Vánoční dárek: symbol, svědectví i důkaz

Komu budete povídat, že Vánoce jsou časem rodinné pohody a sounáležitosti. Je to hlavně čas dokonalosti. Chystáme dokonalý Štědrý večer, pod stromkem leží dokonale zabalené dárky a předem je jasné, jak má vypadat správná reakce obdarovaných…

Já fakt nevím, co mu mám koupit! Minule nám dali svíčku za stovku, tak jim kazeta mýdel ve slevě musí stačit. Zase peněženka? Hurá, autíčko s policajtem! Až půjdeš na zkoušku, ta aktovka se ti bude hodit. Takový drahý svetr, proč si děláš škodu? Jak jsi věděl, že zrovna tahle kabelka se mi tak líbí? Děti jsou mu fuk, hlavně aby mi předvedl, jaký si může dovolit dary! Takových věcí - to si snad ani nezasloužím…

Pokud máte dojem, že jste kolem Vánoc podobné věty už někde slyšeli, nejspíš to jen potvrzuje názory odborníků, že dávání i přijímání dárků je sociálně i psychologicky citlivé téma. V případě Vánoc je všechno ještě zkomplikované stresujícím očekáváním ritualizované rodinné pospolitosti - a dárky jsou usvědčující důkazy, které bychom o ní měli podat.

Dárek jako symbol

„Dar je cosi tajemného, obal na něj upozorňuje a zároveň ho zakrývá, podobně jako oděv ženské tělo -a stupňuje tak napětí s darem spojené. Procedura, rituál rozbalování daru, bývá uměle prodlužován - napětí se stupňuje až k nemožnosti - dar má v sobě zvláštní erotismus,“ píše psycholog Karel Riegel v knize Ekonomická psychologie. Připomněl mi tím každoroční scénku u stromečku, kterou si pamatuju z dětství. Zatímco já jsem se na dárky netrpělivě vrhala, škubala jsem za stužky a strhávala ozdobný papír, moje maminka se s každým balíčkem doslova mazlila. „Co to asi může být?“ říkávala tajemně a pomalu ho obracela, prohmatávala a očichávala. Dokud jsem věřila na Ježíška, bylo mi to jedno, ale jakmile jsem se sama aktivně zapojila do rituálu dávání, byla jsem jako na trní, když maminka zkoumala dárek ode mě. Nutně jsem už potřebovala vědět, jestli se jí bude líbit…

Dárek není žádný souhrn užitných a estetických vlastností, dokonce má často úplně jinou hodnotu, než jaká byla na pečlivě odstraněné nebo naopak (náhodně?) zapomenuté cenovce. Je to symbol vyjadřující hodnotu vztahu. A právě proto má tak silný emocionální náboj. Snad jen malé děti to mají o něco jednodušší - napsali si Ježíškovi o modré autíčko nebo o Barbie a mají radost, když je opravdu dostanou. Pokud ne, můžeme je vzít na klín, utěšovat jejich zklamání a vysvětlovat, že Ježíšek možná zapomněl a určitě ho to teď moc mrzí. Náš obraz zůstane bez poskvrny - ovšem jen do doby, než dítě zjistí, jak to ve skutečnosti chodí. Pak v tom lítá podobně jako my: Vzpomene si na mě? Proč jsem dostal zrovna TOHLE? Jak to, že neví, co mě zajímá? Opravdu mi nemohli dát to, co jsem si tak přál, nebo to znamená, že mě nemají rádi?

Emoce, otázky a nejistota jsou spojené i s vybíráním dárků. „Dávání darů je velmi delikátní, citlivou záležitostí. Je to něco jako dotýkat se vysokého napětí, něco, co je spojené s vysokou úrovní stresu a s řadou náročných kalkulací,“ říká v kapitole věnované darům Karel Riegel.

Že se vám výraz kalkulace v souvislosti s vánoční romantikou příčí? Mluvte tedy o reciprocitě. Při obdarovávání totiž opravdu „na oplátku“ něco čekáme - i kdybychom byli skálopevně přesvědčeni, že to tak není. Už jen ten „šťastný výraz v dětských očích“, pokud zůstaneme u romantiky. „Dárkem vždycky komunikujeme. Chceme jím něco vyjádřit, ale i něco získat. Rituál obdarování ukazuje, jestli jsme ochotní přijímat a jestli máme kapacitu dávat,“ říká psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký.

