Mé předporodní peripetie - doplněno o porodní a poporodní část!

Milí čtenáři a milé čtenářky!

Ještě než jsem znovu otěhotněla, mi bylo jasné, že kdyby se to stalo, že bych zase chtěla rodit doma. Vlastně jsem o tom nikdy ani takhle nepřemýšlela - bylo to pro mě prostě samozřejmé. (Už to nebudu dál zmiňovat, ale když mluvím o porodu doma, mám vždy na mysli zdravé a fyziologické těhotenství a porod.)

První dítě jsem porodila za studií v Německu ambulantně v porodnici, druhé i třetí pak už doma v internátě německé univerzity s porodní asistentkou. Někteří jste možná četli můj článek "Jak se rodí na koleji". Ne že by německá porodnice byla tak hrozná a nelidská, že bych z ní proto utíkala, ale byla to přece jen nemocnice se vším všudy a já jsem toužila po porodu daleko osobnějším a intimnějším, který prostě v sebelepší nemocnici není možný.

V Německu není organizace domácího porodu žádný problém - v telefonním seznamu či v propagačních materiálech u gynekologa si vyberete porodní asistentku, která chodí k porodům doma, domluvíte se s ní, ona vám napíše recept na materiál k porodu, který si vyzvednete v lékárně, najdete si dětského lékaře, domluvíte se, kdy mu po porodu miminko přinesete na vyšetření a už můžete rodit. U prvního dítěte v roce 1993 mi organizace těchto věcí trvala asi týden.

Ovšem v Čechách v roce 2002/03 ….

Když jsem tedy po čtvrté otěhotněla a to už v Čechách, došlo mi, že tady to asi tak jednoduché nebude. Byla jsem členka HAMu (Hnutí za aktivní mateřství), takže jsem vesměs věděla, co mě očekává. Nicméně ani toto vědomí neměnilo nic na mém rozhodnutí opět rodit doma. Považovala jsem a považuji porod doma za mou naprosto legální možnost a mé zkušenosti s předchozími porody mě v tom jen utvrzují. Když jsem samozřejmě a úspěšně rodila doma v Německu, tak přece nebudu teď dělat ustrašenou a potichoučku se ptát, jestli bych tedy náhodou nemohla v Čechách taky rodit doma. Jsem tatáž osoba, ač v různých kulturních kontextech, a své zkušenosti si přináším s sebou.

Moje výchozí pozice byly tedy ty, že

nedělám nic zakázaného,

mám právo se sama rozhodnout k porodu doma,

mám právo na to, aby toto mé rozhodnutí bylo respektováno.

S tímto vědomím jsem se tedy po uplynutí nejkritičtějších prvních třech měsíců dala do práce - začala připravovat svůj porod doma.

Jako první jsem začala v říjnu 2002 hledat v regionu jižních Čech porodní asistentku k porodu. S tím jsem byla docela rychle hotová - gynekologové, Červený kříž i zdravotní pojišťovna mě všichni svorně ujistili, že žádná porodní asistentka k porodům doma v jižních Čechách neexistuje. Nepřekvapilo mě to, protože vím, že sehnat porodní asistentku k porodu doma, je v Čechách pro rodiče tím nejtěžším. Jelikož bydlíme blízko rakouských hranic, napadlo mě, že bych mohla požádat o pomoc nějakou rakouskou porodní asistentku. A skutečně jsem našla jednu, která chodí k porodům doma. Bydlí asi 70 km od nás, což by ještě kvůli vzdálenosti šlo. Zavolala jsem ji, jestli by byla ochotná přijít k mému porodu a ona principiálně souhlasila. Tak to jsem byla moc ráda - to hlavní bylo tedy zajištěno.

Teď šlo ještě o peníze - nepředpokládala jsem, že by naše zdravotnictví proplatilo rakouskou porodní asistentku. Rozhodla jsem se tedy, že se pokusím získat peníze od nějaké nadace či jiné organizace. Na to jsem ale ještě potřebovala skutečnou odpověď pojišťovny.

Proto jsem napsala VZP dopis, ve kterém jsem ji žádala o zprostředkování české porodní asistentky, popř. proplacení služeb rakouské porodní asistentky.

V říjnu jsem se v novinách dočetla, že ministryně zdravotnictví připravuje zákon, který má porodním asistentkám zakázat pomoc ženám u porodu jinde než v porodnici. To jsem se docela ulekla, protože by to znamenalo, že pomoc rakouské porodní asistentky u mého porodu doma by byla pro tuto asistentku trestnou činností. Následoval dopis paní ministryni zdravotnictví Součkové s objasněním celého mého příběhu a s poukázáním na to, že naše zákony by odporovaly zákonům EU, což by zrovna v mém případě mohlo být docela pikantní. Myslím, že v tomto znění ale nakonec zákon neschválili ani ostatní ministři.

