Učit děti doma? Nevídáno, neslýcháno!

První reakce na projekt domácích škol bývají bouřlivé: "Doma? S rodiči? Nevídáno! Neslýcháno!" - Opravdu?

Když jsme v první polovině sedmdesátých let posílali prvního syna do školy, poprosila jsem sousedku, jejíž děti prodělaly jesle a školku, abych s ní mohla jít na přípravnou schůzku rodičů školkových dětí před nástupem do první třídy. Byl to dobrý nápad: sama jsem překročila práh do jiného světa a ujasnila jsem si, kam vlastně své děti posílám.

Moje děti rostly doma: se mnou si četly, hrály hry, zpívaly, muzicírovaly, chodily na výlety, stýkaly se s jinými katolickými rodinami a jejich dětmi, jezdily se mnou na fary, kde se takové rodiny sjížděly, chodily na angličtinu, na němčinu, do hudební školy a na orientační běh. Setkávaly se s řádně vychovanými dětmi z početných rodin, chodily do salesiánských skupin, lidé okolo nich byli zdvořilí, vlídní, pracovně nároční na ně i na sebe.

Můj večer ve školce znamenal zlom. Nejprve se probrala běžná agenda: soudružky si postěžovaly, že značná část dětí postává už před sedmou hodinou před školkou a ještě v pět hodin si pro ně nikdo nejde. Rodiče pokývali hlavami: takový už je život. Pak se soudružky pochlubily poslední várkou výtvarných prací dětí: rakety a tanky byly velmi zdařilé, partyzáni se samopaly mířili jako živí, a tady, vidíte, leží mrtvola: partyzán zastřelil fašistu. Rodiče se živě zasmáli. Když pak došlo na poučení o tom, co budou děti potřebovat pro první třídu a na co všechno mají mít zvláštní pytlík, nějak jsem už nestačila sledovat, jen jsem si říkala: "Pro všechno na světě, co teď?"

Rozhodli jsme se jednat. Přehlásili jsme syna do jiné blízké školy prostě proto, že byla menší (lidskost instituce souvisí s její velikostí), a před nástupem jsme mu "nalili čistého vína" : žijeme v zemi, která je komunistická a ateistická, kdybychom tě do státní školy nedali, zavřeli by nás do vězení. Syn pochopil, že svou školní docházkou zachraňuje celou naši rodinu před persekucí a nakráčel do školy se vztyčenou hlavou. I na učitelku jsme měli štěstí: politickou propagandou otravovala při schůzkách rodiče, ale děti nechávala pokud možno na pokoji. Povinnou Auroru jsme nějak zvládli, nákresy krajin ("kde jsem byl na prázdninách") obsahující kostel soudružka učitelka svědomitě ztrácela.

Horší to bylo s úrovní vzdělání. Náboženství, evropská kultura, historie, jazyky - nic z toho se nekonalo (nepočítáme-li ruštinu a onu zvláštní kombinaci husitství a lidových milic, vydávanou za dějepis). Tak jsme se do toho dali.

Jazyky se děti učily u různých důchodců a dnes vidím, že to byla chyba: kdyby mi byl tehdy někdo vysvětlil, jak metodicky zvládnout současnou výuku několika dětí v domácím prostředí, naučily by se více a peníze jsme si mohli ušetřit. Ăšroveň hudební školy byla různá, ale já jsem tehdy měla představu, že nedostanou-li se moje děti z politických důvodů na vyšší školy, budou umět alespoň něco, v čem budou moci pokračovat.

Náboženství jsme svěřili salesiánské síti a tady jsme neprohloupili: děti získaly další kontakty a ani v nejhlubší pubertě je náboženský život nepřestával zajímat - spíše naopak.

