Lidé, kteří se nám ztratí ze života

S málokterými z těchto náhodně poznaných lidí se ještě někdy setkám, přátelství nadále udržuji jen s několika – je vám to aspoň v něčem povědomé?

Dneska odpoledne mě dokonale vyvedla z míry moje kamarádka Lucka. Ona je jedním z těch věrných přátel, které znám od dětství, poštěstilo se nám dokonce chodit na stejné gymnázium, později jsme spolu měly pronajatý byt a i nadále jsme v častém kontaktu.

Dnes na mě houkla Lucka přes ICQ, jestli mi prý říká něco jméno XY, říkejme mu třeba Jirka Veselý. Neříkalo mi zhola nic, ani náznak povědomí. Na to následovalo Lucčino vysvětlení, že přesně tento člověk ji zkontaktoval přes mail, který nalezl na internetových stránkách naší staré třídy z gymnázia a že prý hledá mě, zda by mu tedy Lucka mohla dát na mě kontakt. V první chvíli jsem Lucku podezřívala z nějaké dobře vymyšlené pastičky, nicméně dušovala se, že v tomhle opravdu prsty nemá. Prý se mnou kdysi chodil do tanečních a našel mě až teď.

Vzhledem k tomu, že Lucka mu samozřejmě nedala na mě jen tak kontakt, aniž by mi o tom řekla, poslal mi přes ni mail. Ten mi Lucka poslala a já jsem se celá nedočkavá hnala do své e-mailové schránky. Mail tam skutečně byl a jestliže jsem čekala, že po jeho přečtení přijdu celé věci na kloub, hluboce jsem se mýlila. Donutilo mě to nejen k urputnému (bohužel však bezvýslednému) zpytování paměti, ale i k poněkud smutnému zamyšlení nad osudem přátel, kteří mi ze života zmizeli.

Onen Jirka Veselý mi napsal dlouhý mail, ve kterém se mi snažil vysvětlit, proč mě hledá, kdo je, odkud mne zná a jak se dostal až k Lucce. Podle jeho mailu jsme spolu chodili před 7 (!!!) lety do tanečních, kde jsem mu zmizela na posledním plese a on mě už nikdy neviděl. Snažil se na mě zjistit kontakt, ale teprve po sedmi letech se mu podařilo najít stránky naší třídy a zkontaktovat Lucku. Musím se přiznat, že jsem se v tu chvíli čtení cítila jako romantická postava z románu řekněme Danielle Steellové. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych někdy na někoho nevědomky zapůsobila natolik, že by mě vydržel 7 let hledat.

Tím hůře mi bylo z pocitu, že seč jsem se snažila vzpomenout, jak jsem mohla, nedokážu si na tohoto kluka vzpomenout. Prý většinou tancoval jen se mnou, věděl o mně jen pár věcí, tedy konkrétněji mé křestní jméno, na jaké gymnázium zhruba chodím, ale jinak jsme se o osobních věcech příliš nebavili. Zato dovedl popsat i mého spolužáka ze školy, se kterým jsme do tanečních chodili, byla nás vlastně menší parta, včetně Lucky. A z těchto věru kusých informací mě našel. No nezní vám to jako počáteční zápletka romantického filmu?

Přece jen, 7 let je dlouhá doba a doba v mém životě přímo k prasknutí nacpaná úžasnými změnami a zážitky, sebekriticky musím postě přiznat, že si nedokážu vzpomenout na byť jen jediné jméno jakéhokoliv kluka, se kterým jsem se v tanečních spřátelila. Navíc jsem už před tanečními velmi dobře tancovala, což kluci, donuceni se v kvádru se znuděným výrazem každý týden seřadit do řady před pánskou volenkou, velmi dobře pochytili, takže jsem byla přesně jedna z holek, která střídala tanečníky prakticky každý tanec. Přesto si při urputném vzpomínání vybavuji, že s několika z nich to nebylo jen o trpěné zdvořilostní konverzaci, ale dalo se s nimi příjemně povídat a časem jsem měla pár svých „favoritů“. Zda byl Jirka jedním z nich, to si bohužel nepamatuju. Stydím se za to.

Jediné vodítko, které mi v mailu poskytl, se vztahuje k velké společné fotografii z tanečních. Označil tam místo, kde na fotce je, i místo, kde jsem já. Nevědomky moji zvědavost ještě více vyburcoval, protože fotku nemám u sebe, ale někde založenou u mamky v albu, takže jsem zatím jen provizorně donutila Lucku, aby zmíněnou fotku vyhrabala u sebe doma. Vlastně ani nevím, co jsem od ní chtěla slyšet, její komentář nakonec zněl „Je mi nějakej povědomej“, takže jsem opět v bodě nula. Nicméně zítra si fotku od Lucky půjčím a doufám, že aspoň nad ní si vzpomenu, kdo Jirka vlastně je. Takže ve chvíli, kdy budete číst tento článek, já už budu možná mít svou tajemnou mozaiku poskládanou.

Je to zvláštní, když si uvědomím, jak přes svůj vlastně nízký věk snadno zapomínám na věci, které mě těšily, jak snadno se mi z hlavy ztrácí jména a tváře lidí, se kterými mi kdy bylo fajn. Možná také znáte ten pocit, kdy si člověk až posteskne nad tím, že si po vzoru románových postav nevede deník, ve kterém by své dny trvale zachytil, aby si je mohl uchovat právě pro takovéto chvíle.

Jsem člověk, který ačkoliv má rád své opravdu zamilované vzpomínky nebo i banální příhody z dětství a dospívání, žije rozhodně přítomností a tak trošku i budoucností. Slovy klasika: „Carpe diem!“ A tak si užívám svých dnů naplno a s radostí a snad právě proto nemám čas zaobírat se vzpomínkami. Snad se k tomu dostanu aspoň ve stáří, jen se bojím, abych si pak vybavila aspoň nějaké vzpomínky.