Puberta a lezení

Na téma práce s mladými lidmi, která je právě specifická vzhledem k populaci, kterou určuje její věk, jsou pořádány odborné semináře a konference. Rodiče jsou nezřídka pubertou dítěte překvapeni – přichází brzy, nečekána, nezvána a oni nevědí, jak ji nejlépe zvládnout.

V dalším díle cyklu Čas pro rodinu (vysílala ČT1 10. 5.) se autorky pokusily nabídnout několik z mnoha možných variant řešení, jak nejen období dospívání v rodině zvládnout, ale možná i vytěžit z něho cosi užitečného pro jednotlivé členy rodiny i do další životní etapy, která ji dříve či později čeká. Zůstane prázdné hnízdo a „ptáčata“ se do něho budou, zvládne-li rodina dobře i období dospívání, ráda vracet.

Lenka

měla v pubertě zcela přirozenou potřebu – vymezit sama sebe vůči Martinovi, staršímu bratrovi, i vůči matce. Ta byla navíc projevy dospívání Lenky trochu zaskočena, protože Martin je tichý introvert a jeho vstup do puberty ani nezaznamenala. Lenka se navíc dostala na střední školu s uměleckým zaměřením a její třída si brzy v učitelském sboru získala přezdívku „třída feťáků“. „Měla jsem o Lenku hrozný strach,“ říká matka, „protože vím, jak může být snadné jednou dvakrát nejít do školy, být s partou někde venku, kde je chvíli zábava a pak možná i díky nudě nebo proto, že mě momentálně nikdo nekontroluje, se zkusí droga. Pak následuje falešná omluvenka, lež, výčitky svědomí. A být alespoň chvíli nad věcí mi pomůže zase droga,“ dodává. Paní Pavlová věděla, že Lenka není samotářský typ a že potřebuje mít široký kontakt s vrstevníky. Když byly děti malé, navštěvovaly zájmové kroužky. Ty pro mladé lidi nad 15 let nejsou, nebo alespoň o nich nic nevěděli a aktivity, které nabízely různé agentury, byly pro rodinu finančně nedostupné. Ke všemu sportovní klub, za který chtěla Lenka hrát fotbal, nepotřeboval dívky.

Pak do školy přišli terapeuti Střediska pro mládež KRUH . Mluvili o možnosti stát se zakládajícími členy právě vznikající horolezecké skupiny. Lence se nabídka Kruhu zdála zajímavá. Možná, že podvědomě hledala i jinou možnost narovnání vztahů s bratrem a matkou, než je klasická rodinná terapie.

„Když jsem se s Lenkou prvně bavil o bratrovi, získal jsem informaci, že doma žije s ,debilem’,“ říká s úsměvem terapeut KRUHu Michal Jirásek, sám věkem blízkým k ,věku problémů’. „Lenka byla od začátku aktivní členka lezecké skupiny a začal se blížit první víkendový výjezd, na který s námi měla jet. Protože jsou všichni členové skupiny nezletilí, je nutné svolení rodičů. Jednoho dne se ve středisku objevila rázná paní a chtěla se mnou mluvit,“ vzpomíná Michal. Představila se a řekla, že si jde zjistit, s kým má jet Lenka na víkend a jak je celá akce vůbec zajištěna. Řekl jsem, že to jsem já, kdo skupinu vede a s kým tedy pojede i Lenka. „No, to si nejsem tak jistá,“ odpověděla tenkrát paní Pavlová. „Musela jsem si přeci zjistit, s kým tehdy čtrnáctiletá Lenka pojede na celý víkend,“ říká matka, „a Michal se mi vzhledem k věku nezdál moc důvěryhodný.“ I důvěra potřebuje čas, aby se mohla rozvinout a dnes má prý paní Pavlová pocit, že zná Michala řadu let. Podvědomě se jí podařilo pojmenovat velmi důležitou podmínku pro práci s dospívající mládeží. Terapeut by měl umět pracovat nejen na kvalitním vztahu založeném na pocitu důvěry a bezpečí s mladým člověkem, ale pokud je to alespoň trochu možné i s jeho rodičem.

Do lezecké skupiny začal postupem času chodit i Martin a paní Pavlová se pravidelně zúčastňuje skupin, ve kterých dostávají prostor i rodiče. Za nejdůležitější zde považuje, že se učí někdy i za pomoci prostředníka spolu s dětmi komunikovat a že zde mají možnost řešit i to, co by jí děti dříve nikdy neřekly. A nevyřčená slova a problémy mohou časem nabýt takových rozměrů, že vznikne zeď mezi rodiči a dětmi, což je právě to, k čemu nechce aby došlo. Lenka a později i Martin měli možnost se na prahu dospělosti potkat s programem i s terapeutem, který pomohl dětem najít cestu k sobě zpět. Lenka už nebydlí s ,debilem’, ale s bratrem, se kterým mají společný zájem. Jak se to podařilo?

Na jednom laně

Terapeut KRUHu Michal začal při práci s mládeží terapeuticky využívat horolezeckou techniku. Tato sportovní disciplína totiž působí psychologicky, pedagogicky, sociálně a zároveň netradičně, což je právě pro mládež s problémy v období puberty zajímavé a důležité. K nějakému „kravaťákovi“ by do ordinace na terapii nešli. Lezení na cvičné skále ve dvojici, kdy jeden z dvojice jistí a druhý leze, obsahuje řadu prvků, které posilují a rozvíjejí psychosociální dovednosti obou z nich. Těžko si lze představit partnerství na skále bez vzájemné důvěry, zodpovědnosti, kvalitní komunikace, spolupráce a empatie. Mladí lidé dostávají příležitost zvládat např. nepříjemné emoční stavy, jako je např. strach z výšky, kdy vlastním prožitkem strachu jsou lépe schopni vcítit se do strachu druhého a pochopit ho. „ Terapeuticky je zajímavé vytvořit lezeckou dvojici ze členů skupiny, kteří spolu neumějí spolupracovat,“ říká Michal. „Od začátku, kdy do skupiny přišel i Martin, jsem pracoval na tom, abych Lenku s ním mohl časem přivázat na jedno lano.“ Lenka sama říká, že si poprvé uvědomila, že má zodpovědnost za zdraví a možná i za život bratra, když ho jistila na skále. „Kdybych chtěla, tak tě zabiju,“ prý tenkrát vykřikla, ale zároveň si uvědomila, že to nikdy nemůže udělat.

Možná až symbolicky působí záběry, kdy jsou Lenka s Martinem na skále, daleko i vysoko od matky a ona je sama z dálky pozoruje. Může jenom sledovat, jak se jim daří pracovat, komunikovat, překonávat strach a další překážky a vzájemně cítit zodpovědnost a sounáležitost. Vždyť sourozenecký vztah je nejdelší na světě. Může jim držet palce a doufat, že i ona se podílí na tom, aby jejich „cesta dál, nahoru a dolů“ dobře dopadla.