Důslednost bolí

Jednou odpoledne jsme se všichni čtyři jeli najíst do restaurace. Byla s námi i naše tříletá Lea. Děti věděly, že si po jídle často dáváme nějaký zákusek. Lea si objednala svůj obvyklý cheeseburger s hranolky a malé mléko s brčkem. Z nějakého důvodu ji ale daleko víc zajímalo okolí než to, co měla před sebou na talíři. Snažili jsme se ji obvyklými způsoby přimět k jídlu. Pokaždé si trochu zobla nebo usrkla mléka, ale vzápětí se vrátila ke svému okounění. Prostě tomu moc nedala. Mezitím jsme my ostatní už skoro dojídali.

Uvědomoval jsem si, že asi nemá hlad, a chtěl jsem být rozumný. Rozkrojil jsem zbytek jejího cheeseburgeru na polovinu. "Musíš sníst aspoň tuto polovinu jídla, než bude čas na dezert. Pokud to nesníš, nedostaneš zmrzlinu." Lea se usmívala a souhlasila, ale ve skutečnosti se k jídlu stejně neměla. Už bylo načase skončit s hlavním jídlem a objednat si zmrzlinu.

Přemýšleli jsme, že jí zmrzlinu koupíme tak jako tak. I když pořádně nejedla, byla zdvořilá a chovala se velmi pěkně. Uvažovali jsme, jaká scéna nás asi čeká, až Lea zjistí, že jsme to mysleli vážně a ona skutečně žádnou zmrzlinu nedostane. Představovali jsme si, jak trapná situace to pro nás bude. Podobně přemýšlejí mnozí rodiče. Tím si obzvláště na veřejnosti ospravedlňujeme povolnost a ústupnost. Ale nevzdávejme se.

Ve skutečnosti jsme neměli jinou možnost než dodržet své slovo. Pokud nebudeš jíst hlavní jídlo, nedostaneš zmrzlinu - tak zněl náš výrok. Důslednost je důležitější než troška slz a nějaká ta nepříjemnost. Takže už jsme neřešili, co budeme dělat, ale jak to uděláme. Rozhodli jsme se, že manželka s Anthonym půjdou koupit zmrzlinu a potom se setkáme u pokladny. Já jsem zůstal s Leou u stolu, aby měla ještě chvíli času na jídlo. Ne že by se něco dalo zvrátit - na to už bylo příliš pozdě. Chtěl jsem jen, aby do sebe dostala ještě trochu jídla. Lhůta pro získání zmrzliny už vypršela.

Po několika dalších minutách jsem jí řekl, že odcházíme. Zeptala se mě, jestli teď může dostat zmrzlinu. Odpověděl jsem, že ne, že nesnědla oběd. Lea začala prosit "tak já to sním teď, tatínku". Pak uviděla tři zmrzlinové kornouty místo čtyř. Jemně jsme jí vysvětlili, že my ostatní jsme dojedli hlavní chod, a proto si teď můžeme dát zmrzlinu.

Když jsem ji nesl v náručí přes zalidněnou restauraci, cítil jsem se opravdu hrozně. Říkal jsem si, co si asi všichni ti lidé kolem myslí. Chtělo se mi vysvětlit jim to, říci jim, že je vše v pořádku, že se jen snažím být důsledný.

Lea plakala a žadonila celou cestu domů. Tvrdila, že sní svou večeři, jen když jí dáme ještě jednu šanci. Do toho pláče jsme my tři jedli zmrzlinu. Anthony jí chtěl dát kousek své. Poprvé v životě mi zmrzlina vůbec nechutnala. Chtělo se mi stáhnout okénko a vyhodit ji ven. Mám Leu rád a dívat se na její pláč mi rvalo srdce.

Myslete na budoucnost

Někdy není snadné říci "ne" a být důsledný. Může to bolet. Bylo by mnohem snazší se poddat tlaku a zmrzlinu prostě koupit. Ale neudělali jsme to, protože jsme věděli, že důslednost je důležitější, i když je to někdy nepříjemné.

Chtěli jsme, aby Lea věděla, že když maminka s tatínkem něco řeknou, myslí to vážně. A to i přesto, že jim to může přinést nějaké dočasné nepříjemnosti. Pokud chceš zmrzlinu, musíš sníst hlavní jídlo. Když ho nesníš, my ostatní o zmrzlinu nepřijdeme, ale ty ano. Musíš dělat, co se od tebe žádá, a to i na veřejnosti.

