Dítě jako dar

V naší době a civilizaci působí tento obraz trochu jako z jiné planety. Proč nás to, co se odehrálo v Betlémě před více než 2000 lety, stále ještě oslovuje?

Existuje jeden klíč, který nám pomůže tento paradox pochopit. Tím klíčem jsou naše děti, zejména ty nejmenší. A nepotřebujeme k tomu nic jiného, než otevřené srdce a trochu vnímavosti.

Co všechno k nám promlouvá

Pohlížíme-li na malé dítě, tak snad ani nemůžeme jinak, než že se na chvilku vytrhneme ze svého každodenního prožívání a snažení. A v tu chvíli si můžeme uvědomit, co všechno k nám promlouvá např. v úsměvu dítěte, který nám vysílá vstříc. Jaká otevřenost, čistota a ničím nezkalená radost září z jeho očí. Nebo když k nám vztahuje ručičky: ve světě nás dospělých jen málokdy prožijeme tak bezmeznou důvěru, která se v takovém pohybu projevuje. Nejmenší děti jsou po celý den tím, čím jsou. Nic nám nepředstírají. Nemají potřebu ze sebe dělat někoho jiného. Dokážou vnímat s intenzitou, oddaností a nepředpojatostí, jaká je pro nás jen těžko představitelná. Dítě v kolébce si dokáže dvacetkrát za den hrát s naší rukou, pozorovat ji, dotýkat se jí a pokaždé máme dojem, že je to jako poprvé – jako náš první polibek, první láska.

Největší učitel

Malé dítě toho tolik „umí“, co si my dospělí musíme pracně vydobýt zpět. Malé dítě nám vlastně ukazuje v čisté podobě ideály, o jejichž alespoň částečné dosažení často usilujeme celý život: opravdovost, důvěru, otevřenost, čistotu, lásku, autenticitu, ale i kreativitu, hravost, bezprostřednost a mnoho dalších ideálů.

Jsem přesvědčen, že děti jsou naším největším učitelem. Největším učitelem našeho vnitřního vývoje. Nikdy se nenaučíme tolik z knih, z moudrých časopisů, za pomoci duchovních cvičení apod., jako se můžeme naučit od našich nejmenších.

Malé děti jsou skutečně jako kousek nebe na zemi. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že nám naše děti darují mnohem víc, než my dáváme jim. A je jen na nás, abychom tyto chvíle, kdy se nám nebe na chvilku otevře a obdaruje nás, nepropásli.

…Je půl druhé v noci. Naše půlroční Kristinka se zase probudila. Tři čtvrtě hodiny ji nosím v náručí, utěšuji ji, zpívám ukolébavky, ale nic nepomáhá. Již potřetí tuto noc. Hlad nemá, plenky má suché… Jsou to snad zoubky? A ráno musím v půl šesté vstávat… Co mě to asi chce naučit?

Autor je ředitelem společnosti WELEDA s. r. o.