Kdo u nás nosí dárky?

Ještě před dvěma desetiletími to bylo celkem snadné. Přes k selhání odsouzené pokusy rozšířit náš duševní obzor přizváním rusky hovořícího Dědy Mráze u nás nikdo nepochyboval, že dárky nosí Ježíšek, kterého o tři týdny předchází Mikuláš s čertem a andělem. Ovšem s otevřením hranic a příchodem rodinných filmů zahraniční provenience a dětských obrázkových knížek se nám všechno začalo komplikovat. Kromě miminka v jesličkách nám vánoční atmosféru začali doplňovat sobi se sáněmi odněkud z Laponska a červenolící kulatý muž v červenobílém kostýmu, který si ve filmech posazuje děti na koleno a hlubokým basem pronáší moudrá slova: „Veselé Vánoce, ohohó.“ Ten je téměř všudypřítomný, od výzdoby obchodů až po vánoční přání nebo balicí papír. Není divu, že si jeho existenci samy děti vysvětlují různě: nejčastěji tak, že v bodrém Santovi vidí převlečeného Mikuláše, který kromě sobů a saní využívá k cestám červený kamion s coca-colou, ozdobený stovkami žároviček, a z nějakého důvodu se v tomto převleku snaží dostat po dvou týdnech do domu znovu, tentokrát obvykle komínem.

Pravý americký Santa navíc vládne armádou skřítků (hojně se vyskytujících ve zmíněných dětských pořadech), kteří v továrně buď vysoko v oblacích, nebo daleko na severu celý rok vyrábějí a balí dárečky. Pokud mohu soudit, tato konkretizovaná představa dárkové výrobní linky se u nás zatím nijak zvlášť neujala. Skřítci jsou sice roztomilí, ale k našim Vánocům se zatím moc nehodí.

I když se naše děti, troufám si tvrdit, že věrni české tradici, tolik nezajímají „odkud to je, hlavně že to je“, jsou povětšinou přesvědčené, že „Ježíšek to nějak zařídí“. V souladu s tímto přesvědčením mají také ve zvyku konzultovat s Ježíškem výběr dárků. Ty menší většinou namalují, co by si přály, a je na Ježíškovi, jak dané obrazové ztvárnění dešifruje (přičemž tak prokazuje mnohdy vskutku zázračné schopnosti). Ty starší už si o své dárky dovedou napsat, a činí tak někdy se zarážejícími podrobnostmi, týkajícími se třeba konkrétního typu a div ne výrobní série toho, co by jim měl nadělit.

U jiných se zas projevuje smysl pro spravedlnost - nebo pro obchod? V jedné rodině tak například dva sourozenci ve věku pěti a osmi let k podrobné vánoční „objednávce“ (zahrnující i takové položky, jako je živý osel) přidali dvě krabice od bot, naplněné naopak dárečky pro Ježíška a starší z dětí dokonce přihodilo peníze z vlastní kasičky. Patrně podle vzoru známého rčení „nechci slevu zadarmo.“

Do potíží se ovšem Ježíšek a my s ním dostane zpravidla v situaci, kdy si dítě sice o něco napsalo, ale dopis samo odeslalo neznámo kam, případně někam schovalo a nelze ho dohledat. Na taktickou otázku svých rodičů, co že si to vlastně přeje, pak nevinně odpovídá: „To bude překvapení. Uvidíte to, až to dostanu,“ přičemž v rodičích zanechává buď pocit bezmoci, nebo čiré hrůzy, pokud existuje reálné nebezpečí, že v rodině se vyskytuje nějaký přející příbuzný, kterému se dítě svěří a který se může rozhodnout mu jeho přání splnit. Může pak dojít ke kalamitní situaci, kdy se pod stromečkem objeví třeba plyšový tučňák v životní velikosti nebo živé kuře.

Kapitolou pro sebe je snaha odrůstajících ratolestí udělat si konečně jasno v tom, kdo že ty dárky vlastně nosí. Některé dítě pojme podezření už velice záhy, když se na ně třeba ze skříně vykutálí míč, který druhý den rozbalí pod stromečkem. Jindy „zapracují“ starší sourozenci nebo kamarádi ve školce (škole).

Některé zvídavější děti ovšem potřebují důkazy - jako chlapeček, který se rozhodl potvrdit své podezření, týkající se původu dárků, lstivě: na Štědrý den zrovna pršelo, jestliže tedy dárky nosí Ježíšek, musí být mokré. Jinak jsou to rodiče. Udělal ovšem taktickou chybu, když se se svým plánem svěřil právě jim. Z dárků toho dne kapala voda a další příležitost k odhalení pravdy o Ježíškovi přišla až za rok… Ze stejného soudku je třeba detektivní úsilí spočívající v detailním pozorování vzoru na balicím papíru, zakoupeném v papírnictví, a jeho srovnáváním s tím, ve kterém jsou zabalené dárky.

Abychom si v tom coby rodiče udělali trochu pořádek, představme si imaginární rozhovor s Ježíškem. Třeba nám pomůže, až si budeme s dětmi povídat o tom, kdo že jim ty dárečky vlastně nadělil, a proč dostal tatínek zrovna takového kulicha, jakého kupovala maminka nedávno v obchodě. ~