Re: Rodit doma?

Henri, ano, to je přesně ono! Nechceš /a kdo by taky chtěl, že?/ aby ti někdo vnucoval zažité sterotypy, aby někdo trval na určitých procedůrách /mnohdy zbytečných a otravujících/ a tak zvažuješ ambulantní porod, aby ses tomuto vyhnula. Rozumím ti moc dobře a chápu, že to rozhodnutí je opravdu těžké a pere se v tobě pro a proti. Až by se člověku chtělo křičet - kam to za několik desetiletí ten systém porodů v nemocnici dotáhl. Snad každá z nás si z porodnice odnáší nepříjemné zážitky a touží porodit v klidu, bezpečí, obklopená porozuměním. Zrovna tak chce po porodu mít čas a klid na seznamování se se svým miminkem, chování, mazlení.
Já jsem obě dcery rodila za minulého režimu /1983 a 1986/. Měla jsem kliku - už ta první byla se mnou na pokoji, tehdy se to v Podolí akorát zavádělo, půl odd. byl rooming-in, půl byl klasika, kdy mimčo přinesli na krmení. Byla jsem šťastná, že na mě vybylo místo na společném pokoji s miminkem. Připadala jsem si jako královna: pokoj hezky zařízený /na tehdejší dobu/, jedna spolubydlící, balkón, sluníčko, opravdu to bylo pěkné. Miminko vrnělo vedle mě v postýlce a já jsem tonula v nekonečném štěstí. Nepotřebovala jsem toho moc, chtěla jsem jenom "ticho, teplo, tekutiny". Místo toho nám do naší posvátné poporodní pohody vrážely setry jako na běžícím pásu. Bez zaklepání, bez varování. Rozrazily dveře, já jsem sebou škubla, malá sebou trhla a setra hezky na plnou "hubu" :tak jdeme kojit, honem, vyndejte prsa, dojděte si je umýt dezinfekcí....vytahovala moje malé štěstíčko z postýlky jako kus nějaké neživé hmoty, přirazila mi jí k prsu, malá si dovolila hned se nepřisát a netahat jak o život, tak dostala první /a jediný/ výprask ve svém životě. Setra si jí přehnula přes ruku a mydlila jí do zadečku, klepala s ní, zase jí plácala do zadečku, pak mi jí zase přirazila k prsu, malá furt nic, tak jí začala mačkat ouško, tahat za vlásky na skráních, zacpávat nos, štípat do tvářiček...Já jsem z toho byla v šoku. Pohoda a pocit štěstí a naplněnosti byl rázem ten tam - všechno mi zkazila tahle jedna jediná sestra, které navíc smrděly prsty a dech od cigaret. A já jsem se zmohla jen na chabý odpor, dodneška se stydím za to, že jsem své dítě nedokázala před tou fůrií bránit.
Joj, trochu jsem se rozepsala. Chtěla jsem tím říct, že naprosto chápu všechny maminky, které porod a pobyt v nemocnici neláká a touží po klidu a pohodě domova. Přesto si nemůžu pomoct. Já bych i dnes rodila v porodnici. I když by asi nebyla podle mého snu. Taková, která splňuje požadavky nejen zdravotní, ale i ty lidské. Jenže než se něco takového stane u nás normální, na to si ještě počkáme. Te´d bych asi jela do Vrchlabí. :o))) A pevně doufám, že až budou jednou rodit moje dcery, prožijí si ten okamžik důstojně a až na to budou jednou vzpomínat, tak je zaplaví vlna něhy a ne hořkost. To vše přeji i všem nynějším nastávajícím maminkám. :o))