| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Být… či nebýt?

 Celkem 318 názorů.
 Mlada 


Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 8:40:31)
Čím jsou mé děti starší, tím častěji si tuto větu připomínám. A to jsou v podstatě zdravé.
Málokdo si na začátku těhotenství připustí, že všechno nemusí být úplně v pořádku. A testy v průběhu těhotenství tomu moc nepřidávají. Snažím se vzpomenout, jaké to bylo poprvé. Vlastně nijaké, krevní testy dopadly dobře. Mnohem více jsem o dětech s nějakou vadou přemýšlela při těhotenství mých kamarádek, které se třeba rozhodovaly, zda podstoupit amniocentézu. Vím, že by pro mě bylo neskutečně obtížné, spíše nemožné podstoupit potrat. Asi dokážu pochopit ty, kteří se pro něj rozhodnou. Já bych nemohla. Podruhé už jsem měla i jasno v případě nabídnuté amniocentézy. Nešla bych. Přijmout je takové, jaké jsou...
 Anca-Filipek4.12.2006 


Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 8:50:06)
Ja byla na aminocenteze v 19 tydnu,pevne rozhodnuta ze pokud se down potvrdi,pujdu na potrat.Bylo by to pro mne tezke ale sla bych.S mym rozhodnutim jsem se nesetkala s nesouhlasem.Krom toho jsem v te dobe uz vedela ze zustanu sama,pred sebou nedokoncenou skolu,kterou jsem musela dokoncit(pro mne cloveka s LMD)to nebylo jednoduche ani pri zdravem diteti.
O adopci neuvazuju ,protoze vim jak u nas chodi adopcni zakon(krom toho deti v DD je spousta,spousta jich tam zustane do 18 let a to nemluvim o tom kolik lidi je ochotno si vzit dite s Dowvnem.
 zuni 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 8:53:05)
jednostranné je maximálně tak jednání s maminkou v případě špatného výsledku.

Setkal se snad někdy někdo vůbec se souhlasným až podporujícím přístupem, když si chtěl nechat dítě se špatným výsledkem??
 lock 
  • 

Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:08:25)
suzann-j, u nás naštěstí všechno dopadlo dobře. Ale dodnes mám v živé paměti, jak mi lékař po telefonu sdělil, že mám špatné výsledky tripple testů. Když jsem se ho později osobně ptala, na jakou možnou vadu ukazují, řekl, že NEVÍ. Hmmm. Až jsem dostala výsledky do rukou, zjistila jsem si to sama. Bylo z něj cítit, že se takového problému chce pokud možno zbavit. Hlavně ruce pryč... Ale jinak jsem s ním byla spokojená, osobně je to moc milý a zdvořilý člověk, což mi v těhotenství naprosto vyhovovalo.
Mimochodem, můj muž (moje opora), mi řekl, když jsem mu naprosto zoufalá oznamovala, že výsledky nejsou OK: Prosímtě, co děláš, no tak budeme mít blbý dítě, no! Můj muž není žádný tvrďák, jenom zkrátka ví, jak na mě :) Ale vážně, v tomhle jsme měli jasno, na pozdní potrat bychom nešli.
 zuni 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:10:21)
lock, já bych nešla na žádný potrat... ale to je jedno... bohužel jsem ještě neslyšela o ženě tady v Česku, která by zažila podporující přístup. Na jednu stranu opravdu, o co těm "tlačitelům do potratu jde", vždyť bude "jen blbý dítě" ~a~
(to se ozve rýpalů, ale jistě chápeš, jak to myslím)
 lock 
  • 

Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:23:54)
suzann-j, souhlasím. V podstatě jsem chtěla říct, že podporující přístup je někdy "nedostupný" i při sebemenším náznaku problému v těhotenství. Pro jistotu doplňuju, že můj muž svou hlášku sice myslel vážně, ale chtěl mě tím jenom podržet, dostat mě trochu z depky. Bohužel sama za sebe nemůžu říct, že bych na potrat nešla - teda, v podmiňovacím způsobu bych i mohla. Dnes už bych nešla. V devatenácti po dvouměsíční známosti (a selhání antikoncepce) jsem na potrat šla. Nebylo mi to jedno tehdy a není mi to jedno dodnes. Spíš bych řekla, že je to s odstupem času horší. Zvlášť, když se dívám na svého syna. Cítím vinu. Je to cena, kterou za špatné rozhodnutí musím platit?
 Romca 
  • 

Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(1.4.2009 18:32:59)
To také znám, člověku určité věci dojdou až když děti má. Také jsem podstoupila potrat, také po dvouměsíční známosti, i když už jsem byla starší a vlastně jsem se na mimčo cítila. Ale při návštěve dokorky, když mi tu možnost nabídla to bylo najednou tak jednoduché řešení. Myslím, že to není zrovna dobrý přístup od lékařů, nechybělo by víc úcty k životu.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 10:38:07)
já jsem podporující přístup zažila a velmi mile mě překvapil. Rozhodla jsem se nejít ani na amniocentézu natož na potrat, i když hrozil rozštěp páteře. Doktor na genetice mi vše velmi laskavě a v klidu vysvětlil, jaká jsou rizika apod. Když jsem pak přesto podepsala revers, podal mi ruku a řekl mi "Myslím, že vaše rozhodnutí není nemoudré." Až časem jsem zaslechla, že je věřící. Byla jsem za jeho laskavý přístup velmi vděčná.
 Romca 
  • 

Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(1.4.2009 18:25:10)
Nejhorší je, že špatné výsledky vychází dost čast, je těžké se vejít do nějakých čísel, i sami doktoři uznávají, že to vlastně nic neznamená. Jen stres navíc s amniocentézou. Já na ni nakonec nešla, protože jsem věděla, že bych si dítě stejně nechala... Nakonec je malá naprosto v pořádku, čemuž se celou dobu těhotenství věřila :-).
 Samarlu 


Setkala jsem se s respektem, 

(31.3.2009 9:28:48)
sice ne pro špatný výsledek testů, ale poté, co jsem řekla, že je nechci podstupovat. Jasně jsem prohlásila, že z prenatální diagnostiky chci jen ta vyšetření, která by pomohla k včasné léčbě dítěte.
Vyšetření, po kterých se akorát rozhoduje, jestli potrat ano či ne, jsem odmítla, protože pro mě potrat nepřipadá v úvahu.

Dr. mě poprosila, ať podepíšu prohlášení, že bych na interrupci nešla ani v případě vážného poškození plodu, podepsala jsem a hotovo, založeno v kartě.

Všechno tohle proběhlo bez emotivních výkřiků, naprosto v klidu, věcně a zdvořile a nikdo mi to nikdy nemlátil o hlavu. Slušní lidé existují!!!

Možná mě neprudili, protože jsem jasně dala najevo (formulaci jsem měla připravenou předem, abych tam neplácala jak trubka), že své dítě v případě problémů léčit chci, nebo se aspoň na problémy připravit, ale hranice možností je pro mě jasná. Nevím. Přišlo mi rozumné dát stručně najevo svůj postoj, aby se případná debata nehnula k tomu "vy chcete postižený dítě, jó?!". Nehnula a nyní jsem přesvědčená, že by si něco takového v naší ambulanci nedovolili. Díky.
 Amaaly 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(31.3.2009 9:38:11)
Samarlu, tak tohle štěstí jsem opravdu neměla. Zažila jsem si v nemocnici okresního města vše, obviněním ze sektářství počínaje (opravdu jsem nikdy žádnou církev nenavštěvovala) a právě tím "vy chcete postižené dítě, jak by se vám líbilo být postižená" konče.
 zuni 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(31.3.2009 9:44:04)
Fleeur, drsný kafe :-© Doufám, že takoví lidi se samých postižených ptají, jak se jim jejich stav líbí. Jako, co je to za otázku???
 jaja a 2 
  • 

Re: Setkala jsem se s respektem, 

(31.3.2009 21:44:13)
tak byste raději přivedla na svět kriplíka k ničemu a my bychom na léčbu a celý jeho zbytečný život dopláceli z daní,fakt super,takové matky by neměli ai být,myslíte,že tu budete věčně kdo se o něj pak bude starat?
 Tulka 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(31.3.2009 21:53:11)
milá jájo,tak to se modli,aby se s tebou nikdy nic nestalo a nebyl kriplík z tebe.Záruku na život myslím nemáš.
 Denča a Matyášek 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(5.4.2009 20:34:55)
Jájo,
to bylo tedy hodně drsné:-©.Nejsem věřící,ale váš příspěvěk je opravdu rouhání.Máte dvě děti a měla by jste si uvědomit,než něco takového vypustíte do éteru,že hranice mezi zdravím a nemocí,štěstím a neštěstím,je tak teňounká a vy nemůžete vědět dne ani vteřiny,kdy se může něco přihodit vám či vašim dětem...kriplíkem,jak vy píšete se může stát každý z nás i VY,to se pak odstřelíte,či vaše děti,či kohokoliv jiného postavíte ke zdi,aby stát ušetřil???Je mi z vás trošku šoufl,milá dámo~:(.
 diblik 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 22:42:18)
A jak by vám bylo, kdyby vám řekli, že dítě bude mít Downův syndrom a vy šla na potrat a potom zjistila, že dítě bylo zdravé??? Taky byste řekla že je to v pohodě??? A co kdyby vám řekli že dítě bude zdravé a potom se narodilo s Downem? Zabila byste ho? Takhle zvrácený názory, jak to že máte děti? Tp je učíte že postižení jsou méněcenní nebo co? Moje kamarádka je teď těhotná, výsledky jí vyšly špatně, ale je rozhodnutá si miminko nechat. Kdo zaručí, že opravdu bude mít problémy, když sami doktoři řeknou že výsledky nejsou směrodatné, že se taky můžou mýlit...???
 childfree 
  • 

Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 22:45:57)
To je bezva logika.
Takže když si plánujete dovolenou s dětmi, a můžete jet buďto do jižních Čech, kde je jistá malá pravděpodobnost že tam vypukne ozbrojený konflikt, anebo do Albánie, kde je jistá značná pravděpodobnost... tak si řeknete, že ani v jednom případě to není 100% informace a bezpečnostní faktor budete zcela ignorovat;-)
 diblik 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 22:51:04)
Ale to je jako počítat hrušky a jablka! To jsou věci které dokážeme zhodnotit a rozhodnout tak nějak snadněji, protože o té situaci něco víme, ale nedokážeme nakouknout do bříška a zeptat se mimina jak je na tom abychom věděly jak se rozhodnout.... Jenom jsem chtěla říct, že vždycky je riziko a vždycky je řešení...Příklad: známá A má zdravou dceru i přesto že jí doktoři řekli že bude těžce postižená a sousedka bydlící nad ní má postiženou dceru přesto že jí všechny výsledky vyšly dobře. Tak kde je potom chyba??
 childfree 
  • 

Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 22:54:00)
Nikdo neříká, že ty prenatální testy jsou 100%, ale lepší je neriskovat... a pokud máme třeba 90% šanci na retarda, není lepší to zkusit znova, kdy budeme mít 90% šanci na zdravé dítě?
 Stáňa a dva kluci 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 22:54:58)
No doufám, že ti ten childfree postoj vydrží...
 diblik 


Re: Setkala jsem se s respektem, 

(7.4.2009 23:00:47)
Jasně, je to každého rozhodnutí, když někdo chce jít na potrat tak půjde a kdo nechce, tak nepůjde. Každá žena se rozhoduje podle svého rozumu, nikomu to neberu, co člověk to názor. Pořád si myslím že je lepší když jde ženská na potrat než když hodí dítě do popelnice nebo ho strčí do mrazáku. Takovou bych utopila v kýbli sraček (s prominutím). A taky se s tím každá musí sama vyrovnat. Nevím co bych udělala já, teď můžu tvrdit, že bych nas potrat nikdy nešla, ale co bych udělala kdyby na to opravdu došlo? Nevím...
 zuni 


Složitá adopce? 

(31.3.2009 8:58:55)
Možná na první pohled, nebo na doslech - ale drby z ulice nejsou všechno!

http://www.linkapomoci.cz/

"Dobry den, chtěli bychom si adoptovat dítě, ale nevíme, co je k tomu potřeba. Děkuji za odpověd, M.

Milá paní M.,
gratuluji k velkému životnímu rozhodnutí! . Zcela první krok po té, co jste zvážili své dispozice pro přijetí dítěte umístěného do ústavní výchovy buď v Kojeneckému ústavu nebo v Dětském domově, je kontaktovat se se sociální pracovnicí na Oddělení péče o rodinu a děti na místním či městském úřadě (nebo magistrátě města), kde máte trvalý pobyt. Tam získáte potřebné administrativní formuláře k vyplnění, které Vás budou navigovat dál. "
 zuni 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:00:09)
pardon, vymazalo se přesně to důležité ~f~

" Cesta k adopci není složitá (ač je veřejnost pravidelně zásobena informacemi opačného charakteru). Zcela první krok po té, co jste zvážili své dispozice pro přijetí dítěte umístěného do ústavní výchovy buď v Kojeneckému ústavu nebo v Dětském domově, je kontaktovat se se sociální pracovnicí na Oddělení péče o rodinu a děti na místním či městském úřadě (nebo magistrátě města), kde máte trvalý pobyt. Tam získáte potřebné administrativní formuláře k vyplnění, které Vás budou navigovat dál. "
 Anca-Filipek4.12.2006 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:04:51)
Neni slozita?Promin ale kolikrat ctu,ze zadost o adopci je zamitnuta,clovek musi projit nekolika psychotestama,musi byt zdravi,mit urcite zazemi atd.My rodice na mne cekali 5let!!(z peti let se neustale opakujici psychotesty)Ono taky vetsina adoptivnich rodicu,chteji bile zdrave dite co nejmensi.Postizene deti jsou tezko umistitelne,vetsinou v detskem domove zustaVAJI DO dospelosti.
Krom toho do adopce vetsinou jdou deti,u kterych treba rodice sedi ve vezeni ci byli tyrane,ty jsou do adopce jako prvni.~o~
 zuni 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:08:32)
Ančo, ano, "kolikrát" je složitá, ale kolikrát není. Procenta bohužel asi neexistují, to chápeme žejo.
 Anca-Filipek4.12.2006 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:12:12)
Fakt je jeden,ze jde adoptovat dite pouze starsi jednoho roku!!Vyplyva z toho ze do 1 roku dite je v DD
 Mlada 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:16:46)
Anco, ale tohle není pravda.
 zuni 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:17:51)
nemyslím si, že tyto "protilidské" zákony v našem státě v této době by měly být důvodem, proč zabít dítě. To je ubohé.

