místnosti s mnoha dalšími, cizími lidmi. Celou dobu je hlídá „pán v uniformě“. Když se konečně osmělí a k mámě se přiblíží (pokud se jedná o úzkostnější dítě), blíží se konec návštěvy, dítě odchází v doprovodu otce, babičky - a mámu musí nechat za tou velkou zdí. Dále už si může s mámou jen psát, občas telefonovat a čekat, že když máma bude plnit ve výkonu trestu vše, co plnit má, a bude už mít téměř polovinu trestu za sebou, pustí ji na vycházku. Musí počítat s tím, že dopisy i telefonáty jsou kontrolovány. Aspoň jednou výhodou pro děti v opavské věznici ve výkonu trestu žen je to, že odsouzené ženy mohou chodit k návštěvám ve svém civilním oblečení.

Nicméně to vše zanechává v dětské duši velké šrámy a ne každá rodina umí reagovat na potřeby dítěte tak, aby se šrámy hojily. Často naopak třeba i v dobré vůli dítě ještě více poškodí.

Na druhou stranu ochránit dítě od těchto návštěv a zamezit kontaktu s mámou také není řešením. Dítě potřebuje být v kontaktu se svou mámou. Je velice obtížné nalézat správné cesty k tomu, jak potrestat matku - pachatelku trestné činnosti - a přitom ochránit dítě, které za nic nemůže.

Nabízí se lepší využití možností alternativních trestů. Ženy, které se nechávají týrat, případně jiným způsobem projevují nezdravý vztah k sobě, bych odsoudila k tomu, že by musely absolvovat sebezkušenostní psychoterapeutický kurz, ve kterém by si daly do pořádku vztah ke své minulosti, vztah k sobě a druhým a součástí by byl rovněž trénink asertivního chování. V rodinných a manželských poradnách je dost odborníků, kteří by byli schopni tuto terapii obsáhnout.

Samozřejmě ještě účinnější by bylo zaobírat se prevencí. To by znamenalo nechat projít všechny osoby pocházející z patologických rodin sebezkušenostní psychoterapií, ale ani tím by nebylo zajištěno, že jednou budou dobrými rodiči. Sám čtenář jistě uznává, že toto řešení není reálné. Proto je smutnou skutečností z praxe, že se mnohé události odkrývají až poté, kdy je již na záchranu situace pozdě. Abych tuto svou úvahu zakončila pozitivně, každý člověk má možnost se rozhodnout, jaký život chce vést. Kdo ví, že chce fungovat lépe, než mu bylo dáno do vínku, má dnes celou škálu možností, na koho se může obrátit, kdo se mu může stát průvodcem k lepšímu životu. S radostí konstatuji, že těchto „hrdinů“, kteří navštěvují odborníky, je velké množství a jistě si zaslouží ocenění.

Hana Kušnírová vystudovala jednooborovou psychologii v Olomouci, dlouhodobě pracovala ve Věznici v Opavě, nyní pracuje v Rodinné a manželské poradně v Opavě.