tisk-hlavicka

V naději 6 - Jedno dítě, žádné dítě ...

17.7.2003 15 názorů

... říkala mi švagrová, když jsem čekala svoji prvorozenou a měla jsem z toho vítr v hlavě.

Ne, že bych nebyla zvyklá na davy dětí tahající se za mnou. Jen co jsem trochu dorostla do, k tomuto účelu, použitelného věku, tak jsem jako o hodně mladší sestra svých dvou sourozenců měla věčně na krku jejich ratolesti. Přesun ze školy do školky pro dvě děti a pak je vyměnit za kočárek s miminem, byl denní chléb mého dětství až dospívání, jen ty děti odrůstaly a rodily se nové. Nevím proč si pořád všichni mysleli, že když nosím domů dobré známky, tak se učit nemusím.

Filmový báječný život rodinného benjamínka se bohužel v mém případě konal jen do čtyř let (já už si z toho stejně nic nepamatuju) a narození prvního synovce ze mě rázem učinilo nejstarší cobységru.

Takto nasycená věčnou přítomností dětí jsem ani neřešila, jestli jednou budu mít taky to štěstí a navíc moje chemií prosycená minulost mě stavěla na pevnou zem a varovala před přílišným nadšením z mateřství. Povznesl nebo spíš nadzvedl mě až pozitivní těhotenský test a fakt, že já teda asi taky.

Dnes už bych si dovolila oponovat tvrzení mé švagrové, které mluví bohužel tak trochu v neprospěch druhého očekávaného děťátka. Určitě si vzpomínáte, maminky dvou a více dětí, jaké bylo to první těhotenství. I přes samou starost o zdraví dítka, o jaké také zachování své postavy a duševního zdraví tatínka a přilehlé rodiny, se vám asi těhotenství vleklo a nebralo konce. Při těch dalších už nezbýval čas na přílišné sebepozorování a otužování rodiny a jiné přípravy na příchod nového člena.

Ostatně, další dítě zas až taková změna není, zvlášť v naší dětma a zvířectvem obohacené rodině. Ale nebudu se rouhat, řeknem si to po porodu :-).

Měla bych mít ještě tak pět šest týdnů čas. Jak jsem psala minule, paní doktorka už varovně zvedala obočí a já jsem se snažila, v rámci možností, naordinovaný klid dodržovat. Pro jistotu jsem si už připravila postýlku, vyprala výbavičku, zavzpomínala, co všechno budu do porodnice potřebovat a trpělivě čekám.

Bohužel jediným rozptýlením směrem k představám o miminku jsou týdenní návštěvy poradny (o to každodenní rozptýlení se dostatečně stará Anička). Právě v těchto chvílích si uvědomuju rozdíl mezi prvním a tímto těhotenstvím. Tím, že budu mít dětičky věkem nedaleko od sebe, mám ještě odložené a použitelné všechny šatičky, povlečeníčko, kočárky mám dva, jeden ani ne rok starý, i kosmetiku používá Anička pořád miminkovskou, postýlku už má dospěláckou a o hračky se zatím hádat nebudou, takže žádné prolézání obchodů s dětským zbožím bohužel nemusím podnikat. Maje prsa standardní konfekční velikosti (musela jsem se k Aničce hodně sklánět) pořídila jsem si jenom polštář na kojení, abych nepřišla o záda.

Ale přes optiku čísel a subjektivních pocitů není toto těhotenství o moc jiné. Přibrala jsem zatím stejně, asi těch 12-13 kil, I poslední měsíc s Aničkou to kolísalo nahoru dolů. Jsem docela pohyblivá, proto mě někdy zmate, když se marně snažím vecpat do prostoru, který neodpovídá mým rozměrům. Kondičku mám snad i lepší a cítím, že v kříži mě to nebolí tak jako poprvé. Druhé těhotenství bych si jen užívala, nebýt toho, že nás čeká ještě omítání dětského pokojíčku.

Předepsané prášky pomalu redukuju. Gynipral už jsem s radostí odložila, bušení srdce mi nedělalo dobře a ani Aničce ne. Asi jsem jí trošku šidila, když jsem jí připravovala mlíko a snažila se třesoucí rukou s jakž takž zarovnanou odměrkou strefit do úzkého otvoru kojenecké lahve. Magnezium jsem dnes zkusila brát po jedné ne po dvou tabletách třikrát denně, uvidím co to udělá, ale myslím, že se do zítra nerozrodím. Na doporučení kamarádek a po poradě s doktorkou jsem začala pít dvakrát denně čaj z maliníku a pevně věřím ve slibovaný dvouhodinový lehký porod, jen aby to nepřišlo nečekaně někde ve frontě na chleba.

