Expedice Šumava 12 - Třeboňsko

Noční můry ne a ne zaplašit ještě teď, kdy venku svítí slunce a na paloučku před stanem je útulně a příjemně. Sluníčko hřeje a taťka - jak je již jeho zvykem - mi strhává stan nad hlavou, protože jinak by mě prý nedonutil vstávat. Nemůžu za to, že on je vzhůru ještě za tmy a já bych ráda chrupkala právě takhle po ránu. Tím spíš, že v noci jsem skoro oka nezamhouřila. Chystám tedy snídani, jejímž hlavním bodem je poměrně studené (v noci bylo chladno) domácí mléko ze včerejší farmy. Je opravdu hutné a plnotučné a naše sídlištní - krabicemi odkojená - holčička se nad ním ofrňuje. Zvyk je vskutku železná košile. Vydáváme se na cestu okolo desáté dopoledne a trošku posmutněle se ohlížíme na Novohradské Hory, kterými jsme jenom prosvištěli a ani si je pořádně nevychutnali. Cesta před námi je plná překvapení. Vede totiž dolů. Už vesnička Hojná Voda, na jejímž kraji jsme nocovali, je tak nějak z kopce. Zaujala nás vyhlídka u kostela nebo snad kláštera.

Je odsud fantastický výhled na město Nové Hrady a celou třeboňskou krajinu - opravdu krásný pohled do údolí. Kdesi v této budově je prý pramen se zázračnou a léčivou vodou, kam si jezdí lidé ze široka daleka. Tuto cennou informaci jsme se ale dozvěděli až o dalších 10 kilometrů dál (a asi 500 metrů níž), kdy nás už ovšem nenapadlo se vracet ani náhodou…

Kocháme se nádhernými výhledy a máme vcelku jasnou představu, že dnes bychom mohli již dorazit do cíle. Ano, ti, kteří četli loňské povídání, tuší správně. Naším cílem je opět Chlum u Třeboně. Ale nechci předbíhat. Přes Hojnou Vodu a kolem Dobré Vody sjíždíme stále dolů a dolů a když už jsme v Horní Stropnici, teprve tam na dotaz domorodkyně, kde si tedy můžeme nabrat tu dobrou vodu, co je jí tady všude plno, se dozvídáme, že právě nahoře na kopci v pramenu u kostela, který je teď už jen malá bleška v dálce. No, tentokrát nám to tedy nevyšlo, tak musíme vzít zavděk vodou kupovanou. Pokud někdy pojedete tímto směrem, čerpejte už na kopci :-))).

Pokračujeme dál a poměrně brzy dorážíme do Nových Hradů. Je to kouzelné městečko a mě moc mrzí, že se tu nemůžeme zdržet déle. Alespoň bivakujeme na náměstí, já pumpnu bankomat a nakupuji pro všechny v sámošce cosi ke svačině. V trafice jsem objevila krásný obrovský pohled se záběry Jižních Čech. Má rozměr sešitu A4 a i když je možná trochu kýčovitý, jsou na něm obrázky mnoha míst, kde jsme byli a kde se mi líbí. Takže kupuju hned dva a jeden obratem posílám mojí babičce, písecké rodačce. Druhý vcelku úspěšně ukrývám mezi noviny a časopisy do báglu. Naše další cesta vede opět těsně podle hranice směrem na České Velenice. Ta blízkost hranice mě opravdu fascinuje. Jedeme úvozovou cestou, vedle je pole, na poli kombajn a traktor s valníkem. Nic zvláštního, jsou přece žně. Dělí nás pár desítek metrů. Malá drobnost - mezi námi a zemědělci stojí patník a ti hoši jsou Rakušáci. Záhy mizíme v lese a tam se trošku od hranice odkloňujeme, protože chceme tou nejkratší cestou. Jedeme pořád krásnou rovinou, je to velká změna proti těm kopcům, míříme na Novou Ves nad Lužnicí a potom dál, kousek podle říčky a opět další příhraniční - kdysi nejspíš provozovanou jen pohraničníky - silničkou. V jednu chvíli zase olizujeme patníky a podle naší lesní cesty vede za škarpou rakouská silnice. Taťka není tak uchvácen jako já, ačkoliv vyrostl také za dráty, je pragmatik a nad takovými prkotinami se nepozastavuje. Dokonce nesdílí ani moje nadšení pro borůvky a brusinky, kterých jsou tu plné lesy, a já nechápu, že se mám hnát pořád kupředu po té rovině, když všude kolem jsou koberce těch úžasných plodů. Našla jsem i nějakou jedlou houbu - jenže co s ní - v ešusu na kapesním vařiči se asi neusmaží…

Stále rovnou a pohodlnou cestou - stále lesem, tu a tam kolem nějakého rybníčku - dorážíme do Chlumu poměrně záhy odpoledne. Tak akorát ubytovat se v našem oblíbeném kempu Sever, postavit stan a vyrazit na večeři. No… ubytovat… kemp je beznadějně narvaný, místo získáváme jenom díky tomu, že se známe s majitelem a že nezabereme tolik prostoru. Těším se, že dnes v noci se nebudu bát a zase se možná vyspím…

Zapsáno 2.8.1999.