Mezitím nastal listopad, já jsem dospěla do 19. týdnu těhotenství a vydala se poprvé za gynekologem v Trhových Svinech. Sestřička se mě zeptala, proč jsem přišla. Řekla jsem, že jsem těhotná. Zeptala se mě nedůvěřivě, jak to mohu vědět? Řekla jsem jí, že to poznám - že jsem v 19.týdnu. Vykulila na mě oči - že jdu tak pozdě. Už při této návštěvě jsem gynekologovi řekla, že chci rodit doma.Vzal to na vědomí, ale nebylo mu to moc po chuti.

Zároveň jsem se u příležitosti návštěvy mých dětí u dětské lékařky v Trhových Svinech paní doktorky zeptala, jestli by mému miminku, které se má narodit doma, udělala poporodní vyšetření. Paní doktorka mi řekla, že na to není zařízená.

V prosinci přišla konečně odpověď od VZP. Českou porodní asistentku nemají, rakouskou proplatit nemohou. Moje předtucha byla tedy správná. Ale přece jen mě něčím VZP potěšila. Napsala, že k výkonům placeným pojišťovnou patří jedna předporodní a tři poporodní návštěvy ženské sestry, které jsou na indikaci lékaře. Zajásala jsem, že bych tedy rakouskou porodní asistentku mohla mít jen k vlastnímu porodu - bylo by to levnější, a návštěvy po porodu by mohla udělat právě ta česká sestra.

V tuto dobu se mi ozvala rakouská porodní asistentka. Posílala mi materiály k porodu doma a prosila mě, abych jí obstarala od nějakého zdravotního úřadu dokument, který by ji opravňoval k asistenci u mého porodu. Začala jsem se tedy pídit po tom, kdo by mi takový papír mohl napsat. Z odpovědi ministerstva zdravotnictví vyplývalo, že asistence u porodu doma je pro porodní asistentky de facto zakázaná, při eventuálních komplikacích s trestně právními následky. Rakouská ambasáda také zastávala názor, že porody doma nejsou v ČR povoleny. Pro VZP je porod veden pouze jako hospitalizační výkon, porod doma tedy vůbec "neexistuje". Konkrétní české porodní asistentky, které se zasazovaly o porod doma, pokazovaly na české platné zákony a na to, že nikde není napsáno, že by u porodu doma asistovat nesměly. A co není zakázáno, je povoleno. Podpořily mě i občanské iniciativy zabývající se touto problematikou. Ale papír mi nenapsal nikdo. Sdělila jsem tedy rakouské porodní asistence kontroverzní legislativní situaci kolem porodů doma v ČR a řekla jí, že se musí sama rozhodnout, jestli tedy ke mně přijde nebo ne, ale že nikoho jiného kromě ní nemám.

V prosinci jsem dále sháněla nadace, které by můj porod doma mohly finančně podpořit. Zažádala jsem si o příspěvek u Olivovy nadace, která podporuje lepší lékařskou péči pro děti a pak ještě u nadace Konráda Adenaura, jejíž stipendiantkou jsem byla v době studia. U dalších nadací jsem nemohla žádat o příspěvek jako fyzická osoba, byl by někdo musel žádat za mě jako právnická osoba.

Po vánocích jsem šla opět na kontrolu ke svému gynekologovi. Tentokrát to probíhalo tak, že dvě třetiny veškerého času mě pan doktor přesvědčoval proti porodu doma. Řekl, že za svou 15-letou praxi se ještě s něčím takovým nesetkal, že rodit doma může napadnout jen psychopata a pak mi líčil v živých barvách, jak se mi miminko během porodu udusí, ale to že ještě nebude nic proti tomu, jak já během prvních dvou minut po porodu vykrvácím a zanechám po sobě sirotky. No, nebylo to nic příjemného. A když jsem se pak ještě zmínila o tom, že bych od něj měla ráda předepsané poporodní návštěvy, zakroutil hlavou, řekl, že můj porod doma rozhodně nebude podporovat, že na poporodní návštěvy své sestry nemá peníze, že ji nemůže v době ordinace postrádat a že od něj žádné návštěvy předepsány nedostanu. Tak.