O dva týdny později jsme jeli do stejné restaurace znovu. Chtěli jsme vědět, zda náš zápas přinesl nějaký výsledek. Lea teď měla velmi dobrý důvod, aby se poctivě věnovala jídlu. Občas se zastavila a řekla: "Dneska sním svůj cheeseburger celý." Když jí pak servírka přinesla zmrzlinu, Lea měla dvojí odměnu. Byla šťastná a byla na sebe pyšná. Věděli jsme, že se ta nepříjemnost vyplatila.

Nenechávejte drobnou neposlušnost bez povšimnutí, protože dříve nebo později přeroste ve větší problém. Když jsme se v případě naší dcery odmítli podvolit nátlaku a splnili své slovo, mysleli jsme víc do budoucna než na přítomnost. Chtěli jsme, aby Lea věděla, že své hlavní jídlo musí sníst teď i jindy.

Co se stane, když nesplníte své slovo

Annin desetiletý syn Adam si každý den po škole hrál venku. Když potom přišel domů na večeři, měl si před jídlem umýt ruce. Pokaždé ale přišel ke stolu se špinavýma rukama. Anna mu vždy řekla: "Běž si, prosím, umýt ruce." Vstal od stolu a šel se umýt. Nikdy o tom nediskutoval. Vždy uposlechl hned napoprvé. Tak to pokračovalo mnoho dní. Adam přišel ke stolu se špinavýma rukama, Anna ho poslala do koupelny. Jednoho dne se ho Anna zeptala: "Každý den přijdeš ke stolu s neumytýma rukama a pokaždé tě pošlu do koupelny. Můžeš mi vysvětlit, proč si nejdeš umýt ruce rovnou?" Ani na okamžik nezaváhal, podíval na maminku a řekl: "Jednou mi to prošlo."

"Jednou mi to prošlo." Možná se to stalo před šesti týdny, ale jednou mu to prošlo - mohl jíst s neumytýma rukama. Není to strašné? Tento příběh ukazuje, jak děti přemýšlejí. Je z toho vidět, co se v jejich chytré mysli odehrává. Pro Adama bylo jednodušší každý den přijít ke stolu se špinavýma rukama a nechat se poslat do koupelny než se jít umýt rovnou. Proč? Protože mu to jednou prošlo. Jedna chybička a on bude matku zkoušet dlouhé týdny, jen aby viděl, jestli mu to náhodou neprojde znovu. Proto je tak důležité být důsledný.

Tento příběh mi připomíná herny v Las Vegas. Lidé cpou do automatu jednu minci za druhou. Zřídka něco vyhrají, ale i to málo jim stojí za to. Chodit ke stolu s neumytýma rukama byla pro Adama hra, kterou mu stálo za to hrát.

Většina rodičů postrádá důslednost. Říkáme věci, které nemyslíme vážně. Říkáme "ne", ale pak se podvolíme. Nesplníme, co řekneme. Trocha zlobení stačí, aby většina z nás změnila "ne" na "ano". Chováme se pokaždé jinak. Občas necháváme zlobení bez povšimnutí, občas si hrajeme na přísné dozorce.

Vyhrožování a varování

Hrozba není trest. Hrozba pouze vyjadřuje záměr trestat. To je velký rozdíl. Hrozby jsou jen slova. Mnozí rodiče pouze vyhrožují, protože nevědí, jak trestat. Někteří vyhrožují, protože se trestat bojí, jiní proto, že jsou příliš líní, aby splnili své slovo a dítě v případě neposlušnosti skutečně potrestali. Bez ohledu na příčinu takového jednání je zřejmé, že hrozby chování dítěte často jenom zhoršují.

Byli jste někdy v čekárně s rodiči a s malými dětmi? "Jestli nebudeš sedět v klidu, pošlu tě do auta." Dítě pár minut posedí, ale za chvíli začne řádit znovu. Maminka opět pohrozí, dítě chvíli posedí… a tak to jde stále dokola.

Hrozbami se vaše děti naučí nevěřit tomu, co říkáte. Vědí, že ne každá hrozba se skutečně splní. Jak na to přišly? Velmi jednoduše. Naučili jste je to. V minulosti jste nebyli důslední. Vyhrožování je jen košatější forma nedůslednosti.

Varování je ovšem něco trochu jiného. Pokud se používá zřídka a s moudrostí, může být velmi účinné. Většina dětí varování nepotřebuje. Obvykle vědí, jaké chování je správné a jaké ne. Používejte varování pouze tehdy, když vaše dítě neví, že se chová nesprávně. "Filipe! To se nedělá. Nech toho, prosím."

