Víme, co je integrace? 1.

Zpočátku byla ve speciální pedagogice představa jedince plně začlenitelného do společnosti taková, že byl za něho považován jen ten, kdo svoje postižení zcela překonal. V dnešní době se již prosadilo pojetí, že nárok na začlenění do společnosti má i osoba s postižením, které ji nadále provází. Důležité je ale stále připomínat, že nestačí, aby lidé s postižením byli pouze fyzicky přítomni mezi ostatními, ale aby se aktivně zapojili do života společnosti.

Někdy se v této souvislosti užívá z angličtiny převzatého termínu inkluze (z latinského inclusio = zahrnutí). Základem pojetí spjatého s tímto termínem je poznání, že lidské společenství se skládá z více či méně odlišných jedinců, kteří společně vytvářejí různorodou a pročleněnou jednotu, respektující individuální rozdíly a proměňující je v přínos celku. Jde tedy ještě dál než integrace, jejímž cílem je začlenění jedinců do stávající společnosti. Inkluze usiluje o proměnu společnosti tak, aby v ní rozličnost byla považována za normální jev. Do naplnění tohoto termínu se máme ještě hodně co učit. V naší společnosti je, myslím, díky otevření bran ústavů a jiných segregačních zařízení již leckomu zřejmé, že jsou mezi námi i jedinci, kteří jsou více či méně odlišní. To, že i oni však mohou být pro společnost velmi přínosní svými dovednostmi, znalostmi, talentem a chutí k práci, je mnohým ještě utajeno. K tomu, aby se rozličnost stala normálním jevem, však velmi přispívají právě integrační snahy naší společnosti.

Zkusme si však položit několik konkrétních otázek. Umějí si maminky zdravých dětí v mateřské škole představit, že do třídy s jejich dětmi budou chodit dvě nebo tři trochu jiné děti, které budou potřebovat zvýšenou pozornost paní učitelky ať už pro své tělesné nebo smyslové postižení, nebo pro svůj poněkud odlišný zjev, či nezvyklé projevy? Nebudou mít obavy, že jejich zdravý potomek bude šizený?

A co potom ve škole, umějí si rodiče představit, že jejich zdravé děti budou pomáhat paní učitelce se spolužákem, který má tělesné nebo zrakové postižení, či dokonce Downův syndrom? Nebudou si říkat, proč se má jejich dítě od dětství setkávat s problémy? A co ve chvílích, kdy jejich dítě přinese horší známky, než spolužák s Downovým syndromem, který se učí podle osnov zvláštní školy a má mnohem menší znalosti a přesto má jedničky?

Nebylo snad lepší, když dříve byly tyto děti ve svých speciálních školách nebo ústavech a společnost o nich skoro nic nevěděla a nemusela si s nimi dělat starosti? Byl to přece problém speciálních pedagogů a sociální péče.

A co teprve dospělí s postižením? Někteří z nás si umějí představit, nebo i zažívají, že s nimi na pracovišti pracuje člověk s tělesným nebo smyslovým postižením, ale že tam bude pracovat člověk s mentálním postižením, je, myslím, pro většinu lidí nepředstavitelné. Vzpomeneme si možná na krásný český film „Vesničko má, středisková“, a říkáme si, že nevíme, zda bychom na takového spolupracovníka, jako byl mentálně postižený Otík, měli nervy, i když byl svým způsobem velmi milý, až roztomilý.

Zkusme se zamyslet, proč tak těžko děti i dospělé s postižením přijímáme. Možná, jsme-li citlivější, nebo ve své rodině či mezi přáteli někoho podobného známe, ochotně přispějeme na dobročinnou akci pro postižené, litujeme je a souhlasíme se vznikem nových zařízení a aktivit pro postižené, ale to je asi tak vše, co si většina z nás pod slovem integrace umí představit.

Proč ani třináct let po „sametové revoluci“ neumíme tento problém řešit alespoň mezilidsky? Zákony a vyhlášky jsou sice již připravené, ale jejich potřeba není plně pochopena politiky ani finančně zajištěna.

