| Insula | 
 |
(23.9.2009 9:13:22)
Tak jsem asi měla vzít syna k logopedovi, neboť ještě do dvou let v podstatě nemluvil (začal až ve dvou a půl) a ve třech letech věty netvořil.  Jenomže najednou o prázdninách (je narozen v březnu) začal z ničeho nic mluvit ve větách a rozumět je mu dobře. Pravda některé hlásky neumí (r,ř), ale dohnal to.
Jinak "simlulace" u nás byla naprosto zbytečná. Syn ignoroval, když jsem na něj mluvila (jeden čas jsem si říkala, jestli není autista nebo něco takového) nebo když jsem se ho snažila přimět, aby mi řekl, co chce. Dá se říct, že jsem ho simulovala mnohem více než jeho starší sestru. A ta mluvila už v roce a v roce a půl říkala básničky. Každé je holt jiné. Nebo že by byly holky prostě od přírody "ukecanější"???? )))
|
| Ecim | 
|
(23.9.2009 9:48:06)
U nás doma to bylo podobné. Mluvila jsem o dost dříve než můj mladší bratr, i když péči jsme měli stejnou. Maminka bráchu dokonce litovala, že jsem mu svým mluvením "nastavila laťku vysoko". Ale jak už jsem psala v jedné diskusi, ve škole mu to šlo lépe než mně.
A ze svého okolí znám řadu dětí, kterým se doma velmi věnovali a mluvili na ně, a přesto ty děti začaly mluvit o něco později, ale naučily se to třeba hodně rychle. A jsou to jinak chytré a šikovné děti. Jenom prostě nemají / neměly potřebu mluvit a jinak všemu rozumí / rozuměly. Ono vždycky záleží jak na dítěti samotném, tak i na rodičích. Hrozně mi vadí, pokud se setkám s předsudkem typu "když dítě nemluví, tak se mu doma určitě nevěnují". Jsem sice ráda, že můj starší syn na svůj věk mluví moc pěkně (jsme oba velmi komunikativní), ale zároveň si říkám, že kdyby byl nemluvný, tak s ním pravděpodobně také moc nehnu.
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(23.9.2009 10:36:32)
No třeba konkrétně u nás jsme se staršímu v tomhle věnovali hodně, mluvili, recitovali, zpívali, babička je taky dost ukecaná:) a přesto začal mluvit dost pozdě, ve 2,5 se začal rozpovídávat a tak kolem tří mu začali rozumět cizí lidé.
Dneska chodíme na logopedii, dělá mu problém ž,š,č a r a ř. L už se jakž takž naučil.
Mladší je neskutečně ukecaný, začal mluvit o dost dřív.
Osobně mi přijde, že je to otázka i jazykového talentu, vcítění se do řeči. Starší bude víc po manželovi, bude mít asi problémy s češtinou i cizími jazyky. Mladšímu tohle půjde snáz.
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 10:48:11)
Stáňo,
s tím jazykovým talentem máš určitě pravdu. Já jsem zaměřená humanitně, cizí jazyky mě hrozně baví (živím se jimi), manžel je naopak technik a můj brácha taky. Jako malí oba patřili k těm dětem, které dlouho nemluví, protože nemají potřebu, ale rozumí.
|
| Insula |
|
(23.9.2009 11:03:25)
Přesně takový je syn. Technický. 
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 11:09:15)
S manželem napůl z legrace říkáme, jak by bylo fajn, kdyby děti zdědily jazykové nadání po mně a technické po něm. Naopak by to bylo dost tristní. Ale také bychom to přežili, protože děti bereme jako lidské bytosti a ne jako nějaké přiblblé automaty, které produkují jeden úspěch za druhým 
|
|
|
|
|
| Arónie |
|
(23.9.2009 10:51:29)
je to hrozné klišé, někomu říct, že pokud jeho dítě nemluví, je to jeho chyba, a stejně tak obráceně, chválit někoho, jak jeho dítě krásně mluví stylem "to je vidět, že si s ním odmalička hodně povídáte", je scestné. Já jsem se pravidelně setkávala s tím druhým, dcera mluvila plynule a srozumitelně od roku a půl a od tří let umí kromě ř všechny hlásky a na pochvaly tohoto typu jsem neuměla reagovat. Myslím, že s dětmi se snaží mluvit většina rodičů podle svého naturelu, a každé dítě je, co se týče komunikace, jiné. Moje kamarádka je velmi komunikativní a výřečná a se svými syny, přirozeně, odjakživa mluví, zpívá jim atd. Přesto ten starší skoro do tří let téměř nemluvil, používal jen pár slov, pak během několika týdnů začal mluvit. Mladšímu jsou dva a půl a vypadá to zatím úplně stejně. Určitě je dobré podchytit problémy s řečí co nejdřív, ale všechny ty ukazatele, že do určitého věku by mělo dítě umět to nebo ono, mi připadají zavádějící a můžou pak rodiče zbytečně stresovat.