Ne každý může varování úspěšně používat. Užitečný je tento postup pouze pro rodiče, o nichž jejich děti vědí, že své slovo dodrží. Často se mě rodiče ptají na rozdíl mezi vyhrožováním a varováním. Nejde o to, co říkáte. Rozdíl je v tom, co vaše dítě slyší.

Martina přivedla domů na oslavu narozenin čtyřletého Davida. V půlce oslavy se David začal předvádět. Matka ho varovala, aby toho nechal. On ji ale neposlechl. Řekla mu, že pokud toho nenechá, budou muset z oslavy odejít. Zlobil dál. Popadla ho a vedla k autu. David plakal a prosil, aby mohl zůstat. Přesto odjeli a už se nevrátili. Pro Davida tím oslava skončila. I když to znamenalo konec oslavy i pro Martinu, splnila své slovo. Od té doby se David ve společnosti chová slušně.

Pokud jste důsledně jednali v souladu s tím, co jste řekli, vaše dítě varování uslyší. Naučilo se, že když řeknete, ať přestane zlobit, musí přestat zlobit hned, protože to myslíte naprosto vážně. Pokud jste ale důslední nebyli, vaše dítě uslyší pouze vyhrožování. Z minulosti se naučilo, že mu to vždycky několikrát projde, než bude muset opravdu přestat zlobit.

Ještě jeden typ varování, nebo spíš upozornění, lze efektivně používat. Jedná se o takzvané "časové" varování nebo upozornění předem. "Časová" varování jsou pro rodiče a děti velmi užitečná. Zde je několik příkladů.

"Večeře bude za deset minut. Přestaň si, prosím, hrát a umyj se do té doby."

"Můžeš si hrát, než zazvoní minutka. Nastavila jsem ji na patnáct minut."

"Maminčin taxík odjíždí za sedm minut. Všichni budou do té doby v autě!"

Z časových varování se děti dozvědí, že něco se od nich velmi brzo očekává. Požadovaná činnost pro ně pak není tolik překvapivá a obvykle jsou ochotnější ke spolupráci. Nevím přesně proč, ale z nějakého důvodu děti milují hodiny. Můžete použít hodiny na pečicí troubě, kuchyňskou minutku nebo cokoli podobného. Zkušenosti jiných rodičů mě v tomto přesvědčení utvrzují. Většina rodičů zjistila, že tento přístup je velmi užitečný.

"Ještě pět minut", "Možná" a "Uvidíme"

Mnozí rodiče se bojí říci "ne". Někteří se záporu úplně vyhýbají, protože se nechtějí hádat. Jiní se cítí trapně a provinile, když jejich dítě dostane záchvat vzteku. Další se bojí, že je jejich děti nebudou mít rády. Někteří rodiče jsou líní a nechtějí zakročit. Hodně rodičů používá neutrální výroky, které jsme se většinou naučili od svých rodičů. "Ještě pět minut", "Možná" a "Uvidíme" jsou tři nejoblíbenější.

"Je čas jít domů."

"Mami, ještě chviličku."

"Tak dobře, ještě pět minut."

"Koupíš nám po večeři zmrzlinu?"

"Možná."

"Tatínku, půjdeme zítra do parku?"

"Uvidíme."

Neutrální výroky oddalují nevyhnutelné. Na jejich používání není nic špatného, než se vaše dítě dozví, že "možná" znamená někdy "ano" a někdy "ne". Vaše děti musejí mít jistotu, že "uvidíme" někdy znamená "ano" a někdy "ne". Musejí vědět, že "ještě pět minut" znamená skutečně pět minut, a ne deset.

Občasné používání neutrálních výroků je neškodné. Pokud je budete používat příliš často, děti začnou kňourat a dožadovat se v naději, že vás udolají. Buďte v jejich používání opatrní.

Jak své děti naučíte, že "možná" znamená někdy "ano", jindy "ne". Čas od času musí po "možná" následovat zápor. "Vím, že jsem řekl možná. Přemýšlel jsem o tom a odpověď zní ne." Třeba se to vašim dětem nebude líbit, ale to je v pořádku. Určitě to přežijí. Buďte důslední, protože z dlouhodobého hlediska se to vyplatí.

Co znamená pro děti důslednost

Chcete-li mít ukázněné děti, musíte být důslední. Pokud něco řeknete, musíte to myslet vážně a musíte to splnit. Důslednějším a pozitivnějším přístupem výrazně ovlivníte chování svých dětí k lepšímu. Všichni rodiče by měli být důslednější, protože důslednost je důležitým prvkem vztahu rodičů a dětí. Přesto se nejčastěji zanedbává. Kdybyste měli ve výchově dětí změnit jen jednu jedinou věc, pak určitě začněte být důslednější.

