tisk-hlavicka

Školní lavice v kuchyni

28.2.2000 Mgr. Marta Pumrová Portál 6 názorů

Ano, my máme školu v kuchyni. Učitelkou je maminka, žákem dcera a není to jenom hra, je to doopravdy. Na zdi visí obrázková abeceda a kuchyňský stůl má tu čest být několik hodin v týdnu školní lavicí.

Novopečená školačka si hodí na záda aktovku a utíká na autobusovou zastávku - v obýváku. V šatně - na klice v kuchyni - si odloží a spěchá do třídy - ke stolu. Tam už čeká paní učitelka - maminka.

Spolu s ostatními dnes již asi stošedesáti „spolužáky“ jsme součástí pětiletého experimentu MŠMT (od května 1998), při kterém vzdělávají rodiče své děti doma. Projekt organizačně zajišťují tři základní školy - v Praze, v Liberci a od září 1999 v Ostravě.

První zkušenosti

Teď už máme za sebou první zkušenosti, hledání i úspěchy - naše Noemi se naučila číst, psát, počítat. Kdyby se nás někdo zeptal, co bylo na vyučování nejkrásnější, asi bychom odpověděly obě: „Byly jsme spolu.“ Byly jsme spolu na vítězství i prohry, spolu jsme objevovaly neznámé oblasti. Vzpomněla jsem si na první roky života své holčičky, jak jsem se radovala z jejích prvních krůčků a slov, jak jsem byla šťastná, že s ní mohu být. Překulilo se pár let a já se raduji z jejích prvních obloučků v písance, ze stránek, jimiž se ve Slabikáři prokousala. Jsem šťastná, že s ní jsem, když je spokojená s hotovým úkolem, když se trápí, když se jí právě nechce nic dělat...

Nebudu se plést do řemesla odborníkům ani své názory vnucovat jiným - jen po zkušenosti se svou vlastní dcerou se domnívám, že dítě v mladším školním věku potřebuje své rodiče daleko více, než je v dnešní době běžné. Dítě je v tomto věku velmi tvárné a nám, totiž rodičům, není lhostejné, kdo a jak je formuje. Toto hledisko bylo při našem rozhodování jedním z nejdůležitějších. Škola, která se nám velmi líbila, je ovšem od našeho bydliště vzdálená více než hodinu cesty při použití všech pražských dopravních prostředků. Přeskočím-li všechny ostatní fáze našeho hledání, pak výsledkem je rozhodnutí vzdělávat své dítě doma.

Možnost domácího vzdělávání

se před námi otevřela jako nečekaná příležitost. Začali jsme se více zamýšlet nad tím, co je pro výchovu a vzdělání dítěte skutečně důležité. Nechceme ze svých dětí pěstovat pokojové rostlinky, které nesnesou prudší závan větru. Ale mnohé rostliny nesoucí v dospělosti plody zahájily svou éru v závětří...

Domácí vzdělávání je úžasnou šancí především pro děti - mohou postupovat svým vlastním tempem a způsobem. Měla jsem předem stručně vypracované osnovy, abych měla přehled, co by bylo dobré každý měsíc zvládnout. Osnovy mi byly pomocí stejně jako vedení třídní knihy. Upřímně řečeno pro člověka, který ještě před rokem ani netušil, že bude své dítě vzdělávat doma, není samozřejmostí takové osnovy vypracovat. Osnovy se mi staly průvodcem na cestě školním rokem - věděla jsem, kde se právě nacházíme, zda je potřeba přidat do kroku anebo je čas se rozhlédnout po krajině. Do třídní knihy jsem si zapisovala nejenom probranou látku, ale i úskalí, na která jsme narazily a způsoby, jak se nám podařilo je zdolat a samozřejmě i různé nápady a hry, které zpestřily vyučování a pozvedly náladu.

Praxe

A takhle to vypadalo prakticky: V psaní jsme se delší dobu věnovaly uvolňovacím cvikům, správnému sezení a držení tužky. Vyplatilo se to - na jaře už písanky sklízely bohatou úrodu razítek a jedniček. Čtení jsme zdolávaly jako náročný výstup na horu, na jejímž úpatí bylo nutné rozpoznat písmenka, naučit se slyšet jednotlivé hlásky a umět je spojit do slov. Nebylo to snadné, ale stanoveného cíle jsme dosáhly. Zato v matematice jsme pokračovaly rychleji, než nám osnovy kázaly. Shrnuto: Domácí vzdělávání nám umožnilo postupovat tempem, které vyhovovalo konkrétním schopnostem žáka.

