Ty jsi ale sekáč!

„Nevíš, kdo to nosil. Mohl mít svrab nebo dokonce AIDS,“ říkala mi. Zpočátku jsem měla na věc stejný názor. Všechno, co je koupené z druhé ruky je prašivé.

Až na vysoké jsem zjistila, že nakupovat v sekáči je nejenom levné, ale že je to i docela dobrodružství. Teď mám zhruba polovinu oblečení nového a druhou polovinu jsou koupila různě po sekáčích. Mámě jsem se snažila vysvětlit, že když zásadně nekupuju spodní prádlo nebo ponožky a když všechno pořádně vyperu, není co řešit. Mívala jsem ale jasnou zásadu – pro své děti tam nikdy nebudu nakupovat, moji kluci si přece zaslouží všechno nové, krásné, voňavé, nažehlené…

Když bylo Kryštofovi asi půl roku, potkali jsme venku kamarádku Radku s její tehdy roční dcerou. Že se jdou podívat do nově otevřeného dětského second handu. A ať jdeme s nimi. Nechala jsem se zlákat, ale v duchu si říkala, že tam nic nekoupím, že se jenom kouknu, třeba mi něco padne do oka a podle toho potom doma něco ušiju, prostě půjdu jenom na čumendu. Radka své dceři koupila klobouček s mašlí a úžasný svetr. A já si pořád říkala, že pro mé děti nikdy. Co na tom, že z jedné kombinézy Kryštof vyrostl na začátku ledna a do března stačil odnosit druhou?! Co na tom, že ten nádherný roláček za dvě stovky měl na sobě třikrát a pak mu byl malý!? Byla jsem jednoduše příliš hrdá matka.

Vyřešil to můj manžel. Jednou přišli s Kryštofem z výletu a Kryštof vítězoslavně třímal v ruce balíček. Koukla jsem dovnitř. Modrá mikina s oranžovým mimozemšťanem, nádherná, dokonce kluci přesně trefili velikost. Zeptala jsem se, kde ji koupili. Tatínek si začal pískat a Kryštof volal Tam, tam a ukazoval z okna dolů pod kopec, přesně tím směrem, kde ležel ten dětský sekondhand. A tatínek si pořád pískal. Prohlídla jsem mikinu důkladně – nebylo pochyb. Ne, že by byla obnošená, ale oblečení ze sekáče poznáte podle takové zvláštní vůně. A v tu chvíli mi to došlo. Nemá cenu trucovat nebo nadávat, Kryštof má prostě novou mikinu, je krásná a jemu se líbí a to je důležité. A stála čtyřicet korun. Nemá cenu si hrát na nóbl dámu s moderními nažehlenými dětmi. Když už se má můj prcek vyválet v každé kalužině a prolézt kdejakým houštím, proč by to měl dělat ve značkovém oblečení, ne?