A vím o známých, co mají dvě děti z DD a měli je určitě menší než 1 rok. Klučík vypadal na 3měsíční mimi ~d~
 Anca-Filipek4.12.2006 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 10:01:03)
Osvojit lte dite starsiho jednoho roku,tak to stoji v zakone(nezrusitelne)do jednoho roku je to zrusitelna adopce
 zuni 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 10:02:28)
Jo tak, to mě nenapdalo. Jen vím že chovali mimino, neumělo ještě ani sedět, takže hodně mrňavé
 jája 
  • 

Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 15:34:23)
Anco, to není pravda. Až dítě starší jednoho roku lze osvojit nezrušitelně, ale to neznamená, že dítko musí být do jednoho roku v kojeneckém ústavu. Jde do předadopční péče a po třech měsících může být osvojeno zrušitelně, nebo se rovnou čeká na nezrušitelné osvojení po roce věku.
 Natanela 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:17:17)
Anco, koukni na www.fod.cz - adopce- hledáme rodiče. Právě tam nabízejí k adopci nebo do PP narozeného chlapečka s DS. Sleduj, jak tam bude dlouho, pak možná změníš názor.

Vždy mě zaujme kolik se najde pohoršených lidí, když někdo najde v kontejneru mrtvé novorozeně, kdyby tohle miminko zemřelo o šest měsíců dříve(taky by skončilo v odpadcích) při potratu, drtivá většina by to brala jako správné rozhodnutí. Jaký je v tom rozdíl?
 zuni 


Re: Složitá adopce? 

(31.3.2009 9:19:44)
přesně, přesně přesně!!
 Denyna 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:07:12)
Anco, nikdo ti nevyčítá tvoje rozhodnutí, jen ty s ním musíš žít, ale dozvěděla ses od lékař nebo okolí i o jiných možnostech, než je potrat? Zajímala ses vůbec o ně? A o tom článek je, že takových informací je prostě zoufalý nedostatek a standardně se je žena, stojící před takovým rozhodnutím, většinou nedozví.
 Anca-Filipek4.12.2006 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:10:37)
Ja bych se nedokazala o takovy dite postarat.Rikam byla jsem sama.A samozivitelky to maji uz dost tezky i se zdravym ditetem.Pred sebou nedokoncenou skolu(abych byla aspon vyucena)Dite jsem si nechala jen diky tomu ze jsem mohla bydlet u rodicu kdyby to tak nebylo dnes by tu Filipek nebyl,protoze bych nemela kam jit.Adopce je pro mne nepripustna,s downem se deti dost tezko umistuji do nahradni rodiny.Mozna je to sobecke ale udelala bych to
 Denyna 


Re: Clanek je dost jednostranny!! 

(31.3.2009 9:18:54)
Anco, já po tobě ale nechtěla, abys obhajovala svoje rozhodnutí, já se jen ptala, jestli jsi kromě návrhu potratu dostala také volbu jiné možnosti, aspoň část z těch informací, co byly uvedené v článku. Nic víc, nic míň.
 Iris 
  • 

Co je to sobectví? 

(31.3.2009 9:56:48)

Je sobectvím to, že na potrat jdu, protože chci svoje nenarozené dítě a všechny svoje blízké ušetřit života na okraji společnosti ve všeobecném opovržení, bez možnosti zajistit dítě, sebe a zbytek rodiny (a to nemluvím o stáří)? Nebo je naopak sobectvím to, že na potrat nejdu, protože JÁ to tak cítím, a sobě i svým blízkým (včetně případných starších sourozenců, kteří nemají možnost volby) převrátím život naruby? Fakt nevím.
Pokud manžel,babičky, dědečkové, ostatní příbuzní, přátelé sdílí stejný názor - dítě přijmout donosit, obstarat - pak je to vlastně hrozně jednoduché, i když doživotní dřina. Pokud je ale žena s takovým názorem osamocena, je to úplně o něčem jiném.
Na úspěsnou adopci také moc nevěřím. Možná tak jedno dvě, dítě do rodiny se svatozáří se dá umístit. Kdyby se přestala dělat prenatální diagnostika, při 100 000 porodech ročně (což zruba odpovídá počtu dětí narozených v ČR), by se Downů narodilo zhruba 800 + nejméně stejně dětí s ostaními vadami. Dva tisíce postižených dětí ročně k adpoci? Nevím, nevím.....
Ta intolerance a fobie z postižených v Čechách je fakt smutná. Pokud vím třeba, v Holandsku se prenatální diagnostika plošně neprovádí a postižené děti jsou většinouvou společností tolerovány. Jenže tam také naprostá většina žen má možnost pracovat na částečný úvazek, mužův plat bývá dostatečný pro provoz rodiny a mají propracovaný systém hlídání - jesle, školky, chůvy.
 zuni 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 10:01:48)
"chci svoje nenarozené dítě a všechny svoje blízké ušetřit života na okraji společnosti ve všeobecném opovržení"
Možná si budeš ťukat na čelo, ale já jsem byla na okraji společnosti, tak jsem se dost dlouho cítila, proč? Protože jsem zrzka a děti umí být kruté. Přece není řešení odstranit ty, které by mohl někdo odsuzovat!! Když to hodně přeženu, je podle mého férovější odstranit ty posměváčky - nebo se aspoň zasazovat o odstranění bludů z jejich hlav.

"Pokud manžel,babičky, dědečkové, ostatní příbuzní, přátelé sdílí stejný názor - dítě přijmout donosit, obstarat"
No nevím, jestli se přátelé, dědečkové a babičky budou denodenně 24/7 starat o mé dítě.~a~

"Pokud vím třeba, v Holandsku se prenatální diagnostika plošně neprovádí a postižené děti jsou většinouvou společností tolerovány. Jenže tam také naprostá většina žen má možnost pracovat na částečný úvazek, mužův plat bývá dostatečný pro provoz rodiny.."
Ne, to není o jeslích a platech, to je o nastavení společnosti.
 zuni 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 10:03:14)
o postojích společnosti
 Iris 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 10:25:10)

Rodina dítě samozřejmě nedonosí a neobstará. Ale je fajn, pokud můžu s postiženým dítětem v klidu obcházet lékaře, rehabilitace, psychology a nemusím s sebou brát znuděné starší zdravé děti. Je fajn, pokud si můžu sama zajít k lékaři. Je fajn, pokud skončím v nemocnici, má kdo zatím obstarat děti včetně toho postiženého. Je dobré, pokud muž živí rodinu :).
Pokud rodina trpí intolerancí k postiženým, hrozí odchod manžela, přerušení kontaktů s prarodiči, všeobecné odsouzení, pro ženu celoživotní nemožnost najít si práci, propad na finanční dno (nebo spíš pod něj), ztížená možnost věnovat se starším zdravým dětem, nemožnost platit těmto dětem kroužky, později jim přispívat na vzdělání, pomáhat jim s jejich dětmi. Pokud žena žádné další dětí nemá, je jen na ní, zda si tohle riskne. Ale pokud už má, rozhoduje i za ně.

Souhlasím, že nastavení norem společnosti není jen o organizaci, ale odráží většinové morální hodnoty.
 jana38 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 10:53:06)
Iris, já ač nemám postižené dítě, tak stejně i se zdravýma občas obcházím doktory, logopedy, psychology, rehabilitace a starší/mladší děti beru s sebou a netváří se tam nikdy znuděně, buď si hrají s hračkama, které tam jsou nebo které vezmeme s sebou, nebo se koukají.

To přece není argument, zabiju preventivně nenarozený dítě, aby se to starší nenudilo na rehabilitacích. To můžeš zabít dítě klidně i v průběhu života, kdo říká, že se na nějaký postižení nepřijde až po porodu.~a~
 Iris 
  • 

Bez babiček 

(31.3.2009 11:10:04)

Já mám dvě zdravé děti a babičky vypomáhají velmi spoardicky (cca 1 odpoledne za 2 měsíce, abychom šli s manželem třeba do divadla, tom nemůže být ani řeči), takže vím, co to je. Ale stejně je příjemné, pokud mohu zajít bez dětí k lékaři, na úřad a jsem za takovou pomoc vděčná. Navíc hodně pomáhá manžel, který kvůli tomu má hůře placenou práci, ale s volnější pracovní dobou. Mít dvě děti, z toho jedno postižené a vše zvládat vše sama by bylo opravdu dost drsné. Představa, že vedu nejstarší dítě do školy a s sebou vláčím, mladší s horečkou a postižené, s nímž kvůli nemoci prostředního nemůžu na rehabilitaci.... A to jsou jenom drobnůstky.
 jana38 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 11:13:13)
Ano Iris, máš pravdu to jsou fakt drobnůstky, když na druhý straně vah leží usmrcené půlkilové dítě. A co bys dělala, kdyby se na postižení dítěte přišlo až po narození? Taky bys to musela nějak zvládnout, ne?
 Iris 
  • 

Re: Bez babiček 

(31.3.2009 11:28:53)

Jasně, to bych se to pokošela ze všech sil zvládnout. Ale nikdo, ani já sama, by mi nevyčítal, že jsem takový osud a sobě a svým dětem, přichystala vědomě a dobrovolně.
 jana38 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 16:39:23)
Iris, ale ty nevíš, jakej osud mu přichystáš. Co když tvoje postižený dítě nebude až tak postižený? Co když bude mít DS, ale vychodí základní školu a vyučí se dejme tomu zahradníkem a bude pracovat? Co když tvoje nepostižený dítě naopak začne v patnácti fetovat, ve dvaceti ukradne auto a v pětadvaceti zapíchne svýho dealera?

Omlouvat si potrat tím, že chci uchránit sebe a svoje děti před osudem mi přijde trošku naivní.... To bys totiž nesměla porodit žádný dítě. Nemůžeš dopředu tušit, co tě s dítětem, ať už postiženým nebo nepostiženým bude čekat.

Už několikrát jsem sem dávala příklad svojí švagrový. V těhotenství podstoupila všemožné genetické testy, i na amniu byla (na vlastní žádost), všechno se jevilo ok. Porodila zdravé dítě. V 15ti měsících syn dostal leukémii. Dnes mu jsou tři a je na tom co se týče množství péče, kterou potřebuje, mnohem hůř než kdyby měl DS.
 Iris 
  • 

Re: Bez babiček 

(31.3.2009 16:56:41)
Mně zas připadá naivní malovat si, jak se budou děti mít navzájem rády, jak se budou navzájem obohacovat. Jak manžel bude nakonec nadšený, babičky smířené. Jak vše zvládneme finačně i prakticky.
Prostě musím počítat s možností, že manžel odejde, babičky se budou distancovat. Já nebudu mít možnost pracovat ani pořádně sama obstarat všechny děti. Zdravé děti časem začnou nenávidět svého postiženého sourozence. Budou muset vynechat spoustu aktivit, které jsou pro jejich vrstevníky běžné (ať už z finančních nebo praktických důvodů). V případě potvrzené genet.vady se dá volit mezi dvěma pocity viny- že jsem zabila svoje dítě nebo že jsem svým zdravým dětem vzala rodinu a dětství.
 & 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:00:33)
Iris,

to zas mozna vidis moc cerne. Kor u postizeni jako je DS, ja myslim, ze bychom dalsi jedno dve ditka zvladli, ze by urcite nemeli pocit ukradeneho detstvi..
 Iris 
  • 

Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:12:37)

Jo? Možná. Ale před tak zásadním rozhodováním je dobré zvážit i ty nejhorší varianty.Sama jsi psala, že máš rozumného manžela, rozumně peněz... A přesto, pokud vím, máte dítě jen jedno. Ale je fakt, že věci v životě dopadají většinou tak nějak uprostřed těch nejhorších a nejlepších prognóz.
 & 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:51:18)
Iris,

My nemame "zatim" dalsi deti z duvodu genetickeho zatizeni. Mam 25% sanci privest na svet chlapce se stejnym postizenim, jako ma muj syn.
Synovi jsou 4.5 motoricke postizeni nema. Sice jsme stravili prvni tri roky po nemcnich, ale to uz je za nami. Pokud mam nacrtnout idealni prestavu zivota na pristich par let.
Tak snad se v nejblizsi dobe mi podari otehotnet pomoci IFV a emrionalni selekce. {Doufam, ze nerozpoutam dalsi etickou diskusi}. Dostuduji zbyva mi jeste rok. Najdu si praci tak na tri dny. Manzel si zkrati uvazek na ctyri. Syn zacne v sesti letech chodi na fotbal a do skautu. Ted chodi na cviceni, loni jsem chodili plavat. U toho budeme mit malou priceznu. Ktera snad bude mit rada pohyb, jako mi tri. A budou se ji libit nase cylisticko-bruslarsky dovoleny. :-)
 Iris 
  • 

Re: Bez babiček 

(31.3.2009 18:54:36)
Tak hodně štěstí, ať se vše zadaří :).
 mamka +2 
  • 

Re: Bez babiček 

(1.4.2009 13:00:10)
Děvčata, která tak vehementně brojíte proti přerušení těhotenství (slovo potrat nemám ráda), víte, jak to vypadá v nějakém ústavu pro mentálně postižené? Já tu pracuji a vím, že DS je zdaleka to nejmenší, co může dítě potkat. Vyjímkou je LMD. To je čajík. Denně vidím, kdo se vůbec může narodit a jak může vypadat. Někteří totiž nejsou postiženi jen mentálně, ale také fyzicky. To už se někdy ani nedá mluvit o celém člověku. Někteří se, pravda, narodili ještě v době, kdy nebyly tak přesné testy, jako v dnešní době, ale někteří jsou právě produkt toho, že si maminka myslela, že péči o své miminko zvládne, i když bude postižené. Opak je pravdou. Naštěstí existují lidé, kteří se o tyto človíčky starají, většina jich má své svěřence ráda a oni vám svojí lásku i opětují. Na pohled na ně je někdy hrozný a smutný. Doufám, že mně odsoudí za můj názor jen pár z vás.
 arsiela, 


Re: Bez babiček 

(1.4.2009 13:26:51)
Mamko,můžu se zeptat o jaké vady,které lze v těhu diagnostikovat se jedná?Neberte to prosím jako nějaké rýpání.Opravdu mě to zajmá.A nikde nemůžu moc nic najít.Nám bylo řečeno,že právě nejhorší je DS,tak nevím.
Co jsme chodila na praxy,tak nejhůř byli postižení klienti z jiných důvodů než DS,ale spíš to byli komplikace při porodu,popřípadě úrazy mozku, drogy v těhu u matky a tak.Ale tenkrát jsme se o to zas tak nezajmala.
 Diva.Bara 


Re: Bez babiček 

(1.4.2009 14:20:35)
"Někteří totiž nejsou postiženi jen mentálně, ale také fyzicky. To už se někdy ani nedá mluvit o celém člověku." - mamko tohle snad někdo, kdo pracuje s lidmi s postižením (ať je jakkoliv těžší) snad nemůže ani říct, ne?! to si fakt myslíš že těžce postižený člověk je míň člověk?
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Bez babiček 

(1.4.2009 23:05:13)
mamka+2:
"...brojíte proti přerušení těhotenství (slovo potrat nemám ráda), víte, jak to vypadá v nějakém ústavu pro mentálně postižené? Já tu pracuji a vím, že DS je zdaleka to nejmenší, co může dítě potkat."