Tím se dotýkám další oblasti - to, že existují nějaké vzdělávací programy (a že je jich dokonce více), jsem dříve ani netušila. Ukázalo se však, že jednou z výhod domácího vzdělávání je skutečnost, že si rodiče mohou sami vybrat, který vzdělávací program jejich dítěti i jim nejlépe vyhovuje. Je ovšem dobré přihlédnout ke škole, na kterou by dítě chodilo v případě, že by z nejrůznějších důvodů nemohlo pokračovat ve vzdělávání doma. My jsme se nakonec rozhodli pro vzdělávací program Základní škola, mj. i proto, že Bratrská škola, pod kterou patříme, vyučuje podle něj. Pořídili jsme si však i některé učebnice a pomůcky určené pro Obecnou školu, což nám pomohlo obohatit výuku o mnohé jiné nápady.

„Ty jsi povoláním učitelka?“

Takhle se mě často ptají kamarádky: „Máš nějakou kvalifikaci k výuce své dcery?“ Ano, mám ji ráda. Znám ji od malička. Rodič má oproti běžnému pedagogovi obrovský náskok v osobním přístupu. A v časové neomezenosti. Učíme se pořád - těch několik hodin „v lavici“ zdaleka nepokryje celé vyučování. Povídáme si spolu na procházce (to jsou nejoblíbenější „hodiny“), dlouhé cesty metrem trávíme společným čtením, jezdíme na výlety... Ale abych se vrátila k té kvalifikaci - důležité jsou dobré učebnice. Naše první návštěva v odborné prodejně nám brala dech. Učebnic a nejrůznějších pomůcek je na trhu tak široký výběr, že není snadné vybrat tu pravou. Některé jsou koncipovány velmi přehledně, k jiným je dobré pořídit „Metodickou příručku pro učitele“. Určitou roli při konečném rozhodování hrály i ilustrace.

Investice, která se vyplatí

Na tomto místě bych chtěla zmínit i encyklopedie a naučné slovníky. Cílem vzdělávacího procesu je především probudit v dítěti touhu získávat a hodnotit nové informace. O encyklopediích platí totéž co o učebnicích - je jich velmi mnoho a není snadné si vybrat. A navíc to pěkně „leze do peněz“. Je to však investice, která se určitě vyplatí!

Přestože většina námahy spočívá na rodičích, je velice důležité, aby dobře fungovala komunikace mezi rodiči a školou a mezi rodiči navzájem. Rodiče mají možnost se v případě nejasností, problémů, otázek obrátit na kmenovou ZŠ či na jiného odborníka. Setkání se zkušenými a obětavými pedagogy, psychology i s ostatními rodiči pro nás bylo vždy velkým povzbuzením. Mohli jsme se seznámit s různými zkušenostmi a některé dobré rady nám skutečně pomohly přenést se o kus dál. Každá „domácí škola“ je jiná, podle toho, jak různí jsou rodiče a děti. Pro některé děti je vyučování doma vysvobozením, ozdravovnou či léčebnou. Jiným umožňuje osobní přístup neprovádět z nudy lumpárny a uvolňuje jim křídla k rozletu. Mnoha dětem vrací ztracenou chuť se učit.

Čas

Probudilo mne něžné pohlazení. „Maminko, už je sedm hodin, musíme rychle vstávat, ať nepřijdeme pozdě do školy!“ To bylo 8. září 1998. Do školy jsme to stihly včas.

Čas - to je oblast, ve které se málokterá škola vyrovná domácímu vzdělávání. Stále zůstává dostatek energie na různé kroužky, a především na HRANÍ. Je to pohoda, odpadá každodenní stres, spěch, nervozita.

Svoboda v nakládání s časem nám umožnila pružně reagovat na konkrétní situace. Ovšem škola je škola, a ne holubník, a nějaký řád fungovat musí. Učily jsme se většinou dopoledne, o přestávce cvičily na klavír. Odpoledne přišly na řadu „mimoškolní“ aktivity: hra na klavír a hudební nauka, výtvarná výchova, Sokol, plavání, taneční výchova. Jedno až dvě volná odpoledne za týden se ovšem ukázalo nutností: jít do lesa, na pískoviště, nikam nejezdit, nemít žádnou školní povinnost. Ke konci druhého pololetí jsme si vzhledem ke zvládnutému učivu dopřály častěji komfort poznávacích výletů a exkurzí. To, že je rodič v užším kontaktu s dítětem, mu umožňuje zblízka sledovat individuální zájmy dítěte a podporovat je, nebo naopak korigovat.

