Doktor ví, co je potřeba...

O tři měsíce později sedí ženy, teď už ne těhotné, ale s miminky na klíně nebo u prsu, a střídavě mluví o zážitcích z porodu a o prvních dnech s miminkem. Lektorka poslouchá jejich vyprávění, které se šablonovitě vine od času první kontrakce (nebo prasknutí vody), přes čas příjezdu do porodnice, výčet zákroků, až k času a způsobu narození miminka, poté často promptně uloženého ve vyhřívaném lůžku. "A co se vlastně dělo, že jste rodila kleštěmi?" zeptá se jedné z nich. Paní znejistí, zatěká očima po ostatních a přizná: "No, já vlastně nevím... zničehonic tam prostě začali běhat, říkali, ať tlačím, a pak vzali kleště." Odmlčí se a dodá: "Byla jsem pak ráda, že je malý v pořádku... ale stejně si připadám neschopná, že jsem to nezvládla."

Lektorka se zeptá na detaily a pak empaticky vysvětluje, jaké situace můžou vést ke klešťovému porodu a že s největší pravděpodobností šlo o špatně postavené miminko, nikoli o její neschopnost dítě vytlačit. Za chvíli další z žen přizná: "Já taky nevím, proč mi dávali tu kapačku... s ní se nedalo chodit, jít do sprchy, nic... ale asi to bylo potřeba, ne?" Lektorka to připustí a zeptá se jí, jestli se "jich" na to ptala. "Ne, to ne... oni prostě přišli, byli moc hodní a všechno, ale prostě mi to zavedli, ani nevím, co v tom bylo."

Při dalším rozhovoru vychází najevo, že jen jedna z nich (nebo její muž) se ptali, co se děje a co a proč jí budou dělat. Lektorka marně odhání nutkavý obraz trochu vyděšených, ale důvěřujících rodiček, vstupujících do porodnice, kde na ně čeká kompetentní a akceschopný personál, který jejich porod iniciativně převezme a zvládne, načež porodnici opouští poněkud znejištěné matky, které si sice domů odnášejí dobrý výsledek porodu (zdravé a živé miminko), ale pořádně netuší, jak k němu vlastně přispěly. Místo toho řekne: "Je to obtížné, snažit se něco dohadovat uprostřed porodu, že? A po porodu máte v náručí zdravé a krásné miminko a jste rády, že to máte za sebou - nemáte energii ani náladu zjišťovat, co se vlastně stalo." Všechny souhlasí, ale nejasná atmosféra smutku a ztráty přetrvává.

Jen jeden den v životě?

Po takovém úvodu se možná zatváříte optimisticky a řeknete, že to je jen pár hodin, maximálně dní, a přežijí to všechny, a hlavní je, že matka i dítě jsou v pořádku, a lékaři se podle všeho chovali slušně, a to se taky počítá.

Jenže... jenže. Představte si, že bydlíte celý život na rovině a teď se chystáte žít na horách. Abyste se tam dostali, musíte na ně nejdřív vylézt. Výstup je náročný a možná i nebezpečný, ale to je pobyt na horách taky. Dlouhou dobu se na něj chystáte a počítáte s pomocí zkušených horských vůdců. Když vyrazíte, nejdřív jde všechno dobře, ale po chvíli vám začne docházet dech, a tak zavoláte vůdce. Vůdce si vás prohlédne a rozhodne se vám bez dalšího komentáře, ale v dobrém úmyslu připevnit něco na nohy (pak se dozvíte, že to byly mačky). Výstup jde sice rychleji, ale zato vám začíná docházet dech. Váš průvodce to po chvíli zjistí a začne vás (taktéž bez komentáře) tahat za ruku, případně nadlehčovat batoh. Poněkud vás to vyvede z míry a soustředění a začnete klopýtat. Možná bude hrozit, že upadnete a zraníte se, a horský vůdce briskně přivolá lanovku, která vás vyveze nahoru. Budete tam, kam jste mířili - jak se budete cítit? Jak se vám bude chodit po horách - sebejistě a s důvěrou ve své schopnosti, nebo budete u každého kamene potřebovat pomoc průvodce? Bude se vám na horách líbit?