Marie nedokázala doma udržet kázeň. Její čtrnáctiletá dcera Johana si dělala, co chtěla. Vracela se domů po půlnoci, dlouho vysedávala u televize a telefonovala. Do školy chodila vždycky pozdě, odmítala jakékoli domácí práce, o všechno se hádala, prostě byla doma pánem. Vždycky si prosadila svou - její matka to nakonec pokaždé vzdala. Několikrát jsme se setkali, mluvili jsme o důslednosti a o plnění výstrah. Vytvořili jsme plán, který Marii vrátil autoritu. Naučila se při každé Johanině neposlušnosti použít mírný trest. Postupně se dcera začala maličko zlepšovat. Poprosil jsem Marii, aby Johanu přivedla na naše příští setkání. Zeptal jsem se jí pak, jak to doma chodí. Reagovala se zábleskem v očích: "Od té doby, co se matka schází s vámi, je to doma peklo." Musel jsem se usmívat.

Důslednost se projeví tak, že na stejnou neposlušnost budete vždy reagovat stejně. Obzvláště důležité je to u chování, které se s tvrdošíjnou pravidelností opakuje. Když dceři řeknete, že musí být doma do pěti, potrestejte ji pokaždé, když se vrátí později. Někteří rodiče zpoždění o několik minut přehlížejí, aby se vyhnuli konfliktu. "To není velký problém." "Teď se mi to nechce řešit, jsem příliš unaven." Klamete sami sebe. Jak velký to musí být problém, abyste s ním něco dělali? Budete zítra méně unaveni?

V podstatě stanovujete maximální povolenou rychlost jízdy. Řidiči, kteří často jezdí na dálnici, vědí, že maximální povolená rychlost v USA je 65, nikoli 74 mil/h. Většina policistů vám ale nedá pokutu, pokud nepřekročíte rychlost 74 mil/h. Můžete-li jet rychlostí 74 mil/h, aniž byste dostali pokutu, určitě toho využijete. Stejné je to s dětmi. Pokud stanovíte rychlostní limit na 65 mil/h, uplatněte potrestání při jakémkoli překročení limitu, tedy už při rychlosti 66 mil/h. Když budete drobné "překročení rychlosti" tolerovat, děti vás donutí k větší toleranci.

Budete-li jednat důsledně s jedním dítětem, další děti se z jeho příkladu poučí. Během prvního roku, kdy jsem pracoval pro chlapecký dětský domov, jsem jel s dodávkou plnou dětí na víkendový tábor. Po několika kilometrech jízdy se Viktor začal vrtět a zlobit. Upozornil jsem ho, že zlobit nesmí. Když jsme byli asi osmdesát kilometrů od domova, začal ostatní pošťuchovat a otravovat. Znovu jsem ho varoval, ale on na mě nedbal a zlobil stále víc. Řekl jsem mu, že jestli toho nenechá, otočím auto a odvezu ho domů. Nevěřil mi. Nemyslel si, že bych to opravdu udělal, a zlobit nepřestal. Tak jsem se otočil a jel zpátky. Následoval šok. Nejprve přestal zlobit, potom začal škemrat, že už bude hodný. "Už je pozdě," řekl jsem, a odvezl jsem ho domů.

Odvézt Viktora domů a vrátit se na stejné místo mě stálo dvě hodiny času. Přesto to pro mě byly jedny z nejlepších okamžiků mého života. Ten den jsem si u Viktora i u všech ostatních dětí získal autoritu. Nejenže celý výlet proběhl bez problémů, ale vyprávění o tomto příběhu se mezi dětmi předávalo od úst k ústům: "Když pan Sal něco řekne, radši tomu věř, protože to myslí vážně."

Často jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych se býval tenkrát domů nevrátil. Viktor by dál zlobil. Ostatní děti by viděly, že jsem pohrozil, ale své hrozby nesplnil. Začaly by zkoušet, co všechno si mohou dovolit. Celý víkend by pro nás, a obzvláště pro mě, byl utrpením.

