Hudba a malba v jedné knize

Ve své knize spojila vztah k hudbě a malbě a výsledek je skutečně úchvatný.

Veronika Bílková začala více malovat až na střední škole. „V dětství jsem se věnovala spíše hudbě, hrála jsem na klavír a posléze i na violoncello, které mě moc bavilo, a pak jsem nastoupila na střední školu, kde studoval můj bratr, který mě před přijímačkami naučil malovat,“ usmívá se. „Vlastně jsem spíše stála o to, jít studovat na konzervatoř, kam by mě ovšem nevzali, protože na cello jsem hrála jen několik let, takže jsem někde chtěla ‚nahnat‘ dva roky a zkusit to pak. Na střední uměleckoprůmyslové škole jsem nakonec přišla na to, že mě výtvarno baví víc a je pro mě jednodušší, přirozenější. Hudba zůstala koníčkem,“ popisuje.

Co Veroniku Bílkovou na výtvarné tvorbě těší? „Při ilustraci třeba to, že obrazem mohu něco vyprávět a že textu, který ilustruji, dodám něco navíc. U knihy o Beethovenovi, nad kterou jsme se sešly, mě těší, že jsem ji mohla zpracovat celou, od začátku do konce, i s grafickou úpravou. Je to obsáhlejší projekt, kterým se zabývám delší dobu,“ říká Veronika. „Už shromažďování rešerší, řešení storyboardu neboli obrazového scénáře, to vše mě baví.“ Ilustrace ale umožňují pouze práci na malém formátu, což si výtvarnice vynahrazuje letními zahraničními cestami, kde maluje na velká plátna v plenéru.

Výtvarka se brala jako podřadnější předmět

Veroniky Bílkové jsem se ptala, jestli má nějaké výrazné dojmy z toho, jak vypadala výtvarná výchova ve školce a škole, kam chodila. „Až se sama divím, že si z toho až tak moc nepamatuji. Vím, že nad tím, co a jak jsme tvořili, neprobíhaly žádné diskuze. Výtvarka se brala jako podřadnější předmět, celkově odpočinkovější, a špatné známky z ní měly jen děti, které zlobily,“ vzpomíná Veronika Bílková. Podobné to podle jejích slov bylo i s hudební výchovou.

Zdá se mi, že přistupovat k uměleckým výchovám jako k něčemu podřadnějšímu je škoda. „V těchto předmětech je prostor bavit se s žáky o tom, co dělají a proč,“ říká výtvarnice. „Učím na stejné střední škole, kterou jsem vystudovala, a skutečně se snažím se studenty o jejich tvorbě bavit. A i když vidím, že o předmět nemají až tak velký zájem, snažím se s nimi přijít na to, jak by jim mohl být užitečný pro to, čemu se chtějí věnovat více.“ To, že jsou výchovy na základní škole popelkou, také vnímá nelibě. „I když se dítě nevyjádří hudebně nebo výtvarně, mělo by mít možnost o své práci mluvit, což jsme někdy nedělali a mně to pak dělalo obtíže,“ říká. „Velké potíže jsem měla s tělocvikem, styděla jsem se, že mi to nešlo. A přitom o nic nejde, je to výchova. Hodiny tělocviku pro mě byly těžké, nikdy mě nebavily a nikdy jsem si už nenašla ke sportu cestu. I o tom by se s dětmi mělo mluvit.“

Výchovy a hodnocení

O tom, zda a jak hodnotit práci dětí ve výchovách, se vedou velké debaty. Zejména u malých dětí bychom měli myslet především na to, abychom jim nesebrali radost z toho, co dělají. Jak se pak zachovat v případě, že pracujeme se staršími děti? I když Veronika Bílková pracuje se středoškoláky, její názor na věc mě moc zajímal.

„Když se svými studenty pracuji na větším projektu, což jsou třeba ilustrace k nějaké knize nebo karetní hra, součástí souborného odevzdání je i obhajoba práce. V ní se student může ohledně práce jakkoli vyjádřit – co oceňuje, co ho nebavilo, čemu se chce dále věnovat, co by rád do příště zlepšil.

Na základě odevzdané práce a obhajoby dostanou jednak nějakou známku, ale vždy každému ještě pošlu dlouhý e-mail, ve kterém hodnocení vysvětlím. Ocením nejlepší stránky práce, ve kterých se student posunul, navrhnu, co by bylo dobré v příštím projektu vylepšit, z čeho je poznat, jestli ho práce bavila či nikoli… Dnes to probíhá e-mailem, ale běžně si o tom povídáme osobně. Když je tvorba nenaplňuje a nebaví, snažím se je motivovat i k tomu, aby zkusili nějaký jiný přístup, způsob práce, techniku,“ popisuje. Dodává, že individuální hodnocení je důležité i pro to, aby člověk přistupoval ke své práci sebekriticky. Kladné i záporné hodnocení může díky individuálnímu přístupu dětem dodat motivaci k další práci.

Cesta za knihou

Nakonec se s Veronikou Bílkovou dostáváme i k tomu hlavnímu, její knize, která spojuje hudbu a výtvarné umění a pojednává o Ludwigu van Beethovenovi. „Tahle práce prostě musela přijít, vynahradila jsem si jí dlouhé roky v hudebce, to, že ze mě nikdy nebude virtuóz,“ směje se. „Kniha je mou diplomovou prací a byla za ní spousta přemýšlení o tom, co chci v budoucnu nejvíce dělat. Hudba mě fascinuje a strašně mě baví zpracovávat ji vizuálně, i když to je asi ambiciózní cíl, kterému se nikdy úplně nepřiblížím. V hudebce mě nikdy nebavila nauka, noty pro mě byly jenom značky na papíře, ale když jsem pak hrála na klavír Beethovena, moje paní učitelka mi všechny harmonické souvislosti vysvětlila, ukázala mi, kam se určité akordy hodí a nehodí a proč jsou některé části skladeb hezčí než jiné“ usmívá se Veronika Bílková. „Najednou jsem pochopila, proč se mi něco líbí nebo ne, a uměla jsem si to racionálně vysvětlit.“

Možná i proto si podle svých slov vybrala právě Beethovena. „V jeho hudbě je harmonie a monotematičnost velmi důležitá. Jeden prvek se rozpracuje do spousty složitých motivů. Lákalo mě ukázat dětem, že i když je hudba složitá, nemusí být nemožné ji pochopit. Že v ní můžeme najít fascinující věci.“

MgA. Veronika Bílková se narodila v roce 1994. Vystudovala obor Ilustrace a grafika na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Pracuje jako ilustrátorka a malířka, vyučuje ilustraci a figurální kresbu na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí. Její kniha Ludwig van Beethoven získala nominaci na Zlatou stuhu jako výtvarný počin.