Ano, i proto mi připadá zvláštní, ž DS je lékaři presentován jako nejhorší postižení. Pokud ale vím, tak většina právě těch nejtěžších moc diagnostikovat nejde, případně vzniká např. při porodu původně vlastně zdravého dítěte.

BTW - proč se ti líbí více "přerušení těhotenství" než "potrat"? Že to nezní tak tvrdě? Co jde na těhotenství "přerušit"?
 Liaa 


Re: Bez babiček 

(1.4.2009 23:14:29)
Souhlasím, "přerušení těhotenství" je jakýsi podovný alibismus, "přerušení" implikuje, že je možné pokračování, když už, tak tedy používejme termín "ukončení těhotenství".
 10.5Libik12 


Re: Bez babiček 

(7.4.2009 23:41:56)
Přerušení?
No to je snad logický nesmysl. Můžu přerušit žehlení nebo studium (a opět navázat), jenže potrat je definitivní a těžko mohu původní stav obnovit.
 jana38 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:11:12)
Iris, ale znova. Manžel tě může opustit, i když máš nepostižený děti (a zhusta se to děje). Stejně tak se můžou nenávidět i nepostižení sourozenci.
Takže to bys nesměla mít žádný děti.
Prostě když si někoho beru za manžela (mluvím o sobě), tak si s ním předem vyjasním, že v dobrým i zlým znamená opravdu v dobrým i zlým a že se o sebe postaráte navzájem, i když budete nemocní a stejně tak se postaráte oba o všechny svoje děti, ať už budou jakékoliv (takhle to máme už 15 let vyjasněný u nás doma). A budu doufat, že kdyby něco, tak on svoji část slibu splní stejně jako ji budu plnit já a oba budem doufat, že svoje všechny děti vychováme k vzájemný úctě a podpoře a ne nenávisti, ať už jsou postižený nebo ne.
 Iris 
  • 

Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:22:30)
Pokud mě opustí manžel a budeme mít spolu zdravé děti, troufám si to zvládat - můžu využít systém školek, volnočasových aktivit, jsem schopna vydělat nějaké peníze, v čase, kdy budu s dětmi se jim budu ráda věnovat. Jsou věkově poměrně blízko sobě, takže aktivity se dají vymyslet tak, aby přinášely něco všem. Předpokládám, že o zdravé děti by se někdy rád postaral i jako exmanžel.
S postiženým dítětem mám velmi ztíženou možnost pracovat a péče o něj je tak nesrovnatelně náročnější než o zdravé dítě, že by ty zdravé šly tak nějak stranou. Prostě postižené dítě není jenom moje. Patří do širší rodiny, která jej striktně odmítá.
 Anca-Filipek4.12.2006 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:23:27)
My s pritelem kazdy mame jedno zdrave dite,a chceme spolu dite a oba jsme se shodli na tom,ze pokud se behem tehotenstvi prijde na mentalni postizeni tehotenstvi ukoncim.Mame na to stejny nazor.Ale co kdyz zena ceka postizene dite,zena ho chce,manzel ho zasadne odmitne, s tim ze se i klidne rozvede,co je lepsi vzit tatu zdravym detem a zustat sama s postizenym?Nebo tehotenstvi ukoncit a zachranit tak manzelstvi a tatu detem?Ja bych volila druhou variantu
 Kinga+3 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 21:31:44)
Ančo a doopravdy si myslíš, že bys tou druhou možností zachránila manželství???
 arsiela, 


Re: Bez babiček 

(31.3.2009 17:31:20)
Iris,ale ne všechny genetické vady jsou takové,že dotyčného nějak omezují.U některých ani není důvod o potrau uvažovat.A naopak ,většinu gen.vad v těhu nepoznáš.Jinak tvé obavy chápu,může to dopadnout takhle mizerně jak píšeš,nebo taky nemusí.Já taky měla obavy,že třeba manžel odejde,dokonce jsme mu to i jednou navrhla.No tak sprostý ještě nebyl,bral to jako dost těžkou urážku,že ho tak podceňuji.Jinak ted jsme si uvědomila,sousední teta s náma přerušila kontakt od doby co mám prcka,ale to mě netrápí,je to její problém.
Počítat s pomocí babiček v dnešní době,nevím no,většinou abbičky moc jako hlídací nefungujou,přece jenom doba se kapku posunula a babičky mají svůj život.
 km 
  • 

Re: Bez babiček 

(1.4.2009 0:01:02)
díky, že vyvracíš ty mylné argumenty, co se tu pořád dokola objevují - úúúplně s tebou souhlasím!
 km 
  • 

Re: Bez babiček 

(1.4.2009 0:04:49)
to bylo na Kočajdu
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Co je to sobectví? 

(1.4.2009 22:56:47)
Kočajdo, naprostý souhlas ~R^
 arsiela, 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 12:55:44)
Iris i když mám postižené dítě tak pracuju od ukončení mateřské,a nejsem jediná,znám dost maminek co pracují i přes postižení svého dítěte.Na pokraji společnosti se taky necítím,nevím proč bych měla.A o přátelé jsme taky nepřišla.Pokud by někdo netoleroval postižené,tak by můj přítel nebyl už dávno.Teda spíš by se jim nikdy nestal.Moje matka se s tím,nesmířila dodnes,což mi je v podstatě šumák a ostatní příbuzní o postižení našeho dítěte nic nevědí.Prostě jsem jim to neřekla.Vzhledem k tomu,že se s nima nestýkám,tak to neřeším.Většinu času trávím s malým sama,manžel tu je velmi sporadicky,jediné co souhlasím mám minimum času pro sebe.Na strašího syna si čas udělám vždy,kolikrát jsme to s ním řešila,nechci aby měl pocit,že ho zanedbávám.Vždycky to nějak vymyslíme,že malého zabavím a se starším třeba hrajem nějakou hru,zajmám se o jeho starosti atd.
Co se týče hlídání, jsme u toho co psala Veronika,že tady se prostě rodiče vůbec neinformují o možnostech.Existují místa,specializovaná na integraci psotižených dětí do spoelčnosti.Tam se dá většinou domluvit hlídání od profesionálů,pohlídají jak zdravé dítko,když musíš s nemocným třeba na rhb,tak i naopak to nemocné,když musíš třeba ty k lékaři.
Tohleto mě tady štve,jak už jsem psala,že se vůbec obecně neví,jak se dá postižené dítě zvládnout,že existují stacionáře,respinentní pomoc,různé dávky.To už nikdo ty těhulce co třeba čeká dítě s DS neřekne,ono je jednodušší ji navrhnout potrat,nebo vylíčit jak strašný život bude rodinu čekat.
 Iris 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 13:04:06)

Díky za podložený názor a gratuluji ke statečnému manželovi.
 arsiela, 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 13:08:34)
No můj manžel je v podstatě normální,občas zralý na odstřel,ale je fakt,že pokud nám manželství krachne,tak to nebude kuli postižení dítěte
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 13:11:16)
:-) teda usmevne to asi neni...
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 15:03:20)
Chci se zeptat,co bude s takovým dítětem,až vy tady nebudete,nebo se nebudete moci o něho starat.To,že mi napíšete,že se postará sourozenec,by bylo sice hezké,ale kdo zaručí,že budou mít spolu pěkný vztah i v dospělosti.Můžete argumentovat tím,že jsou ústavy,kde se o takové dítě postarají.Nevím,jaým způsobem je postižený váš syn,ale vím,že takové děti nesou velice špatně jakoukoli změnu režimu a to,že přijdou o rodinu a budou bydlet v cizím prostředí,to je sakra změna.Já bych na potrat rozhodně šla,protože si myslím,že by to vůči tomu dítěti bylo sobecké.chtít ho za každou cenu.Ty děti většinou také vnímají,že jsou jiné a myslíte,že tím netrpí,i když mají okolo sebe milující prostředí?
 Tulka 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 15:13:04)
jájino,rozhodně si nemyslím,že je od matky sobecké,nechat si postižené dítě.Sobecké může být právě opačné jednání,ať už se halí do sebeušlechtilejšího hávu.
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 16:00:06)
Jajino,

vsechno co pises si uvedomuji. Sourozenec podle mne neni reseni. My se snazime, syna dovest k co nejvetsi samostatnosti, a zvykat ho na to, ze se o nej od mladi stara take nekdo jiny nez jenom ja a manzel. Uz jsem psala mame v palnu, ze se syn bude stehovat okolo jeho 20 roku z domu. Ikdyz nas to asi bude vsechny hodne bolet.
Takze na misce vah stoji potrat do 24 tt. S tim spojene proziti sestinedeli s prazdnou naruci, plus pocity viny, ze jsem to byla ja, kdo rozhodl.
A na druhe misce vycitky, ze jsem privedla na svet dite, ktere nikdy nedospeje a bude vzdy zranitelne. Obe ty varianty jsou "na pytel". A je na kazdym, jak se rozhodne. Okoli ty to rozhodnuti melo 100%respektovat.
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 22:34:14)
HaM,to co píšeš,to mi teda vzalo dech,Ve dvaceti pújde z domu.....Zdravé děti mají na výběr a z domu jdou třeba až kolem 30ti.A váš syn,půjde ve dvaceti z domu ať chce nebo ne?O tomhle právě píšu.Jak to vyřešit aby takové děti trpěly co nejméně.Myslíte,že to nebude traumatizující? Tak a jsme u toho.Proč takové dítě donosit,když vy sama víte už teď,jak to v životě bude mít těžké...Jak to pochopí,že najednou musí od milovaných blízkých?Něco jiného jsou stacionáře,kde tyto děti jsou "jen" na návštěvě a něco jinéhoto,že je někam dáte a ahoj,už nebudeš bydlet doma.Nevím nevím,jestli je to to pravé ořechové..
 Liaa 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 22:48:35)
Jo, pravé ořechoví je nenechat je narodit, protože kdo se nenarodím, toho v životě nepotká žádný smutek ani utrpení ~a~
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:01:46)
Jajino,

To ze pujde ve dvaceti z domu myslim, obrazne. Ne ze mu o jeho dvacatych narozeninach zabalim kufr a postavim ho prede dvere. Treba to bude v jeho 23, a samozrejme to se budeme snazit, najit pro nej co nejvhodnejsi a to co on sam bude chtit. Ja doufam, ze to "dotahne" na nejake chranene bydleni a chranenou praci, na farme, v dilne.
Model kdy se osmdesatileti rodice staraji o sve padesatilete dite mi neprijde vhodny pro nikoho. Snazime se, aby jeho microsvet byl co nejsirsi. Proc takove dite donosit? Protoze je to moje dite..
Proc ty jsi donosila a porodila svoje dite? Na to jsou nejaky tabulku? Dite od IQ 80 se smi narodit a ty ostatni ne?
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:13:30)
Co to je za otázku,proč jsem donosila svoje dítě? Dítě jsem chtěla a tehdy nebyly ještě takovéto testy na zjištění vv.Já tu mluvím o tom,proč matky vědomě nechají narodit postiženě dítě.Něco jiného je,když se to v těhotenství nepozná.Je to trgédie a dítě bych vychvávala podle nejlepšího vědomí a svědomí.Ale abych vědomě přivedla na svět postižené dítě,to tedy ne.Je to nezodpovědné vůči tomu dítěti
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:19:11)
To je tvuj nazor, ja ti ho neberu. Moje dite je rado na svete a my jsme s nim moc stastni.
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:34:00)
Vždyť děti s DS mají i jiná poškození orgánů,např.srdce,epilepsii a další...A určitě jsem nemyslela to,že tvůj syn bude běhat po ulici a plakat,ale chtěla jsem ukázat,že všechny problémy se takovýchto dětí dotýkají daleko hůře.
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:46:44)
Jajino,

Moje dite nema DS. Ma vzacnou chromozonalni vadu, ktera se DS hodne podoba. Vady srdce nema to jsme videli na UTZ na zvysene riziko rakovinu, kvuli tomu chodime kazde tri mesice na kotrolu. Na jinych genetickych testech jsme nebyli, protoze jsme se nechteli rozhodovat o jeho zivote. Epilepsii ma kde kdo. Ikdyz se DS prokaze, tak se neda urcit jak moc dite bude postizene. Videla jsem 15 letyho kluka s DS moderovat Vanocni besidiku asi pro dveste lidi teda ve dvojici s ucitelem. Pro me by to rozhodavni urcite nebylo jednoznacne.
 Zazi (1+1+1) 


Re: Co je to sobectví? 