Z lásky…

Je-li dárek vyjádřením vztahu, pak ty nejcennější jsou dárky z lásky. „Dárek z lásky na dárce prozrazuje, že ho ten druhý zajímá, že zná jeho slabosti i tajná přání, vkus, oblíbený umělecký směr, literární žánr, barvu, chuť… Že dokáže opravdu naslouchat, co ten druhý sděluje. A nejen verbálně. Že respektuje jeho jinakost, jeho názory, koníčky a že ho podporuje v tom, co dělá a co ho zajímá,“ napsala konzultantka a lektorka Iva Adlerová v článku Když dárky promlouvají. (PD 12/2008)

V dárcích z lásky je velký kus empatie. Díky ní jsou kupříkladu rodiče schopni překročit hranice svého vkusu a koupí potomkovi hračku nebo oblečení, které jsou v jeho referenční vrstevnické skupině považovány za důležité. „Na druhé straně nelze překračovat vlastní hranice. Pokud se chce čtrnáctiletý potomek nechat potetovat a dát si čtyři piercingy, asi bychom mu měli vysvětlit, že je rozumnější počkat, až bude dospělý. Víme, že je pro něj styl důležitý, respektujeme jeho přání, ale tohle mu prostě nesplníme. Potomek se sice bude vztekat, ale spíš přijme, když mu vysvětlíme své osobní důvody, než když se budeme schovávat za obecné formulace typu, tohle by se nemělo, není to vhodné atd.,“ domnívá se psycholog Borecký. „Když dítě nemá naplněna všechna přání, dostává prostor naučit se zacházet s frustracemi, hodnotami, přáními. Tohle je dobrý tréninkový prostor, který by měl být součástí výchovy už v mnohem časnějším věku,“ dodává. Poněkud jinak je ale postavena otázka dárků v sociálně slabších rodinách, kde na přání typu iPad pod stromeček prostě nejsou peníze. „V současné době je trend mluvit hlavně o citech a vztazích, jenže ty jsou zasazené v nějakém kontextu. Hodně psychických problémů souvisí se sociální a finanční rovinou, to se někdy podceňuje,“ konstatuje psycholog.

Manipulace s velkou mašlí

Ve vztahu, kde funguje zvýšená kontrola, se s empatickými dárky nejspíš nesetkáme, protože hlavní roli hrají potřeby darujícího druhého nějak směrovat (tuhle knihu by sis měl přečíst, tenhle kurz by se ti hodil, permanentka do fitka je okomentována slovy „měl by ses už začít hýbat“). Do stejné kategorie patří nejrůznější dárky užitečné a praktické. Fakt, že o ně obdarovaný nestojí, velkoryse přejdeme.

Opomenout bychom neměli ani dary „sexuálně zavazující“. „V počínajícím vztahu jedna růže od partnera potěší, stovka růží spíš vyděsí,“ říká psychoterapeut Borecký. I Karel Riegel se domnívá, že muži často vidí v darech „peněžní předehru“. Britský psycholog Adrian Furnham varuje, že příliš brzké a drahé dary mohou být vnímány jako sexuální násilí - ovšem příliš malé a laciné mohou být naopak chápány jako alibi a vytáčky.

Záplava dárků nebo jejich okázalost může být podle Aleše Boreckého projevem dominance, touhy ovládat a „značkovat si území“ (nejen ve vztahu k partnerovi či partnerce, často se s tímto druhem dárkové manipulace setkáváme u obdarovávání dětí rozvedenými rodiči). Může se ale jednat i o projev pocitu méněcennosti. Jakoby darující potřeboval zvýšit svoji hodnotu v očích druhého množstvím krabic s velkou mašlí: Když jí budu dávat hodně dárků, neopustí mě. „Stejně tak se za haldou darů může skrývat pocit viny,“ upozorňuje psycholog. Ve své praxi se setkává například s úspěšnými a velmi zaměstnanými muži, kteří se cítí provinile, že nemají čas na vlastní děti, a svoji nepřítomnost v rodině kompenzují tímto způsobem.

Poníženi darem

Představte si, že někoho, například z širší rodiny, podarujete (byť milou a osobní) drobností a sami od něj dostanete nákladný dar. Málokdo v tom nevidí problém a upřímně se zaraduje - což jen dokládá, že rituály obdarovávání mají svá hluboce zakořeněná nepsaná pravidla a reciprocita stojí na čelním místě. (Ostatně antropologové barvitě popisují speciální slavnosti, potlače (pottlach), spojené s rozdáváním skromných, ale i velmi nákladných darů mezi indiány na severozápadním pobřeží USA a v kanadské Britské Kolumbii. Hostitel, hlava rodiny nebo náčelník, své hosty zahrnuje dary, ale zároveň očekává, že při nejbližší příležitosti mu to oplatí. Potlače na první pohled symbolizují soudržnost společenství, ale vždycky při nich šlo také o potvrzení či zvýšení vlastní prestiže, takže organizátor dalšího potlače se snažil rozdat ještě více darů, i za cenu značných ztrát.)

„Pokud jsme nečekaně dostali větší dárek, než jsme sami darovali, můžeme se cítit zahanbeni,“ říká psycholog Borecký. Zdráháme se dárek přijmout nebo se tu disproporci snažíme při nejbližší příležitosti napravit, pozveme například příbuzné do restaurace na slavnostní oběd.

