Děti a společnost

Tento výrok však často zakrývá podstatnou, důležitou, avšak opomíjenou skutečnost, že děti jsou také – a především – naše přítomnost. Či by měly být…

Na to, že tomu tak není, doplácejí obvykle nejen ony, ale i my, kteří se honosně za „společnost“ považujeme.

Podobně ambivalentní jsou i naše postoje k dětem – a to jak k dětem jako jednotlivcům, tak k dětem jako k populační skupině. Proklamativně jsou děti v centru zájmu a pozornosti, ve skutečnosti jim právě skutečná pozornost a zájem jejich rodičů a dalších vychovatelů často chybí. Jako populační skupina „ještě ekonomicky neaktivní“ či ještě „nevoliči“ nejsou pro sociální politiku státu příliš atraktivním souborem. Je to patrné např. z pojetí sociálních dávek a způsobu jejich vyplácení. V rámci mezigenerační solidarity a spravedlnosti je přídavek na dítě oprávněně chápán jako sociální důchod dítěte, které bude ve svých budoucích daních přispívat i na pokrytí důchodů bezdětných občanů. Z tohoto pohledu pak vystupuje ve zvláštním světle skutečnost, že např. v letech 1989–1993 se valorizace dětských přídavků – na rozdíl od několikeré valorizace starobních důchodů – neuskutečnila ani jednou. Rodiny s dětmi tak mnohdy propadly do nejnižších příjmových kategorií a jejich průměrné příjmy na hlavu byly často nižší než v rodinách důchodců.

O čem svědčí statistiky

S podobným způsobem přehlížení dětí a jejich potřeb se setkáváme i ve většině sociálních a demografických statistik. Při sběru dat nejsou děti povětšinou ani výchozí jednotkou pozorování a při následných výpočtech, evidencích a ve statistických přehledech jsou jen zřídka jednotkou analýzy. Často jsou v demografických statistikách a přehledech doslova neviditelné. Dozvíme se např., kolik je u nás rodin s jedním, dvěma a třemi dětmi, ale nedozvíme se, kolik dětí má jednoho sourozence, kolik dva a více, jaký podíl z celkového počtu dětí tvoří jedináčkové. Nevíme přesně, kolik dětí žije v úplných a kolik v neúplných rodinách (jen kolik je takových rodin), nevíme, kolik dětí – a v jakém věku – zažilo rozvod rodičů, kolik dětí má nezaměstnané rodiče. Nevíme, kolik dětí se, s ohledem na průměrný příjem na hlavu, nachází v pásmu chudoby. Nevíme, kolik dětí má zaměstnanou matku a na kolik hodin denně. Natož abychom měli k dispozici údaje o tom, jaký je podíl těchto dětí v jednotlivých věkových kategoriích. Velmi málo víme i tom, jak vypadá každodenní život našich dětí. Kolik hodin s nimi rodiče tráví, kolik hodin tráví s kamarády, kolik u televize, kolik „biflováním“ encyklopedických poznatků do školy, kolik hodin či minut se jim opravdu někdo pozorně a soustředěně věnuje…. I když leckteré údaje by bylo možné získat např. při pravidelných desetiletých sčítáních lidí a domácností, není to prý z finančních důvodů možné. Platí to nejen o nás, ale jak ukázal mezinárodní srovnávací výzkum „Dětství jako sociální jev“ vedený dánským sociologem Jensem Qvortrupem, i o řadě jiných relativně vyspělých zemí. O ohrožených dětech a dětech v nouzi se dovídáme pouze prostřednictvím takových údajů, jako je obložnost lůžek v nemocnicích, využití kapacit kojeneckých ústavů, dětských domovů a ústavů sociální péče. Málo se ale dovídáme, jak dlouho tam děti zůstávají, jak se jim tam daří, jak se cítí, zda jsou šťastné a spokojené. Tuto okolnost ostatně neznáme ani v souvislosti s jejich životem ve zcela základních sociálních institucích, jako je rodina a škola. Jak se zde cítí? Jak je tomu v neúplných rodinách, v rodinách, které vznikly dalším manželstvím rodičů, v rodinách „klasických“ a „tradičních“? Jaké jsou jejich vztahy s rodičovskou a prarodičovskou generací? Proč nás tyto skutečnosti nezajímají? Je to proto, že děti jsou „ekonomicky ještě neproduktivní“? Nebo proto, že dosud nejsou voliči a není se tudíž třeba obávat ztráty jejich hlasů?

