Už jí „úplně samo“
Odstavit dítě znamená převést je od výživy mateřským mlékem na výživu obvyklou u dospělých, přestat kojit. Jedná se samozřejmě o postupný proces.
Je to také příležitost oddělit se od matky, jakési „druhé narození“.
Nelze přesně stanovit věk, kdy dítě odstavit, ani metodu, jak to udělat, ale je třeba udělat opatření se zřetelem na důležitost této události.
Aby bylo odstavení úspěšné, je potřeba, aby uspokojení z jedné formy krmení bylo vystřídáno novým uspokojením. Odstavení dítěte se uskutečňuje přirozeně, když děťátko chce a umí strkat předměty do úst. Prořezání prvních zubů a chuť kousat a žvýkat otvírají novou vývojovou etapu.
Abychom se vyhnuli potížím spojeným s odstavováním, je nutné postupovat nenásilně. Musíme pochopit, že u dítěte nejde jen o to, že přechází z tekuté stravy na tuhou (zvyká si na změnu konzistence), ale na množství dalších novot (chuť, vůni, barvu, teplotu).
Při odstavování od prsu nebo láhve může být problémem používání lžičky. Krmení lžičkou totiž vytváří diskontinuitu, čekání mezi sousty, které kojenec předtím při krmení nepoznal. Nejprve dětem dáváme mixované pyré, později v něm začneme ponechávat malinké kousky. Postupně pak zvyšujeme množství a velikost těchto kousků, aby dítě mělo potěšení ze žvýkání. Nové potraviny zavádíme postupně, vždy počkáme, až si dítě na změnu zvykne.
Vždy je žádoucí, aby k odstavování docházelo s osobou, která se o dítě obvykle stará a aby to bylo v příhodné době – ne během nemoci ani večer, kdy je dítě unavené!
Láhev v posteli, kterou některé děti vyžadují, se psychologicky podobá spíš dudlíku. Dítě se od ní ještě nedokáže odloučit, a tak odstavení není možné.
Dítě bychom k pití z lahve neměli povzbuzovat, ale ani bychom mu ji neměli násilně odebírat. Není dobré dítě hubovat za to, že ještě pije z láhve. Věty typu: „že se nestydíš, v tvém věku“ nebo „to je jen pro miminka“ jsou rozhodně nevhodné. Dítě se odloučí od láhve v příhodném okamžiku, kdy tomu nebudeme věnovat nadměrnou pozornost.
Skleničky
s hotovým jídlem
usnadňují maminkám život, mají však jednotnou mixovanou konzistenci. Barva se podle použité potraviny liší, ale vůně a chuť se mění málo. I když kupujeme skleničky „s kousky“, různé smysly dítěte nebudou nijak výrazně stimulovány.Dochází také k podstatnému omezení smyslových podnětů. Matka do potravy v konzervě nevkládá tolik péče jako do polévky, kterou připravila sama s ohledem na své dítě. Téměř by se dalo říci, že průmyslově vyráběná potrava je „zbavena citu“.Nicméně, pokud nebudeme tuto potravu „zneužívat“, je pro maminky samozřejmě výhodnou pomocí v případě naléhavé potřeby – při nadměrné únavě nebo např. při cestování.
Je třeba brát v úvahu schopnost dítěte přizpůsobovat se. Jestliže dítě změnu režimu odmítá, neměli bychom na ní trvat. Když k ní přistoupíme o několik dní později, budeme možná překvapeni, že ji dítě přijímá bez problémů. Někdy dítě prostě odmítá to, co nezná – když u necháme potravu na dosah ruky, aniž bychom je do ní nutili, zvědavost je bude pobízet, aby se o ni začalo zajímat.
Naopak vyvíjet nátlak, ať už otevřený nebo zastřený („tak udělej mamince radost“), vede k soubojům. Strkat dítěti do úst lžičku násilím se podobá „ústnímu znásilnění“. Když dítě potravu odstrkuje a matka mu ji nutí, pouští se do souboje, který může mít dlouhodobé důsledky.
Tyto dvě skutečnosti nelze zaměňovat – hlad je potřeba fyziologická, zatímco chuť k jídlu, požitek z jídla se pojí s faktory psychologickými.
Chuť k jídlu je ovlivněna způsobem, jakým je potrava podávána. Podstatný je tu citový vztah založený na potěšení. Mohou do toho však zasahovat i vnější podmínky.
Např. když se dítěti prořezávají první zoubky, je normální, že má menší chuť k jídlu. Jídlo zvětšuje bolestivou citlivost dásní a jakmile se zub prořeže, chuť k jídlu se vrátí.
Jak už to při učení bývá, adaptace na všechny novoty týkající se potravy dítě rozrušují. Objevuje nejen nové slasti, ale naráží i na obtíže a věci, které se mu nelíbí. Proto jeho chuť k jídlu provázejí výkyvy.
Všechno, co si dítě osvojilo, podléhá regresi, dojde-li k nemoci nebo nějaké zneklidňující citové události. K příležitostnému návratu k láhvi nebo prsu může dojít i u dítěte již dlouho odstaveného.
Zhruba kolem 8 měsíců může mít děťátko občas chuť jíst samo. Bude si chtít samo držet láhev nebo sušenku a vzdorně se vám postaví, když mu budete chtít pomoci. Chce napodobovat dospělé a bude tím víc motivováno, když bude jíst ve stejnou dobu jako oni.
Osamostatňování v oblasti stravy začíná pro dítě tím, že si drží láhev a pokračuje patláním potravy. Strkat ruce do kaše, potom se snažit donést ji do úst, představuje pro dítě velmi obohacující zkušenost. Zkouší konzistenci, uvědomuje si, co strká do úst, rozvíjí své motorické schopnosti. Tato zkušenost je radostí, jestliže mu ji dovolíme. Potravina, kterou se dítěti podaří vzít do ruky a donést do úst, má mnohem lepší chuť než ta, kterou mu podává maminka!
Bránit dítěti ve snaze najíst se samo znamená připravovat ho jak o radost, tak o nezávislost. A pak – vždyť to „čvachtání“ v jídle, cákance do talíře, hrnek shozený na podlahu trvá jenom určitý čas, který bude o to kratší, když dítě bude mít možnost experimentovat a toto experimentování nebude zdrojem konfliktů.
Podle knihy Siviane Bonnot-Matheron Nechuť k jídlu, která v roce 2002 vyšla v nakladatelství Portál.
V její náručí
Vyhledávání článků podle věku
Seriály
Vývojové tabulky
Těhotenství |
Dítě |