Volby na krku aneb výchova k demokracii

Jak se blíží volby, znovu slýcháme, že naše společnost je nezralá, že neumíme volit – nebo neumíme volit odpovědně, že moc rychle zapomínáme, co bylo, nevážíme si svobody… a že za to může čtyřicet let komunismu. Jenže - s tím, co bylo, nic neuděláme. Spoustu ale můžeme udělat s tím, co teprve bude. Za pět, deset, dvacet let budou tvořit dospěláckou společnost naše děti – jestlipak ony budou umět volit odpovědně a budou si vážit svobody? To, jak bude společnost vypadat za dvacet let, leží dnes v našich rukou.

Podle mě vážit si možnosti volit, znamená v prvé řadě vážit si sám sebe. Vnímat, že mám hodnotu a že záleží na tom, co si myslím. Nejde jen volby jako způsob fungování zastupitelské demokracie. Každý den volíme, každý den se rozhodujeme, každý den konfrontujeme možnosti s představami, vlastní hodnoty s cizími, každý den vybíráme. A člověk, který dostatečně neprožívá hodnotu své osoby a své existence, nemůže volit odpovědně. Schovává se za druhé, chce být členem stáda a jít za vůdcem. Je to nejjednodušší, je to pohodlné – a otevírá to dveře diktátorům a manipulátorům všeho druhu.

Pro rodiče je často pohodlné být tak trochu diktátorem a dělat volby za dítě. Čím menší dítě, tím přirozenější. Jenže – zůstaneme-li u toho příliš dlouho, hrozí, že si dítě včas nevšimne, že je jedinečná a nezávislá lidská bytost. Nebude schopné tvořit si vlastní názor a nebude umět si za ním stát. Neprožije, že na něm záleží, neprožije, že má svůj význam. Bude bezradně závislé na mínění ostatních lidí. Když mu někdo vmete do tváře, že je zlé, bude věřit, že je. Když mu spolužák řekne, jsi ošklivý, přijme to jako pravdu. Děti, které staví vlastní hodnotu na mínění druhých, se nejčastěji stávají obětí šikany.

Klíčová věc, kterou by měly děti od rodičů dostat, je vědomí sebe – sebevědomí v nejlepším slova smyslu. Představa o tom, že existuji sám za sebe, rozhoduji o svém životě, mám právo, ba povinnost brát ho do svých rukou – to je klíčový objev, objev vlastní nezávislosti. Jen na té se dá postavit skutečně odpovědný postoj k životu a k volbám, před které nás postaví. Rodiče by tedy měli vědomě tvořit prostor pro to, aby se dítě dovídalo o vlastní nezávislosti a o svých rolích ve světě co nejdřív. Měli by nechat dítě vybírat, volit, hledat si cesty – co nejčastěji.

„Jsi jedinečná lidská bytost, a jako s takovou se sebou musíš zacházet.“ Takové poselství by mělo být to základní, co se o sobě dovíme od svých rodičů. Samozřejmě to nemusí říkat těmito slovy. Nejde ani tak o prohlášení, jako o celkové nastavení vztahů. Dát dětem šanci myslet samy za sebe. Nechat je rozhodovat – jistě nejprve v malých věcech, ale postupně i v zásadnějších. Proč dítěti organizovat všechen volný čas? Proč ho nenechat rozhodovat o svém volnu? Proč ho nenechat vybrat si oblečení? Proč by si nemělo říct v restauraci o jídlo, na jaké má chuť? Jasně že rodiče mohou pomoct. Mohou rozestřít paletu činností a nechat dítě, ať si vybere. A protože malý kluk či holka nedohlédnou příliš daleko, musíme je seznámit i z následky, jaké to může mít: když si začneme teďka kreslit křídami po zemi, určitě nestihneme večerníček. Vadí, nevadí? To už by mělo posoudit dítě. Buď můžeme jít dneska na kolo nebo zítra plavat. Obojí nemůžeme – ale můžeme si vybrat.

Dělat z dítěte malého monarchu, který rozhoduje o tom, co budou dělat rodiče, je nesmysl. Ale stejně jako se v některých otázkách s rodiči nediskutuje (zmrzlina k obědu nebo helma při jízdě na kole), stejně se v některých otázkách diskutovat musí. Ne proto, že dítě chce něco jiného než rodiče. Čistě z principu, že dítě je lidská bytost a k lidským bytostem patří svoboda volit. A měly by ji zažívat tak brzo, jak je to jen možné. Jen tak se naučí, že má cenu mít vlastní názor, má cenu ho vyslovit – a má cenu poslouchat, co si myslí druzí.