„Počkej, až později…“

Je vůbec pravda, že děti jsou „ekonomicky neaktivní“? Nemám na mysli jen jejich případný přínos a práci v domácnostech. Tato „nezapočítaná práce“ se netýká jen jich, ale i dalších členů rodin, zejména žen a ekonomové ji většinou zcela přehlížejí, přestože by bez ní společnost vůbec nefungovala. Mám na mysli skutečnou práci dětí. Jejich docházku, nasazení, vypětí a časté tenze a stresy ve škole. To se jaksi nepočítá. Je to přece samozřejmé a je v zájmu každého, aby získal co nejlepší kvalifikaci a dobrou pozici na trhu práce. Tak ať se o to také zaslouží a ať si to zaplatí. Nebo alespoň jeho rodiče. O to, jak je mu v tomto pracovně přípravném procesu, se nemusíme starat. Představme si – zatím tak trochu v duchu sci-fi – že se rodina i škola stanou pro dítě nesnesitelným místem. Místem, kde se dítěti nikdo individuálně nevěnuje, kde dítě nepocítí zájem, lásku, kde bude tak trochu na obtíž. A děti se vzbouří. Odmítnou – jako celá generace – převzít dědictví svých otců a matek, nové technologie využijí proti nim, protože se v nich lépe vyznají, odmítnou mezigenerační solidaritu, nebudou platit na jejich starobní důchody, zdravotní a sociální pojištění. Odmítnou je tak, jak oni odmítli v dětství je. Docela zvláštní zvrat civilizace… A možná, že zase ne tak obtížně představitelný. Proč by se to mělo stát? Protože zájem politiků o děti je pouze proklamativní, jsou dobré k tomu, aby je při volebních kampaních nosil kandidát v náruči, aby vítaly delegace a tvořily stafáž přítomnosti mladé generace. Protože, když se s něčím na dospělé obrátí, ať již na rodiče či učitele, slyší často: „Teď počkej, nemám čas. Později…“ Ono „později“ však většinou nepřijde. A navíc čas uniklé příležitosti se nevrací… Alespoň v rodičovské péči a výchově…

I malý čin je víc než pouhá řeč (J. Neruda)

To, že se my, dospělí, pohybujeme převážně v rovině „mluvení“, slov či mnohdy „žvástu“ neznamená, že dětem je tato rovina jednoznačně přístupná a srozumitelná. Aby slova měla pro ně své zkušenostní pokrytí, musí být pokryta či předznamenána činy a událostmi. Matka či otec, který dítěti říká, „já tě miluju“ a přitom se k němu obrací zády, vytváří v dítěti prazvláštní obraz o tom, co je to lidská, rodičovská láska. A to mějme na paměti, že dítě se do jazyka teprve rodí, že do něj vrůstá. Zejména zde platí Patočkovo, že „řeč je artikulace smyslu“. Dříve, než dítě rozumí zvukům řeči, cítí a vnímá velmi citlivě postoje svého okolí. Cítí a potřebuje lásku. Lásku projevenou očním kontaktem, dotykem, soustředěnou pozorností, odstraněním hladu či pocitu mokra, chladu, samoty… Dříve než slova přicházejí činy, které teprve postupně dávají slovům jejich smysl a význam.

Zeptá-li se nás někdo, co jsme zač – nebo když se sami někomu představujeme – uvádíme, kromě jména, s naprostou pravidelností svou profesi či zaměstnání. Podnikatel, učitel, psycholog, programátor… Identifikujeme se mnohem častěji se svou prací či profesí než s ostatními složkami naší identity. Když se stařičkého Sigmunda Freuda ptali, co je podle něho v životě nejdůležitější, odpověděl krátce a stručně „lieben und arbeiten“ – „milovat a pracovat“. Jen třemi slovy a v tomto pořadí. Zdá se, že náš život se stále více scvrkává na ono „pracovat“ – a milování či lásku hledáme tam, kde můžeme brát a nemusíme příliš dávat, tam, kde obé vnímáme jen jako pouhý, z času vytržený požitek. V historických proměnách různých forem lásky, zejména lásky manželské, došlo v průběhu věků k určitým posunům, jak ukazuje např. brněnský sociolog Ivo Možný ve svých pojednáních o rodině. Romantický ideál lásky, milostného vzplanutí, vyvrcholení vášně, extáze převládl. Takové pouto je sice krásné, ale křehké a krátkodobé. A není-li předstupněm zralejších forem lásky, přestává být po svém odeznění i oním poutem. Již nás k nikomu nepoutá. Zamilování pominulo, božský cit se vytratil. Ale potkali jsme někoho jiného, kdo tuto nádheru opět probudil k životu. Ve jménu tzv. „autenticity“ opouštíme toho, ke komu jsme byli připoutáni dříve, popřípadě i ty, které jsme v tomto vzplanutí zplodili a hledáme onu ztracenou dimenzi naší identity opět v novém milostném vzplanutí. A třeba z něho vzejde i nové manželství a nové děti…Kéž by nám to vydrželo až do smrti… Ale nebojme se. Většinou nevydrží. Pokud se poučíme a přestaneme si plést „autenticitu pocitů“ s odpovědností k pravdě našeho života, zjistíme možná, že ona další polovina naší identity (tu první a zatím stále ještě dominantní jsme nalezli v práci) spočívá spíše v kontinuitě, kongruenci, konsistenci a důslednosti našich osobních rozhodnutí.

Každá volba je výběrem

jedné možnosti a odmítnutím možností zbývajících. Nemůžeme koláč sníst a současně ho mít. Svérázný hlubinný a sociální psycholog Erik H. Erikson upozorňuje ve své koncepci životní cesty, že každá z našich životních etap má své specifické úkoly, svůj hlavní problém, konflikt, krizi a křižovatku. Krize je zde současně jak nebezpečím a ohrožením, tak nově otevřenou možností a šancí. Úkolem naší adolescence, našeho dospívání je nalezení sebe sama, své vlastní celistvé identity, která nás chrání před konfusí a rozpadem do dílčích, vzájemně rozkmotřených rolí. Musíme najít sebe, musíme se mít, abychom se mohli někomu dát, darovat. Ať již ve vztahu přátelském, partnerském, mileneckém, manželském. Ale jak tyto role sloučit navzájem a jak je sloučit s našimi ostatními sociálními rolemi? Většinou to bývá tak, že dříve než se „máme“, než se nalezneme, hledáme se prostřednictvím někoho jiného, hledáme se v něm – v tom, že si tohoto nebožáka zidealizujeme a promítneme na něho své touhy, přání a ideály. A když je zklame, běda mu: není ten pravý… A tak se, byť stárnoucí, stále hledáme… Kde je v tomto prostoru místo pro děti? Proč by mělo být, když jsme se ještě nenašli? Podle Eriksona se teprve tehdy můžeme plně a odpovědně někomu odevzdat v intimním vztahu, když jsme se předtím nalezli. Plně personalizovat můžeme pouze jeden jediný vztah. Až z takto sdílené intimity může vzejít to, čemu Erikson říká generativita, tvořivá plodnost. Něco, co intimní vztah dvou lidí přesahuje. Ať již zplozením a tvořivým dílem péče a výchovy těch, které jsme počali a zplodili nebo přijali za své, nebo tvůrčí prací na nějakém díle – knize, písni, sadu, zahradě, domově – něčem, co nás přesahuje. A dokážeme-li přitom navíc přijmout svá omezení, své nedostatky a chyby, jakož i nedostatky a chyby našich rodičů, partnerů, dětí, blízkých přátel, a dokážeme-li přitom přitakat svému životu a přijmout jej vděčně za svůj, dotýkáme se řešení naší poslední životní krize – krize a konfliktu mezi integritou, životní moudrostí a zoufalstvím. Teprve tehdy se nebudeme děsit své vlastní smrti a smrtelnosti a budeme tak moci naše potomky vybavit odvahou k tomu, aby se svému životu otevřeli a vzali jej do svých rukou.

Proč v souvislosti s naším tématem mluvím o těchto vzdálených věcech? Protože nejsou vůbec vzdálené, protože podstatným, způsobem souvisí s tím, jak se jako dospělí, jako společnost k dětem stavíme. Děti přece nejsou oddělenou částí společnosti, kterou je třeba – podle některých teorií – teprve do té pravé společnosti integrovat. Jsou již zde a ať chceme nebo nechceme, jsou součástí našich životů.

Základní konflikt

Podle Eriksonova pojetí běhu lidského života je první a základní psychosociální krizí konflikt mezi základní, bazální důvěrou a základní bazální nedůvěrou. Jak se tato základní důvěra rodí a zraje? Prostřednictvím stálé, trpělivé a laskavé péče o lidské mládě. Na ní závisí jeho fyzické i psychické přežití. O to fyzické se dovedeme povětšinou postarat, to psychické bývá často pouhým přežíváním. Jak říká jeden z našich nejzkušenějších dětských psychologů Zdeněk Matějček: „Aby se dítě mohlo zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém a emočně vřelém.“ A dovolím si dodat: s ohledem na věk dítěte srozumitelném a smysluplném. Není zvláštní, že jedním z charakteristických znaků současné české společnosti je – podle řady autorů nejen z řad sociologů – deficit důvěry a důvěryhodnosti? Důvěry, která je jakýmsi stavebním tmelem občanské, demokratické společnosti, protože – aniž by k tomu musela mít vypracovanou legislativu – tvoří základ všech občanských smluv, závazků, dohod, slibů a jejich naplnění.

Práva dítěte? Co to je?

Úmluva o právech dítěte z roku 1989, kterou Česká republika podepsala a ratifikovala, sice říká, že „v zájmu zdravého a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, atmosféře štěstí, lásky a porozumění“. Jedním z hlavních principů tohoto důležitého dokumentu je „nejlepší zájem dítěte“. Pracujete-li na poli náhradní rodinné péče a snažíte-li se práva dítěte prosazovat, setkáte se zřejmě – podobně jako já – s častou reakcí: „Práva dítěte – co to je?“ „A nejlepší zájem dítěte – kdo to ví? A kdo ho má určit?“

Nechceme-li upadnout do osidel právního pozitivismu, budeme muset vzít v úvahu, že dětská práva – podobně jako všeobecná lidská práva – jsou určitou artikulací, určitou specifickou formulací, základních lidských potřeb. Potřeb, které vyjadřují lidskou přirozenost – to, jak člověk na světě je… Práva jsou reflektované základní potřeby – jak biologické, tak psychologické, popř. sociální. Potřeby, které si uvědomujeme a které současně uznáváme a respektujeme u svých bližních. Z nich se odvíjejí naše nároky a požadavky, které jsou – v případě základních, vitálních potřeb – rozpoznány jako práva. A na tato práva (na tyto požadavky a v posledku potřeby) by – v rámci sociální politiky – měly odpovídat příslušné sociální služby. S tím, že pro některé „služby“ jsou některé instituce vhodnější a některé méně vhodné. Vývojová psychologie a psychologie životního běhu přináší stále více důkazů o tom, že dobrá, fungující, přirozená a úplná rodina je – pokud jde o péči a výchovu dítěte – tím nejlepším vynálezem. A není-li k dispozici rodina biologická, pak je dalším nejblíže vhodným řešením rodina náhradní – taková, která přijme dítě bezpodmínečně za své a k dítěti se mateřsky a otcovsky chová. Nechtěný sociální experiment padesátých let, kdy byla zrušena pěstounská péče a pěstounské děti a další sociální sirotci byli umisťováni do velkokapacitních dětských domovů, o tom přinesl řadu důkazů, které vynikajícím způsobem zachytili a zpracovali naši přední psychologové Josef Langmeier a Zdeněk Matějček ve své knize „Psychická deprivace v dětství“ v knize, která jako jedna z mála českých sociálně vědeckých prací byla přeložena do řady světových jazyků. Ve svých dalších výzkumech a bádáních pak tato Pražská škola vývojové psychologie a psychické deprivace (k níž se hlásí i autor této úvahy) ukázala, že nejen v neosobních ústavních zařízeních vzniká psychická deprivace – psychické strádání s mnohočetnými krátkodobými i dlouhodobými následky, mezi něž m.j. patří např. citová plochost, neschopnost lásku přijímat i dávat, neporozumění základním sociálním situacím a často i neschopnost vychovat vlastní děti.

