Zhloupneme kvůli počítačům?

„Něco se mi děje s mozkem. V posledních několika letech jako kdyby se mi přestavěly nervové obvody a přeprogramovala paměť,“ stěžuje si americký žurnalista Nicholas Carr. „Už nepřemýšlím tak, jak jsem přemýšlel dřív. Nejvíc je to patrné při čtení. Byla pro mě hračka ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Má mysl se zakousla do příběhu nebo do řetězce argumentů a já jsem trávil hodiny čtením dlouhých textů. To se mi teď povede málokdy. Po dvou třech stránkách mi začne mysl bloudit. Ztrácím klid, nedržím nit, hledám něco jiného. Soustředěné čtení, které mi bylo vlastní, se proměnilo v boj.“

Carr je přesvědčen, že zná viníka. Je jím internet. Pro žurnalistu představuje web nabitý informacemi doslova zlatý důl. Informace, které kdysi klopotně vyhledával v knihovnách a archivech, přicházejí najednou skoro samy. Shánění dat, které dříve zabralo dlouhé hodiny, zvládneme dneska za pár minut několika klinutími v internetových vyhledávačích.

I ve volných chvílích „brouzdáme“ internetem, nakukujeme do blogů a zpravodajských serverů, píšeme e-maily, díváme se na videa a posloucháme podcasty. A za všechny ty informační internetové „hodokvasy“ platíme. Internet mění způsob našeho myšlení, mění naše mozky a ty ztrácejí schopnost soustředění a rozjímání. Carr a spolu s ním mnozí další tvrdí, že informační technologie mění způsob, jakým čteme a přemýšlíme.

Vrozený talent ke čtení

Čtení nám není vrozené, i když při něm využíváme vrozené procesy, jež našim zvířecím předkům sloužily k jiným účelům. Tyto dávné dispozice ke čtení odhalil pokus, v němž byla paviánům promítána na obrazovku buď anglická slova tvořená čtyřmi písmeny, nebo skupiny čtyř písmen, jež neměly žádný význam. Když pavián určil správně slovo, byl odměněn drobným pamlskem. Když určil jako slovo nic neříkající skupinu písmen, nedostal nic. Některé opice se během této fáze experimentu naučily rozlišovat až 300 slov. Neznaly jejich význam, ale zapamatovaly si je. V další fázi pokusu vědci promítali paviánům slova a skupiny písmen bez významu, které opice nikdy předtím neviděly. Paviáni vybírali slova s úspěšností, jež byla daleko za hranicemi slepé náhody. Při předchozích testech zjevně „pochopili“ obecnější rysy – s trochou nadsázky by se dalo říci gramatická pravidla, jež odlišují slova od náhodného uskupení znaků.

O tom, že člověk tuto dispozici neztratil, ale naopak rozvinul, svědčí výmluvně rychlost, s jakou si lidé dokážou písmo osvojit. Jedním z názorných příkladů je vynález písma negramotným čerokíským stříbrotepcem Sequoyahem na počátku 19. století. V indiánské populaci, která do té doby neměla s psaním a čtením žádnou zkušenost, se nově vytvořené písmo rychle ujalo a rozšířilo. V první polovině 19. století Čerokíové vysoko převyšovali úrovní gramotnosti okolní bílé osadníky pocházející z kultur, kde má písmo tisíciletou tradici.

Hůře čteme – hůře myslíme

V „době papírové“, kdy jsme dostávali většinu informací v tištěné podobě, jsme podle Carra využívali dispozici ke čtení a psaní úplně jinak než dnes. Zatímco dříve jsme četli texty jako dlouhou linii, dnes čteme mozaikovitě. Skáčeme po stránce zobrazené na monitoru počítače, kloužeme pohledem po titulcích, hledáme odkazy a jejich prostřednictvím odbíháme od původního tématu bez toho, že bychom se k němu opět vraceli. Naše čtení přestalo být „cestou z bodu A do bodu B“ a proměnilo se v jakési nezávazné dětské poskakování.

Tištěná média bojují v konkurenci moderních informačních technologií o přežití. Některá si pro tento účel pořídila vlastní webové stránky, další už přestala vycházet v papírové podobě a na webu rychle přijala vzhled „klasických“ internetových zdrojů informací. Dokonce i mnohá přežívající „papírová“ média kopírují formát internetu. Titulky velkými písmeny se snaží strhnout naši pozornost. Spolu s obrazovým materiálem zabírá název na stránce často více místa než samotná zpráva. Ta musí být především stručná a krátká. Pokud už je text delší, je rozbit do spousty odstavců a prošpikován boxy, k nimž je možné si od souvislého čtení odskočit. I tištěné sdělovací prostředky tedy vybízejí k překotnému a povrchnímu klouzání a hledání stále nových cílů, jež vzápětí opouštíme, protože se bláhově domníváme, že najdeme něco lepšího, zajímavějšího.