(1.4.2009 23:56:02)
Jajino,
vady srdce má asi 40 % dětí s DS (a v tom jsou zahrnuty i takové, které si žádají jen pozorování a život neomezují, podstatná část je také operovatelná).
Epilepsie u těchto dětí není nějak častější, spíš mají horší sluch, někdy zrak (ale v drtivé většině případů to je na brýle a možná sluchadlo) a mohou mít poruchy činnosti štítné žlázy (stačí hlídat a kdyžtak brát léky). Jiné vážnější zdravotní problémy nejsou obvyklé.
 milli 


Re: Co je to sobectví? 

(2.4.2009 19:44:35)
a já bych chtěla modrookou, krásnou, chytrou holčičku,jinou ne, kdyby byla ošklivější a mínˇchytrá, vůbec by to neměla lehké a ještě by se jí smáli,no a když to takhle uděláme všichni to bude na tom světě krásně,co se otravovat s nedokonalostma,že jo !!!
 arsiela, 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 16:03:35)
Jájino,pokud se ptáš mě tak popravdě odpovím,že nevím.Vy ,když jste se rozhodovali o tom,že počnete dítě,tak jste řešili,kdo se o něj postará,když vás třeba zabije auto, nebo když se narodí postižené?Nebo jste doufali,že se tohle prostě nestane.Já taky doufala,že budu mít zdravé dítě,stejně jako skoro každý jiný.Bohužel nestalo se tak.Mám dítě,které zdravé není a nebude.A to sem ho měla vrazit někam do ústavu nebo co? Nebo v 30tt žádat někde o potrat?Tyhle argumenty typu co budete dělat až...mě fakt zásadně dostávají.Matky zdravého dítěte se na to nikdo nezeptá.Nebo se běžně zeptáš kamarádky,hele co budeš dělat až se vysekáš v autě?Skončí dítě u příbuzných nebo v ústavu?Asi dost blbá otázka což.Tak proč se na to ptáš mámy postiženého dítěte?Chceš nám pomoct?
 zuni 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 16:10:36)
arsielo přesně, přesně, přesně!
 cyann 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 21:19:21)
no já nevim, ale já tedy přemýšlím, co by bylo s mým (zdravým) synem, kdybych se nedej bože vysekala v autě. bez velkých emocí, tak nějak prakticky.
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:07:09)
Matky zdravého dítěte se na to nikdo nezeptá,protože zdravé dítě to zvládne daleko líp.Samozřejmě,že to bude veliká tragédie,ale má 100%šanci se zařadit do normálního života.Zrovna příklad ze sousedství:Naproti byslela paní s postiženou dcerou.Paní nenadále zemřela a ta dcera chodila po ulici a plakala a pořád opakovala máma umřela,máma umřela.Bylo to hrozné strašně špatně to nesla,až ji museli skoro násilím odvézt do ústavu,protože nechtěla do cizího pristředí.Strašně špatně snášela jakoukoli změnu.Naproti tomu jsme měli v rodině tragédii.V 41letech zemřela švagrová.Nechala tu dvě dcery v pubertě.Bylo to zrovna na vánoce,takže to byly velice smutné vánoce pro všechny,ale holky to nesly velice statečně,možná i proto,že už delší dobu tušily,že je to špatné. Tím jsem chtěla říci,že rozdíl v chápání reality tady je a proč připravovat dětem o kterých víme,že budou postižené takováto traumat?
 Liaa 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:11:46)
Jájino, to hraničí s eugenikou, a to už tady kdysi bylo ~a~~Rv
 jájina,jedno dospělé dítě 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:26:23)
Li@

nepleť sem eugeniku.To není o šlechtění rasy a dokonalém člověku,to je o trápení postiženého a sobeckosti rodičů,přivést na svět takovéto dítě.Dneska to není lehké ani pro tzv.normální děti,natož pro takovéto.
 arsiela, 


Re: Co je to sobectví? 

(1.4.2009 9:38:20)
Jájino myslíš že je sobecké přivést na svět dítě,které má třeba jen fyzické postižení,já nevím třeba bude celý život na vozíku.Ale bude schopný normálně žít,studovat,chodit do práce.Proč za slovem postižený vidíš jen ty nejtěžší případy.Já jsme taky postižená,fyzicky dokonce na to mám papír.A přesto žiju v podstatě značně normální život a rozhodně se umím o sebe postarat.
 & 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:16:05)
Jajino,

chodila ta dcera tvoji sousedky do skoly? A jeky mela jiny socialni zivot?
Vidis toho bych prave nechtela, ze syn chodil po ulici a plakal. Proto si myslim, je lepsi aby se v dospelem veku odstehoval, samozrejme co nejsetrneji, aby kdyz to prijde my s manzelem tu nebudeme, aby mel socilani vazby vytvorene nekde jinde.
 Líza 


Re: Co je to sobectví? 

(1.4.2009 5:39:19)
Jájino, to je až směšné, co píšeš. Když mi umřela máma, taky jsem chodila a brečela a říkala, máma umřela, máma umřela. A to postižená nejsem.
Jako, tebe nikdo nenutí, abys svoje postižené dítě nechala narodit, ale označovat lidi, kteří se nebojí na sebe tohle břemeno vzít, za sobecké, to je hnus.
 zuzkasim 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 22:01:53)
Řešit, co bude za 20 let se dá jen velmi rámcově. Žila jsem v rodině s postiženým dítětem. Normálně vyrostlo a dnes bydlí v chráněném bydlení. O takové možnosti se před 25 lety ani nevědělo. Rodiče mají svůj život, já také a to dnes již podle občanky dospělé dítě též. Byly to velmi těžké chvíle, ale ty by mohly být s jakýmkoliv sourozencem také.
 Diva.Bara 


Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 21:42:31)
Iris, ty předpokládáš že ti se péče o tvoje děti týká automaticky celé tvé rodiny a okolí, rozhodnutí ohl tvých dětí a tebe by se však měly týkat pouze tvé bezprostřední rodiny. tvoji rodiče nejsou povinni ti s dětmi pomáhat, zrovna tak tvoji přátelé. povinnost vůči dětem máš pouze ty a partner. nevidím důvod abych při rozhodování tohoto kalibru musela brát v potaz, co na to řekne rodina, jestli se mě nezřeknou přátelé... já sama to mám jasné a vyřešené, vím jak bychom s manželem jednali kdybychom se měli takto rozhodovat. nepřemýšleli bychom ale nad tím, jestli nás rodina přestane navštěvovat nebo jestli jim tím nezpůsobíme nějaké stigma.
mmch rodina mého manžela vidí naše děti 1x za rok a úplně jim to stačí. moc nás to mrzí a trvalo nám (hlavně manželovi) než jsme to přijali jako fakt. ale na druhou stranu - oni nejsou za naše děti zodpovědní, a když nemají zájem, je to jejich problém. nejsou povinni nám pomáhat, ať by to bylo jakkoliv potřebné. nám by sice občasné hlídání moc pomohlo (a byly situace kdy jsem to fakt potřebovali, jeho absence pro nás znamenala dočasné snížení příjmů), ale co naděláme. zvykli jsme si že to nakonec nějak zvládneme i bez cizí pomoci.
 Iris 
  • 

Re: Co je to sobectví? 

(31.3.2009 23:11:36)

Ne, já pravě automaticky předpokládám nulovou péči širší rodiny. Pokud by se zapojila širší rodina, jsem přesvědčena, že péče o několik dětí, z nichž jedno je postižené, se dá zvlánout a spíš bych volila postižené dítě donosit. Pokud musím počítat s nulovou pomocí širší rodiny a s možností, že manžel odpadne, už mi rozhodování tak jednoduché nepřipadá, hlavně s ohledem na již narozené starší děti, které na rozdíl od manžela jen tak odejít nemohou.
 Vaal 


Článek rozhodně není jednostranný! 

(31.3.2009 14:01:48)
Nesouhlasím, že je článek jednostranný. Je napsán dost citlivě a tím způsobem, že pokládá otázky a nutí přemýšlet. Rozhodně nic nevnucuje.
Potrat také považuji za vraždu. Já mám tu hranici 8 týdnů. Nad osm týdnů mi to přijde jako vražda. "Shluk buněk" je již po osmém týdnu podobný člověku. Také nemohu říct, že bych na potrat, po zjištění vývojové vady nešla,...zřejmě bych šla...ale rozhodně bych si nezastírala, že to dítě brutálně nezabíjím.~;((
 Limai 


Re: Evále, 

(1.4.2009 17:13:59)
člověk je ve své podstatě shlukem buněk jak v deseti dnech po početí,tak třicet let od početí.Zajímalo by mě kde je tedy pro tebe ta hranice.Jako že ve středu ještě dotyčné "něco"zabít můžu,protože je to staré 61 dní,a v pátek už ne,protože je tomu už 63 dní a už to není cosi,už to je člověk?Hmmmmm........zajímavý názor.Zajímavé vnímání toho co je člověk.Tedy ne že bych byla proti interupcím,sama jsem byla na dvou a rozhodně neodsuzuji zastánkyně interupcí,ale ani jejich odpůrkyně.Myslím že to je věc každé matky,zda se rozhodne si dítě nechat či ne,ale fakt mě tvůj názor udivil,protože jsem nepochopila,co konkrétního tedy člověk musí mít aby byl člověkem.Srdce?Mozek?Musí to být větší shluk buněk?Nebo se to pčítá právě na ty dny jak jsem již zmínila?
 Lenka, 2 dospělí kluci 
  • 

Evále, 

(2.4.2009 20:01:43)
No já osobně si myslím, že jde hlavně o to, jak se pořád interrupce odsuzují, přitom člověk je opravdu jenom shluk buněk.. takové ty řeči o tom, že je to vražda, mě vždycky dokážou pěkně vytočit. Sama jsem taky byla na interrupci a nedovedu si představit, že by někdo cizí měl rozhodovat o tom, jestli musím nebo nemusím nosit a porodit dítě, které nechci...
 Vaal 


Re: Evále, 

(2.4.2009 23:31:05)
Možná si se měla víc starat, aby si vůbec neotěhotněla...
 bambirka 


Re: Downův syndrom 

(31.3.2009 8:58:20)
Chápu potrat v případě prokázaných vad neslučitelných se životem. Ale to se Downova syndromu netýká! Míra postižení je dost variabilní. Nehledě na to, že dnes je opravdu široká pomocná síť pro rodiče s těmito dětmi. Jsou mnohem závažnější postižení ale o těch se tolik nehovoří jen proto, že nejsou tak snadno odhalitelné...
 Amaaly 


Re: Downův syndrom 

(31.3.2009 9:32:39)
I když jsem byla matka v "pokročilém" věku, řešila jsem tento problém tím, že jsem AMC odmítla. Jistě tu bude mnoho těch, které řeknou, že je to alibistické řešení, zvlášť když se mi pak narodilo zdravé (třetí, neplánované) dítě. To jsem ovšem ve chvíli rozhodování samozřejmě netušila, naopak jsem čelila, musím napsat nechutným, výpadům lékařů, s předlouhým výčtem toho, co se mohu může stát a jak jsem neodpovědná. Přesto pro mě to bylo a je to nejodpovědnějsší řešení (a to i z toho pohledu, že jsem neshledala žádný vážný důvod toto invazivní vyšetření podstupovat).
A když už jsme u tohoto tématu, musím se pozastavit nad tímto názorem z diskuse Interupce: "pro mne je nenarozene dite jen potencinalem se stat ditetem,nelze stavit pravo nenarozenyho ditete nad jiz narozeny zivot.A o mluveni o vrazde si jdete jinam.Jde zabit jen to co se narodilo,je zivotaschopne"
To už mi přijde opravdu hodně silná káva.
Nedávno jsem na Seznamu zahlídla zprávu, že matka chce odškodné po nemocnici, kde byla na potratu a kde omylem došlo k tomu, že dítě se narodilo živé a zabili ho až po porodu. Je to šílené, ale ať nad tím přemýšlím jak chci, nevidím rozdíl mezi zabitím dítěte v těle matky nebo mimo ně.
 ALianan 


Re: Downův syndrom 

(31.3.2009 9:55:25)
Někdo vidí človíčka ve dvou čárkách, někdo až po porodu. Stejně jako vidím rozdíl mezi narozeným a nenarozeným. Možná by to chtělo trochu respektu s obou stran.

Silná slova používají obě strany, řekla bych, že silnější používají odpůrci potratů. Stačí si pročíst kousek zmiňovaný diskuze.