Psychická subdeprivace

K určité formě psychické deprivace – profesor Matějček hovoří o tzv. subdeprivaci – může docházet i v navenek zdánlivě dobře fungujících rodinách. V rodinách, kde je profesní kariéra rodičů důležitější než péče a výchova dětí, v rodinách, kde rodiče – z nejrůznějších důvodů, třeba i ekonomických či bytových – nemají na děti čas a odbývají je již zmíněným: „Teď počkej, nemám čas, později“. A případně svou nepřítomnost vykupují hračkami či penězi.

Aby ovšem rodina mohla dobře fungovat, aby mohla být onou „základní jednotkou společnosti a přirozeným prostředím pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí“ (jak rovněž říká preambule Úmluvy o právech dítěte), musí mít rodiče pro toto fungování vhodné, či alespoň dostačující podmínky. Situace, kdy 80 % mladých manželů vstupujících do manželství (přibližně v polovině případů s již těhotnou nevěstou), nemá vlastní byt a musí bydlet u rodičů některého z partnerů, tyto podmínky nevytváří, ale přímo vytváří jejich opak – prostředí, plodící a podněcující budoucí rozchod partnerů, jejichž životní dráhy se díky této okolnosti začínají radikálně rozcházet. Mladé matce uzavřené v monotonii péče o dítě, při níž ji zřídkakdy někdo vystřídá (matka či tchýně jsou v nejlepším věku a hlídají si svou pracovní kariéru) chybí velmi často i citová a sociální opora jejího muže, který ve snaze získat vlastní byt či domek, pracuje na více směn, či ve volném čase staví a nemá dostatek empatie, zkušeností, ale často i sil, aby svou ženu vyslechl a sdílel s ní radosti i strasti péče o malé dítě. Sám často hledá podobnou oporu u své sociálně izolované ženy. A tak zůstávají oba se svým trápením sami. A tito rodiče, sami nejistí, deprivovaní, unavení a přetížení pak mají poskytnout svému dítěti dostatek jistoty, bezpečí a důvěry. To, že po pěti letech stále ještě jedna třetina mladých rodin nemá svůj vlastní byt, jen dokresluje, jak dlouhodobý tento problém bývá. Považuji za vinu vlád nejen komunistických před rokem 1989, ale i všech následujících, že tento bytový problém včas neřešily. Považuji za vinu dosavadních vlád i bytových architektů, že nejenže nezajistili a nepostavili dostatek sociálně dostupných bytů, ale že i nadále nestaví dostupné byty, které by umožnily důstojné soužití více generací – byty, které by nenutily rodiče, aby svůj životní styl, velikost a skladbu rodiny řídili počtem přidělených místností a čtverečních metrů, ale umožnily jim, aby podle svého životního stylu a představ o rodině měli možnost získat poměrně snadno vhodné bydlení.

Základ „lidského kapitálu“

Má-li být rodina onou základní jednotkou, která vybavuje děti základní důvěrou, sebedůvěrou a posléze důvěryhodností, jakož i dalšími občanskými ctnostmi a vším tím, co bývá (např. nositelem Nobelovy ceny za ekonomiku Gary Beckerem) označováno jako „lidský kapitál“, potřebuje mít sama dostatek sociálních a emočních opor ve svém nejbližším okolí – v dostupné širší rodině, v sousedství, obci, farnosti, škole. Ve všech tzv. „zprostředkujících strukturách“, které tvoří přechod mezi mikrosociálním polem rodiny a makrosociálním rámcem společnosti. Právě to by mělo být cílem sociální a rodinné politiky. Sociální služby a sociální pomoc by měla být lidem nablízku, měla by být profesionální a měla by mít vstřícnou a laskavou tvář. Sociální pomoc by měla být poskytována tak, aby o ni nemusel člověk žádat. Natož rodina s malými dětmi. Jak na to, ukazují např. programy dvou amerických institutů, které založil profesor Gary B. Melton, který nedávno navštívil již po několikáté Českou republiku. Instituty mají příznačné názvy: Institut pro rodiny ve společnosti a Institut pro rodinný a sousedský život. Jejich programy se zaměřují na to, jak posílit přirozené zdroje sociálních opor a umožnit rodině být tím, čím být může a má – prostředím láskyplné péče a místem vzniku a zrání lidského kapitálu. Že je to jen taková utopie a science-fiction? Nemyslím.