Máme stále méně příležitostí k tomu, abychom se v klidu a soustředěně začetli do dlouhého souvislého textu. A když se nám taková šance nakonec naskytne, s hrůzou zjišťujeme, že ji nedokážeme využít. „Soustředěné čtení se příliš neliší od hlubokého přemýšlení. Když přijdeme o toto tiché hájemství nebo ho zaplníme balastem, obětujeme nejen něco ze sebe sama, ale také z lidské kultury,“ tvrdí Carr.

Na mělčině

Carr a spolu s ním mnozí další bijí na poplach. Miliony lidí čtou internetové servery, ale nikdo už netráví večery četbou Vojny a míru. Všichni si posílají esemesky, komunikují přes Facebook, nikdo už nenapíše skutečný dopis na několik stránek.

„Nadělá z nás Google hlupáky?“ ptá se Nicolas Carr a rezignovaně přikyvuje. „Naše schopnost učit se je narušena a naše znalosti zůstávají jen povrchní.“

Carr shrnul svá varování před neblahým vlivem informačních technologií na lidský mozek do knihy „Shallows: What the Internet is Doing to Our Brains?” (Mělčina: Co provádí internet s naším mozkem?). Kniha byla nominována na řadu významných literárních cen včetně Pulitzerovy ceny za rok 2011. Stal se z ní mezinárodní bestseller přeložený do několika desítek jazyků.

Mnozí srovnávají Carrovu Mělčinu s knihou Tiché jaro od Rachel Carsonové, která vyšla v roce 1962 a jejíž drtivá kritika bezohledného používání pesticidů se stala jedním z hlavních podnětů pro hnutí ochránců přírody. S odstupem času je zřejmé, že Tiché jaro nebylo bez chyb. Zástupy příznivců si však získala a její kritici dodnes riskují nálepku „zaprodanců chemického průmyslu“.

Těžko odhadnout, zda se Carrova „Mělčina“ stane biblí odpůrců nových informačních technologií a zda se jejím kritikům začne spílat do „zaprodanců počítačových firem“. Rozhodně však stojí za to, kritické hlasy vyslechnout. Ani Carrova kniha není bez chyb a její argumentace mnohde „uvízla na mělčině“.

Podle harvardského psychologa Stevena Pinkera se Carr a další kritici moderních informačních technologií míjejí s realitou. Není to poprvé, kdy se obáváme hrozeb, jež se nakonec ukážou jako liché. V 50. letech panovaly obavy, že se americká mládež promění pod vlivem akčních komiksů v generaci kriminálníků. Jenže místo toho kriminalita v USA klesla. Podobné obavy zavládly v 90. letech s nástupem videoher a místo vlny kriminality následoval opět významný pokles. Televize, tranzistorová rádia a video byly stejně jako rocková hudba a další fenomény vnímány jako předehra k intelektuálnímu poklesu západní civilizace. Objektivně měřené IQ však zaznamenává neustálý vzestup.

Už staří Řekové…

Historie obav z nástupu nových informačních technologií je mnohem starší než první koncepce počítače nastíněná Johnem von Neumannem ze 40. let minulého století. Platí tu příslovečné: „Už staří Řekové…“ Příkladem může být Platón, který ve svém díle Faidros nechává promlouvat Sokrata a jeho ústy žehrá na vynález písma. Lidé, kteří se naučí číst a psát, nebudou moudřejší, protože si nebudou muset tolik pamatovat. Jejich znalosti a dovednosti nebudou vycházet z přímého prožitku, ale z povrchní četby jakéhosi zápisu.

V tom se Platón nemýlil. Schopnost memorovat po zvládnutí písma skutečně klesla. Kdopak by si dnes dokázal zapamatovat svůj rodokmen na desítky generací zpět tak, jako to uměli staří Havajci? Kdo by si troufl soutěžit se starořeckými rapsódy schopnými recitovat zpaměti eposy, jako je Ilias nebo Odyssea? Na druhé straně však přineslo písmo lidstvu tolik pozitivního, že „ztráty“ zcela jistě vyvážilo.

Podobně se hrozili Gutenbergovi současníci nástupu knihtisku. Báli se, že záplava levných knih dovolí šířit nejen cenné informace, ale také informace povrchní, zavádějící, nebo dokonce hříšné a podvratné. Kritici viděli v knihtisku zdroj společenských nepokojů a počátek doby, pro niž budou typické všeobecně pokleslé mravy. Sýčkové se opět v mnoha případech nemýlili. Ale stejně jako u písma i u knihtisku hrubě nedocenili jeho přínosy.

Jeden takový technologický zlom, který rázně změnil práci našich mozků, se odehrál v sedmdesátých letech minulého století a především starší generace jej má ještě v živé paměti. Byla to doba, kdy kapesní kalkulačky poslaly do výslužby logaritmické tabulky a logaritmická pravítka. Krabička s displejem a několika tlačítky odsunula do propadliště dějin generaci kupců schopných mrknutím oka sečíst bezchybně dlouhý sloupec čísel a inženýrů počítajících smělé křivky mostů či turbín na „logáru“. Nahradily je generace, které potřebují kalkulačku bezmála i na malou násobilku. Staří matadoři technických oborů zavrhovali nastupující kapesní kalkulačky jako ďáblův nástroj, který novu generaci techniků okrade o intuitivní cit pro materiály, technologie a konstrukce.

