V naději 7 - Jedno dítě, žádné dítě podruhé

No jak asi? Od porodu uběhly už skoro čtyři týdny a já teprve teď usedám k počítači a třídím myšlenky, vzpomínky a sepisuju, i když bych měla jít do postele. Píšu jednou rukou, na druhé mi spí Tonička a pořád opravuju překlepy.

Jsem o několik poznání bohatší, ale nechci nikoho odrazovat od zalidňování planety. Především, není to tak hrozné, jinými slovy, zvyknout se dá postupně na všechno. Pokud vycházíme z předpokladu, že máte jedno malé neškolopovinné dítě, realita člověka vycvičí. Srovnejme si:

• když čekáte první dítě, můžete si nachystat oblečky, postýlku, několikrát jí ještě v předporodním šílenství převlíknout, načančat pokojík, obložit ho hračkama, ale když čekáte dítě druhé, to první vám všechnu námahu vynaloženou na uhájení aspoň čisté postýlky obratem zmaří. Detailněji - x-krát vytahané dupačky a bodíčka jsem opětovně vyprala jen jednou, potom už jsem si namlouvala, že přece luxuju důkladně; postýlku jsem přikryla igelitem, aby mi do ní Anna neskákala; hluboký kočárek byl pro jistotu založený dekama, aby jí zbytečně nelákal; autosedačka ...
• když čekáte první dítě, můžete se dosyta nudit, štrikovat, vyšívat, háčkovat, číst si, spát do zásoby (to se mi nikdy nepovedlo), čumět na televizi na každou blbost a vymlouvat se na to, že se vám nechce přepínat, u druhého těhotenství se nemáte vymlouvat na co, první dítko vám nic nepromine.
• s oddechem souvisí i kvalita spánku nepřímo úměrná počtu dětí. S jedním dítkem sice nespíte kdy chcete, ale můžete spát když ono spí. Druhé (starší) dítě nedopustí takový hříšný komfort.
• u prvního pokládku můžete v pohnutém dojetí sledovat každý jeho pohyb. U druhého pokládku to můžete taky, za předpokladu, že vám to první pokládek dovolí. Buďto to chce dělat taky, ale bez vás, což je nebezpečné anebo to zuřivě nechce vůbec, nejčastěji na střídačku. Vyberte si co je lepší :-).
• apropos slzy, na ty s druhým už vůbec čas nezbývá :-).
• jedináčka můžete položit na pohovku a klidně na chvilku odejít s jistotou, že ho najdete v pořádku tam, kde jste ho zanechali. Avšak starší sourozenec vám miminko začne zaručeně svlíkat, napájet svojí pomerančovou šťávou, krmit banánem, v horším případě zkoušet co udělá rána kostkou do hlavičky, tužka v očíčku, lego v pusince, vykloubená ručička ... opravdu, krve by se ve mně nedořezal, když jsem to viděla a to ta moje prvorozená jinak vypadá jako malý andílek, (i se svatozáří svých blonďatých lokniček, když vyleze z postele). Ne, opravdu to není tak hrozné. Člověk musí být jen ostražitější (chránit miminko před láskyplným umačkáním sourozencem), ale spoustu věcí už si tak moc nebere (nemusím ručky Aničky předem vysterilizovat, než na Toničku sáhne), je mnohem zkušenější (přebalování, koupání, krmení jde od ruky i s přívěskem za zády)

a hlavně se může kochat pohledem na svoje dětičky. Tady matematika nefunguje, mít totiž dvě děti, je štěstí víc než dvojnásobné.

O porodu toho asi moc nenapíšu. Byl podstatně kratší než porod Aničky - poměr 16:5 hodinám je velká úleva. Měla jsem u sebe svojí doktorku, věděla, že pokud možno nechci nástřih, nakonec jsme se obešli jen s malým šitím, porodní asistentka byla taky moc příjemná, spíš tím, že se vyskytovala opravdu minimálně. A Petr to stihnul, i když jen tak tak.

První věc, kterou jsem mu řekla, když jsem ho uviděla byla, že už nikdy! nechci rodit. Zdálo se mi, že ta bolest, která se předtím rozplynula do šestnácti hodin, se teď v těch pěti zkoncentrovala. Vždy jsem se divila, proč ty ženský v těch filmech v tý televizi u toho musí tak křičet. Už to chápu. V jedné chvíli se paní doktorka rozhodla vyšetřit situaci a v průběhu výkonu (možná v důsledku) se dostavila taková bolest, že jsem na chvíli přestala vidět, slyšet a takhle nějak jsem si jako malá představovala lámání na kolese. Při pomyšlení, že by se to mělo ještě několikrát zopakovat se ze mě stal srabík, který žadonil, aby mu proboha něco dali, že to přestává zvládat. To něco jsem dostala, ale než jsem si to stihla užít, události nabrali rychlejší spád a Tonička se do půl hodiny a na dvě zatlačení narodila. To něco byl bohužel Dolsin, který si musela vychutnat Toni v celodenním spánku. Příště snad budu statečnější. (I to nikdy jsem už přehodnotila, když mi jí položili na břicho :-).

Takže pomaleji. Ve tři ráno jsem pocítila první náznak kontrakce, v pět hodin zhoustly do pěti minových intervalů, což už je doba, kdy se má spěchat do porodnice. Jenže mě se pořád zdálo, že si pamatuju větší trápení, ale zatím jsem pořád mohla vařit manželovi kafíčko, Aničce mlíko, poslat pár smsek, procházet se a přemýšlet jestli už je to ono nebo ne. Termín stanovený podle ultrazvuku, byl totiž až o šestnáct dní později. Zavolala jsem radši do porodnice a na doporučení, lepší třikrát zbytečně než jednou pozdě, jsme vyrazili. Ostatně i ve čtvrtek (den předtím) v poradně paní doktorka říkala, že je to už "takový porodní nález" - 2 cm, na monitoru úhledné kopečky a pokud ne v pátek, tak o víkendu se dítě prý určitě narodí. Ozvali se sice z pléna poznámky typu "pokud nespecifikovala, který víkend kterého měsíce, tak mám být v klidu" , ale ty jsem se právě s úsměvem snažila neslyšet :-).

V porodnici jsme byli stejně až před osmou. Nějak se mi nechtělo. Pořád jsem si říkala, jak by bylo krásné porodit doma, netroufla bych si, ale nemusela bych nikam chvátat a nevědět jestli ne zbytečně. Nakonec jsem upustila i od ambulantního porodu, jednak kvůli tomu, že porod přišel o něco dřív a taky se u nás měli motat zedníci a nechtěla jsem je přeskakovat s miminkem na rukách. Bohužel i ty nejhorší představy o návratu z porodnice se vyplnily. Na dvoře míchačka, v pokojíčku na zemi pět centimetrů omítky, na zdech zedníci, v baráku prachu, jakoby se v něm sto let nebydlelo, já unavená, ale v rámci možností použitelná, Anička nervózní ze všech preventivních zákazů, příkazů a upozornění, čtyřdenní Tonička a 37°C ve stínu.

Ale zpátky k porodu. Paní asistentka se postarala o všechnu rutinu, v devět hodin mě přišla pozdravit moje paní doktorka, zkontrolovala stav (v tu chvíli 4 cm, to mě moc potěšilo, s Aničkou to byla práce na osm hodin) a asi v půl desáté mi navrhla vanu a nějaký vonný olej do ní. Nevím co jsem si od koupele slibovala, nebyla jsem ani zklamaná ani mě to nijak zvlášť nenadchlo, spíš mi vadilo, že vířivka hučela jako vysavač, ale zase ten olej příjemně voněl. Za půl hodiny jsem byla dostatečně ohučená a radši jsem si lehla do suché postele.

To už bylo po desáté, opět kontrola (7 cm, hurá) a měla jsem volat manžela, který se mezitím snažil někde udat Annu. Domluvila jsem mu to u sousedky s chlapečkem velkým jako ona, moc se rádi nemají (chlapeček kouše), ale přežili to, Aničce nakonec nic nechybělo. Dostavil se po půl jedenácté, já už po Dolsinu, na oxytocinu, pevně rozhodnutá už nikdy v životě nerodit. Detaily si radši nechám pro sebe, nechci strašit prvorodičky a zkušenější vědí jak to chodí.

V jedenáct patnáct se nám narodila dcerka Antonie, vážila 3480 g a měřila 50 cm. Bylo osmého srpna.

Pobyt v porodnici byl příjemný. Zkalila ho jedině, jak jinak, paní primářka dětského oddělení, která si mě kupodivu pamatovala, i když jsem od našeho prvního a posledního rozhovoru razantně změnila image. Upozornila způsobem sobě vlastním personál, aby v případě, že se budu brát druhý den domů, uvědomili sociální pracovnice. Tu radost jsem jí bohužel nedopřála a naštěstí jsme se od té doby neviděly.

Díky rychlému porodu a minimálnímu šití jsem se zotavovala velmi rychle. Když budu mluvit jen za sebe, mám pocit, že pokud to trápení trvá co nejkratší dobu, tím lépe se regeneruju. Po svých jsem sice z porodního sálu neodešla, dokonce i šest hodin po porodu jsem nedošla ani ke dveřím pokoje, ale další dny jsem se cítila nesrovnatelně lépe, oproti stavu v jakém jsem byla po porodu Aničky. Chtěla bych vědět jaký je to pocit, dokázat to sama, ale musím přiznat, za trošku externího oxytocinu jsem nakonec byla docela vděčná.

Tonička první den prospala, druhý problinkala, třetí prokakala, čtvrtý den začala přibírat, takže pátý den po porodu jsme mohly jet domů. Narodila se přesně čtyři měsíce po termínu, kdy se mělo narodit to ztracené miminko. Asi se jí mezi nás moc chtělo, když na sebe nenechala tak dlouho čekat.