Naše Noemi by mohla mít tělesnou výchovu denně. Kde může, tam se houpe (nevyjímaje ani kuchyňskou linku), skáče, běhá, jezdí na kole, posiluje, vyšplhá po tyči, ve druhém pololetí se naučila plavat. A pak ji velmi baví hrát na flétnu a na klavír (pravidelné cvičení už ne tolik, ale radost ze zvládnuté skladbičky či písničky mnohonásobně převáží vloženou námahu). Vyučování zasazené do rodinného rámce, do běžného života má jednu úžasnou přednost – dítě se učí, protože vidí, že to má smysl. Je dobré znát abecedu, protože pak umím hledat v telefonním seznamu. Je dobré učit se cizí jazyk (v našem případě němčinu), protože se pak mohu domluvit s jinými dětmi atp.

Patříme k sobě

„Jak při tom všem zvládáš domácnost?“ To je otázka na tělo. Přiznám se dobrovolně: jsou věci, které nezvládám (těmi se chlubit nebudu) a jsou věci, které se zvládnout prostě musejí - vyprat, uvařit, uklidit. Přece nechci, aby pro děti bylo normální mít okolo sebe nepořádek (tady už se ovšem pohybuji na tenkém ledě...). Tím se dotýkám jedné z mnoha předností domácího vzdělávání, a tou je výchova k zodpovědnosti a sounáležitosti - jako rodina patříme k sobě, žijeme spolu, a proto je možné děti ve větší míře zapojit do chodu domácnosti. Než se pustíme do učení, musí mít Noemi hotové své „ranní povinnosti“: ustlat, uklidit po sobě, vyklidit nádobí z myčky, prostřít na snídani. Když skončí vyučování, má většinou před obědem ještě chvíli čas na hraní. Pokud je se mnou v kuchyni, pak je její pomoc při vaření skutečně významná. A pak je občas potřeba pomoci s prádlem - sundat ze sušáku, poskládat menší kousky, mezi oblíbené činnosti patří žehlení kapesníků, umývání dřezu, zametání atp.

Patříme k sobě, a to znamená, že k nám patří i čtyřletý bráška. Jak reagoval na skutečnost, že se po určitou dobu věnuji pouze starší sestřičce? Prvních pár měsíců byl na výsost spokojený - vychutnával čas, kdy mu nikdo do hry nemluvil, neorganizoval, co a jak má dělat... Pak nastalo náročnější období, kdy ho každodenní dopolední samota omrzela a začal rušit. Tehdy jsem musela dělit svou pozornost mezi oba sourozence. Na jaře jsme přestěhovali „třídu“ k psacímu stolu do dětského pokoje. My se učily, Daník si hrál.

Pro domácí vzdělávání není nutné mít dům se samostatnou třídou a zahradu, kde se dá řádit o přestávkách (bylo by to ideální, proč to nepřiznat). Zmínila jsem kuchyň a dětský pokoj, někdy jsme si se čtením sedly spolu do křesla v obýváku. Zásadně stačí mít stůl se židlí, dostatečně velkou nástěnku a především prostor na neustále se rozšiřující řadu knih, rostoucí množství výrobků a pomůcek.

A víte, že nás to učení baví?

„Maminko, víš co je výhoda domácí školy? Že se můžeme učit, i když jsem nemocná!“ Tak to formulovala naše školačka. V domácí škole nejsou zameškané hodiny. Nevyhýbáme se kolektivu, a tak se občas potýkáme i s nemocí. Pochopitelně nebylo možné učit se stejně intenzivně, jako když jí bylo dobře. Přesto nám domácí vzdělávání umožnilo pokračovat v učení i v době, kdy nesměla do kolektivu, což je vzhledem k nemocnosti pražských dětí téměř neocenitelné.

Jaké bylo vysvědčení? Přece samé jedničky! Ale ty byly jen na první stránce, na dvou prostředních následovalo podrobné slovní hodnocení 1. a 2. pololetí - psala „paní učitelka“, na čtvrté stránce podepsal pan ředitel. Tomu ovšem předcházel v pololetí a na konci školního roku rozhovor s paní metodičkou, s panem ředitelem a s psychologem, kteří měli možnost nahlédnout do našich sešitů, pochválit výrobky, povzbudit či poradit. Kromě tohoto oficiálního vysvědčení jsme (tentokrát pro obě děti) vytvořili rodinné hodnocení psané osobněji. Během školního roku jsem jednotlivé splněné úkoly odměňovala razítky, obrázky a známkami. Také Záznamníček malého školáka se postupně zaplňoval pochvalami. Občas se tam ovšem objevil i obávaný černý puntík...