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 11:03:18)
Arónie,
máš pravdu. Také nemám pocit,že jsem nutně lepší než ti druzí a nemám potřebu je poučovat a ukazovat, jak jsou neschopní. Ano, je to zčásti o dobré vůli, ale i o štěstí.
Jednou jsem zažila situaci, kdy se na mě nějaká matka rozkřikla, jak to, že můj syn už tak mluví.
Ale nebyla jsem zase ráda, když mi nedávno jeden známý řekl, že já nemám společného vůbec nic s tím, jak můj syn mluví.
Mému synkovi zase tolik nejdou jiné věci. Třeba není "rekordman" v čistotnosti nebo máme velké problémy s udržením pravidelného denního režimu, i když se velmi snažím. A rostu z toho, když mi někdo řekne, že dítě potřebuje režim a že výmluvy se vždycky najdou. Když mi to tuhle jeden člověk řekl, tak jsem mu navrhla, že mu své dvě děti půjčím i s kojením a domácností a že ho chci vidět, jak to bude zvládat on, a byl klid.
|
| Arónie |
|
(23.9.2009 11:15:35)
Mně za to, že dcera dobře mluví, naštěstí ještě nikdo nenadával, a když někdo jen řekne, že hezky mluví nebo zpívá a nerozebírá, proč to tak je nebo případně nesrovnává to se svým dítětem, které je u toho, tak jsem samozřejmě ráda a poděkuju. Moje dcera zase není moc pořádná (narozdíl ode mě), asi to bude věčný problém, vím, že její podstatu změním těžko, tak doufám, že mě za to nebude nikdo kritizovat.
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 11:23:29)
Ano, se srovnáváním se musí opatrně, protože když se provádí necitlivě, tak to může velmi poznamenat děti samotné i vztahy mezi nimi. Znám pár netaktních "srovnávacích expertů", kteří svými neuváženými řečmi dokázali hodně lidem dost ublížit -nakonec to odnesou jak ti, kdo z toho srovnávání vyjdou hůř, i ti, kdo z něj vyjdou vítězně. (Myslím tím zášť, pocity viny a podobně.)
A pokud jde o srovnávání dětí, mám velmi ráda srovnávání pro zajímavost a v dobrém, ale ne takové to trapné soutěžení matek, která z nich má geniálnější dítě.
A ona by hlavně byla hrozná nuda, kdyby všechny děti byly stejné
|
| Arónie |
|
(23.9.2009 11:40:54)
Já srovnávání opravdu nemám ráda (a stejně tak dávání někoho za příklad) a snažím se nedělat ani jedno, ale zřejmě to dělá hodně jiných lidí, protože dcera se někdy sama od sebe srovnává s jinými dětmi a řeší, že někdo je v něčem lepší než ona. Moc nevím, co s tím, ale bojím se, že s tím moc nenadělám, protože soutěživost a srovnávání je součástí naší kultury a životního stylu (a každý jiný přístup je vždy menšinový). Takže doufám, že jí budu schopná ukazovat, že to jde i bez toho a že je fajn, když je každý člověk jiný, a ne jen "lepší nebo "horší" a snad si to pro sebe časem nějak vyřeší.
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 11:51:58)
Arónie,
důležité je, že se k tomu stavíš správně a že dceři ukazuješ, že ji máš ráda proto, že je to Tvoje dítě a ne za to, jestli je v něčem "lepší" než jiné děti. A že každý je zkrátka jiný.
Z dávání za příklad rostu. Z dětství mám nepříjemnou zkušenost. Přestěhovali jsme se, a tak jsem musela jít do nové školy. Učitelka si mě tam velmi oblíbila a neustále mě druhým dětem dávala za příklad, díky čemuž mě spolužáci mezi sebe dlouho nechtěli přijmout. S odstupem času musím říct, že se jim vůbec nedivím. Reagovali naprosto přirozeně a úměrně věku. A na učitelku už se také nezlobím, nemyslela to zle. Výsledek je ten, že když mi dneska někdo někoho dává nějakým iritujícím způsobem za příklad, tak se naštvu výhradně na toho chválícího, protože vím, že ten chválený k tomu přijde jako slepý k houslím a že by mu to, jak je chválený, dost pravděpodobně bylo trapné.
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(23.9.2009 12:44:20)
Ecim, taky to nemám ráda, nikdy nehodnotím ani neporovnávám své děti před nimi a vůbec srovnávání není můj koníček:). Docela žasnu, co jsou někteří schopní říct o dětech před nimi... Ono to chválení a dávání za příklad vychází z mylného předpokladu, že se dotyčný chytí za nos a začne se jako že víc snažit:)), no někdy to možná zabere, ale nadělá to častěji hodně škody, nevraživost, nenávist, pocit, že jsem něco míň atd.
Arónie, když s dětmi narazím na nějaké srovnávání, tak jim vysvětluju, že každý má na něco talent, něco, v čem je dobrý, že ani nemůžem všichni umět všechno:).
No a nočník a řeč:), oba kluci se naučili přibližně na stejno, přes den i noc, jeden mluvka, druhý nemluvka:).
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 18:17:39)
Stáňo,
ono také hodně záleží na tom, JAKOU FORMOU to dávání za příklad probíhá. Už se mi mnohokrát stalo i to, že mi byl dán za příklad velmi slušným způsobem někdo milý a příjemný, koho jsem za jeho schopnosti nebo snahu sama obdivovala. Kdysi mě babička třeba upozornila na to, jak cílevědomá a snaživá je dcerka jedněch známých. Byla silná a neohrabaná, ale moc toužila po tom stát se učitelkou v mateřské škole. A protože tehdy musely uchazečky o střední pedagogickou školu umět stojku a hvězdu, tak trénovala tak dlouho, až se stojku i hvězdu naučila. Byla to fakt moc milá holka a pro práci s dětmi měla ty nejlepší předpoklady a mně se na ní tohle všechno moc líbilo.
|
|
|
| vertigo | 
|
(23.9.2009 14:16:36)
To mi připomnělo podobnou vzpomínku z dětství. V mateřské školce mě učitelka při obědě napomenula, že se mám podívat jak má Kristýnka na talíři pořádek a já mám jídlo celý rozvrtaný. Cítila jsem to jako velkou křivdu, protože jsem nepochopila, co na tom záleží, jak to mám na talíři uspořádaný, vždyť důležitý je, jestli to sním. Ze školky si toho málo pamatuju, ale tohle ve mě zůstalo doteď. No a nicméně s Kristýnkou jsem pak na základní škole seděla v lavici a byly jsme kamarádky
|
| Ecim |
|
(23.9.2009 18:45:40)
Já jsem něco podobného zažila už jako dospělá. Jeden hrozně netaktní kamarád jednou mluvil o jedné naší spolužačce, jak krásně a kultivovaně jí. Pak se podíval na mě a řekl: "Hele, ty se ani nesnaž. Na Marii prostě nemáš a nikdy mít nebudeš." Protože jsem s Marií dobře vycházela, tak jsem jí o tom při jednom našem setkání pověděla, společně jsme se tomu zasmály a bylo to.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ines | •
|
(23.9.2009 10:06:39)
Ehm... STIMULACE
|
| Insula |
|
(23.9.2009 11:02:33)
Hlavně, žes pochopila. 
|
|
|
| Jana +2 | •
|
(23.9.2009 19:35:53)
U nás to bylo naopak. Kluk mluvil v roce a půl srozumitelně,uměl spoustu říkanek,miloval čtení pohádek a ani jsem nepostřehla, kdy začal mluvit r a ř, bylo to takřka ze dne na den. Dcera zase pravý opak, dneska ve 2,5 letech mluví o dost méně a jde ji mnohem hůř taky rozumět. Myslím si ale, že u ní to bylo taky hodně dudlíkem. Je až přemoc dudlíková a do asi 1,5roku dudlík z pusy skoro nevyndala. Teď, když jí ho nedávám, tak se rozmluvila.Ale o nějakých říkánkách nemůže být ani řeč a knížkám přichází na chuť až teď. Každé dítě je zkrátka jiné. Byla by to nuda, kdyby byly stejné
|
|
|
místo nakoupit Akupit, na gauč- Agauč, do pokojíčku- Akokojíčku a začal teď to A lepit i ke slovům kde ho naprosto nepotřebuje a nemá žádný význam, místo "nech Felixe" třeba "nech A Felise", nevím co s tím. Navíc mluví kadencí kulometu a tomu přímo úměrně zbrkle a libovolně prohazuje slova ve větě
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)