Více než čtrnáctidenní rozpětí mých termínů porodu neznervózňuje jenom mě, ale naštěstí už i manžela. Když se mě minulý týden zeptal, kdyže to máme rodit a dověděl se, že sice nepravděpodobně, ale klidně už na začátku srpna, konečně vytřeštil oči. Docílila jsem tak příslibu rychlého transportu postýlky do ložnice, ale nakonec jsem nad pátým dotazem, jestli to nepočká do zítra hodila rukou a když mi jednou pláchnul na ryby, dovlekla jsem si jí sama. I ten šroubek, co mi na ni měl opravit, a který byl hlavním důvodem jeho výmluv, jsem si už opravila. (Takto já se šetřím, ale nemůžu si pomoci, to hnízdění je silnější.)

Manžel pořád říká, že ženy najdou problém i tam kde není a když tak si ho vymyslí. Takže se pousmál nad krabičkama s jídlem v mrazáku, prý jestli si myslím, že by to sám nedokázal. To si teda myslím! Když jsem se vrátila vloni na podzim po třech dnech z nemocnice po tom potratu, našla jsem doma pohublé dítě, jednou za den krmené jogurtem a flaškou mlíka. Prý si nestěžovala. A tomuhle člověku jí mám s klidem svěřit :-)?

O vytouženém ambulantním porodu si zatím jenom tiše sním, všechno bude záviset od toho, kdy se prťátko bude chtít narodit. Pro mě v úvahu připadá jen 40. týden, podle ultrazvuku, což vychází kolem 23. srpna na Aničky druhé narozeniny, kdyby dřív, tak si poležím, jde přece o dítě.

Takže pokud si pospíší, Anička tady zůstane pravděpodobně samotinká s tatínkem. Už začínám sepisovat návod na použití a údržbu dvouletého dítěte, jen nevím, jestli to není zbytečná práce. Považuju Petra za velice schopného chlapa, ale každopádně bych se cítila provinile, kdybych ho nepoučila o věcech, které on ani nevnímá, natož aby dokázal sám od sebe dodržovat.

Když přijdu ze zahrádky a Anička pobíhá po obýváku (kolem zamyšleného táty) v zablácených botičkách, nechci si ani představovat do čeho se s miminkem vrátím. Když nachystám jídlo pro malou, ať si tatínek zkusí krmení, zasněně jí ho sní a pak se diví, co jsem mu to dala (a dítě je na dietě). Když přijedu z nákupu, vítá mě slovy - dobře, že jdeš, podívej jak je počůraná. Všimnul si, to je pokrok, že by jí přebalil, to už jeho génia nenapadne. Když jsem se jednou vracela pozdě večer, táta právě uspával, nádhera, ale ráno jsem našla dítě prokřehlé, se začínající rýmou a chrapotem v krku, oblečené jen v bodíčku, s holýma nožkama v naší studené kamenné jeskyni. Čistotu bodíčka nebudu popisovat do detailů, kdyby dítě viděla sociálka, už se na ní chodím jen dívat do děcáku :-).

Muži jsou prý velké děti, to já respektuju (a šeptem, ať to neslyší, to na tom mém právě miluju), ale nechte doma bez dozoru dvě děti a buďte v klidu! Velkoryse ovšem přiznávám, pořádek, čisté šaty, nabouraný režim ve všem snad nějak časem dostanu do starých kolejí, hlavně ať jsou mi živí a zdraví.

Pokud nakonec jakýmsi zázrakem nebudu přenášet až do konce srpna, příští povídání už bude asi o porodu. Držte nám, prosím, palce, ať to všichni úspěšně zvládnem :-).

Názory k článku (15 názorů)
oni to zvládnou, uvidíš Káča(Radim 2 ,Nina 26.den) 17.7.2003 13:13
*mam potrebu se zastat muzu lenka, 30 týden 17.7.2003 22:10
**Re: mam potrebu se zastat muzu Káča(Radim a Nina) 18.7.2003 9:8
chlap umí, když opravdu musí... alka, 3 děti 17.7.2003 13:34
*Re: chlap umí, když opravdu musí... Henri Ani/Toni/Šíša/Miki 17.7.2003 14:16
**kde mame caj? ;o) Jana z MT 17.7.2003 16:48
**Re: chlap umí, když opravdu musí... Klenoflejn+4 17.7.2003 21:39
**Re: chlap umí, když opravdu musí... Karca 1 28.7.2003 22:57
Bude to dobrý... Meta 17.7.2003 14:8
*Re: Bude to dobrý... Gabulina,Eliska a Alenka 17.7.2003 17:34
Když se chce, tak to opravdu jde mila 17.7.2003 14:29
Taky řešení :o) Sylvie 17.7.2003 18:29
*Re: Taky řešení :o) Henri Ani/Toni/Šíša/Miki 17.7.2003 19:36
**Re: Taky řešení :o) Sylvie 17.7.2003 19:39
meli jsme to same Martina:Matěj,Lucie,Kryštof 21.7.2003 9:5




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.