„Jsi za to nějak honorovaná?“

Tak se mne zeptala nejedna známá. Mým honorářem jsou výsledky mé dcery. Její úspěch je mým úspěchem. Ta otázka se ovšem týkala peněz. Kolik tedy stál náš první rok: učebnice 2600,- Kč, jiné pomůcky 1400,- Kč, mimoškolní vzdělávání 5500,- Kč, provozní náklady 500,- Kč.

Nemusíte mít jedničku z matematiky, abyste zjistili, kolik nás stál jeden rok domácího vzdělávání, a to nepočítám cestovné po Praze. MŠMT přislíbilo určitou částku (třebaže nižší, než je normativ přidělovaný škole na žáka) již na začátku projektu, a tak neztrácíme naději, přestože už máme dávno nakoupené učebnice do 2. třídy. Není to jednoduché. Rodina, která na sebe dobrovolně vzala břemeno vzdělávání svých dětí, je navíc postavena do situace, kdy musí vyjít jen z jednoho platu. Jsou situace, kdy se člověk musí rozhodnout, co je pro něj důležitější.

BENJAMIN

Benjamin je občanské sdružení, které založilo několik maminek a které chce podporovat kontakty mezi dětmi i rodiči. Prakticky začal fungovat na jaře: děti mají možnost jednou týdně se učit spolu, pod cizí autoritou, podnikat různé společné akce. Jedním z vrcholů bylo slavnostní zahájení školního roku, kde si děti mohly vybrat svou paní učitelku, dostaly pamětní list, samolepky a Záznamníček a také úžasné frkačky. Pan ředitel tam přijel v klaunovském přestrojení na koloběžce a nechyběl ani kulturní program (písničky s doprovodem na historické hudební nástroje, které si děti směly i vyzkoušet). Pak přišly na řadu zimní prázdniny, které strávilo několik rodin společně na horách a kde měly děti možnost lyžařského výcviku. Koncert v Rudolfinu, návštěva hasičárny, výlet do ZOO, na Karlštejn, na Říp a další. Nikdo jistě nebude popírat potřebu kolektivu, jde o to, jaký...

Společnost přátel domácí školy, Korunní 62, 120 00 Praha 2, tel.: 02/255125, e-mail: semin@gts.cz

V Americe tento způsob vzdělávání funguje již více než dvacet let, a to až do maturity. Prošlo jím již více než milion dětí. Celkové hodnocení výsledků ve srovnání s dětmi vzdělávanými na běžných školách je velice pozitivní. Na začátku úsilí o vzdělávání dětí doma i u nás stáli rodiče, kteří se už před lety z různých důvodů zdráhali posílat své děti do státní školy. Někteří z nich sebrali odvahu a založili vlastní soukromou školu, jiní nadále usilovali o přízeň MŠMT. Díky vstřícnosti vedení ministerstva školství bylo v září 1998 zahájeno „pokusné ověřování domácího vzdělávání“, jehož cílem je „umožnit rodičům převzít větší odpovědnost za výchovu a vzdělání vlastních dětí“. Rodiče vyučující své děti doma a vůbec všechny příznivce a zájemce sdružuje Společnost přátel domácí školy, která byla založena počátkem roku 1997. Jejím hlavním cílem je legislativní prosazení práva rodičů vyučovat a vzdělávat své děti doma. SPDŠ chce prosazovat úpravu nynější „povinné školní docházky“ ve prospěch „povinného vzdělávání“.

Od doby, kdy u nás začalo fungovat domácí vzdělávání, již bylo ve sdělovacích prostředcích napsáno a řečeno ledacos. Pokusila jsem se napsat něco osobnějšího, z hlediska přímého účastníka. Do projektu jsme vstupovali s určitými obavami, první zkušenosti nás však naplňují optimismem.

Názory k článku (6 názorů)
„Máš nějakou kvalifikaci k výuce své dce... Petr, 2 kluci, 11,12 let, děvče 6 28.2.2000 13:10
*Re: „Máš nějakou kvalifikaci k výuce s... Martina, dvě dcery 4 a 9 let 28.2.2000 16:20
Žádost o informace Marcela Hartingerová, tři dcery 12.3.2001 20:26
*Re: Žádost o informace Jiří Pavlín 12.3.2001 22:21
Otázka Dana (20 let , bez dětí) 22.11.2002 13:33
*Re: Otázka Eva Matoušová 11.4.2006 18:35




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.