Lék na komerční svátky

Někdy stačí vlastně úplné maličkosti, a dny před Vánoci i svátky samotné můžou dostat mnohem příjemnější a osobnější nádech.

Taky máte hrůzu z předvánočního stresu? Vygruntovat celý byt, po nocích péct cukroví, shánět dárky pro všechny možné v přecpaných obchodech, pak to všechno zabalit, poslat přáníčka, ozdobit byt... A o štědrém dnu se tvářit slavnostně, i když je člověk vycucnutý jako pomeranč a říkat si, kam se to kouzlo Vánoc podělo... Tak to zkuste změnit!

Při schůzce s pár kamarádkama na to téma přišla řeč a nápadů bylo hodně. Tak mě napadlo to sepsat a poslat i dál.

Nákup dárků

Už několikátý rok nakupujeme s manželem dárky na podzim. Vezmeme si papír a tužku, napíšeme si seznam těch nejbližších, na kterých nám záleží a zkoušíme vymyslet, co by je mohlo potěšit (v rámci našich možností). Zpravidla zhruba během týdne seženeme všechny nebo téměř všechny dárky a na přelomu září a října už máme nakoupeno. Zabalit se to dá jak je libo, ale určitě nejpozději v listopadu, v prosinci už je frmol zbytečně veliký. Opravdu se nám to osvědčilo a před Vánoci chodíme do přecpaných obchodních center jenom pro nejnutnější jídlo a drogerii.

Zdá se vám to dobrej nápad? No tak to nesmíte do příštího roku zapomenout :-)

Advent

Na střední škole jsme měli jednu fajn učitelku na psychologii a ta s námi občas hrála různé hry. Jednou jsme si nalepili velké papíry na záda a vzájemně jsme si psali něco povzbudivého, abychom neviděli, kdo komu co psal. Nebyli jsme nějaký extra kolektiv, takže žádná srdcová psaníčka jsem nečekala, ale i věty typu "Někdy mě štveš, ale vlastně jsi docela fajn holka" mě potěšily a vyloudily úsměv na tváři. Po pravdě řečeno, dodneška mám ten papír schovaný a občas si to čtu a usmívám se.

A to mě právě inspirovalo k tomu napsat adventní kalendář pro manžela. Na každý den od prvního do čtyřiadvacátého prosince dostává malý papírek s textíkem z lásky. Pro představu tu napíšu třeba dvě větičky. Třeba "POSÍLÁM TI DO PRÁCE PUSU Z LÁSKY - DOMA DOSTANEŠ JEDNU NAŽIVO" nebo "DĚKUJU TI, ŽE MĚ MÁŠ RÁD, I KDYŽ MÁM NĚKDY VŠEHO PLNÝ KECKY". Ne, nejsem nějaký nenapravitelný romantik. Ale sebekriticky si uvědomuju, že většina našich rozhovorů se točí kolem toho, co je třeba zařídit, zajistit, udělat, co se neudělalo nebo ne tak ja by se udělat mělo... a chválí se málo. Ne že by vůbec, ale toho pracovního nebo negativního je asi víc. Tak jsem si řekla, že mám příležitost to napravit zrovna o adventu. A podařilo se. Už po pár dnech se mezi námi objevuje tak nějak víc úsměvů a obejmutí než obvykle (a to jsme prosím žádnou krizi neměli).

Kamarádka se tím inspirovala po svém a podobné "pochvaly" napsala na těch 24 dní svojí dceři.

Vím, že tohle už letost nestihnete, ale třeba příští rok...

Cukroví a vánoční výroba vůbec

Mezi těmito myšlenkami asi žádnou novinku nenapíšu, ale když už jsem se do toho pustila, tak píšu všechno, co mě napadlo.

Tak tedy, cukroví dělám jenom málo, něco dostaneme od tchýně, něco "vyčenžujeme" s kamarádkama... Ale hlavně, když se do toho pustím, nechám děti "pracovat" se mnou. Nebo aspoň tu starší - a vzhledem k tomu, že jí jsou dva roky, tak si můžete představit, jak taková pomoc vypadá... Ale je u toho zábava a ona se navíc cítí důležitá a může se pak chlubit. (Mladší si samozřejmě na svou výpomoc bude muset ještě počkat.)

Na zdobení u toho děti mít fakt zatím nemůžu, ale do toho se pouštím pro změnu když děti večer usnou. Manžel si sedne naproti mně přes stůl, dáme si k tomu třeba kafíčko a povídáme si. Taky je to vlastně taková milá rodinná pohodička.

Tak mi napadá, jak dřív ženský draly peří, sešla se vždycky celá vesnice, do noci povídaly a zpívaly, a pak šly zase o dům dál, dokud neměla peří hotový celá vesnice... že to mělo svoje kouzlo ne? I když ne zrovna vánoční...

