Odsouzení je vždycky blbý

Odsouzení je vždycky blbý. Kdysi jsem to zažila, zavřeli mého manžela, zavinil havárku. Všichni se na mne dívali jako na tu, co "má cejch na čele", navíc jsem zůstala sama s dětmi, už po rodičovské, ale bez práce a tudíž bez prostředků. Přežívali jsme - jinak se to nedá nazvat - za 1.000,- Kč měsíčně ve třech lidech, já a dvě malé děti. Topení na zimu: co jsem na kárce natahala z lesa. Oblečení: co jsem dostala od sousedek, které znaly mou situaci a věděly, že v tom jsem nevinně. Jídlo: co roste v lese, na poli, na zahrádce, maso: králíkárna, slepice a co dům dá. Kdybych aspoň něco zavinila, ale já i děti jsme byli jen oběť. Po dobu trestu jsem manžela ve vězení nenavštívila, neměla jsem na to. Takže ho neviděly ani děti. Nerada na to vzpomínám.