Informovanost - Uvítala bych letáky na genetice, před 2 lety chyběli. Ale kdo hledá najde, počítám s tím, že se kdo se rozhodne pro potrat tak si nějaké informace pohledá.
 ellen32 


Re: Downův syndrom 

(31.3.2009 21:53:38)
taky jsem jedna z těch druhých ,taky jsem si myslela a pořád myslím že potrat je vražda a že já bych to nikdy neudělala ,bohužel jsem si to myslela jen do té chvíle až jsem byla v té situaci- a já jsem byla ta která o té vraždě rozhodla,v 16 týdnu mi bylo na ultrazvuku sděleno cituji doslovně pana doktora ..no to jsem ještě neviděl ..a po absolvování amnia prokázaná trizomie 13- Edwarsův syndrom což jsou vady neslučitelné s životem ,ale ten andílek to nechtěl vzdát ale já jsem to nezvládla psychicky donosit dítě které se bud porodu nedožije nebo zemře do 3 měsíců bylo mi v té době 40 a myslela jsem že je to moje poslední šance mít dítě a bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě a ikdyž to je dnes 5 let a mám už dnes 2 leté zdravého roštáka~s~- pořád tu malinkou holčičku kterou jsem zabila vidím a dodnes pro ni pláču,to pochopí jen ten který to zažil~s~~
 Tulka 


Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 9:15:35)
Při mém prvním těhotenství špatně vyšly krevní testy,hnali mně na amniocentezu,ani jsem tenkrát netušila,že můžu odmítnout.Byla jsem vyděšená,ale už tenkrát rozhodnutá,že bych potrat nepodstoupila,ať to dopadne jakkoli.Při druhém těhotenství,už v pokročilém věku,jsem se dopředu s manželem dohodla,že potrat z medicinských důvodů bych nezvládla psychicky já ani on,tudíž jsem amnio odmítla.Měla jsem štěstí,že jsem se nesetkala ani ze strany doktorů s žádným nátlakem,respektovali mé rozhodnutí jako fakt.Je ale pravda,že na genetice se na mně dívali zvláštně,patrně se s tím nesetkávají často.Každý si nese následky svých činů a musí se srovnat se svým svědomím.Nesoudím ty,kteří se rozhodnou jinak.Je to jejich volba.
 Tizi 
  • 

Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 9:33:51)
Moje kamarádka patří k těm, které se rozhodly pro potrat, když jí byly v těhotenství diagnostikovány závažné vývojové vady. Čekala tehdy s manželem druhé dítě a vím, že se na něj velmi těšili a to nebylo vůbec jednoduché rozhodnutí. Za dva roky se jim narodila krásná, zdravá holčička. Kdyby se rozhodli jinak, bylo by třeba to postižené dítě, ale nebyla by ta holčička, kterou mají nyní, protože do dalšího dítěte by pak rozhodně nešli. Nechci tvrdit, že některé varianta je správnější, chci jen připomenout, že ani to být či nebýt není tak jednoduché jak se může zdát.
 Tulka 


Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 9:48:45)
Tizi,o tom jsem právě mluvila.Kamarádka by si třeba vyčítala,že jí utekla šance mít další,zdravé dítě,já bych si zase vyčítala,že jsem ani nedala šanci na život.Každý to máme jinak.
 Ivona,Klára 6,Tereza 2.5 
  • 

Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 9:55:21)
Když jsem studovala,tak o polední přestávce v parku,jsem vídala starší pár(bylo jim po 50)s dcerou postiženou Dow.s,ani nevím,kolik už mohlo být té dcerce let.Ikdyž se se mnou bavili,nikdy bych neměla odvahu se zeptat.Velmi je žačalo tížit,co s ní bude,až oni tady nebudou.Neměli žádnou rodinu a dceru si nechali doma a do ustavu ji nedali.Celý život se o ni starali sami,protože sama by to nezvládla.Trápilo je pomyšlení,co s ní bude až do toho ustavu bude muset,protože nebude mít kam jít.Nám se naštěstí nic takového nestalo,ale pokud by se mi narodilo postižené dítě a dopředu jsem to nevěděla,taky bych ho nedokázala odložit,ale pokud bych to věděla dopředu,nemůžu na 100%tvrdit,že bych ho donosila
 Tulka 


Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 10:05:43)
Nikdo z nás se nenarodil se zárukou na dlouhý,šťastný život v plném zdraví.Takže už dopředu řešit,co bude za X let,mi přijde zbytečné.Lepší je žít podle svého svědomí tady a teď.:-)
 Ivona,KLára 6,Tereza 2.5 
  • 

Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(31.3.2009 11:06:44)
to je pravda,ale mě jako rodiče by taky trápilo,co bude s dítětem,které se o sebe nepostará,když tady nebudu,muselo je tížit,že skončí v ustavu,zvlášť,když bylo zvyklé na život doma
 marulinka 


možnost adopce??????? 

(31.3.2009 9:51:07)
Zakladatelku štve, že u nás lékaři pro rodiče s ještě nenarozenými dětmi u kterých se předpokládá např. Dawnův syndr nenavrhují adopci.Nevím, kolik statisticky adoptivních rodičů má zájem o dítě s dawnem. Většina vlastních rodičů by to jistě dokázala postarat se o takové dítě, ale cizí rodič? V dnešní době, kdy skoro denně všude čtu jak matka týrala své dítě. Vždyť takové postižené dítě je strašně bezmocné, bezelstné, vždy úplně oddané ,zcela odkázané na např. matku. Čili snadný cíl pro nezvládající adoptivní rodiče. Jestliže se matka s takovou nepříznivou diagnozou svého dítěte rozhodne pro potrat je to pro mě přijatelnější, než když už ví, že ho dá k adopci. Takže jsem ráda ,že to takhle ve zdravotnictví u nás nefunguje. Strašně bych si přála nečíst už další zprávy o týrání bezmocných dětí.
Mrazí mě z toho.
 zuni 


Re: možnost adopce??????? 

(31.3.2009 9:54:20)
Jak ošemetné odhadovat z nějakých novin, jak jsou na tom děti s DS, jak jsou na tom rodiče dětí, nebo jakou šanci mají dauňátka v DD.

Ve zprávách se dost často dočítáme o týraní zdravých dětí zdravými rodiči. Proč se ještě nikdo nerozčílil nad zdravými lidmi, kteří chtějí dítě, že je to nehoráznost a že "už nechceme číst zprávy o týrání, tak si to dítě nepořizujte"!!

Protože je to ujeté, že jo!
 Konstanta & 3 raraši 


Re: možnost adopce??????? 

(1.4.2009 23:35:33)
ano, štve mě, že lékaři v případě zjištění možnosti postižení nenavrhnou ženě vedle potratu také adopci. Nenapsala jsem, že je k ní mají nutit. Rozhodně mi to pro to dítě i pro matku přijde jako důstojnější varianta než radikální řešení usmrcením.
Co se týče týrání - ano, určitě se může stát, že rodiče své postižené dítě týrají. Stejně, jako se stává, že týrají své zdravé děti. Každé dítě je bezmocné a bezbranné.
Ale kvůli tomu, že někteří lidé své děti týrají, nebudu všem doporučovat sterilizaci - "co kdyby náhodou"!
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Přijmout je takové, jaké jsou 

(1.4.2009 22:31:39)
Josefkam, naprosto souhlasím - "přijmout je takové jaké jsou". Určitě to není lehké. Ale myslím, že je nutné snažit se právě o toto i u zdravých dětí - a ne vždy je to snadné.

Také jsem podstoupila potrat, také po dvouměsíční známosti, i když už jsem byla starší a vlastně jsem se na mimčo cítila. Ale při návštěve dokorky, když mi tu možnost nabídla to bylo najednou tak jednoduché řešení.

Ano, přesně to mi vadí. Že potrat je pro lékaře první volbou. První, co těhotné ženě nabízejí - nebo se na to aspoň ptají.
 Mlada 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:44:06)
LoroX, a neuvažuješ o tom, že trochu se proti dalšímu těhoteství pojistit? Mám na mysli sterilizaci.
 Mlada 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:52:53)
LoroX, to je fakt blbý. Nějak mě ni lepšího nenapadá.
 jana38 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 11:00:54)
Loro a co kdyby manžel podstoupil vasektomii? Rozhodně by prošel komnisí (manželka 4 děti a ze zdrav. důvodů není možná sterilizace). Neudělal by to pro tebe?
 zuni 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:46:25)
LoraX, já osobně nedokážu ani v myšlenkách odhadovat situaci, kdy mi jako matce by mohla hrozit smrt, ALE- !! Kéž by se všechny potraty děly JEN v takovýchto případech, kdy matce skutečně hrozí smrt.
Doufám, že si nechceš nalhávat, že se děje jenom tak?
 zuni 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:55:53)
jasně, chápu ~x~
 Amaaly 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:54:45)
LoraX, myslím, že zasloužíš obdiv za to, co zvládáš. Měla bys sem psát spíš jako příklad toho, co všechno se dá zvládnout ~s~
Protože o případech život ohrožujících tahle diskuze přece není.
 Ilona a její holčičky 
  • 

Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 9:55:15)
Jsem podobný případ jako ty a plně s tebou souhlasím. Jsem ráda, že s tímto názorem nejsem sama. Díky.
 & 


Re: To už je trochu moc 

(31.3.2009 10:05:59)
Lora,

Souhlas podle mne maji deti uz narozene prednost pred temi nenarozenymi. V necem v clanku souhlasim, ale v hodne vecech autorka na muj vkus "prehrava".
Myslim, ze nalada ve spolecnosti byt spis "pro zivot". Mam doma uzasnyho cipernyho klucinu, ktery ma diky chromozonalni vade IQ okolo 50. To ze jsem si TO mohla nechat vzit slysim i ted. Fakt nechapu, jak mi to nekdo muze vyslovit, pri pohladu na moje krasny vesely dite.
Na druhou stranu jsem luxus odmitnuti genetickych testu mohla dovolit. Mam skvelyho partnera, mam relativne dost penez, zijeme ve state, kde je vyborny soc. system..
Jenomze nekdo ma doma dalsi dve deti z toho Pepicek je dys- a Maruska je alergik, a manzel by pravedobne stres okolo postizenoho ditete nevydrzel. Do toho se hlasi treba vysoky tlak. Nekdo vi dopredu, ze by to nezvladl. Donosit dite, ktere dam pravdepodobne k adopci, kdyz me tehotenstvi ohrozuje na zdravi? Ja se priznam, ze bych sla asi na potrat. Nikdo jinej za me tu karu nepotahne.
 Lenka, 2 dospělí kluci 
  • 

Re: To už je trochu moc 

(1.4.2009 13:57:34)
Bravo! Konečně rozumná řeč...
 Konstanta & 3 raraši 


Re: To už je trochu moc 

(1.4.2009 23:47:09)
Celým článkem jsem chtěla především vyslovit některé otázky, které se týkají tématu, o kterém se většinou raději moc nemluví. Většinu z nich si každá z nás musí odpovědět sama pro sebe a možná odpovědi za život několikrát přehodnotit.

Přiznávám (a nakonec je to z mého článku asi i patrné), že s potraty, zvláště těmi pozdními, nesouhlasím. Nechci ale žádnou ženu, která jej podstoupila, odsuzovat - já jsem v její kůži nebyla. Nicméně se mi zdá, že se často s možností potratu zachází příliš lehkovážně - stylem "no co, když tak TO dáš pryč."

Co se týče posledního odstavce - o volbě mezi životem mým a dítěte - ano, řekla bych, že je to sice dost extrémní situace, která ale může nastat. A je to (v současné chvíli) asi jediná situace, kdy potrat jako východisko skutečně chápu.
 Aneka_ 


Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:35:22)
Vůbec si nejsem jista, jak bych se v takové situaci zachovala - patrně zavrženihodně. Ono já totož nerozhoduji jen jako matka dítěte s vadou, která je indikována jako důvod pro... . Rozhouji i jako matka zdravého dítěte, manželka, dcera. Jako součást celé rodiny , kterou bezmezně miluji a uznávám a vím, že v případě příchodu dítěte s postižením, se změní kompletně celá rodina, její fungování, její myšlení, vztahy a priority a nejsem si vůbec jista, zda by to bylo k dobrému. Vím, že jakékoli rozhodnutí v takovém případě je bolestné, ale osobně bych volila alternativu bolesti pro mne samou a snažila bych se svou rodinu zasáhnout co nejméně. Ono postižené dítě není jen dítětem, bude jednou i dospělým a dá se předpokládat, že tu bude déle než jeho rodiče. Co pak, kdo se o něj postará. Mám právo dát život dítěti, které parně bude muset v lepším případě opečovávat jeho sourozenec(a mám tdy právo tohle svému prvnímu dítěti udělat?) a v horším skončí v "produktivním věku" v ústavu? Mám právo zatížit celou rodinu a možná ji poznamenat? Mám právo rozhodnout za život a vývoj své prvorozené "zdravé" dcery?
Není to jen o tom chtít a nechtít, je to i o zodpovědnosti a hlavně o BUDOUCNOSTI všech - i těch postižených.
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:37:27)
Dočítám a koukám, že nejsem sama toho názoru....
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:43:47)
Aneke,

Jestli k tomu muzu. Rekne me ze znam vice rodicu postizenych deti nez zbytek populace. A nikdo z nich neuvazuje o tom, ze by se o dite s postizenim staral zdravi sourozenec. V podstate vsichni predpokladaji, ze dite pujde okolo dvaceteho roku "z domu", najdou mu bydleni a praci podle stupne samostatnosti. Ja osobne nepovazuji variantu, kdy se stara sourozenec, jak za dobrou. Urcite je fajn pokud maji sourozenci k sobe vztah. Ale to "zdrave" dite ma svuj zivot.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:51:03)
HaM, tak so to taky představuji, u "vás" (v zemi) to tak funguje běžně?
Tenhle model by bylo potřeba dostat do hlav Čechů...
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:51:07)
HaM, tak so to taky představuji, u "vás" (v zemi) to tak funguje běžně?
Tenhle model by bylo potřeba dostat do hlav Čechů...
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:54:39)
HM - 1,nikdy se nedá dopředu určit, jak samostatné to dítě v dospělosti bude, je dost dobře možné, že vůbec - takže ústav či péče třetí osoby reálně hrozí.
2, Nemusím chodit daleko a mám zde zářný příklad toho, jak se jeden sourozenec stará o druhého postiženého. Není to med.