Dárky pro jiné

Určitě jste slyšeli o adopci na dálku. Tak do toho se pustila kamarádka Dáša s rodinou už dávno. A zrovna teď v předvánočním čase je to také příležitost k tomu také rozdávat než jenom něco dostávat. Že prý se takhle s dětmi zamýšlí, co by asi tak tomu dítěti zrovna mohlo udělat radost, jsou zkrátka zaměření i na druhé a nejen na své vlastní uspokojení. I to mi přijde moc hezké.

Koneckonců i u nás v Čechách je určitě mnoho příležitostí, jak darovat něco potřebným, ať už koupeného nebo vyrobeného. Napadají mě třeba dětské domovy, utečenecké tábory, léčebny, domovy důchodců, útulky... Pamatuju si, že jsme s dětským pěveckým sborem chodili do domovů důchodců a do Jedličkova ústavu. V obou případech je sice potěšily dárky, ale spíš jako připomínka toho, že jsme u nich byli, zpívali spolu, chvilku si popovídali... Protože někdy je milé slovo s úsměvem víc než drahé dárky.

Ať tak či onak, dárky nebo potěšení pro druhé dává příležitost nám i dětem myslet víc na druhé než sami na sebe. A jak je psáno v Bibli, "požehnanější je dávat než dostávat". Kdo někdy viděl rozzářené oči obdarovaného, ví, co mám na mysli...

Vánoční kartičky

To co tu teď napíšu mi přijde jako krásný nápad. Ale z mé hlavy rozhodně není. Dočetla jsem se o tom v jednom z dílů Slepičí polévky pro duši.

Jistá maminka třech dětí byla toho roku o Vánocích finančně takříkajíc švorc, ale nechěla mít Vánoce bez dárků. Tak pověřila děti, ať si napíší navzájem na malou kartičku něco hezkého a vloží si to do obálky. Napřed se setkala s velkými protesty typu: "Bráchovi se nic hezkýho napsat nedá." Ale nakonec to prosadila a každý něco vymyslel pro všechny ostatní členy rodiny. Kromě nějakých drobností to bylo to jediné, co bylo pod stromečkem.

Nakonec textíky všechny moc potěšily. Zejména ten nejmladší byl mile překvapený. Ten rok moc zlobil a žádná milá slova od nikoho nečekal. O to víc ho kartičky od sourozenců i od maminky dojaly.

A já si říkám - proč ne. U nás to asi zavedu, až do toho budeme moc zapojit i děti, ale určitě na to nechci zapomenout. A kamarádka to zase chce navrhnout prarodičům. Oni prý zavalují děti dárky, až si s tím děti ani nehrajou, a moc z toho radost nemá. Protože všeho má být s mírou. Ale zase pro babičku a dědu je to prý radost něco těm dětem koupit, a tu si nechtějí vzít. Tak tedy proč ne, ať je zasypou hračkama až hrůza. Ale můžou k dárkům připsat ještě něco jako "Milý (třeba) Péťo, jsi pro mě i dědu velikým sluníčkem, jsme rádi, že tě máme. A moc krásně zpíváš." Hádejte, na který dárek si takový Péťa po létech vzpomene.

Žehnání

Jiná kamarádka Mirka vnímá Vánoce jako křesťanka o dost jinak než širší nevěřící rodina. Ale protože slaví Vánoce všichni spolu, dostanou se do oslav zvyky z obou světů. Babičky a dědečkové udržují klasické zvyky a pověry s Vánoci spojené, Mirka do toho zase vnáší čtení příběhu z Betléma a společnou modlitbu. Každý si tak prožije víc to svoje, ale zase je v oslavě od každého kousek.

No a k té modlitbě mě napadlo, co takhle navzájem si žehnat? A třeba zrovna na štědrý den. Kdo nerozumí tomu slovu, tak je to opak od slova proklínat. Tedy žehnat znamená přát druhým něco dobrého. K tomu se přeci můžou přidat i nevěřící. Můžeme si navzájem žehnat radostí, pokojem, hojností všeho, co potřebujeme... Můžeme se modlit za další členy rodiny i v konkrétních věcech. Např. když je v rodině třeba někdo před přijímačkama nebo před maturitou, můžeme mu žehnat moudrostí a sílou, můžeme se modlit, aby zkoušky zvládl... Nebo žehnat mamince v očekávání i jejímu maličkému vše dobré do života... Věřící tyto přání formuluje asi jinak než nevěřící, ale myslím, že zapojit se do toho můžou všichni. A není to hezké vědět, že ve svém boji nejsem sama, že i druzí mi přejí úspěch a radost? A stejně tak je krásné takhle myslet na své blízké - a to nejen v srdci, ale pěkně nahlas, aby to slyšeli a taky věděli, že na ně myslíme.

