Když nás nové věci zraňují

Je to jako rána do obličeje, která nás zasáhne a způsobí nám velkou bolest. Zranění je reakce na události, které nám způsobují rány na duši. Cítíme se událostí osobně zasaženi, máme dojem, že se k nám někdo chová nespravedlivě, nebo nás dokonce ponižuje. Pociťujeme hlubokou nejistotu a v krajním případě začneme být zahořklí.

Charakteristickým projevem zranění je zásah do naší sebeúcty. Zranění a sebeúcta jsou dvě strany jedné mince. Tak jako chvála sebeúctu posiluje, zranění ji oslabují. Připadáme si méněcenní a nicotní a naše lidská důstojnost je narušená. U lidí s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty dochází k ublíženosti rychleji než u těch sebevědomých, protože jsou odkázáni na uznání zvenčí, aby se cítili hodnotní. Již samotná absence potvrzení je pro ně tedy zraněním.

Především životní zvraty a změny, které jsou nám vnucovány zvenčí, prožíváme jako útok na svou osobu a svůj život. „Proč se to musí stát právě mně?“ Připadá nám, že nás okradli o štěstí a klid a my proti tomu nemůžeme nic dělat. Jsme bezmocní a vzteklí, a cítíme se dokonce ohrožení, neboť tyto mezníky mění náš dosavadní životní koncept. V případě závažné nemoci se nám existence převrátí vzhůru nohama. Je to bolestný zásah do našeho poklidného života, připadáme si znevýhodnění, máme pocit, že za nic nestojíme a že si s námi osud nepěkně zahrává. Následkem je vztek a hluboké zoufalství, protože to, na co jsme byli zvyklí, skončilo a musíme snášet ústrky.

Počáteční ublíženost je však menší problém než fakt, že v ní ustrneme. Jestliže setrváváme v bolesti, bezmoci, bezradnosti a pocitech méněcennosti nebo v hněvu, dochází k narušení našeho pocitu vlastní hodnoty. Připadáme si bezcenní, jelikož si již nedokážeme udržet představu, že jsme zdraví a činorodí. Obrázek nás samých i našich představ se bortí a my jsme konfrontováni se zcela novou a nečekanou situací. Totéž se děje po rozchodech. „Jakou cenu mám jako žena, když mě muži opouštějí?“ – „Jak teď před ostatními vypadám?“ K bolesti nad ztrátou partnera přistupují pochybnosti o vlastní osobě. Tím se naše pozice oběti upevní, je doslova jako zalitá v betonu. Nebo se z hněvu stane nenávist a v nejhorším případě začneme pomýšlet na pomstu a odplatu. Vztekáme se, protože osud před nás staví takřka nepřekonatelné překážky. Zoufáme si, jelikož jsme to přece chtěli jinak, a máme obavy, že situaci neustojíme. Ve vzteku a bezmoci nadáváme na život, na Boha, na rodiče, na partnera či partnerku nebo kohokoli dalšího, kdo by mohl za naší potupou stát. Nebo se dokonce násilnicky mstíme na těch, kdo naše neštěstí zapříčinili.

Nastalý problém se však nevyřeší ani tělesným násilím, ani verbální agresí. Vztek a nenávist vedou jen k tomu, že budeme neustále lpět na té hrozné věci, která se nám přihodila. Zabýváme se pouze svou zlomenou sebeúctou a pocitem, že jsme vystaveni bezpráví. Přitom přehlížíme, že si tak odstřiháváme zdroj životní energie. Ztrácíme kontakt s možnostmi pozitivního uspořádání životních záležitostí, zabředáme hlouběji do mizérie. Z takové situace neexistuje cesta ven, protože procesy nezbytné ke změně stagnují.

Čím déle lidé setrvávají v přesvědčení o tom, že jsou zranění, tím více poškozují svůj pocit vlastní hodnoty. Sebejistota se mění v pocity méněcennosti a podřadnosti, takže již nejsou schopni cíleně jednat. A to i proto, že zoufalství nad sebou je tak velké, že už si ani netroufnou situaci řešit. Zejména tehdy, když „za to mohou“ ostatní, kteří jim vzali práci, opustili je nebo jim ztěžují život nadměrným hlukem. Nedokážou proti tomu nic podniknout, připadají si bezmocně vydaní napospas a zabředají do hluboké bezmoci, jež je mnohdy spjata s pocitem ohrožení. Je velice obtížné dostat se z této propasti ven. Pokud někdo celé roky trvá na tom, že s ním lidé zacházeli nespravedlivě, bude čím dál nešťastnější, ale jeho situace se tím nijak nezmění.

Abychom se těmto negativním dopadům dokázali konstruktivně postavit, musíme se všichni přizpůsobovat novým situacím, vyrovnávat se s nimi a nalézat přiměřenou cestu k jejich přijetí. Dokud budeme setrvávat u starých zvyklostí a bránit se novému uspořádání, budeme si tím klást překážky a zraňovat sebe samé, okrádat se o radost ze života a bránit si ve výhledu na pozitivní perspektivy, které se před námi otevírají.

Podle knihy Krize je výzva, kterou vydal Portál.