A v případě, že samostatnost dítěte bude veškerá žádná(tohle se dopředu určit nedá), nebude schopno se o sebe postarat alespoň v rámci mezí, při představě, že v důsledku tohoto skončí mé dítě v ústavu a já nebudu více moci ovlivnit jeho stáří(zemřu) a důstojný život, tak při této představě se mi dělá hodně nevolno. Ne, tohle bych neudělala ani tomu postiženému dítěti.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 11:00:02)
Tyjo, se divím že mí rodiče mě počali, když vědí, že možná na stáří nebude kdo by se o mně staral a budu v LDNce například, takový pocit přece rodič nemůže snýst. Smajlík ťukající si na čelo.
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 11:09:14)
Aneke,

Ono v Cech je velka demnozace slova USTAV.
Dala dite do ustavu? Dala rodice do ustavu? HRUZA.
Ale proc se nepodelit o peci s treti osobou?
Ve vsech kurzech priruckach pro rodice deti s postizenim je napsano, ze dite by melo dostat tolik pece a ergiie, jako zdrave deti, jinak se to neda z dlouhodobeho hlediska zvladnout.
Z nam rodinu ty maji chlapce, ktery mel pri porodu krvaceni do mozku, je mu pet je na urovni max. 5 mesicniho ditete. Jeste k tomu maj dva starsi brachy. Matka pracuje od porodu na 2.5 dne a otec na ctyri dny, Chlapec je od porodu tri dny v tydnu ve stacionari ve skolce, jako ostatni deti. Ctrnact dni v roce jezdi na dovolenou bez nej a ctrnact dni s nim. A ve dvaceti pujde do ustavu..
Muj syn taky nebude schopny zit samostatne, nezije se mi s tou prestavou lehce, ale tak hrozny to taky neni.
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 11:12:51)
Jinak ac jsem doma chodi muj syn od dvou let do skolky, myslim ze mu to vic nez prospiva.
 Belatrix+A(10/09)+J(09/11) 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 12:38:52)
HM, s tím naprosto souhlasím. V ČR je sobecká matka, která porodí postižené dítě, ale ještě sobečtější je, pokud ho dá do ústavu.
Byla jsem půl roku v Anglii, kde jsem pracovala v denním stacionáři pro mentálně postižené dospělé. Byli tam takoví, kteří jen byli pomalejší, ale i takový, kteří se bez pomoci ani nenajedli. Ráno objížděli okolí autobusy, které sváželi klienty buď z rodin, kde tito lidé bydleli, nebo z ústavů, kde žili. Ty si pak rodiče brávali na víkendy, ale také ne na každý. Nikdo to nebral, že jsou chudáčci, které rodiče šoupli do ústavu. I rodiče mají právo na svůj život a přenechali většinu péče lidem, kteří si tu péči zvolili jako své povolání, mají na to vzdělání a doma mají své rodiny, kde si od práce zase odpočinou. Vždyť i zdravé děti dáváme do školek a škol. Neměli bychom se vlastně obětovat a vzdělávat je doma, než abychom je posílali do ústavů?
Nevzpomenete si někdo, jak se jmenute herečka asi kolem 50, byla jednu dobu i poslankyně a má postiženého syna? Viděla jsem o ní 13. komnatu. Syna také umístila do ústavu a bere si ho částečně domů. Vysvětluje tam, proč se rozhodla pro tento způsob péče.
 Tulka 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 12:41:41)
Belatrix,Táňa Fišerová,nevím,jak se píše.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 12:46:00)
fáákt jo? Ta co uvádí adventní koncerty? Hustý! ~s~
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 12:50:05)
Suzan co ti na tom prijde husty?
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 12:52:51)
dost věcí

prostě mě to překvapilo v pozitivním slova smyslu

 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:00:20)
To je dobre, uz jsem se lekla, ze zacnes moralizovat o hrozny matce co da dite do Ustavu. Jinak tatinek toho "kluka" je Petr Skoumal.
http://www.ceskatelevize.cz/program/206562210800022.html
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:06:35)
néé na to jsem vůbec nemyslela. Mě překvapilo, že tato paní má postižené dítě, ale když vidím její tvář před sebou, tak mi to k ní sedí. To se pozná.

Jinak, nevrtám se v tom, jak to dělá T.F., každopádně mě zaujalo povídání arsiely, jak to jde u ní. Přesně tak si to představuju - pokud si vůbec něco takového mám nebo smím představovat ~j~
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:08:06)
Petr Skoumal... jsem na jména blbá... ~d~
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:21:04)
HaM - tak proč to dítě mám, když víceméně vím, že ho stejně šoupnu do ústavu?!
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:24:29)
dítě, jakékoliv, je dar pro tebe, ne tvůj majetek nebo doplněk do bytu. ONO žije svůj život a MÁ NA NĚJ PRÁVO, ono, ne ty právo na jmění v podobě dítěte
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:37:12)
A já mám právo ba dokonce povinnost rozhodovat i za svou druhou dceru, mám právo rozhodnout za rodinu, její další fungování a dokonce mám právo se rozhodnout, zda jsem ochotna dát dítě k adopci či do ústavu, pakliže vím, že nejsem schopna se z jakýchkoli důvodů postarat o postižené dítě. Pro mne je vědomí, že by to dítě dříve nebo později zůstalo bez pomoci v ústavu natolik šílené, že bych jej raději neměla.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:44:21)
podle mého je spojení "bez pomoci v ústavu" poněkud paradoxní ~d~
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:48:29)
Suzan - je ústav a ústav. Možná jsem divná, ale pro mne je jakékoli jiné začlenění dítěte - rodičů- prarodičů jinde než v rodině natolik nepochopitené, že cokoli mohu ovlivnit a udělat proto, aby se to nestalo udělám to.
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:51:10)
...Samozřejmě v rámci možností, norem a zákonů - ať mne nechytneš za slovo~k~
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(1.4.2009 23:51:30)
suzann, přesně! ~R^
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:30:44)
Aneke,

proc bys ho mela ty, nevim.
Ja ho mam, protoze jsem si ho takove pocala. Irocionalnich vycitek, co jsem mu to provedla, se asi nikdy nezbavim. Akorat nepomuzu ani sobe ani jemu, kdyz se mu budu obetovat. Coz bych ja i docela rada. V podstate musim chranit jeho i sebe pred moji peci. Syn v nejakem "ustavu" skonci s tim se neda nic moc delat. Je lepsi, kdyz tam odejde ve dvaceti nez v padesati.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:33:32)
HM... jak to myslíš "provedla"...?
Jestli to je už moc intimní, nepiš... ~x~
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:49:32)
Suzan,

To myslim, ze jsem nejak nedokazala zaridt, aby byl pocat z toho zdraveho vajicka. Ne ze bych ho nemilovala, takovy jaky je. Spis me mrzi, ze to bude mit v zivote tezky, ze je moc krehky a vzdy zustane, ze pokud se bude neco dit.. bude on prvni na rane. Neprijdu si, ze by mi jeho narozeni znicilo zivot, spis obratil smerem, ktery bych necekla.
Ale, pisu, tyhle moje "vycitky" jsou ve skrze iracionalni, ale pro mne je dulezity si uvedomit, ze i na takovyhle uvahy mam pravo pokud mne neprevalcuji.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:52:54)
myslela jsem si to... ~x~
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:41:49)
HaM - při vší úctě k těm, kteří takové děti mají, já bych to své vědomí neunesla.
Možná jsem slaboch - možná. Ale takto přímo bych se k tomu nedokázala postavit. Možná jen tehdy, nevěděla-li bych o postižení a narodilo-li by se dítě postižené-asi hozena do vody, plavala bych. Ale vědět, že jednou stejně a přesto si to dítě nechat - to bych nedokázala.
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:54:00)
Aneko,

jenomze pro me zjistim v patem mesici tehotenstvi, ze je moje dite postizene je to hozeni do vody. Ale ja tvy argumenty chapu.
 Aneka_ 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 14:02:41)
HaM - tak pro mně by byla ještě cest ven( v tom 5tém měsíci).
Hodně je to o povaze, o schopnosti se vypořádat s tím co je, o schopnost příjmout své dítě beze zbytku. Nikdy bych nikomu neřekla, že je blbý, že si/rodině zničil život tím, že dal šanci postiženému dítěti - to není pravda, ale je fakt, že já bych se smířit nedokázala a to není trestné ani zavrženihodné.
Vůbec to není o tom, že postižení nemají právo na život, je to o tom, že by měla mít každá žena/rodina právo na to, se svobodně rozmyslet, co jsou schopni a ochotni zvládnout a co již ne. Anižby se do nich naváželi jiní. Každý není tak silný,zodpovědný, věřící, schopný ...atd.
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 14:19:50)
Aneke, souhlas. :-)
 Iris 
  • 

Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 14:06:15)

Já zas chápu tvoje argumenty a držím palečky. Vážím si tvé odvahy a upřímnosti. Co nějaká komunita místo ústavu? (Ale o tom vím prd, jesli jsem mimo, neřeš to.)
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 14:14:35)
Iris, dik.
Ono to nejak dopadne. Idelane to vidim, na nejakou farmu. Teda jestli synator bude chtit. A my si nekde pobliz koupime domecek. :-)
 zuzkasim 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 22:15:18)
Už jsem psala výše, u nás v ČR je už docela fungující síť chráněných bydlení. Není to sice ve všem ideální, ale je to řešení pro takového lidi. Oni po té dvacítce totiž také touží osamostatnit se a nebýt stále pod dohledem rodičů. V Holandsku mají systém o postižené docela vymakaný, u nás se teprve rodí, ale rozhodně tu možnosti jsou. A jak jsem také uváděla výše, před 25 lety se nám o tom ani nezdálo.
 Iris 
  • 

Komunity handikepovaných 

(31.3.2009 10:59:26)

Také bych se pokoušela svoje dospělé postižené dítě umístit do nějaké komunity (nebo ji založit) - farma, výrobní dílničky. Kontakty na takové organizace mi ve výčtu na konci článku chybí. Sama o takových nevím, ale předpokládám, že existují. Tady bych viděla velké pole působnost pro různé církevní a občanské iniciativy - vytvářet alternativy ústavní péče s lidskou tváří. Byl by to dobrý příspěvek k ochraně nenarozeného života.

Zdraví sourozenci mají nejspíš všeho plné kecky už z dětství. Pokud si k postiženému sourozenci vytvoří pozitivní vztah je to obohacení i pro ně a je hezké, pokud se někdy staví v komunuitě na návštěvu. Ale víc bych od nich opravdu nežádala.
 Insula 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 19:37:05)
Bohužel problém je v tom, že nikdo nedokáže předem říct, jak velké postižení to bude. ~;(( A je klidně možné, že takové dítě nakonec není schopno se o sebe starat a skončí nakonec stejně v ústavu, byť ve dvaceti. Což je možná ještě horší pro člověka, který doteď žil v rodině. A mnohdy nemá takovou inteligenci, aby pochopil, že je to "nutnost" (rodiče staří, sourozenci mají svůj život). Neodsuzuji proto rodiče, kteří se rozhodnou pro potrat, ani ty, kteří se dítěte vzdají (dají do ústavu).
 Iris 
  • 

Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:46:31)

No právě, dá se uvažovat tímto směrem. Z tohoto pohledu se může jevit jako daleko větší sobectví matky, rozhodne-li se dítě donosit. Pokud je rodina ochotna přijmout postižené dítě, je to o něčem úplně jiném. Pokud ne, riskuji, že zdravé dítě přijde o otce, prarodiče, o značnou část matčiny pozornosti, aktivity zdravého dítěte budou velmi omezeny jak financemi, tak možnostmi matky s ním něco podnikat.....
Fakt nevím, z mého pohledu je potrat zabitím a to ještě ne moc humáním. Ale zabíjet se dá i z lásky.
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 10:52:50)
jo jo mučit se dá taky z lásky, týrat se dá taky z lásky, koneckonců oběti často své trýznitele "milují"
 Iris 
  • 

Fakt nevím 

(31.3.2009 11:25:46)

Opravdu nevím. Na věc se dá prostě dívat z různých úhlů. Nevím, který je ten pravý :). Trochu mě nadzvihla známá, když s hrdostí oznamovala, že všechny genetické testy odmítla - ona, její manžel a rodiče z obou stran chodí do církve, podporují ji, pomáhají s dětmi, žijí v části jimi zrestituovaného areálu, zbytek pronajímají. Jen příjem z pronájmu je více než živí. Oba vystudovali poměrně perspektivní obory. To se pak genetické testy odmítají poměrně snadno.

Zajímaly by mě životní zkušenosti a názory matek, které zůstaly sami bez jakékoli pomoci faktické i finanční s několika dětmi, z nichž jedno bylo postižené. Ale ty se asi nemůžou poflakovat po netových diskusích :).
 & 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 11:37:28)
Suzan,
zna osobne dve zeny, ktere se rozhodly jit na potrat se zdrvavotnich duvodu. Predstav si, ze to bylo z lasky k tomu nenarozenemu diteti. Je mi lito, ze byly zahnany do kouta.
Tyhle vyhraneny nazory. Nikdy bych nesla na potrat, nebo nikdy bych si nenachala postizeny dite. Maji vetsinou lide co se boji, a proto se chteji jednoznacnym rozhodnutim/nazorem ochranit. Mysli si, ze to pak bude jednodussi kdyz to budou muset resit. Ale tech faktoru, podle kterych se rozhodujes je tolik. Rozumna zenska na pise, ze nevi..
 Iris 
  • 

Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 11:55:16)

Napsat může, že neví, ale nastane-li ta situace, musí se nějak rozhodnout :(.
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Souhlasím s Iris 

(31.3.2009 12:02:11)
Uklidni se, tvé výkřiky nejsou na místě. Iris má pravdu - tohle není černobílé téma. Jinak k němu přistupují manželé, kteří čekají první vymodlené dítě a dozví se o postižení, jinak k němu přistupuje rodina s více dětmi,která žije aktivním životem,potřebuje mít určitý příjem a najednou se má život celé rodiny totálně převrátit naruby - v ekonomickém i lidském smyslu.Tak to prostě je.
Máme známé, kteří bohužel mají velmi postiženého syna a zdravou dceru. Už jsou dospělí, dcera rodiče v podstatě nenávidí, nechce se s nimi ani moc stýkat. Její dětství spočívalo v chození do školy a pobytu doma (když byl bratr doma), pokud byl bratr v lázních nebo ústavu(rehabilitace, několik měsíců z roku), víkendy a volné dny probíhaly tak, že jeli za ním. Neexistovala společná dovolená kdekoliv jinde, nikdy nelyžovala a pod., na kole se učila jezdit dospělá.... Ona to dodnes nemůže rozdýchat, měla dětství opravdu totálně naprd.
Její maminka říká, že pokud by dnes měla možnost a věděla o postižení, rozhodla by se pro potrat. Bohužel.
 Iris 
  • 

Znám podobný případ 

(31.3.2009 12:18:49)

Znám podobný případ sourozenecké dvojice zdravý - postižený. Bohužel je to tam stejně. Ten zdravý sourozenec (dnes již v důchodu) nenáviděl svoje rodiče, postiženého sourozence a vůbec všechny postižené.
Chlělo by se mi věřit, že sourozenci postižených bývají více empatičtí, nesobečtí, mívají větší vhled. Ale nikoho takového jsem zatím nepoznala. Pokud zafunguje širší rodina, dají se zvládat i ty dovolené, jízdy na kole, lyžování a jiné aktivity se zdravými sourozenci... Pak snad jsou i sourozenecké vztahy lepší.
 adelaide k. 