Silvestr

Se silvestrem je spojené jedno odstrašující slovo - PŘEDSEVZETÍ. K tomu asi nemusím nic psát. No tak my jsme to takhle jednou udělali úplně jinak.

Kdysi jsme na mládeži hráli takovou psychologicko-duchovní hru na nebeský obchoďák. Měli jsme si na papír napsat všechno, co bychom si v takovém nebeském obchoďáku chtěli koupit. Protože tam není nedostatek ničeho, ať hmotného či nehmotného. A měli jsme být velmi konkrétní. Takhle jsem si tam napsala mj., jakého bych si představovala manžela. A ještě lepší bylo "přijít ke kase". Protože platit v takovém nebeském obchoďáku se má věcmi, kterých se naopak chce člověk zbavit. Tam jsem si zase napsala nějaké své zlozvyky nebo trápení, která jsem tehdy prožívala. Docela legrace je takový papír najít třeba po šesti letech a přečíst si to. Jednak je člověk potěšený vším, co se naplnilo, a jednak se usmívá nad tím, jak se od té doby změnily jeho priority, potřeby, způsob vnímání světa atd.

No a něco podobného jsme udělali s manželem. Takhle jsme si prostě "nakoupili" v nebeském obchoďáku na silvestra. A příští rok jsme ten papír vytáhli a přečetli si ho. A to jsme teda zírali! Nejen že všechny podstatné věci se naplnily, ale mnohé se stalo i líp než jsme čekali nebo se staly i dobré věci, které jsme si ani nepřáli (a snad bychom si je ani netroufli přát). Museli jsme se opravdu radovat.

Pravda, ne každý rok je tak báječný. Ale přesto nás to tehdy moc potěšilo. A krom toho jsme mohli opravdu hmatatelně cítit, že je někdo tam nahoře, kdo na nás myslí a dělá pro nás dobré věci. Lidé se někdy trápí, že se děje spousta zlého, i když si to lidé nezaslouží. Ale málokdo se pozastaví nad tím, že dostáváme spoustu dobrého, i když si to ničím nezasloužíme. A na spoustu věcí se taky zapomene. Kolik si toho člověk přál, a kolik z toho se vlastně naplnilo. A když si to člověk napíše, a pak se to sesumíruje za celý rok, tak se člověk nestačí divit. Nevěříte? No vážně, zkuste to!

Ještě jeden tip pro vtipálky. Kdesi jsem četla návrh napsat si, co jsme letos dokázali, a antidatovat to jako novoroční předsevzetí z loňského silvestra. Je to sice podfuk jako hrom, ale aspoň se člověk přitom zasměje a může se poplácat po rameni, jak se mu to všechno hezky podařilo :-D

Narozeniny

Vím, že to už s vánočními svátky nesouvisí, ale také jsme na ně s kamarádkama v onom rozhovoru zabrousily, tak to sem přidávám k dobru.

První nápad jsem čerpala opět ze Slepičí polévky pro duši. Po celý rok můžu shraňovat nejlepší fotky, různé předměty, psát si zápisky zážitků nebo myšlenek ohledně svých dětí atd. A na každé narozeniny může dostat dítko krom dárků velikou obálku (nebo malý balíček) s tímto osobním obdarováním. Mluví to o tom, jak jsou nám naše děti drahé a jak rádi s nimi zažíváme ty dobré věci. Nebo jak je milujeme i když zažíváme naopak ty zlé chvíle.

Zase jiná kamarádka Renata dělá vždycky na narozeniny holkám program s hledáním pokladu, kde je vždy ukrytá nějaká symbolika, něco podstatného, co vnímá jako důležité zrovna v té době pro toho konkrétního potomka. Renata je trošku laděná do fantasy světa, takže tím směrem se narozeninové programy ubírají. Mně se ten nápad líbí moc, ale musím se přiznat, že bych asi neměla tolik fantazie ani síly vše zorganizovat. Ale jinému to zase může sednout.

V jedné dobrodružné knížce pro děti jsem zase četla o zvyku, že i oslavenec by měl dávat malý symbolický dárek každému z rodičů. To je taky smysluplné a potěšující, co říkáte? Za tu práci, co s dětma máme, dostat jednou za rok ocenění nebo poděkování od dětí :-)

Uf, tak jsem to všechno sepsala. Tak co, připadá vám to všechno moc přeslazený? Nebo naopak vás to oslovuje? Rozumím tomu, že každý má jiné gusto. Jestli patříte mezi ty první, tak třeba se inspirujete aspoň v něčem. Jestli jo, budu ráda.

Hezký svátky všem :-)