A teď si představte, že se film vrátí na počátek vaší cesty do hor. Horský vůdce se vás zeptá, jak cestu zvládáte, podle potřeby nabídne různé možnosti pomoci a vysvětlí, jak se vám s nimi bude chodit. Vyberete si (nebo se rozhodnete to ještě chvíli zkusit sám) a jdete dál. Když uvidí on nebo vy sám, že jste na nebezpečném terénu, nabídne další řešení, a není-li jiné cesty, doporučí i lanovku. Jaké jsou vaše pocity v tomhle případě - jak se vám chodí v novém terénu a jak se vám tam líbí? I teď vám asistoval horský vůdce, a možná i teď jste vyjeli nakonec na vrchol lanovkou. Rozdíl je v tom, že jste věděli, co se děje, horský vůdce vám pomáhal vidět situaci i jeho očima, a podíleli jste se na rozhodování o své cestě. Nejspíš vám hory budou připadat trochu cizí a neznámé, řešíte nové problémy při jejich zdolávání, ale pravděpodobně cítíte, že když jste zvládli výstup, poradíte si i s nimi (a vždycky je tu nějaký horský vůdce, kterému se dá v případě potřeby zavolat).

A teď si nahraďte v obou příbězích slovo "hory" za "rodičovství", "výstup" za "porod", "horský vůdce" za "porodník/porodní asistentka", a "lanovku" za "operativní porod". (Ostatní situace při porodu, a zákroky horského vůdce, pardon, zdravotníků, nechávám na vaší fantazii.) Oba příběhy popisují různou subjektivní (osobní) zkušenost žen procházejících těhotenstvím a porodem do rodičovství. Podobenství není úplně náhodné - výzkumy ukazují, že ženy, které se aktivně podílely na rozhodování o péči v průběhu porodu, jsou se svým zážitkem z porodu spokojené, a to i v případě, že porod byl objektivně dlouhý a obtížný; rozhovory s nimi také ukazují, že tyto ženy hodnotí pozitivněji i svou rodičovskou zkušenost. Na druhou stranu ženy, které takovou možnost neměly, si s sebou výrazně častěji nesou následky v podobě porodního traumatu a poporodní deprese - a to je velmi stresující okolnost ve chvíli, kdy máte pečovat o novorozence.

Na cestě k dobrému porodu

Zdůrazňuji, že ačkoli jsem zastánkyní porodů bez zbytečných intervencí a medikace, vím, že pro řadu žen zahrnuje představa dobrého porodu například epidurální anestezii nebo dokonce císařský řez. Každá žena má také jinou potřebu podílet se na rozhodování. Následující doporučení jsou přesto univerzální a mají vám pomoci zvýšit vaši schopnost činit během porodu funkční rozhodnutí:

1. Sbírejte informace. Zajímejte se nejen o to, jak porod probíhá, ale i co jej pozitivně ovlivňuje, jaké jsou možnosti úlevy při kontrakcích, které zákroky se při něm nejčastěji provádějí a jaké jsou jejich přínosy a rizika. Na webových stránkách Aperia jsou nyní ke stažení výborně zpracované letáky "Šest zásad zdravotní péče podporující normální porod", jejichž účelem je právě podpořit informovanou volbu a rozhodování o péči při porodu. Jejich autorem je Institut pro normální porod Lamaze (Lamaze Institute for Normal Birth), mezinárodní nezávislá nezisková organizace, zabývající se i předporodní přípravou. Jsou určeny primárně pro rodiče a mají jim usnadnit orientaci v záplavě informací o porodní péči, protože se opírají o výzkum a zároveň jsou přehledné a stručné - téměř nepravděpodobná kombinace! Pokud chcete jít do hloubky a přečíst si o péči přátelské matce a dítěti více, stáhněte si český překlad 10 bodů Mezinárodní Iniciativy za porodní péči pro matku a dítě (International MotherBaby Childbirth Initiative, IMBCI, ). Dobrým zdrojem může být i kvalitní kurs přípravy k porodu. (Vraťte se k analogii s horským výstupem - i tady pomůže, když si dopředu zjistíte něco víc o hoře, na kterou vystupujete, a o možnostech, které máte.)

