Expedice Šumava 13 - Vykoupat a domů!

Tak jak se dalo čekat, po dva dny jsme neměli v plánu nic jiného než jen vegetit u vody. Rybník Hejtman v Chlumu u Třeboně je k tomu opravdu předurčený - tedy za předpokladu, že je hezké a slunečné počasí a že tam nepadají stromy na lidi a auta, jako tomu bylo při nedávné vichřici. Jak už jsem psala v loňském roce, kromě toho, že rybník je chovný a v různých zátokách jej lemují rybáři (a fakt tam berou!), tak je zde také několik písečných pláží s mírným vstupem do vody a potom cosi jako koupaliště se skokanskými můstky a tobogánem.

Skokánky jsou tři v různých výškových úrovních a vyblbnout se na nich dá dostatečně. Tobogán se mi už nevešel do záběru, je to spíš takový tobogánek, není příliš dlouhý, ale pro děti je ideální i díky tomu, že dojezd není do úplně hluboké vody. Snad jediný nedostatek bych mu vytkla - každá jízda se platí sólo a papírovými lístky, což je v případě mokrých dětí vrhajících se pravidelně do vody poměrně nedomyšlená situace - pokud rodič na břehu nefunguje jako podavač suchých lupenů po každém dojezdu, plavou občas rozžužlané papírky i po hladině (pokud se snad za ty 2 roky, co jsem zde nebyla, něco změnilo, tak se omlouvám….).

Když nás - nebo respektive děti - přestalo bavit se klouzat a skákat, půjčili jsme si šlapadlo a vyrazili kolem rybníka. To je další poměrně příjemná činnost, kterou lze zde provozovat. K zapůjčení je i vratká pramice, ale ta už vyžaduje určité drobné umění, aby se s ní člověk doplácal k druhému břehu. Na rozdíl od šlapadla je skákání z lodičky do vody poměrně nebezpečná činnost - zato ze šlapadla se děti vyblbly ještě skoro víc než z můstků. Akorát já stále trnu obavami a pokaždém lomeňáku na hloubce monitoruji místo ponoru a hlídám, zda se děti zase noří nad hladinu. Možná jsem zbytečně paranoidní, ale od doby, co se jedné kamarádce utopil synek víceméně před jejíma očima na klidné hladině, mám před vodou poměrně vysoký respekt. Děti naštěstí po nějaké době drkotají zuby a tak se jdeme projít po břehu.

Za dětmi v dálce je vidět hráz rybníka Hejtman a mezi stromy schovaný zámek ze 16.-17. století, jehož posledním majitelem byl František Ferdinand d´Este - právě odsud se prý vydal na svůj poslední výlet do Sarajeva…

Kromě různých pamětihodností (mimo zámku je to také barokní kostel Nanebevzetí P.Marie z 18.století) je zde také jakási obdoba přímořské lázeňské kolonády, která je obležena stánky s různými věcmi - dlužno ovšem podotknout, že se jedná povětšinou o klasický česko-vietnamský sortiment. Nepatrným problémem je také okamžik hladu, který se po koupání obvykle dostavuje. Nechcete-li zůstat odkázáni jen na buřta nebo hranolky, výběr restaurací je poněkud omezen. Na druhou stranu je zde ale relativně funkční nákupní středisko s bankomatem a dokonce i kino s úžasnými cenami, kam se s dětmi večer vydáváme. Za celou rodinu vydáme částku odpovídající jedné vstupence v pražských megakinech, což je velmi pozitivní.

Všechno hezké ale jednou končí, a tak se dopoledne ve čtvrtek 5.8. vydáváme na cestu do Třeboně. Jedeme naší oblíbenou trasou přes luhy a lesy, kde štípají komáři a číhají bažiny a je nutno překonávat různé překážky.

Například zrovna tenhle potůček. Už jsme ho zdolali loni bez problémů a ani letos se nenecháme zahanbit a ladně projíždíme vodou.

V Třeboni plánujeme prohlédnout si znova město a dát si nějaký rybí oběd, nicméně ještě před tím nás tati vede na nádraží poptat se na nějaký vláček směrem domů. Přece jenom se cítíme líní a unavení po těch kilometrech na Šumavě a nechce se nám už moc šlapat dál. Na nádraží se ovšem situace vyvíjí mírně dramaticky, protože vhodný vlak právě v okamžiku našeho dotazu přijíždí na perón, tak nakonec ládujeme kola do zavazadlového prostoru a platíme jízdenky rovnou až domů. Brblám, že už neuvidím třeboňské náměstí, ale tati je pragmatik a chce mít cestu co nejdřív za sebou. Pravda, musíme přestoupit ve Veselí nad Lužnicí, tento motoráček dál nejede, nicméně tam už budeme ušetřeni otravného vypisování papírů - průvodek na kola jako vloni. Nicméně kvůli tomu, že tuto činnost za nás vykoná průvodčí ve vláčku s přirážkou, naše finanční hotovost je v okamžiku nulová. Ve Veselí nám tedy nezbývá než vyrazit na náměstí k bankomatu, abychom se mohli naobědvat. Máme čas, rychlík na Prahu jede až za hodinu a půl. V Benešově z něj vylézáme v příjemném odpoledním čase, a protože jsme opravdu líní, naše jízdenky platí ještě několik dalších stanic, které už absolvujeme "pantografem", tedy příměstským zastávkovým vlakem až do Stránčic. Odsud už to máme domů opravdu relativně blizoučko a dokonce nám zbývá i čas na kafe u babičky v Popovicích.

Další krásná dovolená je za námi. Ujeli jsme spoustu kilometrů a viděli a prožili spoustu hezkého. I když nás po prázdninách rychle pohltí každodenní honička a stereotyp, v myšlenkách jsem ale stejně stále často zpátky na Šumavě. A vím zcela určitě, že se sem zase vrátím. Ať už na kole nebo pěšky…..

Zapsáno 3.-5.8.1999.