Horší je, když naše finanční situace žádnou reciprocitu neumožňuje. Emoce, které v takové chvíli prožíváme, jsou daleko vyhrocenější - obvykle se totiž cítíme ponížení. A protože to je pocit, který velmi nepříjemně narušuje náš sebeobraz, snažíme se, přesně podle teorie kognitivní disonance, hodnotu toho, kdo nás ponížil, nějakým způsobem snížit. Velmi často tak činíme naprosto nevědomě - prostě přesvědčíme sami sebe, a pokud možno i další členy rodiny, že strýc je bezcharakterní náfuka, že majetek nejspíš získal korupcí, jeho úmysly ohledně dárku určitě nebyly nezištné, takže si od nás ani nic nezaslouží…

V podobných situacích se mohou ocitnout například dospělí sourozenci - rodina jednoho prosperuje, příjmy v rodině druhého se pohybují pod celostátním průměrem. Jak nastavit pravidla obdarovávání, abychom se vyhnuli negativním emocím? „Těžko,“ domnívá se psycholog Borecký. „Těm pocitům se nejspíš nikdy úplně nevyhnete.“ Když se nakrásně domluvíme na drobnějších recipročních dárcích, vždycky se v rodině najde rýpal, který bude poukazovat na to, že ti druzí se vzhledem ke svým možnostem moc nepředvedli. Můžeme se zkusit zaměřit na „jiné barvy“ vzájemných vztahů, v nichž finance nestojí na předním místě, třeba naplánovat společný výlet, hru, zážitek - stejně nakonec výsledek vždycky závisí na osobnostech a vzájemném naladění aktérů.

Strach z blízkosti

Mnozí z nás mají problém přijmout prakticky jakýkoli dárek. Jsou v zajetí nevědomého přesvědčení, že si nezaslouží dárky, potažmo žádný projev přízně, péče a lásky. „S lidmi s nízkým sebehodnocením se často setkávám i v terapii. Přestože za konzultaci zaplatí, ve chvíli, kdy cítí, že v průběhu terapie emočně hodně dostávají, se cítí nesví. Jako by mi něco dlužili a museli to okamžitě vrátit - a tak na příštím sezení třeba vybalí tabulku čokolády se slovy: pojďte, dáme si. Když jim řeknu, že i já ze společných sezení díky nim něco získávám, překvapí je to. Do té doby je nenapadlo, že by sami mohli tímto způsobem druhému něco dát,“ vypráví psychoterapeut a pokračuje: „Přijmout dárek může zároveň symbolicky vypovídat o naší schopnosti pustit někoho blíž k sobě. S dárkem se do našeho malého soukromého světa dostává i dárce. To často vzbuzuje strach: Chci k sobě druhého pustit tak blízko? Teď si vezmu dárek, ale co bude dál? Půjde ještě blíž?“ Podle psychoterapeuta Aleše Boreckého se mohou podobné obavy objevit například u lidí, kteří byli zraněni v předchozím partnerském vztahu a hranici případných pokusů o partnerské či milenecké sblížení si úzkostlivě chrání. Ve vztahu s kamarádem nebo sourozencem zdaleka tak ostražití nejsou a pustí je k sobě blíž.

„U některých osob se může objevit jakási generalizovaná ostražitost, podobně jako existuje generalizovaná úzkostná porucha. Takový člověk zvládne beze strachu přijmout třeba jen emočně neutrální dárky, které mají formu pozornosti, v nichž není žádná invence, nic osobního,“ dodává psychoterapeut.

Prostor pro svobodu

Dávání a přijímání dárků chce odvahu, protože v sobě skrývá riziko zklamání či odmítnutí. „Jako dárce bych měl být připraven na to, že se nemusím dárkem přesně trefit. A měl bych se umět vyrovnat s tím, když obdarovaný není nadšený - to přece vůbec neznamená, že odmítá mě osobně. Pokud neztotožňujeme svůj dárek s vlastní osobou ani s naším vztahem, nemáme důvod se hroutit, obviňovat se, že za nic nestojíme, vyčítat druhému nevděčnost, když my jsme se tak snažili…

V roli obdarovaného se často cítíme svázaní povinnými projevy vděčnosti a díků. Přitom se můžeme svobodně rozhodnout, jestli je v dané situaci vhodné trochu sehrát divadlo, nebo dát nějakým způsobem najevo, že tenhle dárek není tak úplně můj šálek kávy. Je na mně, v jakém poměru přitom smíchám upřímnost a otevřenost s citlivostí,“ říká terapeut. Pokud si jsme schopni uvědomit, co cítíme, máme v emočně vypjatých situacích šanci utržit méně šrámů a obvykle jich taky méně rozdáváme.

Článek vyšel v roce 2014 v tištěném časopisu Psychologie Dnes, kde naleznete i doplňující informace. Časopis si předplatíte zde.