Tohle jednání mě docela porazilo, protože jsem vycházela z toho, že placené výkony pojišťovny prostě bez problémů dostanu a bylo mi zatěžko akceptovat, že když prostě někdo s mým rozhodnutím nesouhlasí, že mi na základě toho může upřít zdravotní péči. Ten večer jsem po mailu rozesílala "SOS- volání" lidem, kteří mé věci fandili a prosila je o morální podporu a o pohlazení. I já, která jsem byla tak rozhodnutá a měla své zkušenosti, jsem najednou začala pochybovat a ztrácet svůj klid. Odpovědi, které přišly, byly skutečně jako balzám na duši a já jsem si uvědomila, jak je důležité, mít kolem sebe lidi, kteří člověka v případě nutnosti podpoří a dají mu sílu jít zase dál. Děkuji všem.

Moje vzpruha měla za následek to, že jsem o své situaci napsala ředitelce VZP v Českých Budějovicích, ředitelce celé VZP v Praze a ministryni zdravotnictví. Vycházela z toho, že na poporodní návštěvy mám jako regulérní pojištěnec právo a žádala je, aby mi tedy našli gynekologa, který by mi poporodní návštěvy byl ochoten předepsat. Svému gynekologovi jsem napsala dopis, ve kterém jsem mu nabízela odvezení a dovezení autem jeho sestřičky na mou návštěvu a prosila ho ještě jednou o reflexi celé situace.

Olivova nadace mou žádost o finanční příspěvek na zaplacení rakouské porodní asistentky odmítla, protože oni podporují děti a mně je více než 18 let. Na věk mého budoucího dítěte asi zapomněli … Ani nadace Konráda Adenaura mě nepodpořila.

Snažila jsem se v Českých Budějovicích najít sama jiného gynekologa, který by byl ochoten mi poporodní návštěvy předepsat. Podařilo se mi najít jednoho, který svou sestru na tyto návštěvy skutečně posílá. Ptala jsem se ho, jestli by ty návštěvy mohl předepsat i mně, protože můj gynekolog to odmítá. Řekl, že ne, protože tyto návštěvy může předepsat jen ošetřující lékař. Ptala jsem se tedy, jestli by se nemohl stát mým ošetřujícím lékařem - jestli bych k němu nemohla přestoupit. To taky prý nejde - jednak jsem v příliš pokročilém stádiu těhotenství (32. týden), jednak by to neudělal z kolegiálních důvodů vůči svému kolegovi a pak by to bylo ryze účelové. Ano bylo, ale co je na tom špatného? No, prostě z toho nic nebylo. Ale sestřička tohoto gynekologa mi řekla, že by byla ochotná přijít ke mně na návštěvy po porodu i tak, akorát bych návštěvy i jízdné do Trhových Svinů musela sama zaplatit. Zůstaly jsem tedy u této verze. Potíž je jen v tom, že přesně v týdnu mého porodního termínu, je tato sestřička mimo republiku.

Nicméně jsem po této příhodě zavolala paní ředitelce VZP v Českých Budějovicích a ptala se jí, jestli by bylo oficiálně možné, aby mi poporodní návštěvy předepsal ten konkrétní neošetřující lékař, když můj ošetřující lékař nechce. Paní ředitelka mi však řekla, že to možné není a pak mi vysvětlovala, že můj ošetřující gynekolog vlastně jednal správně - resp. jinak ani jednat nemohl, když mi poporodní návštěvy odmítl předepsat, protože poporodní návštěvy se předepisují na základě toho, že porodnice nahlásí gynekologovi narození dítěte a on pak na základě toho indikuje návštěvy sestry. Když se dítě nenarodí v porodnici, nemá jaksi kdo gynekologovi nahlásit narození dítěte …

Koncem ledna jsem si ke svému gynekologovi šla pro pracovní neschopenku (6 týdnů před porodem).V rámci běžné prohlídky bylo shledáno vše v pořádku, jinak jsem se já i můj gynekolog k sobě chovali věcně a zdrženlivě. Ptala jsem se, jestli dostal můj dopis. Řekl, že dostal, ale nečetl a že si ho možná přečte do mé další návštěvy.

HAM (Hnutí za aktivní mateřství) mi doporučilo obrátit se se stížností o odmítnutí poskytnutí péče na lékařskou komoru, ale mně už se nějak do žádného dohadování a stěžování nechtělo, už jsem spíš žila tím, že jsem prala ty prťavé věcičky na miminko, sháněla to poslední, co mi chybělo a vnitřně se připravovala na porod. Ještě jsem ale chtěla jít v rámci návštěv porodního sálu do českobudějovické porodnice a připravit personál na to, že existuje jedna matka, co chce rodit doma, a když jí to nevyjde, tak že přijde k nim a aby ji pak hned u dveří nevyhodili.

Začátkem února jsem se tedy do českobudějovické porodnice vydala. Sepsala jsem doma jakési prohlášení o tom, že chci principiálně rodit doma a do porodnice půjdu jen v případě nouze a že bych si přesto přála být i v tomto případě přijata laskavě. Dál jsem napsala, co bych si u porodu v porodnici přála a co zas vůbec ne.

Když v porodnici skončila oficiální prohlídka interiéru, řekla jsem o svém záměru provádějící sestřičce a dala jí do ruky své prohlášení. Tvářila se dost nepříjemně, ať jí prý ani neříkám, že chci rodit doma. Když jsem se jí potom ptala, kde je v Budějovicích prodejna zdravotnických potřeb (na nakoupení materiálu k porodu), bojkotovala mi i tyto informace s odvoláním na to, že porod doma nebude podporovat. Dětská sestra v porodnici byla daleko přístupnější, mezi jiným mi prozradila i tu adresu zdravotnických potřeb, bavily jsem se o screeningách (poporodních vyšetřeních novorozenců) - kolik jich je a jaká jsou, dala mi telefon na primáře novorozeneckého oddělení, abych se s ním domluvila, ohledně ambulantního porodu (vlastní porod v porodnici, za několik hodin potom odchod domů) mi ale sdělila, že já mohu několik hodin po porodu odejít, dítě mi ale nedají a pokud s ním uteču, pošlou na mě policii, aby mi dítě vzala. Policii by na mě prý mohla poslat při domácím porodu i dětská lékařka a dítě by mi prý mohlo být odebráno. To jsou tedy výhledy …

V následujících dnech jsem navštívila dětskou lékařku v Trhových Svinech a diferencovaně poučena o typech screeningů jsem se jí znovu ptala, jestli by některá vyšetření (třeba píchnout miminko do patičky a odeslat krevní vzorky do Prahy) nemohla provést ona sama. Šlo mi o to, abych ve dnech bezprostředně po porodu nemusela s miminkem jezdit do Českých Budějovic a vystávat tam eventuálně nějaké fronty na ta vyšetření. Paní doktorka byla ve věci daleko přístupnější než dříve, až mě to udivilo, nicméně chtěla ještě, abych celou věc konzultovala s primářem budějovického novorozeneckého oddělení.

Když jsem se následující den dovolala tomu panu primáři, nebyla jsem pro něj už žádná neznámá osoba, protože se k němu mezitím dostalo mé prohlášení, které jsem při prohlídce porodnice dala sestřičce. Prý ho konzultoval se svými kolegy. Během našeho asi třičtvrtěhodinového rozhovoru jsem jen příjemně žasla. Z pěti prováděných screeningů nejsou všechny povinné - záleží na mně, jestli je budu chtít miminku nechat udělat, na vyšetření mohu samozřejmě přijet i později - dobré by bylo tak do 14 dnů po porodu, některá vyšetření může udělat paní doktorka v Trhových Svinech sama a hlavně ten postoj - "já sice nesouhlasím s porodem doma, ale vaše dítě má nárok na všechna vyšetření a my vám vyjdeme vstříc." O ambulantním porodu mi pan primář řekl, že pokud bude miminko zdravé, nikdo mi samozřejmě nebude bránit v tom, abych s ním třeba hned další den odešla domů.

Bylo to jako pohlazení. Paní doktorka v Trhových Svinech přijala tyto informace (resp."požehnání" zeshora) s potěšením a řekla, že když je to tak, že jí mohu zavolat hned po porodu, či druhý den a že se na miminko přijede podívat.

Připadalo mi to, jako když tají ledy.

V půlce února jsem začala být neklidná, cože tedy bude s tou mou rakouskou porodní asistentkou - přijde nebo nepřijde? Zavolala jsem jí tedy a ona sama mi řekla, že je nerozhodná. Její rodina jí zrazuje od rizika, které svou asistencí u mě podstupuje. Ona sama má zase pře očima slib, který jako porodní asistentka dala, že pomůže ženě u porodu, když ta ji o to požádá. Řekla jsem jí, že dosud jsem od nikoho nesehnala peníze na její zaplacení, že bych asi uspořádala sbírku po známých. Odpověděla mi, že peníze jsou to, co jí na tom všem zajímá ze všeho nejméně, že sbírku mohu udělat eventuálně až po porodu. Ať prý přijedeme na návštěvu. Pak jsme dostali chřipku a než jsme se z ní vyhrabali, je konec února. Už nás tlačí čas (porodní termín je za 16 dní), a tak zítra pojedeme do Rakouska.