Mozek se mění, ale pracuje pořád stejně

Nicholas Carr a jeho početní stoupenci dali punc „danajského daru“ informačním technologiím. Ohánějí se přitom plasticitou mozku, který je s to reagovat na nejrůznější podněty a měnit v reakci na ně funkčnost jednotlivých nervových obvodů.

„Když to slyší kognitivní neurologové, tak obracejí oči v sloup,“ konstatuje Steven Pinker. „Ano, pokaždé když se něco naučíme, když si osvojíme novou dovednost nebo znalost, nervová propojení v našem mozku se změní. To je prostě způsob, jakým mozek uchovává nové informace. Nefunguje tak prostě jako slinivka břišní. To, že je mozek takto plastický, však neznamená, že je to kus jílu tvarovaný našimi zkušenostmi.“

Zkušenost nepřevrací zásadním způsobem to, jak mozek zpracovává informace. Všechny stávající pokusy o převrat ve zpracování informací mozkem skončily fiaskem. Pinker uvádí jako příklad programy na rychločtení nebo tzv. multitasking. Z iluze o schůdnosti multitaskingu nás vyvede řidič auta, který se věnuje rozhovoru mobilním telefonem a při tom „šněruje“ mezi krajnicí a středovou čárou. Omezené možnosti rychločtení dokumentuje příklad Woodyho Allena, který přečetl touto metodou na jeden zátah Vojnu a mír a byl schopen o Tolstojově románu říct jen to, že se odehrává v Rusku.

Efekt konkrétní zkušenosti na mozek je navíc silně specifický. Pokud bude člověk trénovat sudoku, pak se v tom zcela jistě zlepší, ale jeho ostatní schopnosti a dovednosti to příliš neovlivní. Pokud bude cvičit hru na housle, jistě se zlepší jako houslista, ale jeho logické uvažování, slovní zásoba nebo schopnosti počítat zpaměti se zásadně nezmění. Lidé, kteří jsou v něčem opravdu dobří, za to nevděčí nějakému „duševnímu tělocviku“, ale tomu, že se dané oblasti intenzivně věnují. Hudební skladatelé poslouchají hudbu, spisovatelé čtou romány a vědci studují hromady odborné literatury.

Je to na nás

Podle Pinkera se kritici informačních technologií mýlí, když nám podsouvají představu, podle které se mozek zásadně mění s každou činností. Efekt působení nových informačních technologií je silně omezený. „Je to stejná iluze, jakou trpí přírodní národy, které si představují, že když snědí divoké zvíře, budou se pak chovat divoce. Stejně tak neplatí, že když budeme číst krátké zprávy na Twitteru, začneme také v takových krátkých zprávách myslet,“ říká harvardský psycholog.

Moderní informační technologie mají svá úskalí. Mohou nás rušit ze soustředění, a můžeme si na ně dokonce vytvořit návyk jako na alkohol nebo drogy. Ztráta soustředění však není nic, co bychom neznali už dříve. Člověk se jen těžko začte do Vojny a míru v bednářské dílně za plného provozu. Řešení není podle Pinkera v tom, že budeme nové informační technologie odmítat a želet ztracených starých časů. Důležité je, abychom si vytvořili systém práce, který nám dovolí se soustředit. Když potřebujeme klid, měli bychom si ho zajistit tím, že třeba vypneme mobilní telefon a e-mail. Zdaleka nejde jen o klid na práci. Neméně důležitý je i klid v soukromém životě nebo při odpočinku. Pokud potřebujeme nějaký problém pochopit skutečně do hloubky, neměli bychom se spokojit jen s tím, co nám o něm nabídne Wikipedia a co o tomto tématu vydoluje z internetu vyhledávač Google.

„Opravdu kvalitní informace, znalosti a dovednosti získáme jen ve speciálních institucích – na univerzitách, které jsou zárukou aktuálnosti a správnosti informací, které nabízejí i analýzu dat, kritické myšlení a diskuzi o problémech,“ říká Pinker. „To vám nezajistí ani ta nejtlustší encyklopedie v podpaží ani seberychlejší přístup k internetu. Informací přibývá exponenciálně, ale schopnosti lidského mozku a počet hodin, které můžeme denně věnovat studiu, se nemění. Informační technologie nám mohou pomoci v tom, abychom příval informací zvládli a získali data, která potřebujeme. Nejenže z nás nedělají hlupáky, tyto technologie nám pomáhají v tom, abychom nezhloupli.“

Autor absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde se zabývá reprodukční biologií. Na České zemědělské univerzitě, resp. na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích přednáší o biotechnologiích.

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.