V naději 2 - Porod

Samozřejmě, jako první věc mě napadlo zeptat se pokročilejší těhulky Sylvie na její zkušenost s reakcí na možnost ambulantního porodu, co budou chtít po mně, co budu potřebovat pro dítě a na co mám hlavně myslet a nezapomenout. Moc jí za její rady děkuju, pomohlo mi to utřídit si myšlenky a dodalo odvahy k prvním krokům, nechci přece nic nemožného. To jsem si myslela původně.

Povzbudil mě také telefonát se sestřičkou mého praktického lékaře, která kdysi dělala porodní asistentku. Hlavně mě trápil problém, jestli nebudu působit jako bláznivá výtržnice, která chce své dítě tahat jak kočka koťata, a na kterou okamžitě pošlou lékaři sociálku a nejenom, že mi seberou dítě hned po porodu, ale sáhnou mi i na Aničku, z nadsázkou pochopitelně :-). Ujistila mě, že nic takového se nestane, není to tady zrovna obvyklá praxe, ale domluvit se dá na všem, že si musím zajistit péči jak o dítě tak o sebe mi je asi jasné a pokud proběhne všechno v pořádku, tak není důvod proč by nás měl někdo násilím držet v nemocnici.

S klidnější dušičkou, i když trochu ve střehu (přece jenom jdu bourat zažité stereotypy) jsem se včera šla, při příležitosti jeden a půlroční prohlídky Aničky, zeptat k dětskému lékaři, jestli by se na dítě denně v ty tři čtyři dny bezprostředně po porodu přijel podívat. Z Vodňan je to sotva šest kilometrů, chodím k němu s Aničkou a důvěřuju mu jako odborníkovi. Poprvé za dobu co se "známe" mi věnoval přímí tichý pohled do očí, což lékaři dělají zřídka, dokonce ani u nejzajímavějších případů ne, a krom toho i několik minut klidného monologu (snažila jsem se, ale k slovu jsem se nedostala, aspoň ne souvisle, bohužel, asi je to moje vina). Podstata se dá shrnout do jedné věty: takové riziko si na sebe žádný lékař nevezme. Obšírněji: představte si, že vám bude umírat devadesátiletý dědeček na rakovinu, lékaři už ho nebudou chtít operovat, nechají ho v klidu umírat doma, taky budete hledat viníka - proč ještě něco neudělali a pod. Což teprve u novorozeněte. Potom se pátrá, jestli hlášení na záchranku bylo formulováno tak a tak, jestli tam nemohli být o minutu dřív a kde se flákali atd.

Pan doktor v tom má zjevně dlouho jasno, nevím totiž z jakého důvodu na mně začal chrlit, že tyto módní záležitosti ze zásady nepodporuje, že v Praze porodní báby chtějí, aby ženy rodily doma, že se stává, že některé ženy ani nechodí na preventivní prohlídky ke gynekologovi a porodí doma bez jakékoliv pomoci a pojmenují své dítě Půlnoční bouře, že se porodnice tímto "hnutím" (ty uvozovky tam byly slyšet) stávají pro mnoho žen nebezpečným územím. Namítala jsem, že to se mě přece netýká, módní záležitosti nevnímám v ničem, natož při porodu svých dětí, že mám svoje důvody, já nechci rodit doma, i když tu možnost bych nikomu neodepírala, na preventivní prohlídky ochotně chodím a chci pro svoje dítě to nejlepší jak v těhotenství, tak při porodu, a potom po celý život, chci rodit v porodnici, neodmítám lékařskou péči (tím netvrdím, že do ní nebudu kecat :-) a nijak neznevažuju jejich ochotu, poslání, sebevědomí a všechny ušlechtilé pohnutky, které je vedly k výběru jejich obdivuhodného povolání. Takto dlouhou větu jsem nemohla říct najednou, pokud si něco umanu, máloco mě odradí, ale zásadně neplýtvám energií, tam kde se mi to zdá zbytečné. Asi je to chyba, asi bych měla obvolávat nějaké instituce, zbuntošit podpisové akce, odvolávat se na lidská práva a demokracii až k prezidentovi, pokud už nějakého zvolí, nebo na vládu, třeba bych hnula světem. Možná k tomu taky dojde, do porodu je ještě daleko a zatím si to nehodlám rozmyslet.

V každém případě bude užitečné zjistit, jestli tu odpovědnost na sebe opravdu žádný lékař nevezme. Hned po návratu od pana doktora jsem vzala Zlaté stránky a zkusila první číslo praktického dětského lékaře, které mi padlo do oka. Byla to paní doktorka z Českých Budějovic. Vysvětlila jsem jí, že je do porodu ještě daleko, ale mám netradiční nároky, tak volám dřív, chtěla bych po porodu co nejdřív domů, pokud to půjde, tak ještě v den porodu, pokud ne, tak třeba až druhý den, ale pokud bude dítě v pořádku a já jakž-takž provozu schopná, nevidím důvod delšího pobytu. Ještě se mě zeptala, jestli nechci rodit doma. Věděla jsem, že trochu riskuju, ale nemám důvod lhát, řekla jsem jí, že porod doma je můj sen, ale v Čechách si na to netroufám, protože do porodnice to v případě komplikací máme daleko a proto určitě pojedu rodit do porodnice. Oddechla si, a nakonec jsme se domluvily, že by za náma klidně jezdila, pokud bych nesehnala nikoho z menší vzdálenosti, můžu klidně v červenci zavolat, hlavně kvůli dovoleným, aby se nám to vzájemně nekrylo, ale pravděpodobně bych ty její návštěvy musela hradit, protože téměř 30 km je delší vzdálenost, než je pro návštěvy doma obvyklé. Každopádně jde to, pane doktore.

Další úkol - zmenšit vzdálenost dojíždění dobré duše, která se nás ujme. Už bylo pozdě, tak jsem to (ač nerada) odložila na dnes ráno. A hned úspěch. Jiná paní doktorka z Vodňan, mě ochotně vyslechla, opět nebyl problém, hlavně s dojížděním, vždyť jsme za bukem, když jsem jí řekla, že bych chtěla rodit v Prachaticích, ráda mi doporučila zástupkyni primářky tamního dětského oddělení, kde ona sama kdysi pracovala, žije tam a znají ji tam, takže když se na ní odvolám, neměl by být problém se domluvit. Ještě jsme se ubezpečily, jedna víc než druhá, že prvořadý je zájem dítěte a popřála mi hodně štěstí.

Petrovi nebylo dobře, musel na nějaké vyšetření do Prachatic, tak jsem mu dělala řidiče. Proč to nadšení teda rovnou nevyužít. S Aničkou jsme si zamířily na dětské oddělení, je to tam barevné, veselé, svítilo sluníčko, Anička chroupala sušky, já jsem jí odnášela od všech dveří, o které se opírala, a které se mohly nečekaně otevřít a čekaly jsme, až na nás přijde řada. Otevřít nám přišla nějaká zamračená paní, já jsem si řekla o onu paní doktorku a ta první paní odešla. Když jsem jí sdělila svůj požadavek, s lítostí zkonstatovala, že o tom může rozhodnout jenom paní primářka a s tou jsem se právě ve dveřích minula, ale že jí ráda zavolá zpět.