Re: Znám podobný případ 

(31.3.2009 12:22:55)
Iris a kolik je sourozeneckých dvojic "zdravý - zdravý" kdy se nesnášejí, nestýkají, pomlouvají, okrádají.... Znám jednoho, kterému se narodil sourozenec s 9-ti letým rozdílem a starší se s tím nikdy nesrovnal ~d~ ......... a jednu, která nesnáší svoji sestru (o rok a čtvrt starší "skorodvojče"), protože byla vždycky o kousek "napřed" a miláček rodičů ~d~
 Iris 
  • 

Re: Znám podobný případ 

(31.3.2009 12:52:05)
U těch zdravých znám i dospělé sourozence, kteří se mají rádi. U těch postižených jsem se s takovou dvojicí zatím nesetkala. Ale věřím, že je to jen tím, že mám příliš malý statistický vzorek.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Znám podobný případ 

(31.3.2009 18:28:48)
Znám takových případů řadu. Asi máme jiný typ známých.
 Žížalice 


Re: Znám podobný případ 

(1.4.2009 8:48:21)
Můj strýc je postižený, je to babiččino 3. dítě. Od svého dětství doteď ani teta (nejstarší), ani taťka (prostřední) NELITUJÍ, že se můj strýc narodil, naopak, vždycky byli hrdí na to, co dokázal, co se naučil, a i když nepochybuju o tom, že měli dětství těžké (hlavně ale spíš tehdejším "venkovským" modelem - pomáhali stavět dům, starali se o zahradu a pole, na dvoře o zvířata), nikdy by je ani nenapadlo říct "Kdyby Martin nebyl, bylo by nám líp". Prostě berou život tak, jak je.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Souhlasím s Iris 

(31.3.2009 18:27:46)
Na to bych ti mohla vyprávět příběhy rodin, kde je díky zdravému přístupu rodičů úplně jiná situace - dospělé děti vidí své postižené sourozence jako obohacení svého života. To prostě není tím, že se tvé kamarádce narodil postižený bratr, ale tím, že se jí zároveň rodiče dostatečně nevěnovali. což se stává i v rodinách, kde postižené dítě není, že... například když je jedno z dětí sportovně andané a vše se točí kolem něj a jeho závodů... a vymyslet by se dalo spousta jiných příkladů.
Tady právě podle mě chybí ta odborná pomoc, která by pomohla rodičům zvlánou situaci jako celek, tzn. včetně vztahu se zdravými dětmi.
 Iris 
  • 

Jiný typ známých 

(31.3.2009 19:05:11)

Těší mě, že existují i normální rodiny. Ten příklad zdravého sourozence nenávidějícího všechny postižené, o kterém jsem psala, je moje matka. Některé "známé a kamarádky" si člověk prostě vybrat nemůže, jsou mu tak nějak přiděleny. Řekla bych u ní nebyl problém v tom, že by se jí rodiče nevěnovali. Naopak věnovali jí maximální pozornost, péči i maximum peněz. Spíš byl problém, že vůči ní měli pocity viny a nedovedli ji vymezovat hranice a ona s tím pak celý život u jiných lidí naráží.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Jiný typ známých 

(31.3.2009 20:34:03)
To je zajímavý (a smutný) příklad... a doklad toho, že by byla na místě dobrá rodinná terapie (zavčasu).
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Re: Souhlasím s Iris 

(1.4.2009 9:20:31)
V tom ti asi musím dát za pravdu- tato rodina měla děti v době socialismu, absolutně nikdo se s nimi nebavil, dostali prostě léky,termíny lázní a rehabilitací. Nějaké poradenství, jak řešit rodinné problémy, aby nedošlo k devastaci vztahů prostě neexistovalo.Jinak oni samozřejmě neříkají, že by byli raději, kdyby se bratr nenarodil - to si vykládáš špatně. Jen mi ta maminka řekla, že kdyby její dcera stála před rozhodnutím, zda si postižené dítě ponechat či ne,asi by jí bohužel řekla NE.
 Ronga 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:32:53)
jen me k tomu napada, ze to je natolik slozita otazka, ze ani nevim, jestli bych ji sama mohla rozhodnout. Ale mit pri rozhodovani "zodpovednost" za celou rodinu? To uz bych si vubec netroufala posuzovat. A jak bych mohla napr.dopredu vedet, jestli pokud si dite necham a situace bude mnohem narocnejsi nebude to celkove prinosem a obohacenim? Ze se treba budu nucena naucit veci, ktere bych se jinak nenaucila? Ze rodina a okoli bude nuceno premyslet a tvorit si nazory na neco, co by je jinak nepotkalo?
 zuni 


Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 13:34:22)
rongo, sdílím tvůj názor~R^
 Dalila 
  • 

Re: Ale nejde jen o matku a dítě 

(31.3.2009 23:44:02)
Mluvíš mi z duše. Vyšly nám špatně testy - ne tedy na Down, ale na defekt neurální trubice (což můžou být někdy horory). Down máme u manži v rodině. Naštěstí je vše v pořádku a já nakonec nemusela ani na amnio. Tudíž se ani rozhodovat.... Ovšem popravdě - na potrat bych šla. Bylo to naše rozhodnutí.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Absolutně jednostranný článek 

(31.3.2009 11:05:46)
a mě napadá jen jedno, to se nám to mluví a diskutuje, když většina z nás tuhle situaci nikdy řešit nemusela. Ono jedno je něco říkat a druhé je něco konat. Diskuzi jsem nečetla, takže pokud je tam nějaký názor maminky, která tohle podstoupila, omlouvám se.
 zuni 


Re: Absolutně jednostranný článek 

(31.3.2009 11:11:00)
jakoukoli situaci většinou řešíme na základě našich zkušeností, postojů, dříve udělaných rozhodnutí. Tato rozhodnutí se někdy v průběhu života a nově nabytých zkušeností mění, někdy se o nich zamýšlíme znova, přestože už jsme je dříve vyřešili (rozhodli postup předem) a nakonec se vracíme k původnímu. Proto je klidně možné se bavit o situacích, které jsme sice zatím nezažili, ale již jsme je "rozhodli" předem.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Absolutně jednostranný článek 

(31.3.2009 14:27:05)
Ano, to máš pravdu, jenže život není černo-bílý, autorka článku si toho patrně nevšimla....
 Lizzie 


Souhlas 

(31.3.2009 11:21:06)
Naprosto souhlasím. Mnoho diskutujících - včetně mě - to rozhodování vždycky vidí jen teoreticky a já doufám, že to nikdy nezažiji v praxi, ale...pracovala jsem s postiženými a ač jsem ani do té doby neodsuzovala ženy, co se rozhodnou pro potrat, zvlášť ze zdravotních důvodů, teď už by mi to vůbec nepřešlo přes ústa. Je to nesmírně náročné - ať už jako povolání nebo mít takové ,,dítě" (těm s kterými jsem pracovala bylo od 17 do cca 30 let).

Jinak pokud někdo bere potrat vysloveně jako antikoncepci, je to už trochu jiná situace a nelíbí se mi to ...ale jsme lidé svobodní, takže tak.
 adelaide k. 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 11:39:30)
Lizzie a ostatní (doufám že nevadí že to připlácnu zrovna pod tebe)
Mám pocit že článek o koze a vy o voze. neměla jsem z něho dojem že potrat ve pozdním tt těhotenstvíá je "jednoznačně zavrženíhodný". Ani autorka nedělá pro sebe absolutní závěry.

Ale co článek kritizuje zřetelně, je SYSTÉM PÉČE o matky (rodiče) postavené před tu těžkou volbu. Systém který prakticky neexistuje :-(
Pokud má žena přístup k RELEVANTNÍM informacím (o možnostech testování, rizicích, objektivnosti výsledků a následným možnostech podle výsledku) a rozhoduje se na jejich základě, je to úplně něco jiného.
 & 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 11:48:23)
Adel,

jenomze autorka zbytecne micha dve veci dohromady. A zbytecne vyslovuje vlastni nazor, ze potrat je vrazda. Pak jsem mi nelibi, fabulace duvodu, za jakych mamnika dvojcat pristoupila k "redukci"..
Coz k vecem, ktere se nedavno staly na Rodine povazuji vic nez za nevhodne. Podle me ty vis "Co chtela autorka rici"? Ja to mozna vim take, ale ty vomacky k tomu je moc.
 Lizzie 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 11:57:41)
Naprosto souhlasím. Článek se tváří ,,objektivně", ale (naprostá objektivita samozřejmě neexistuje) je hodně vyhrocený. A mám pocit, že je to až neetické vůči ženám, které potrat podstoupily.
 adelaide k. 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:04:58)
Lizzie, ale ten článek se objektivně netváří. Autorka nikoho paušálně nesoudí, říká svůj vlastní názor, klade otázky ~d~
Není to příjemné téma, ale tu poznámku o neetičnosti neberu. Probíralo se to tady na rodině poslední týdny dost. Projevit svůj názor (který se možná někoho dotkne) není neetické. Každým vyřčeným názorem se můžu dotknout toho kdo jej nezastává ~d~
 & 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:12:46)
adel,

Dobre o co tedy autorce jde?
Otevrit tema pece o zeny, ktere se dozvi, ze cekaji dite s postizenim? Jestli, ano tak mi jeji styl neprijde vhodny..
Pripomina mi to argumentaci "Pro lifu", kteri umisti 9metrovy BigBoard s fotkou potraceneho plodu, a pod to malymi pismenky pripisou, ze maji nejaky azylovy domy, cehos si nikdo nazvladne vsimnout.
 adelaide k. 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:18:52)
HM, já nevím co chtěla říct, to asi ví jen ona sama. Já s článkem a tím, jak je napsaný nesouhlaísm na 100%, ale to co ty v něm nevidím ~d~
 Lizzie 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:22:19)
Ten článek je psaný rádoby ,,humánně", ale mě nijak v pohodě nepřipadá. No nic, nebudu to dál řešit. Těhotná jsem dosud nebyla, své jsem k tomu řekla. Mějte se tu.
 Babi 
  • 

Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:38:44)
100% souhlas i já to tak cítím.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 18:39:17)
a proč by nemohla vyslovit názor, že potrat je vražda? protože to v naší společnosti není "politicky korektní"?
 & 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 18:51:21)
Rachel,

To si autorka o svych kamaradkach mysli, ze jsou vrazedkyne? Doufam, ze jim to nerika do oci.
Me vyhranene nazory a terminologie, v teto otazce proste stvou.
Stejne, jako kdyz nekdo naziva nicitelkou rodiny a zneuzivackou socialniho systemu. Coz se nastesti v tehle diskusi nedeje.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 20:36:12)
já nevím, co říká kamarádkám do očí. ale myslím si, že má právo na názor, že potrat je vražda. štvát tě to klidně může, stejně jako mě štve, když někdo tvrdí, že potrat je "přerušení těhotenství".
 & 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 20:49:29)
Vyslovujte si co chcete. Ja si nemyslim, ze potrat je vrazda, ani si nemyslim, ze by byl za urcitych podminek nemoralni..
 kreditka 


Re: Souhlas 

(31.3.2009 12:39:14)
~R^~R^~R^
 sdafdsdf sydfsaf 


Re: Absolutně jednostranný článek 

(31.3.2009 11:57:13)
S Vasim nazoren naprosto souhlasim. Nejsem sice !nastesti! matkou jakkoli postizeneho ditete, ale par takovych dospelych "deti" znam, moje matka pracuje v ustavu soc. pece pro mentalne postizene deti. A realita, kolik matek, si nakonec dite necha a kolik by rado, ale nemuze ...apod. pribehy jsou to smutne. A samozrejme je nutno pocitat s tim, ze mentalni postizeni neni vetsinou jedina zatez. Vetsinou se na nej bohuzel vaze spoustu jinych pridruzenych chorob, ktera jsou mimojine i zpusobena nebo jen zhorsovana spoustou nutne medikace.... Vsem maminkam, ktere se rozhodly nechat si postizene detatko a staraji se o nej, skladam velikou poklonu, jejich vykon je naprosto obdivuhodny, coz si mi ostatni pravdepodobne asi vubec nedokazeme plne predstavit.
 Hadice a hadi 


Taky souhlasím 

(31.3.2009 11:43:42)
Vím,že se na mě většina kamarádek dívala jako na blázna, ale já jsem se už na začátku obou těhot.věděla, že dítě se narodí, ať je jakékoliv. Strašně mě to uklidnilo a při všech vyšetřeních jsem byla jaksi klidná.
Každý má právo na své rozhodnutí, nikdy bych neodsoudila matku, která se rozhodla jinak než já.
Ale já to mám prostě tak.
Vždycky mě zaráží v souvislosti s tímto tématem dvě věci:
- tak strašně se odsuzují matky, které se rozhodnou rodit doma, jako NEZODPOVĚDNÉ - vždyť se dítěti může něco stát? Ale jako normu bereme nenarození nemocných nebo postižených
- když moje dítě (nedej Bože) vážně onemocní nebo po úrazu zůstane postižené, taky přece pro něj budu chtít co nejkvalitnější život - v rámci možností...
To je můj názor, moje rozhodnutí a chápu, že každý si o tom myslíme něco jiného.
 Iris 
  • 

Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:06:53)

U prvního dítěte jsem uvažovala stejně a byla úplně v klidu, ač tam podezzření na vadu bylo. Jenže s přibývajícími dětmi jsem nervoznější, neb rozhoduji i za ně.
Co se týká domácích porodů - připadá mi hezké a příjemné porodit dítě v klidu, pohodě, bez stresu, mít ho pořád u sebe. Ale nikdy bych doma nerodila - měla jsem mentálně postiženou tetu - geneticky byla v pořádku, ale přidusila se při domácím porodu (tehdy se doma rodilo běžně).
 adelaide k. 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:13:38)
Iris, vidíš, já to mám přesně naopak. U prvního dítěte jsem měla jasno. Špatné testy = potrat, bez debaty. Až ve druhém těhotenství jsem začala pochybovat. Najednou mi to přišlo celé postavené na hlavu. Snažíme se počít, čekáme, těšíme se a přitom nejsme VŮBEC připraveni přijmout to dítě bez podmínek. Máme možnost volby a nebojíme se ji použít.

