Stresující vyšetření podruhé

Článek končil ve dvacátém týdnu těhotenství čekáním na dodatečně provedený tripple test. Dle mého očekávání nedopadl nejlépe a ukázal zvýšené riziko Trisomie 18 (Edwardsův syndrom), 1:35. Znovu jsem odmítla amniocentézu, protože jistotu jsem mít nechtěla - věděla jsem, že si mimčo nechám stůj co stůj a při odmítnutí odběru plodové vody jsem měla pořád naději. Začala jsem na internetu hledat články o Trisomii 18 a vnitřně jsem se uklidnila. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně, desítky příběhů rodičů, jemž se takto postižené dítě narodilo, a kteří byli vděční za každou minutu s ním strávenou, mě v tom utvrdily.

Ve 32. týdnu mě čekal další ultrazvuk, opět na genetice. K dřívě zjištěným problémům - cystám na mozku a dilataci pánviček se přidala ještě plicní sekvestrace. Vzácná vada, která je způsobena růstem nefunkční plicní tkáně mimo samotné plíce. Tím, jak roste, může v kritických případech utlačovat srdíčko nebo komplikovat dýchání a musí být po porodu odoperována. Od té chvíle mě čekal dvakrát do týdne podrobný ultrazvuk a monitor, nikdo nevěřil, že mimčo by mohlo být zdravé. Bylo jsem přeložena k jiné gynekoložce a do jiné porodnice, specializované na vysoce riziková těhotenství. Sešla jsem se s genetičkou, která mi nastínila, která vyšetření podstoupíme po porodu, s dětským chirurgem, který mi vysvětlil, jak probíhá operace zmíněné sekvestrace a až na občasné záchvaty nejistoty a strachu jsem se cítila dobře, smířená s tím, co má přijít.

Protože dva dny před plánovaným termínem porodu se stále nic nedělo, žádné poslíčky ani signály, že se porod chystá, doktorka mě prohlédla a zjistila, že jsem otevřená už na 6 cm. Domluvily jsme se, že mě druhý den přijmou v nemocnici k indukci.

Porod sám byl krásný a rychlý, ve 3 hodiny jsem dostala kapačku s pitocinem, do osmi se nic nedělo, pak jsem začala kontrakce trošku cítit, nechala si píchnout epidurál a v půl jedenácté se narodil Peťulka, 3, 65 kg a 53 cm. Na porodním sále bylo lidí jak na jarmarku, okamžitě mi malého odvezli na novorozeneckou JIPku na sledování. Dostali jsme se za ním asi po třech hodinách, to už jsem od sestřičky věděla, že na Trisomii 18 to nevypadá. Byl tak krásný! Byla jsem na sebe tak hrdá, že jsem si ho prosadila navdory všem problémům...

Protože dýchal sám, druhý den mi ho přivezli z JIPky ke mně na pokoj. Po pár minutách se mnou si ho odvezli na genetiku, nabrali krev a přeměrovali všechno možné. Výsledek - nezdá se jim, že by se jednalo o chromozomální vadu. Výsledky testů to potvrdily. Měli jsme samozřejmě strašnou radost, ale pořád ještě zde byla ta plicní sekvestrace a dilatace pánviček. Ve dvou týdnech měl Peťka druhý rentgen, který nic neukázal, byl proto objednán na CT vyšetření hrudníku v šesti týdnech. Dlouho jsme s manželem mluvili o tom, jestli ho nechat tohle vyšetření absolvovat nebo ne. Jedno CT vydá za 400 rentgenů pokud jde o míru záření a ani jeden z nás si nemyslel, že je k němu důvod, když rentgeny nic neukázali. Na druhou stranu zde bylo mnoho prenatálních ultrazvuků, kde sekvestraci pokaždé viděli a měřili. Nerada, ale souhlasila jsem. Na CT ho vzal manžel, protože 4 hodiny před tím nesměl jíst a protože v té době vyžadoval kojení každou hodinu a půl, myslela jsem, že to lépe snese, když mě jako zdroj mléka neucítí. Navíc nevím, jak bych snášela slyšet ho plakat hlady. Za dvě hodinky byli s manželem z nemocnice zpátky a odpoledne jsme si volali pro výsledky - žádná sekvestrace tam NENÍ!!!!!!!!

O dva dny později jsme ještě absolvovali ultrazvuk ledvin - dilatace tam pořád byla, ale sotva znatelná a viditelně na ústupu. Podle doktora bude v půl roce v pořádku.

Samozřejmě máme obrovskou radost, že máme zdravého chlapečka, ale také máme vztek, že nám lékaři "ukradli" pohodové těhotenství a porod, a to naprosto zbytečně. Absolvovala jsem mnoho ultrazvuků, monitorů, malý měl dva rentgeny, CT, několik ultrazvuků a vyšetření na genetice a přitom je zdravý. Nikdo není schopen mi vysvětlit, jak je možné, že sekvestrace, kterou na ultrazvuku 8 týdnů viděli, tam prostě není. Ale už se v tom nepitvám, užívám si Peťky a víc než kdy předtím jsem přesvědčena, že pokud bych ještě někdy těhotná byla, tak veškerá vyšetření odmítnu a užiju si všechno bez stresů a zbytečných testů!