Mezitím jsem byla na další prohlídce u svého gynekologa a když jsem mu dávala můj poslední situaci hodnotící dopis adresovaný kromě jiného i VZP a ministerstvu zdravotnictví, řekl mi, že když to bude bezpodmínečně nutné, že za mnou přijede. Ale ne na porod! Tedy asi na ty poporodní návštěvy. Překvapilo mě to, protože jsem nikdy nežádala o návštěvu přímo samotného gynekologa, přemýšlela jsem, co znamená "bezpodmínečně nutné" a co bych dělala o víkendu, protože na svého gynekologa nemám žádné soukromé číslo. Přijala jsem to jako fakt a až zpětně si uvědomuji, že je to úžasná změna pozic, akceptace mého rozhodnutí a vyjití vstříc a jsem ráda, že jsme se dopracovali až sem.

Také VZP se ozvala - paní ředitelka z Prahy dala plnou moc paní ředitelce v Českých Budějovicích k tomu, aby ta mi pomohla zajistit poporodní návštěvy.

Při telefonním rozhovoru mě paní ředitelka ujistila, že můj gynekolog v Trhových Svinech mi zajistí poporodní návštěvy a o víkendu si mohu k tomuto účelu zavolat záchranku. Připadá mi sice zvláštní volat kvůli kontrolní návštěvě po porodu záchranku z Českých Budějovic a je škoda, že se možná u nás bude střídat víc ženských sester (kontinuita péče jedné osoby je vždy lepší), ale hodnotím, že v rámci možností jsem asi dostala příslib maximálních služeb, které jsou v současné době v jižních Čechách dostupné. Nakonec zdravotnická zařízení přece jen nějakým způsobem akceptovala mou volbu rodit doma, přestala mi odepírat péči z důvodu nesouhlasu s mým rozhodnutím a dokázala se v rámci svých možností přizpůsobit neobvyklé situaci. To vše vidím velice pozitivně, jako proměnu lidských postojů a náhledů na porod doma jako na jednu z legálních možností a z hlediska lékařské etiky vnímám pozitivně skutečnost, že lékař nakonec akceptuje pacientovo rozhodnutí, ač s ním sám nesouhlasí.

No, ještě to musím trochu relativizovat nejnovější událostí - dnes dopoledne kde se vzaly tu se vzaly - přijely za mnou neočekávaně dvě sociální pracovnice z Českých Budějovic (tuším že z nemocnice) - a smyslem jejich návštěvy očividně bylo přesvědčit mě ještě v poslední chvíli, abych šla rodit do porodnice. Že prý mohu hned několik hodin po porodu odejít domů. A když to ne, chtěly po mně aspoň slib, že nebudu rodit doma bez porodní asistentky. Řekla jsem, že bych také raději s porodní asistentkou, ale že to ještě přesně nevím. No, nakonec jsem se dohodly na tom, že když budou nějaké komplikace (ať s asistentkou nebo bez ní), že se seberu a pojedu do porodnice - tedy nic nového - tento názor zastávám totiž také. Nicméně se jejich návštěva neobešla opět bez zdůrazňování toho, k jakým komplikacím by mohlo dojít, jak budu za zdravotní problémy svého dítěte a sebe sama trestně odpovědná - já dodávám - ano, pokud něco vědomě zanedbám, což není mým cílem; jak je situace na Západě zcela jiná - já dodávám - pouze v postojích, atd. Odnáším si z této akce pocit, že zdravotníci se neustále vehementně brání porodům doma (proč vlastně?), že je možná nikdy zcela nepřijmou, ale budou je muset aspoň "trpět" a že když se nějaká žena dnes v ČR rozhodne rodit doma a otevřeně o tom se všemi mluví, že musí velice jasně vědět, co chce, a počítat s tím, že bude muset čelit velikému tlaku svého okolí.

Tak, nám teď už jen zbývá, aby se rakouská porodní asistentka odhodlala přijít k mému porodu a aby se nám kolem poloviny března bezproblémově narodilo krásné a zdravé miminko. Držte nám palce!

26.2.2003

Dneska jsme byli tedy v tom Rakousku za porodní asistentkou. "Moje" porodní asistentka mi ukázala papír, na kterém jí její asociace porodních asistentek píše, že porody doma jsou v Čechách od 1.1.2003 zakázané. Mrzí ji to, moc ráda by u mého porodu byla, ale z tohoto důvodu nemůže přijet. Nabídla mi však, abych s celou rodinou přijela porodit k ní domů. Už jsem se viděla, jak rodím sama doma bez porodní asistentky a nebo propašovávám novorozeňátko tajně přes rakouské hranice do Čech ... Zírala jsem na ten papír a ptala se, kde tu informaci vzali - vždyť ten zákon u nás přece neprošel. Volaly jsme tedy společně té asociaci rakouských porodních asistentek. Řekli nám, že tu informaci mají od nějaké české paní, která také bydlí v pohraničí a chtěla s rakouskou porodní asistentkou rodit své páté dítě a zjistila, ze to právě nejde. Protestovala jsem, že ta paní byla špatně informovaná, že já mám nejaktuálnější informace. Jediné, co mě z této situace může prý vysekat, je, když česká porodní asistentka Z. S. dá písemný dotaz na ministerstvo zdravotnictví a ono jí odpoví, že porody doma v Čechách skutečně nejsou zakázané - resp. že tenhle zákon skutečně neprošel.

