Rodič není sluha

Mnohdy dokonce přejímají i zodpovědnost za osobní záležitosti svých potomků. Proč to děláme? Proč se dobrovolně pasujeme do role sluhů a osobních asistentů?

Šárka a Jakub vychovávají své syny (12 a 10 let) v australském Adelaide. Chlapci se považují za Australany, rodiče stále ještě za Čechy. Příhoda, kterou Vám teď převyprávím, se odehrála jednoho letního podvečera, kdy měli chlapci „play date” — matka vyzvedla spolu s nimi ve škole i dva jejich kamarády, aby strávili společný čas u nich. Po pár hodinách se otci zdálo, že se čtveřice dětí nudí, a napadlo ho zeptat se synů, zda by některý z nich nechtěl chvíli zalévat zahradu. Chlapci odpověděli, že ne. OK. Otec pokračoval v zalévání a myslel si, že tím interakce skončila. Avšak poté, co kamarády vyzvedli rodiče, si starší syn zavolal otce s matkou „na kobereček”, a s hněvem blýskajícíma očima a bratrem po boku jim oznámil, že „Tohle bylo naposled! Práce je záležitost rodičů, a vyžadovat něco takového po dětech je naprosto nepřijatelné. Navíc: co si asi pomyslí kamarádi!? Prostě tohle táta přehnal.” Když na sebe Šárka s Jakubem šokovaně pohlédli, chlapci se otočili na podpatku a odešli k počítačovým hrám.

V České republice zatím sice nejsme tak daleko, jako v Austrálii, USA apod., nicméně Západ náš vzor, posouváme se tím směrem. Řada rodičů v mé poradně vypráví příběhy sice o drobet slabší, nicméně podobné.

Když se podíváme do historie, uvidíme naprosto odlišný obrázek. Školský řád, který ustanovil povinnou školní docházku pro všechny děti od šesti do dvanácti let, vešel na našem území v platnost za Marie Terezie roku 1774. Boj o řádnou návštěvu školy však trval, přes veškerou snahu učitelů, farářů a úřadů, po celé 19. století. Rodiče totiž nad vzděláním dětí preferovali jejich pracovní činnost. Školou povinné děti pomáhaly v kuchyni, péčovaly o mladší sourozence, chodily robotovat, pásly husy či dobytek, pomáhaly v obchodě či dílně…

Největší excesy dětské práce však přinesl raný kapitalismus zaměstnávající školní děti v továrnách i dolech, často po mnoho hodin denně a bez zajištění bezpečnosti práce. Zákon, jenž zaměstnávání dětí zakázal, vstoupil v rakouském zákonodárství v platnost roku 1841, a týkal se dětí mladších osmi let. Prosazování a další zpřísňování této legislativy bylo během na dlouhou trať. Nicméně se zdá, že jsme nakonec doběhli hodně daleko. Až příliš.

Proč to děláme

Vedle toho, že se dnešní děti mnohdy vůbec nepodílejí na domácích pracích, rodiče často přebírají i zodpovědnost za jejich osobní záležitosti: připomínají dětem, co mají přinést do školy, uklízejí jim v pokojích… Když to trochu přeženu: dříve děti sloužily rodičům, dnes slouží rodiče dětem. A děti, pokud není vše, jak si představují, neváhají rodičům patřičně vyčinit. Vzpomínám například na jednu matku, která mi líčila nedávné odpoledne s devítiletým synem. Hoch si špatně zavřel lahvičku s pitím, takže mu v aktovce vytekla. Když přišel domů, hodil tašku do kouta a „sprdnul” matku „na tři doby” jak „debilní flašku” (obyčejný závit) mu koupila. A zatímco máma pak přes hodinu žehlila učebnice a přemýšlela, jak mu co nejjemněji připomenout, že je lepší lahvičku nosit v boční kapse, syn se ze svého rozhořčení odreagovával u tabletu.

Podobné příběhy vyvolávají otázku: Proč to vlastně děláme? Proč se my, dospělí lidé v pozici autority, dobrovolně pasujeme do role sluhů? Proč po dětech nežádáme pomoc v domácnosti, a ještě navíc si na svá bedra naložíme i jejich osobní povinnosti?

