Já piano, ty piano...

Jako dítě jsem šest let hrála na piano, což pro mne bylo velké utrpení, už proto, že naše piano hrálo falešně a ani nešlo naladit. Cvičila jsem těsně před odchodem na hodinu a dostávala čtyřky a čtyři minus. Jediný světlý bod byla skutečnost, že hodiny se odehrávaly ve stejné budově, kde se nacházela knihovna pro děti a mládež. Rovnou z hodiny jsem tam zaplula, strávila tam notně času a odnášela si deset knih, které jsem příště přinesla přečtené.

Vysvobodil mne až kamarád mého staršího bratra, který v nepřítomnosti mých rodičů bušil do piana takovým způsobem, až popraskalo několik strun. Reagovala jsem na to tak, že jsem se po vzoru hudebnějšího bratra naučila sama hrát na zobcovou flétnu a celou pubertu pak s ní sklízela ovace u různých táborových ohňů. Když mé děti dospěly do věku první třídy, usoudila jsem nezvratně po vzoru svých rodičů, že seznámení s hudebním nástrojem patří k všeobecnému vzdělání, a přihlásila starší dceru na flétnu. Je to jednodušší nástroj než piano, se kterým mám špatné zkušenosti. Měly jsme štěstí - dostaly jsme vynikajícího učitele. Dcera chodila do výuky spolu s další holčičkou, hrály spolu duety a pan učitel je ještě doprovázel na kytaru. Úplně jsem se tetelila blahem, jak je to úžasné, a s dcerou pravidelně cvičila duety i doma. Naučila jsem se hrát na flétnu lépe než před lety.

Dcera ovšem trpěla záněty nosohltanu a dechový nástroj jí nedělal dobře. Měla v jednom kuse ucpaný nos. Sama se rozhodla pro kytaru. A jak byla z té flétny rozjetá, dokonce i sama cvičila, protože já jí s kytarou nemohla pomoci. Usedla jsem vždy k ní do pokojíčku a blaženě naslouchala, jak hraje. Ještě máme druhou dceru, o rok mladší. Věděla jsem, že hudební výchova ve škole by jí hudební nástroj otrávila, a proto jsme našli soukromou učitelku. Předtím jsme ale - proti mé vůli a na popud mého hudby neznalého manžela - zakoupili starší piano. Soukromá učitelka byla rovněž úžasná - důraz kladla na improvizaci a s dcerou hrála od samého počátku čtyřručně. Pak už ale neměla čas, dceru jsme přihlásili do hudební školy, a to byl konec. Začala dostávat známky, a protože to nebyla vždy jednička, dceru to skutečně znechutilo a hraní nechala. Jen to piano nám zbylo na okrasu. Také dcera, která hrála na kytaru, hrát přestala. Na konci sedmé třídy rezolutně prohlásila, že ji to nebaví, že na to nemá čas a že to nemá smysl, protože stejně nemá talent. Její učitel se moc zlobil, ale co se dalo dělat.

Zbyla nám kytara a stojan na noty. Máme ještě další dvě děti. Ale vzhledem k tomu, že výuka hudby patří k drahým kroužkům (v Praze přes dva tisíce korun na pololetí), už jsme rezignovali. „Raději je přihlásím do skautu, aspoň z nich nebudou takové fifleny jako z těch starších holek! Julinku baví výtvarka, raději ji přihlásím na dva výtvarné kroužky, než abych ji dávala do hudebky!“ Rozhodla jsem se. Že jsem starší holky nutila do hudby, zas tak moc toho nelituju, věřím, že si z toho něco do života odnesly. Ale v dnešní době krize už tenhle drahý špás opakovat nebudu.