Tak. Byla jsem si celkem jistá, že mám pravdu, ale jak mám tohle papírování úspěšně stihnout, když miminko se má narodit za 15 dnů, tzn. klidně už zítra? A rakouská porodní asistentka bez písemného potvrzení, že porody doma v ČR nejsou zakázány nepřijede ...

Odjeli jsme domů s tím, že se to pokusíme vyřešit a že tedy zatím není nic jistého.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se ptala, kdo byla ta žena, která chtěla v pohraničí rodit s rakouskou porodní asistentkou své páté dítě - takových přece moc není, a uvědomila si, že jsem tenkrát někdy v listopadu, když ministerstvo zdravotnictví navrhlo tento zákon, psala SOS zprávy německým a rakouským porodním asistentkám o tom, co se děje v Čechách - jaké tendence má naše legislativa. A docházelo mi, že ta zena, na základě jejíž informací rakouské porodní asistentky tvrdí, že porody doma jsou v ČR zakázané, jsem dost možná já sama. Je možné, že mou tehdejší zprávu o NÁVRHU tohoto zákona rakouské porodní asistentky interpretovaly jako fakt - že zákon bude prostě od 1.1.2003 platit. To jsem si tedy možná zavařila sama - resp. Rakušanky špatně pochopily mou tehdejší zprávu...

Z domova jsem ihned volala zase na to rakouské grémium a řekla jim to všechno. Paní na druhé straně telefonu ale nevěděla z hlavy přímení té české ženy, nemohla mi tedy potvrdit, že jsem to byla já sama. Nicméně připustila, že je to možné.

Z. S. mi telefonicky potvrdila, že zákon u nás ještě neprošel - nicméně také ještě není smeten ze stolu. Každopádně v současné době v ČR asistence u porodu doma není pro porodní asistentky zakázaná.

Moje rakouská porodní asistentka mi řekla, že se spokojí s písemným potvrzením od Z. S. v tomto smyslu. Dostane je mailem, aby to bylo co nejrychleji. O víkendu prý k nám zajede na kafe, aby si tu 70-kilometrovou cestu na český venkov projela jednou nanečisto.

Uf. Tak snad jsme to už všecko zvládli...

Pak ještě přišly úvahy z rakouské strany o tom, že ta porodní asistentka v Čechách nemá pracovní povolení a že by z toho někdo mohl dělat zpětně problém. Čekala jsem, kdy se ozve telefon a moje porodní asistentka mi sdělí, že z tohoto důvodu nemůže přijít. Ale neozval se. Místo toho jsem dostala mail, že jí také onemocněla dcera chřipkou, proto k nám v nejbližší době na to kafe nemůže přijet a jestli by jí Jirka na porod nemohl přijet na půl cesty k hranici naproti.

V úterý 4.3. jsem šla zase na kontrolu ke gynekologovi. Chtěla jsem ho poprosit, zda by mi udělal výtěr, protože moje miminko asi nedostane po porodu oční kapičky jako profylaxi před eventuálním zánětem porodních cest. Než jsem to však stačila doříct, pustil se do mě, že dělám problémy všem, hlavně sobě a tomu miminku a že by bylo nejlepší, kdybych porodila jako všichni ostatní v porodnici. Četl můj článek na internetu, prý je to snůška polopravd a fabulací …Tenkrát jsem se už skutečně rozbrečela, cítila, že mě tenhle neustálý boj začíná zmáhat a začala přemýšlet o tom, že bych se měla nějak začít chránit.

Ještě jsem se svému gynekologovi zmínila o tom, že mě svědí celé tělo a dokonce se kvůli tomu poslední noci budím. Řekl, že by to mohlo souviset se špatnou funkcí jater a odebral mi krev. Za dva dny jsem si měla zavolat kvůli výsledkům.