Vypozorovala jsem několik skutečností, které tomu nahrávají.

1. Podmínka nutná: můžeme si to dovolit. Zatímco dříve byli rodiče mnohem více zaneprázdněni tím, aby zajistili dětem bezpečí a sehnali dost jídla i dalších pro život potřebných komodit, dnes skutečné existenční starosti většinou nemáme, a můžeme si tak dovolit motat se kolem dětí mnohem víc.
2. Společenská norma se posunula tímto směrem. Když vidíme (a naše děti vidí), že ostatní děti nedělají nic, ovlivňuje to naše rozhodování, co po těch svých chtít.
3. Naše děti jsou tak vytížené seberozvojem – školou, tréninky a kroužky, že po nich často dost dobře ani nemůžeme něco chtít.
4. Máme velké ideály – chceme, aby šlo vše po dobrém, abychom se se dětmi na všem dohodli.

Proč to není dobře

Je príma, že si můžeme dovolit po dětech nic nechtít. Je dobré, že se děti rozvíjejí, dobré, že máme své ideály. Stejně jako je jedině dobře, že děti již nepracují v továrnách a dolech. Problematická je ovšem míra naší angažovanosti a míra dětské nesamostatnosti. Děti, které nemusejí nic dělat, se nepřipravují na reálný život, v němž je třeba vedle seberozvoje umět i uklízet, vařit, starat se o oblečení, udělat něco pro druhého, pro nás všechny. To, že svým dětem sloužíme, je pro ně medvědí službou. Potvrdit to mohou slova klientek, jež, či jejichž partneři, měli takové rodiče (i dříve se tu a tam takoví vyskytli):

— „Po mně rodiče nic nechtěli. Tenkrát jsem byla samozřejmě ráda a kamarádky mi záviděly. Ale když jsem začala žít ve spolubydlení, tvrdě jsem narazila a zpětně se za to na naše velmi zlobím.”

— „Já jsem takový ten typický opečovávaný jedináček, co mu rodiče chodili ještě v dospělosti naproti k metru, aby se mu nic nestalo. Na své někdejší pohodlí ale vzpomínám se smíšenými pocity. Myslím, že právě proto špatně snáším všechny současné nároky manželství a mateřství.”

— „Kdybych hned nevlítla do jinýho stavu, nikdy bych si svýho muže nevzala. On si po sobě nebyl schopen ani opláchnout hrníček, strčit talíř do myčky, srovnat si oblečení… Jen jsem chodila a uklízela po něm, nebo se s ním hádala. Odkud to pramení mi bylo jasný, jakmile mě vzal na návštěvu k rodičům: Zatímco on s otcem seděli u stolu a „moudře” debatovali, matka je obskakovala.”

Jak z toho ven

Ve své praxi se často setkávám s rodiči, kteří si již uvědomili, že za své děti a pro své děti toho dělají příliš, že jsou ztrhaní a děti znuděné. Kolikrát si tito rodiče přiznávají i to, že to vlastně sami takhle nastavili. Říkali si: „Jen ať si hrají, napracují se v životě až až! ” Případně se báli, že by malé děti nadělaly více škody, než užitku, a tak je sami aktivně od pomáhání vyháněli: „Nepleťte se mi tu. / Běžte si hrát. ”

Tito rodiče již chápou, že to není ani pro jejich potomky zdravé, nicméně když se to snaží změnit, narážejí na odpor dětí, kterým se přirozeně nechce a logicky se ptají: „Proč to máme najednou dělat, když jste to po nás nikdy nechtěli? ” Tito rodiče si často nejsou jisti, jak mají změnu vyžadovat, co po dětech mohou chtít, jaké práce jim svěřit.

O tom a o dalších otázkách a tématech spojených se zapojováním dětí do práce v domácnosti, o přebírání zodpovědnosti a rozvoji samostatnosti budeme hovořit 21. května v 19 hodin na 15. ročníku Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství.