Více jedináčků v populaci? Více egoismu?

Mladé páry v průměru chtějí mít dvě nebo tři děti, ale statistika ukazuje, že v rodinách se nakonec rodí jen 1,4 dítěte. „U jediného dítěte se spíše zůstane na základě rodinných podmínek a životní situace obou rodičů,“ říká Helena Zelená z Českého statistického ústavu. Výsledkem je, že se v dnešní době rodí každé třetí dítě bez sourozenců. Podle tradičních předsudků vůči jedináčkům bychom se mohli obávat, že vyrůstá generace egoistů. Je to ale skutečně tak?

Na počtu dětí nezáleží

Hartmut Kasten, německý psycholog a pedagog, autor knihy Jedináček a jeho rodina, říká: „Jedináčci jsou sotva od jiných dětí odlišitelní, protože mají stejně jako ostatní děti kontakty z vrstevnické skupiny, ať už z mateřské školy nebo později školy. Rozdíl naopak spočívá například v tom, že děti, které vyrůstají v rodinách společně se sourozenci, mají k dispozici jakýsi „tréninkový kemp“ sebeprosazování. Navzájem si konkurují, střetávají se ve svých potřebách, formulují požadavky, kdo co chce, a určují si hranice. V tomto rodinném experimentálním poli se tak děti učí, čeho je možné dosáhnout a jakými prostředky. Tuto zkušenost jedináčci nemají. Na druhou stranu mohou navazovat velmi úzké vztahy s vrstevníky, kde také brzo začne docházet k vzájemnému srovnávání. Tím se také učí řešit první konfliktní situace.

Další rozdíl najdeme v tom, že rodiče jedináčkům věnují zcela „neředěnou“ pozornost. Z tohoto důvodu se mnohokrát vyslovuje soud, že dítě bez sourozenců v pozdějším životě udělá cokoli, aby se dostalo do středu pozornosti. Výzkum doktora Kastena však naznačil, že jedináčci se v průměru k dominantnímu chování neuchylují více, než je v populaci průměrem. Opak je pravdou: ukázalo se, že používají měkčí a diplomatičtější metody pro prosazení svých požadavků.

Skrytá síla jedináčků

Děti žijící společně se svými sourozenci mohou prožívat smutek, zamilovanost, opuštění ve vnějším světě - různé pády a problémy. Cokoli se děje v okolním světě jim však nebere jejich základní svazek - rodinu se sourozenci, o které nemusí bojovat. Jedináčci naopak musejí neustále vyvíjet iniciativu, aby si našli podporu mezi vrstevníky. To je podle doktora Kastena zase jejich „tréninkové pole“. Jedináčci jsou na kamarádech daleko závislejší než děti, kteří mají sourozence. Složitou situaci navíc jedináčci prožívají vůči svým rodičům. Jako jediné dítě se stávají projekční plochou pro všechna očekávání a přání svých rodičů. Ve vícečlenné rodině se například může nejmladší dítě schovat za ostatní nebo se všechny děti dělí o „vinu“ rovnoprávně. Jedináčči se tak více učí odpovědnosti a častěji hledají chyby u sebe. Například pokud dítě dostane špatné vysvědčení, tak právě dítě bez sourozenců to bude vnímat více jako osobní selhání a bude přemýšlet, kde udělalo chybu. Naopak u dětí, kteří vyrůstají mezi sourozenci, se ve výzkumu našlo více těch, kteří vinu svalovaly na učitele, obtížnou látku či nespravedlivý test. Úzká vazba na rodiče je velkou výzvou do budoucího života všech jedináčků. Často je jediným řešením poměrně násilné oddělení.

O jedináčcích se říká mnoho dalších nespravedlivých mýtů: například, že jsou neklidní a nemohou být nikdy ponecháni samotní. Doktor Kasten tyto projevy připisuje zcela jiným příčinám než počtu dětí v rodině. „Na temperamentový projev dítěte má především vliv dědičnost. Neklid dítěte může být způsoben mnoha dalšími faktory: například, že dítě nebylo chtěné, obtížné těhotenství či porod, stres a negativní emoce matky.“ Skutečnost, že dítě vyrůstá jako jedináček, na osobnost příliš nepůsobí. Daleko důležitější je vztah rodičů k dítěti a jejich sociální zázemí.

Pravidlo platné před sto lety

Nakonec se můžeme zeptat: Pokud jsou všechny mýty o jedináčcích nepravdivé, proč se tedy o nich v různých zemích hovoří? Jejich existence je snadno pochopitelná před padesáti a více lety, kdy malá rodina byla skutečnou výjimkou. Na začátku devatenáctého století měla rodina v průměru šest dětí! Jedináčci byli výjimečným jevem a byli většinou vychovávaní za problematických okolností - například po úmrtí jednoho z rodičů v neúplné rodině nebo naopak u šlechty, kde vyšší vrstvy považovaly velký počet dětí za znak chudiny. Důsledkem specifických výchovných prostředí se tehdy mohly z jedináčků rozvíjet neurotické osobnosti se sociálními deficity. Dnes jedináčci vyrůstají v rodinách, které mají podobné či dokonce stejné materiální a sociální podmínky jako rodiny s více dětmi. Generace plné egoistů není tedy třeba se obávat.

Mýty o jedináčcích