Starost o prázdninový čas

Prázdniny = léto. Slunce, potoky, vlčí máky, jahody, les, maliny, voda, duha, hvězdy, moře … Ehm, pardon. Cože, že jsou i jiné prázdniny? Ty ostatní prázdniny? To jsou prázdninečky! Dva měsíce! To jsou prázdniny! Nebo raději dva roky prázdnin! Ne, ne, to je sci-fi. I když, jakápak věda, že pane Juliusi Verne? Dva roky. Ale nejsme přece děti. Zanechme snění, vždyť jsme realisté. A vůbec, i ty dva měsíce jsou až až. Prázdniny…, nemá ono to něco společného s prázdnem? Prázdno. No ano… prázdno. Prázdno… Prázdno se v naší civilizaci téměř bez výjimky musí zaplnit. Ne? Obzvlášť když by to prázdno měly mít děti. (My sami si s ním často nevíme rady…) Musí mít činnost! Ty děti. Aby nerostly jako dříví v lese. Aby se nenudily. Aby něco neprovedly. Aby si neublížily. Aby poznaly něco nového. Aby... však to znáte. Všichni to říkají. Tedy skoro všichni. No dobrá. Tak tedy co s tím? Když vycházíme z průměrného rodinného rozpočtu. Babičky! Jedna jeden týden, druhá druhý týden. To máme čtrnáct dní. To je pěkné ... Ještě tábor. Tři týdny. Výborně! A čtrnáct dní s námi k moři. A týdenní jazykový tábor. To jim jenom prospěje. To máme, to máme… osm týdnů. Kolikpak nám to ještě zbývá? Šest dní. No to už vystačíme s příměstským táborem. Vida, vida. Tak ještě přihlásit, zaplatit. Sbalit. A šup. Vyprat, sbalit a šup. Šup. Šup. A šup.

Jedna možnost.

Aby se člověk něco naučil, je potřeba chodit hodně za školu. Tvrdí paní Iva Pekárková. A není jediná toho názoru. Jenže: „Žák je povinen chodit do školy pravidelně a včas podle rozvrhu a účastnit se činností organizovaných školou…“ Většina škol ještě zatím taková je. Vše pečlivě zorganizováno, pro samostatné přemýšlení prostor nezbývá, a co hůř, často ani není žádoucí. Je tedy na nás rodičích, abychom našim dětem umožnili „jít za školu“. Aby alespoň prázdniny byly pro nás i děti výzvou k dobrodružství a výpravám nejen do letních krajin, ale i k cestám k sobě samému. Jsem přesvědčený, že by to byl krůček od zaplňování našeho světa nakupovanými prázdninovými zážitky a předměty k opravdovějšímu prožívání a k dobrodružství z objevování a poznání nejen vnějšího světa, ale i svého nitra.

Je to jiná možnost? Dokážeme si takto jinou možnost představit? Víme, co by naše děti dělaly, kdybychom se jim nestarali o volný čas?

Japonská princezna přestala kvůli šikaně chodit do školy. To není exkurz do minulosti. To je příběh z letošního března. Násilí studentů v čínských školách je běžným jevem. Také současnost. Podobně obvyklé jsou nyní v Číně msty na bezbranných dětech. Dosud jsme byli takové události uvyklí připisovat USA. No dobrá, zřídka i Evropě. Možná to vše také souvisí s prázdnotou. S bezradností. Máme dva měsíce prázdnin před sebou. Máme příležitost dovolit si prázdno zkoumat a užít léta k promýšlení jiných možností.