Dějiny jsme zvládali podomácku, a to převážně při jídle. Přečetli jsme nejen Palackého dějiny ve vydání pro mládež, ale i "Československé dějiny" P.Blažeje Ráčka SJ. Kožený styl, kterým byly tyhle staré knihy napsány, pokládaly děti za vítané zpestření a výrazy jako "bylo mu to za zástěru" používají dodnes. Horší samozřejmě bylo, když se někomu z nich kniha nelíbila (stalo se v případě Janáčkovy knihy o Rudolfovi II.): nacházela jsem ji pak v peříňáku, na dně šatníku, i leckde jinde. Ale i s tímhle kontroverzním titulem jsme se nakonec vyrovnali a spektrum her našich kluků obohatila hra "na vpád pasovských". Předčítání "skutečných" knih na úkor sterilních učebnic mohu i dnešním rodičům jen doporučit.

Největším problémem byla samozřejmě škola jako taková: muselo se tam být zbytečně brzy ráno, každému z našich tří končila někdy jindy, každý den měl někdo naprosto zbytečné odpolední vyučování. Ztráta času byla obrovská, výsledek chabý, a různě rozprskané rozvrhy rozvrátily většinu pokusů o rodinný život. K tomu ještě domácí úkoly. - Tady vidím jeden z největších darů domácí školy: všichni začínají najednou, lze začít modlitbou nebo mší, obědvá se společně, odpoledne slouží společným aktivitám.

Přes tyhle stísněné podmínky nelituji těch let, která jsem ztrávila doma, abych se mohla věnovat dětem (a částečně také samizdatovému provozu). Pokud je člověk s dětmi pohromadě, má neformální vzdělávání nečekaně velký rozsah. Děti si čtou, pak se přijdou na něco zeptat, rozběhne se debata. Zvyknou si hovořit mezi sebou o závažnějších věcech, vysvětlují si navzájem.

Jedním z nejcennějších přínosů, které rodič doma může dětem poskytnout, kdežto učitel ne, je samostatné hledání v pramenech. Myslím, že se moje děti ode mne naučily nejvíc, když jsem něco nevěděla: viděly totiž, jak to hledám. Poznaly, že existují slovníky a encyklopedie, viděly, jak se v nich hledá, uvědomily si, že cizí jazyky k něčemu jsou (většina pramenů byla cizojazyčná), naučily se, že každý člověk v našem okolí něčemu rozumí lépe než ostatní a můžeme se ho zeptat. Viděly také - a to je zvlášť důležité - že díla, označená jako "příručka" nebo "malý slovník", mívají zpravidla několik dílů, a mohly si uvědomit, jak rozsáhlé vzdělání člověk musí mít, aby něco skutečně znal: dítě ve škole snadno podlehne představě, že stačí se něco naučit z učebnice a už poznalo všecko.

Dalším přínosem našeho domácího vzdělávání byl právě poznatek, že poznání patří k celku lidského života i lidských vztahů: když jsme se - jako rodina finančně tísněná životem z jediného příjmu - zmohli na stereogramofon, stačilo mi pustit desku vážné hudby a sednout si k ní s knihou: okamžitě se z různých koutů našeho - díky Bohu rozsáhlého - bytu začaly vynořovat osůbky s knihou, učebnicí nebo slovníčkem v ruce, rozmisťovaly se kolem mne a pokračovaly ve své intelektuální činnosti v klidném prostředí rodiny naslouchající hudbě. Často se právě v této situaci rozpředla debata o věcech podstatného významu.

Nechci si léta naší "anti-školní" výchovy nijak idealizovat: největší část těchto let spolykala komunistická škola se svými nesmyslnými nároky a neuvěřitelně nízkými akademickými standardy. Ale i to málo, co se tehdy v křesťanských rodinách dělo, dalo našim dětem základ pro alternativní pojetí života a jeho základních hodnot.

A proto si troufám dnešním mladým rodičům radit: nebude to žádná idyla, mnohokrát budete mít pocit selhání a chuť svůj pokus vzdát. Ale nedejte se - navzdory všem chybám to stojí za to.