Za dva dny volal pan doktor sám. Výsledky prý nejsou nejlepší, a proto by mě rád poslal do porodnice. Mám za ním prý přijít. Ve své ordinaci mi vysvětlil, že mám těhotenskou hepatozu, což znamená zhoršená funkce jater a že to může být nebezpečné pro miminko, protože placenta může dítě špatně zásobovat kyslíkem. Šest dnů před termínem prý již není důvod těhotenství udržovat, že mám jít do porodnice, kde mi porod zřejmě vyvolají. Teď prý už nejde o porod doma či v jeskyni, ale o dítě. A dal mi do ruky krevní výsledky a doporučení k hospitalizaci, se kterým jsem se měla hlásit v budějovické porodnici.

To víte, moc se mi to nelíbilo, hlavně jsem měla své pochybnosti o tom, že je situace skutečně tak vážná, ale samozřejmě jsem nechtěla riskovat, že by se miminku něco stalo. Nechtěla jsem porod doma za každou cenu.

Vzala jsem si krevní výsledky, doporučení do porodnice a jela domů, abych to všechno telefonicky konzultovala s lidmi, kteří mi v této oblasti měli co říct. Po těchto konzultacích v Německu, Rakousku a v Čechách jsem dospěla k závěru, že hodnoty jsou sice zvýšené, nicméně ne katastrofální (to naznačil i gynekolog) a že v následujících dnech půjde zřejmě jen o pravidelnou kontrolu stavu. Podle tabulek holandských porodních asistentek prý hepatoza není principiálně důvodem proti porodu doma.

Do porodnice jsem jela až druhý den dopoledne (7.3.) naladěná na to, že se zase vrátím domů. Dokonce jsem s sebou jako alibi vzala děti. Na oddělení rizikového těhotenství mi udělali CTG, ultrazvuk, změřili tlak a pak zavolaly pana doktora. Byl to příjemný starší pán a jednal se mnou fér. Hodnoty v krvi nejsou prý vyloženě alarmující, placenta je v nejvyšším možném stadiu zralosti, plodové vody je podle ultrazvuku trochu méně než by mělo být, ale podle pohmatu ji má miminko k dispozici ještě dost, jsem už na dva prsty otevřená. Celková situace prý není katastrofální, nesvědčí proti porodu doma, ale je to zdvižený prst. Nicméně, je to prý zralé na hospitalizaci, abych mohla být monitorována podle potřeby každé 4 - 8 hodin. Řekla jsem, že hospitalizaci bych nerada, že bych raději jezdila třeba denně na ambulantní kontroly. Panu doktorovi se to moc nelíbilo, mě si teď už prý nikdo na triko nevezme. Nakonec vytáhl papír na revers, řekl, že to nedělá rád, ale pokud jinak nedám, ať to podepíšu. Zítra dopoledne mám zase přijet na kontrolu.

Ulevilo se mi, že celé jednání probíhalo v klidné atmosféře důvěry, že jsem za to, co jsem chtěla, nemusela nijak vehementně bojovat, že to stačilo jen (jednou) říct. A cítila jsem, jak v bříšku a dole se pořád něco děje, ne pravidelně, ale víckrát za den.

Následující den 8.3. v sobotu jsme se celá rodina chystali do Budějovic do porodnice na kontrolu. Měla jsem tam být na 10. hodinu. V půl deváté ráno mi však začaly stahy každých 5 - 10 minut, a tak jsem usoudila, že už nikam jezdit nemusíme, že se miminko dnes asi narodí. V půl jedenácté však stahy zase přestaly. Celý den byly potom nepravidelné, nepříliš intenzivní a v dlouhých časových intervalech. Večer jsme měla v pochvě začervenalé hleny. Bylo mi jasné, že se vše přibližuje k porodu, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli jde o hodiny nebo o dny.

Ve tři hodiny v noci jsem se probudila s vědomím, že stahy jsou stále málo časté, ale intenzivnější, a šla zavolat porodní asistentku. Jak bylo domluveno, Jirka vyjel, aby jí na půl cesty na hranicích vyzvedl. Měli před sebou hodinu a půl cesty. Jakmile Jirka odjel, frekvence porodních stahů se zvýšila a porod začal rychle postupovat dál. Z přízemí přišla Jirkova maminka, abych zatím nebyla sama. Asi ve čtyři hodiny mi praskla voda a pak už to šlo ráz na ráz. Uvědomovala jsem si, že nemohu jako vždy rodit ve stoje, protože Jirkova maminka by miminko asi samým rozrušením nezachytila, a tak jsem si klekla na připravenou postel. Následovaly tři nebo čtyři silné tlačící bolesti a hlavička byla na světě. Jirkova maminka chytila miminko za ramínka a pomohla mu na svět. Pak se z toho celá rozklepala. Bylo půl páté ráno, 9. března. Lehla jsem si, dala si miminko na břicho, slyšela, že vydává nějaké zvuky, že tedy nemá ucpanou pusinku a není třeba nic odsávat, a přikryla ho. Pupeční šňůra ještě tepala. Babička šla volat synovi, kde že je, že "už se to narodilo". Na otázku, co že to máme, ale nevěděla. Když pupeční šňůra dotepala, zaškrtila jsem ji na dvou místech svorkami a přestřihla. Mezitím jsme s babičkou zjistily, že máme holčičku. Byla vlasatá - černá a celá upatlaná od mázku, který se jí během několika hodin vstřebal. Pak se dostavily nepříjemné porodní bolesti k porodu placenty. V tu dobu dorazila porodní asistentka s Jirkou, pomohla mi s porodem placenty, zkontrolovala ji, mě i miminko, zjistila, že je všechno v pořádku, probudily se ostatní děti a přišly se podívat na novou sestřičku, holčička byla změřena a zvážena. Dali jsme jí jméno Terezie Anna. Tím vším jsem strávili čas od pěti hodin ráno do sedmi. Porodní asistentka mi řekla, že u nich je ženám s hepatozou ještě ten samý den prováděn odběr krve a rozbor a kladla mi na srdce, abych se informovala v porodnici v Budějovicích o tom, jestli je to v mém případě také nutné. Pak odjela a my se začali sžívat s novým členem rodiny. Odpoledne šly naše tři větší děti na návštěvu ke známé, a tak jsem si mohli trochu pospat po té probdělé noci.

Odpoledne jsem volala do budějovické porodnice kvůli těm odběrům krve a řekli mi, že stačí, když na odběry půjdu v pondělí ráno ve Svinech.

Kvůli poporodním návštěvám jsem odpoledne volala záchranku (byla neděle), jak mi doporučil můj gynekolog i paní ředitelka VZP v Českých Budějovicích. Záchranná služba však řekla, že žádnou porodní asistentku na poporodní návštěvy nemá a že se mám obrátit na svého ošetřujícího lékaře.

V pondělí ráno jsem jela do Trhových Svinů na odběry krve. Sestřička však potřebovala doporučení od mého gynekologa (naštěstí jen o patro výš), a tak jsem tam pro něj zaběhla (spíš pomalu došla). Doporučení jsem dostala bez problémů. Řekla jsem, že už jsem porodila a co se týče těch poporodních návštěv - buď ať mě pan doktor vezme na kontrolu hned bez fronty, nebo ať za mnou přijede. Sestřička se zeptala, jestli jsem já i dítě v pořádku, když jsem přikývla, pokrčila rameny a řekla něco v tom smyslu, že neví, že pan doktor na ty návštěvy prý přijet nechce. Ani mi nenabídla jít na kontrolu bez fronty.

Takže ačkoliv mě obě ředitelky VZP v Praze i v Č. Budějovicích ujistily, že poporodní návštěvy mi zajistí můj gynekolog a on sám řekl, že když to bude nutné, že za mnou přijede, tak nakonec z toho asi nic nebude. Asi pan doktor nepokládá kontrolu rodičky po porodu za nutnou … Dnes je pátý den po porodu a ještě tu nebyl.

Dětská lékařka k nám přišla ve středu 12.3. a konstatovala, že holčička je stoprocentně zdravá.

Takže - všichni jsme živí a zdraví a nakonec se nám podařilo porodit doma s porodní asistentkou, ačkoliv to úplně nestihla. Zbývá její zaplacení - 381 eur - tj. 12400 korun.

Pokud někdo chce přispět k jejímu zaplacení, může poslat nějaký obnos na můj účet

č.: 4648 259 064/0400 (Živnostenská banka), var. symbol 1234.

Pokud se vyberou peníze nad zmíněnou sumu, pošlu je HAMu (Hnutí za aktivní mateřství), které se snaží o legalizaci domácích porodů v Čechách.

Tímto končí mé předporodní a porodní peripetie, dál už nás zavalí běžné starosti novopečených maminek a miminek. Těší mě, pokud snad někomu dodám odvahu jít za tím, co chce, nebo naději, že něčím lze přece jen pohnout, že to není jen nesmyslný boj s větrnými mlýny, nebo důvěru v přirozenost porodního procesu a sebevědomí "být schopna porodit".

Milí lidé, děkuji vám za pozornost při čtení, za zpětnou vazbu na internetu, pokud se budete chtít ještě na něco zeptat, nebo vás bude něco zajímat - ozvěte se.

Tel: 386 323 240, e-mail: Johanka_Kuca@yahoo.de