Když dítě zlobí, vyřešte to hned. Pokud to budete přehlížet, v budoucnu na to doplatíte. Nenechte se ve své rozhodnosti zviklat přáteli, sousedy nebo prarodiči. "Pro jednou se přece zase tolik nestalo. Vždyť se vidíme tak málo." "To nic není, vždyť je jen trošku rozrušený." Vy jste rodiče a vy uděláte to, co je pro vaše děti nejlepší. Ať ostatní lidé vychovávají své děti. Vy jednejte důsledně. Dětem se moc líbí, když jim nějaká lumpárna projde. A je na vás dohlédnout na to, aby jim neprocházely.

Děti se učí rozhodování a sebekázni tak, že předvídají důsledky svých činů. Potřebují vidět souvislosti mezi svým chováním a tím, co se jim stane potom. Měly by vědět, že když se budou chovat tak a tak, stane se to a to.

Vaše dítě by mělo být schopno předvídat, jak zareagujete na jeho chování. Potřebuje vědět, jak budete jednat, jaké pro ně z toho vyplynou důsledky. Jak se to ale naučí? Díky vaší důslednosti.

Důslednost mezi rodiči

Evě byly dva roky. Její rodiče seděli na pohovce. Eva poprosila maminku o jogurt. Maminka ji odmítla s tím, že za chvíli bude oběd. Dcera ani na okamžik nezaváhala a otočila se na otce. "Tati, dej mi, prosím, jogurt." Když jeden rodič odmítne, dítě zkusí druhého. Děti se již v raném věku naučí manipulovat. Čím jsou starší, tím je to horší. "Já to věděla, že jsem se měla nejdřív zeptat táty."

Důslednost je důležitá nejen ve vztahu rodičů vůči dětem, ale také mezi rodiči. Pokud je tatínek příliš povolný a maminka příliš přísná, děti se brzo naučí manipulovat. Jestli maminka stanoví rychlostní limit na 80 a tatínek na 120 mil/h, děti záhy zjistí, jak toho využít. Důsledky jsou katastrofální. Naučí se, kterého rodiče mají o co požádat. Když chceš jet na výlet, dívat se déle na televizi, dostat pár korun navíc, poprosíš tátu. On se v těchto věcech obvykle podvolí. Pokud chceš odložit domácí práce nebo pozvat kamaráda na noc, poprosíš maminku. S ní v tom nejsou potíže.

Měli byste se se svým manželským partnerem dohodnout na pravidlech vedení domácnosti a na tom, co očekáváte od dětí. Domluvte se, co si děti budou muset vysloužit a co ne. Shodněte se na tom, kdy a jak je budete trestat. Ujasněte si kázeňské postupy. Pokud spolu v něčem nesouhlasíte, není to problém, ale nedohadujte se o tom v přítomnosti dětí. Dokonce i když se shodnout nemůžete, vystupujte vůči dětem jednotně. Je-li to nutné, hledejte kompromis. Když se budete dohadovat před dětmi, ukážete jim, kde jste zranitelní. Pak od dětí uslyšíte výroky typu: "No táta proti tomu nic nemá," nebo "máma říkala, že bych mohl jít."

Promluvte si s partnerem o kázni. Otevřeně hovořte o tom, co cítíte a čemu věříte. Sdělujte si svoje nápady pravidelně. Napište si seznam nežádoucích chování a rozmyslete si, jak se k nim postavíte. Potom na nežádoucí chování přijde stejná reakce, ať už je nablízku otec, nebo matka. Když se vyskytne nepředvídaná situace, počkejte na partnera. Prostě řeknete: "Budeš muset počkat. Chci se o tom poradit s tatínkem." Tak děti pochopí, že to myslíte vážně. Zjistí, že spolupracujete, a nebudou se pokoušet zneužít jednoho proti druhému.

Nepleťte si tento přístup s reakcí typu: "Jen počkej, až se táta vrátí domů." Nenechávejte řešení všech kázeňských problémů jen na jednom z rodičů. Zvláštní přestupky je nutno probírat společně. Běžnou, každodenní kázeň prosazujte neprodleně. Pokud matka nechává trestání pouze na otci, děti ji nikdy nebudou poslouchat. Když je s dětmi sama, musí se ujmout vůdčí a vychovatelské role ona.

Shrnutí

Důslednost nebývá snadná, ale vždy stojí za námahu. Myslete na budoucnost. Nedovolte, aby se drobné problémy rozrostly. Reagujte na zlobení okamžitě. Nebojte se odmítnout. Ujasněte si přístup ke kázni s partnerem, a to i v případě, že jste rozvedeni. Udělejte vše pro to, abyste nesprávné chování řešili důsledně.

(ukázka je z knihy Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly, brož., 200 s., 215 Kč, vydalo nakladatelství Portál, koupíte si ji tady).