Počkaly jsme a tentokrát nám otvírala dveře zvenku s chladným "no tak pojďte". Slušně jsem se omluvila, že jí takhle proháním, zopakovala jsem co chci a potkala jsem se opět s neobvyklým pohledem lékaře do očí. Byl ale o něco bojovnější. Ruce v kapsách u kalhot, stoj rozkročmo, hlava mírně zakloněná, oči lehce přivřené, obočí zvednuté, jedno víc, druhé míň. Řekla jsem si, nezoufej, třeba paní nemůže za to jak vypadá, možná si ani neuvědomuje, jak se tváří. S odpuštěním, sjela mě na tři doby, jak nějakého školáka. Navíc účelově lhala, což se nedělá a neodpouští. Vylila na mě všemožné hororové scénáře: Co uděláte, když se dítěti bude chtít na svět dřív a bude mít jen tak tak porodní váhu?! (to se ale nebudu o ničem bavit, já to chci jenom v případě, že budu v pořádku jak já, tak dítě, v rámci daných možností), Co když skončíte na císaři?! (nevím jestli jste mě poslouchala, ale to je ten samý případ, není co řešit, budu ráda, když se o mě a o dítě někdo postará), No jo, ale co když vy doma, dva dny po porodu vykrvácíte?! (tohle si myslím, že je účelová lež, ještě jsem neslyšela, že by se mohlo dva dny po porodu chodit, starat se o dítě a pak z ničeho nic najednou vykrvácet, ale zeptám se na to). Pak následoval seznam vyšetření a očkování dítěte, které se nedají dělat jindy, jenom v těch čtyřech dnech po porodu, ale o pravdivosti tohoto tvrzení taky pochybuju, musím se zeptat méně zaujatého lékaře. Všechno to korunovalo zvolání, po tom, co jsem pořád trvala na svém a snažila se klidně domluvit, jestli by přece jenom ještě nějaká šance nebyla: Tak si běžte rodit támhle do Prahy do toho, jak se to, na Bulovce, jak tam rodí sestry (ne, paní doktorko, porodní asistentky), no to je jedno, těm je to jedno, ty vás pustěj domů hned. Nadechla jsem se, opět jsem se pokusila zdůraznit, že mi nejde jen o můj zájem, že je pro mě prvořadé, aby mělo dítě k dispozici veškerou odbornou péči, jaká by se mu dostala v porodnici a přes to vlak nejede, pokud se mi to nepodaří zajistit, tak mám smůlu, ale vycházím z toho, že doufám, že okolnosti budou příznivé. Pak následovala poslední rána: Vy si myslíte, že všechno je ideální, ale musíte počítat se vším! Chtělo se mi ne ní zakřičet, že už za sebou mám jeden potrat a vím, že neštěstí nechodí po horách, ale už jsem měla knedlík v krku, tak jsem odešla s tím, že doufám, že se už neuvidíme a ještě jsem slyšela, jak za mnou zabouchla dveře.

Už je to dost dlouhé, snad jste se doslali až sem, ale ještě rychle objasním co mě k tomu všemu vede. Přiznávám, že celý ten nápad se odvíjí jen od našich potřeb. Petr je hodně zaměstnaný, od Aničky se nic nedá v klidu udělat, neříkám, že budu plnohodnotně fungovat, ale je lepší, když budeme všichni spolu. Nechci aby za mnou Anička jezdila pět dní do nějakého špitálu, ráda jí tam uvidím, ale pokud to nebude nevyhnutné, nevidím důvod. A já po zkušenosti s porodnicí tam opravdu netoužím být. Člověk se tam prakticky nevyspí, ráno v půl sedmé po téměř probděné noci vážení miminek, v sedm snídaně, v osm jedna vizita, v deset druhá, pak oběd, po obědě návštěvy, večer koupání, večeře a v noci se stejně moc nespí. Co na tom, že nemusím vařit, uklízet, mýt nádobí, prát. Stejný komfort bych měla i doma od Petra. Ale nad tím vším je samozřejmě zájem a potřeby miminka. Pokud bude nejmenší důvod v porodnici zůstat, tak nebudu váhat. Také délka porodu, určitě bych se domů netahala, kdybych se sotva plazila :-).

Cílem nejbližších dní je sehnat porodnici, kde nedostanu výplach žaludku, jakmile vyslovím formulku "ambulantní porod". Vybírat si můžu z porodnic v Písku, Strakonicích a Budějovicích. Ráda bych zůstala u těch Prachatic, v první březnový týden jdu do poradny, tak se pokusím ještě domluvit, ale podle razantnosti paní dětské primářky tomu moc šancí nedávám. Strakonice bych už nerada, Písek je vyhlášený svojí kvalitou a před Budějovicema mě několik lidí varovalo, ale způsobem jedna paní povídala, takže je nezavrhuju taky.

Zavolám si do těch porodnic a snad se to pohne k lepšímu. Není přece možné, aby systém, který je v jiných krajinách běžný, byl v Čechách považován, za něco téměř trestného anebo přinejmenším odsouzeníhodného.

Poznámka: Dopsala jsem článek, připojila jsem se, že ho pošlu Jirkovi s nadějí, že se někdo podělí o podobnou zkušenost a vidím, že porodnice v Budějovicích je už díky paní Johance načatá i v můj prospěch, za co jí patří velké dík :-).