2. Vybírejte důkladně místo porodu. Přehled porodnic nabízí opět web Aperia i www.rodina.cz/porodnice; i přesto, že medailóny porodnic jsou obsáhlé, vyplatí se vybranou porodnici navštívit a seznámit se s prostředím i personálem. Je vhodné doptat se na věci, které vás zajímají - seznam možných otázek lze stáhnout například z webu Koalice za zlepšení porodnické péče (CIMS), kde najdete i další materiály. Poslouchejte svou intuici - měla byste se tam cítit příjemně a uvolněně, je to důležitý předpoklad pro hladký průběh porodu. Personál by měl být připravený vám naslouchat a brát vás vážně, v ideálním případě by vás měl při rozhodování sám podporovat (kriticky je třeba uvést, že to je zatím v českých porodnicích spíše vzácným jevem). Při porodu buďte připravená se ptát (případně tento úkol delegujte na svůj doprovod) a nechte si vysvětlit případné zákroky i váš stav.

3. Hledejte podporu. Při porodu s vámi nemusí být jen váš partner, ale i další osoba, která dobře zná nejen vás, ale má i dobré znalosti a zkušenosti s podporou porodního procesu. Může jí být dula, vámi přivedená porodní asistentka, anebo blízká přítelkyně, která má náhled na vlastní porodní zkušenost. Pro někoho může být obtížné překonat hranice intimity, které spojují oba partnery, a přizvat k tak osobní záležitosti, jakou porod je, někoho třetího; v porodnici, kde pravděpodobně budete znát zdravotníky v nejlepším případě od vidění, pro vás ale další známá pečující osoba může znamenat důležitou kotvu a zdroj emoční podpory i informací. Prospěšnost této podpory dokládají i výzkumy, které mluví o snížení počtu operativních porodů a o větší spokojenosti rodičů nejen s průběhem porodu, ale i s rodičovstvím! Seznam dul naleznete na webu ČAD, o kontakt na porodní asistentku z vašeho okolí, která doprovází k porodům, si můžete napsat některé z organizací porodních asistentek (www.unipa.cz, www.ckpa.cz).

Na první pohled to vypadá, že aktivní rozhodování už dopředu vyžaduje značnou aktivitu navenek - přečíst knihy, projít weby, chodit do kursu, navštívit porodnici... To nejdůležitější se ale děje uvnitř, a samo o sobě by vydalo na další (a nejspíše mnohem delší) článek:

4. Důvěřujte si. Dalo by se říci, že chcete-li při porodu o čemkoli rozhodovat, bez ochoty naslouchat signálům vlastního těla to nejspíš nepůjde. Při rozhodování vám všechno, co zaznělo v předchozích doporučeních, může být jen oporou, ale váš vnitřní postoj vychází z toho, co vy sama v danou chvíli potřebujete, z vašich tělesných i emočních pocitů. Schopnost setkat se se svými potřebami a důvěřovat své schopnosti porodit dítě tváří v tvář intenzitě porodu či autoritativně působícím zdravotníkům vyžaduje velkou sebepodporu a není úplně samozřejmá. Cítíte-li, že se vám jí nemusí dostávat, můžete ji hledat už v průběhu těhotenství v kursu přípravy na porod, u porodní asistentky či duly, nebo v psychoterapii a poradenství.

Autorka je psycholožka a psychoterapeutka, pracuje s nastávajícími rodiči a spolupracuje s o.s. Aperio - Společnost pro zdravé rodičovství