Vzpomeňme na své dětství – viděli jsme v mateřské škole, ve škole nebo kroužku, lidové škole umění, v tělocvičně apod. děti s postižením? Jen naprosto výjimečně, protože to bylo zakázáno. Minulá společnost v dobrém úmyslu – a to myslím opravdu, neboť jsem sama tomu také věřila – vybudovala velmi rozsáhlý systém speciálního školství a to mnohdy na velmi dobré úrovni. Cílem bylo dát všem postiženým dětem speciální vzdělání podle typu vady. Nebylo tomu tak jen u nás a v zemích východního sektoru, ale i na Západě. Tam však o něco dříve zjistili, že takto segregovaná výchova a vzdělávání přináší problémy v sociálních vztazích jak u zdravých, tak u postižených. Dospělí s postižením jsou jen velmi obtížně přijímáni běžnou společností a neumějí mezi zdravými žít. Velmi nákladná ústavní péče nebo důchodové zajištění nadměrně zatěžuje společnost a lidem s postižením nepřináší možnost zapojit se do pracovního procesu. Vzniká tak začarovaný kruh, který právě může narušit jen dobře prováděná integrace, přecházející v inkluzi.

Naštěstí se stále více lidí začíná o integraci lidí s postižením do společnosti zajímat a přispívat k jejímu uskutečňování. Jsou to především ředitelé, kteří ochotně přijímají děti se speciálními vzdělávacími potřebami do kolektivů běžných mateřských a základních škol. Učitelé, kteří pak s velkým osobním nasazením s těmito dětmi pracují. Jsou to i média, která svými články a pořady seznamují veřejnost s lidmi, kteří jsou znevýhodněni různými druhy postižení. Hovoří o možnostech jejich integrace do společnosti a seznamují nás s těmi, jejichž snahy k integraci napomáhají. Mnozí úředníci na ministerstvech se snaží připravovat vhodné zákony a vyhlášky. To, že chybí na jejich provádění finanční prostředky, je bohužel jasné. Ale i tak se důležitost integrace lidí s postižením do společnosti lidí bez tohoto znevýhodnění začíná dostávat do povědomí naší společnosti. Realizována je zatím především nadšenci, kteří často i bez finančního ohodnocení hledají cesty k jejímu uskutečňování.

Integrace se ale netýká jen učitelů a médií, připravit se na ni musejí především rodiče, kteří by si měli uvědomovat, že začíná již ve chvíli, kdy se o postižení svého dítěte dovědí, že záleží na tom, jaký postoj zaujmou v rodině, mezi přáteli, na statečnosti nebát se o dítěti a jeho problémech hovořit, přijímat je takové, jaké je.

Úkolem nás všech je uvědomit si, jak náročný úkol na sebe rodina vzala, když se rozhodla vychovávat dítě s postižením, že to není přece nic, za co by se měla stydět, ale naopak by měla být za to společností uznávána a oceňována. Vždyť např. samotná příprava dítěte do mateřské školy a později do školy vyžaduje od rodičů mnohem více trpělivosti, lásky a úsilí. Výsledkem však může být člověk s postižením zvyklý se dle svých možností přizpůsobovat společnosti zdravých lidí a oni jemu. Zdravé děti vyrůstající v integraci s dětmi s postižením si přinesou do života nesmírný vklad – být tolerantnější, citlivější, ohleduplnější a schopní v životě těmto lidem pomáhat, zaměstnávat je a přijímat rozmanitost celé lidské společnosti mnohem přirozeněji.

Zkušenosti ze zahraničí nám ukazují, že je-li dítě kvalitně integrováno (připravená rodina, odborníci, škola i společnost), jsou lidé s postižením schopnější zařadit se do běžné společnosti. Tím ale nechceme říci, že jedinou cestou pro děti s postižením je integrace, samozřejmě že vždy budou děti, pro které integrace není vhodná, ať proto, že typ postižení jim ji neumožňuje, nebo není v možnostech rodiny zajistit takové podmínky, aby integrace přinesla pozitivní výsledky.

Autorky pracují ve Speciálně pedagogickém centru Dítě v Praze 8