Kapitola šestá - Vítají nás šumavské Pláně..

Ráno se nám nějak z kempu nechtělo. Tedy mně určitě ne. Jednak je tady moc krásně, a to i přesto, že je opět narváno - Holanďani na každém metru, Češi v oslabení - a jednak vidina, že opět budem šlapat do kopce, mě neláká. Snažím se odjezd natahovat, jak jenom to jde. Procházkujeme se podle starých chaloupek, ve kterých je centrála kempu, hopkáme po kamenech ve Vydře, chvilku se vyhříváme na sluníčku.

Tak takhle hezky to vypadá na Antýglu. Taťka si to lebedí na lavičce, ale nohy už mu cukají do pedálů. Uznejte, že s tou bagáží na kolech se nám nikomu po ránu nikam nechce…

…a tak jsem ho alespoň přesvědčila, že si uděláme také jeden obrázek spolu. No, vymyslely to děti. Koneckonců kdo jinej by taky tu fotku udělal, že jo. Tati už nemá pro focení vůbec žádné pochopení, což je ostatně patrné na jeho výrazu. Ale alespoň máte jedinečnou možnost velmi mlžně se seznámit se mnou, protože na drtivé většině fotek se vyskytuji na té druhé straně foťáku…

Tati je nekompromisní a vyhání nás hltat další kilometry. Snažím se ho alespoň umluvit, že si ještě uděláme výlet na Tříjezerní slať. Je tady v docela úctyhodné výšině 1062 metrů typické šumavské rašeliniště se třemi jezírky uprostřed. Je nutné zamknout kola ke sloupku a cupitat po povalovém chodníčku pěkně pěšky. Už jsme tady také poněkolikáté, takže to je spíš takový návrat - podívat se a zkontrolovat, jestli je všechno při starém, například jezírka jestli se nezmnožila a tak. Jezírek je stále stejný počet, zato turisté se tady líhnou geometrickou řadou. Je pomalu problém probojovat se k dřevěnému zábradlí a pohlédnout na vodní plochu. Ale kdo si počká, ten se dočká…

Všimněte si, jak umělecky se odrážejí okolní stromy ve vodní hladině. Typickým porostem pro šumavské slatě jsou zakrslé borovice. Je tu příjemně, ale při představě, jak rychle by nás močál pohltil, kdyby tu nebyl ten chodníček, se zase rádi vracíme ke kolům.

Od Tříjezerní slati vede krásný sešup lesem dolů opět k Roklanskému potoku, kde jsme byli už včera, a odsud pohodlně po rovince frčíme až na Modravu. Chceme si dát oběd, ale modravské hospody mají buď plno nebo jsou ve výstavbě. Tati rozhodnul pokračovat. Je před námi poslední náročný výstup a navíc ještě po silnici, ale protože víme, že to bude tento den víceméně naposledy, tolik nám to nevadí. Ještě naposledy se jdeme pohledem rozloučit z Vydrou.

Možná jsem zbytečně sentimentální, ale nemůžu si pomoct, mě tahle říčka prostě okouzluje…

Šlapeme tedy do kopce na Filipovu Huť. Je to nejvýše položená šumavská osada a kdysi - už v 18. století - zde opravdu byla sklářská huť. Pár chaloupek se krčí ve stráních a je tady velmi příjemně. Navíc máme asi tak v půlce osady jubileum. Náš junior dosáhl 1000 kilometrů na tachometru! Ano, od okamžiku, kdy obdržel tachometr jako dárek a vyrazil s ním nejprve na loňskou dovolenou, na letošní výlet na Slapy a mnoho kratších výletků okolo naší vísky, ale také především na každodenní popojíždění s kamarády po sídlišti, podařilo se mu nakroutit celých 1000 kilometrů. A ten slavnostní tisící právě zde, v této významně vysoko položené osadě.

Tu tisícovku pravděpodobně neuvidí ani velmi bystrozrací z vás, nicméně za zmínku by mohl stát Roklan, nesměle se rýsující v dálce za Davidem…

Z Filipovky sjíždíme lesem na Kvildu. A tady dochází k dalšímu názorovému střetu. Ve mně se náhle probouzí šumavský duch a chci se za každou cenu vnořit do hlubin okolních lesů a vyrazit na pramen Vltavy či alespoň na Bučinu, což je bývalá pohraniční osada, odsunutá do pásma a víceméně vybydlená a zlikvidovaná. Při našem posledním výletu mě na malinkém hraničním přechůdku přímo na území bývalé Bučiny fascinoval malý elektrobusek, který sem tiše přifuněl z německého Finsterau, vyklopil výletníky a stejně tiše odsvištěl pryč. A potom také obrovské borůvky velikosti menší třešně, kterých zde byly velké koberce. Tati neměl ovšem ani tehdy ani dnes pochopení pro moje výstřelky. Neprošel ani pramen Vltavy, protože mi taťka hned připomenul, že hnát se 14 kilometrů, aby znova viděl vyschlou louži, teda opravdu nemusí. Takže nakonec frčíme po silnici až na Borovou Ladu. Nebo na Borová Lada? No, mému uchu více lahodí ta první verze, ale mám takový dojem, že správná je ta druhá. Nikoliv Lada jako ta princezna se zlatou hvězdou, ale lada jako blata, močály… je to tak, patrioti? Kdyžtak mě opravte, prosím. Ve venkovní restauraci se konečně můžeme nacpat a potom popojet už jen pár kilometrů pořád mírně dolů podle Teplé Vltavy až do kempu Zahrádky, kde táboříme. Je tady moc krásně. Kemp tvoří veliká a rozlehlá horská louka přímo u říčky a nádherné panorama lesů a hor. Vybíráme si soukromou břízku a plácek stranou od ostatních a potom jdeme přes řeku do lesa na suché větve - uděláme si ohníček.

Jakkoliv celá krajina působí teple a letně, nepřála bych vám nikomu tu koupel v ledové řece. Nechápu, kdo ji mohl pojmenovat Teplá Vltava…

Zapsáno: 27.7.1999