Zázraky moderní vědy...
 zuni 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:14:40)
přesně!
 Hadice a hadi 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:15:01)
Já jsem doma taky nerodila a dobrovolně doma rodit nebudu, ale respektuju to. Mě hlavně zaráží ten rozpor... Jít na potrat je norma, většina společnosti se nad tím nepozastavuje, ale rodit doma? Na ty matky se koná skoro "hon na čarodějnice".
 Iris 
  • 

Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:26:27)

Myslíš to tak, že do 12.týdne můžu zabít dítě, kdy se mi zlíbí. Do 24.týdne můžu zabít dítě za určitých okolností a ve 25.týdnu skončím v kriminále, když porodím doma? To máš pravdu.
Ale ona je v tom ta všeobecná fobie z postižencých - můžu mít dítě genetického supermana, ale špatným porodem z něj může být troska. Genetici a propagátoři lékařských porodů se prostě snaží za každou cenu minimalizovat počet postižených.
 zuni 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:29:57)
v kriminále?? ~:-D~:-D~:-D
 Iris 
  • 

Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 12:58:22)

Porodím-li doma v 25.týdnu, dítě bez rychlé lékařské péče zemře. Domnívám se, že konflikt se zákonem by tu byl. Pokud takové dítě porodím v pododnici, má šanci, že bude zachráněné, slepé a mentálně postižené. To jsou paradoxy moderní medicíny.
 & 


Re: Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 13:05:33)
Iris,

Pokud nastane porod 25tt, tak i ta nejzaprisahlejsi Doma rodicka upaluje do nemocnice. Teda pokud nevi ze dite ma treba vady neslucitelne se zivotem. I tak si myslim, ze to trestne neni.
 Iris 
  • 

Re: Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 13:10:28)

Vidíš, já bych zrovna v tomlhe případě zauvažovala, zda dítě má právo zemřít v klidu doma v matčině náučí.
 & 


Re: Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 13:15:51)
Co myslis ten pripad? Dite o kterem se vi, ze ma vrozene vady.
Nebo "normalni" dite narozene v 25tt. Znam dite narozene v 24tt a je v pohode. V Holandsku se deti do 26tt nezachranuji. Tzn, ze jsou v inkubatoru, na vyzive atd, ale lekari nemaji povinost je ozivovat pokud selze srdce nebo dychani.
 Iris 
  • 

Re: Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 13:26:43)
Mám na mysli "normální" dítě. Že existuje dítě zachráněné ve 24.týdnu a je zdravé je povzbuzující. Možnost zvolit holandský postup by mi připadala přijatelná.
 Linda 
  • 

Re: Minimálně jako trestně stíhaná 

(31.3.2009 23:00:11)
To mi přijde nějaké divné, přece když jste těhotná v 25. týdnu, nemůžete dopředu vědět, že rodíte a že to špatně dopadne, tudíž bude pro dítě nejlepší, aby zemřelo v klidu doma. Přece jakýkoliv problém v těhotenství nastane, je logické ho řešit a ne sedět doma a čekat, jak to dopadne (tím spíš, že bez vyšetření nemůžu vědět, jaký problém mám).
 Hadice a hadi 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:31:28)
Myslím i to "společenské klima". Já neznám osobně matku, která by přemýšlela o porodu doma, ale 90% známých mamin by si postižené dítě nenechalo. Ale to právě asi souvisí s tou masáží od dr..
 Iris 
  • 

Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:48:03)
Lékaři patří do celé společnosti. Během prvního těhotenství jsem nějakou dobu ležela v nemocnici na rizikovém. U mě na pokoji se jako na drátku střídaly ženy, co šly na potrat z genet. příčin tedy vlastně vyvolaný porod). Připadalo mi, že tam šly tak nějak, že jim to lékař řekl a obecně je potrat považován za normální a přemýšlet začaly až behem pobytu v nemocnici. Možná se o tom se mnou jen nechtěly bavit, nevím.
Ale "psychologický" přístup personálu (až na jednoho velmi empatického zřízence na náhradní vojenské službě) by dost děsný. Dělalo to na mě dojem, to je dost, že jste tu, tak to máme vyřízené. Hlášení typu "maminky je oběd", nemožnost přítomnosti partnera na porodním sále. Porodní sál tam mají "velkokapacitní", lůžka oddělena jen zástěnou, během jejich potratu se vedle rodily zdravé děti, ony vše slyšely, vše bylo slyšet od nich. Že by těm ženám nabízeli rozhovor s psycholem jsem také nezaznamenala. Prostě veškerá tíha zodpovědnosti byla na těch ženách a pomocnou empatickou ruku jim nepodal vůbec nikdo. Ani při rozhodování, ani po něm.
 zuni 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:52:09)
Iris ~n~:-© to je takovej humus!

To samý, v jiný souvislosti - proč nenabídnou ženám odcházejícím z porodnice kontakty na porodní asistentky, co docházejí domů, a na laktační poradkyně?

Opět, protože neumí spolupracovat. přitom na nějaké ty návštěvy je i nárok od pojišťovny (že se nemýlím? :-) )...
 zuni 


Re: Taky souhlasím 

(31.3.2009 12:52:18)
Iris ~n~:-© to je takovej humus!

To samý, v jiný souvislosti - proč nenabídnou ženám odcházejícím z porodnice kontakty na porodní asistentky, co docházejí domů, a na laktační poradkyně?

Opět, protože neumí spolupracovat. přitom na nějaké ty návštěvy je i nárok od pojišťovny (že se nemýlím? :-) )...
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 11:54:34)
kterých se problematika bytostně týká /kdo chce, nechť mě nazve vražedkyní/.Když naprosto selhal prvotrimestrální screening a první náznak problému se vyskytl až z výsledku tolik proklínaného triple testu /naštěstí mi ho můj dr. provedl/, rozhodli jsme se nastalou situaci, kdy zničeho nic nebylo jasné, zda tedy dítě je v pořádku nebo ne, řešit AMC. Bohužel verdikt byl jednoznačný a krutý - každá z testovaných buněk nese trisomii 21, tedy DS v těžké formě.
Rozhodování, které následovalo, bylo a pravděpodobně bude nejtěžším, co jsem v životě zažila. Přesto si za jeho výsledkem stojím, přijímám svůj díl odpovědnosti a kdyby nebylo vyhnutí, udělala bych to znova. Provedla jsem volbu a z ní vyšla práva žijících členů rodiny jako nadřazená.
Detaily "porodopotratu" zde rozebírat nebudu. Snad stačí zmínit moje následné nervové zhroucení a /dočasné/ ubíjení nekonečného smutku alkoholem. Stejně mi chlast nemohl pomoci. Zvládl to až čas, antidepresíva a kineziologie.
Dnes po dvou letech mám dalšího zdravého syna a jsem šťastná. Diskuzi jsem zatím nečetla, ale dovedu si ji představit. Kdo chcete, bijte mě. Myslím ale, že nejvíc se bije a trýzní každá žena v této situaci sama. Není totiž dobrého řešení. Ať je nakonec jakékoliv, vždy je jen "to nejlepší ze špatných".
PS. Když to píšu, zase brečím...
 adelaide k. 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 12:07:30)
Mulderko, pravda, "nejlepší ze špatných řešení" :-( mrzí mě cos prožila. Na druhou stranu, mě tu nutí dodat, že kdyby existoval onen systém péče, možná by ses rozhodla stejně, ale následky by nemusely být takové ~;((
 Iris 
  • 

Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 13:22:13)

Jak už jsem psala výše, rozhodnutí donosit postižené dítě možná může být sobectější než jít na potrat. Jinak diskuse je tak 50 na 50. Je hrozné, že ženy se ocitají bez odborné pomoci, jak před rozhodováním, tak po něm. Pochybuji, že někdo sám od sebe nabízel pomoc psychologa nebo dával kontakty nějakých svépomocných sdružení. Žena je ponechána v rozhodování sama a po něm se o ní už vůbec nikdo nezajímá.
Možná by místo terapie panákem pomohla terapie příspěvkem nějaké organizaci pomáhající ženám v podobných situacích nebo postiženým.
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 13:50:14)
Rozhodla jsi se správně,rozhodla bych se také tak. Nemám právo převrátit starším dětem život naruby, nejde jen o mě a mé nenarozené! "Jede" v tom celá rodina.Bohužel to trauma největší u tebe, přeji hodně síly.
 natyska 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 13:54:00)
Mulderko, souhlasím naprosto s Vámi.Je opravdu neskutečné, kolik žen zde odsuzuje situaci potratu při předpokládaném nebo spíše jasném postižení plodu .Myslím, že nikdo, kdo nezažil denodenní péči p těžce postiž.dítě si to nedokáže vůůůbec ani trochu představit.Pravda,nemám postiž.dítě, ale má kamarádka ho má:DS těžkého stupně-dnes jí je 7let, k tomu ještě 2 zdravé mladší děti.když vidím tu každodenní péči, která je obrovská i za podpory rodiny a babiček, opravdu smekám a nesmírně obdivuji...zároveň bys si nikdy nedovolila soudit každou ženu, která se pro ten potrat rozhodne...ono to buhežel není třeba jen z hlediska lidského ale taky finančního...co si budeme povídat, láska a morálky se ještě nikdo nenajedl...
 josla 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 14:31:34)
Mulderko, potkalo to i nás. Chápu co cítíš. Stalo se mi to při prvním těhotenství (vvv plodu, detaily psát nechci) a rozhodla jsem se pro potrat.
Jak jste již psali, nic není jen černé nebo bílé. Jen musím souhlasit s příspěvky, které kritizují přístup lékařského personálu, pro ně bylo jediným řešením potrat a to, že jsme chtěli čas na rozmyšlenou jim přišlo naprosto nemístné. Chtěli jsme si zjistit nějaké informace, ptz lékaři na genetice nám v podstatě nedokázali adekvátně odopvědět, naše dítě mělo velmi vzácnou vvv.

Teď mám doma 9ti měsíčního syna, je zdravý a já jsem nejšťastnější pod sluncem, že ho mám. Kdybych nepodstoupila potrat, asi bych ho teď neměla.
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 14:38:26)
Díky:-)
K tomu času na rozmyšlenou: měli jste nakonec aspoň nějaký??? My jenom do druhého dne, ptž "díky" falešně negativnímu /prý že nejspolehlivějšímu/ prvotrim.scrreeningu se AMC dělala pozdě a tu krutou zprávu jsme se dověděli týden před zákonným limitem. Dovedeš si představit to odpoledne a večer...
 josla 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 14:41:38)
měli jsme týden, nejhorší týden mého života. Nikdy ale opravdu nikdy už to nechci zažít. Nejsem schopná o tom mluvit ještě teď (2roky poté) aniž bych u toho nebrečela.
I když si většina známých a kamarádů myslí, jak parádně jsem to zvládla. Tak psychický následky si asi ponesu do konce života.
 Tvoje horší já 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 16:28:17)
Ahoj Mulderko, jednoznačně tě podporuji, protože to bylo jen a jen vaše rozhodnutí. Mimochodem, pokud by přišlo na svět to postižené dítě, jsem si zcela jistá, že už by se nikdy nenarodil M.
 ellen32 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 21:52:25)
taky jsem jedna z těch druhých ,taky jsem si myslela a pořád myslím že potrat je vražda a že já bych to nikdy neudělala ,bohužel jsem si to myslela jen do té chvíle až jsem byla v té situaci- a já jsem byla ta která o té vraždě rozhodla,v 16 týdnu mi bylo na ultrazvuku sděleno cituji doslovně pana doktora ..no to jsem ještě neviděl ..a po absolvování amnia prokázaná trizomie 13- Edwarsův syndrom což jsou vady neslučitelné s životem ,ale ten andílek to nechtěl vzdát ale já jsem to nezvládla psychicky donosit dítě které se bud porodu nedožije nebo zemře do 3 měsíců bylo mi v té době 40 a myslela jsem že je to moje poslední šance mít dítě a bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě a ikdyž to je dnes 5 let a mám už dnes 2 leté zdravého roštáka~s~- pořád tu malinkou holčičku kterou jsem zabila vidím a dodnes pro ni pláču,to pochopí jen ten který to zažil~s~~
 ellen32 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 21:53:06)
taky jsem jedna z těch druhých ,taky jsem si myslela a pořád myslím že potrat je vražda a že já bych to nikdy neudělala ,bohužel jsem si to myslela jen do té chvíle až jsem byla v té situaci- a já jsem byla ta která o té vraždě rozhodla,v 16 týdnu mi bylo na ultrazvuku sděleno cituji doslovně pana doktora ..no to jsem ještě neviděl ..a po absolvování amnia prokázaná trizomie 13- Edwarsův syndrom což jsou vady neslučitelné s životem ,ale ten andílek to nechtěl vzdát ale já jsem to nezvládla psychicky donosit dítě které se bud porodu nedožije nebo zemře do 3 měsíců bylo mi v té době 40 a myslela jsem že je to moje poslední šance mít dítě a bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě a ikdyž to je dnes 5 let a mám už dnes 2 leté zdravého roštáka~s~- pořád tu malinkou holčičku kterou jsem zabila vidím a dodnes pro ni pláču,to pochopí jen ten který to zažil~s~~
 Insula 


Re: Jsem jedna z těch 

(31.3.2009 22:29:20)
Elen, nezažila jsem to a vím, že to muselo být (a stále zřejmě je) velmi těžké. Ale nemohla si jí zachránit a Tvoje rozhodnutí na tom nic nezměnilo. Přeji hodně sil a radosti ze syna.
 Helena, tři dospělé děti 
  • 

Re: Jsem jedna z těch 

(1.4.2009 16:29:39)
Nebreč, máš zdravé děti, ne? Já jsem první dítě spontánně potratila, pak se mi narodily dvě zdravé děti a po letech jsem čekala další dítě. Jelikož mi bylo už 36, podstoupila jsem amniocentézu s přesvědčením, že pokud bude problém, půjdu na potrat. Naštěstí bylo všechno v pořádku, ale v opačném případě, kdybych věděla dopředu, že dítě zdravé nebude, tak bych vůbec neváhala. Něco jiného je, starat se o dítě, které onemocní později. Ale vědomě bych na svět postižené dítě nepřivedla. Nadávejte mi jak chcete, já to tak prostě cítím a nebojím se to napsat.
 Tulka 


Re: Jsem jedna z těch 

(1.4.2009 16:56:20)
heleno,vážně nevím,proč by ti někdo měl nadávat.Je to tvůj život.Agresivní jsou tu spíš reakce typu"jak nezodpovědné je porodit postižené dítě"a podobné výřiky.Když tolerance,tak oboustranná,ne?~d~
 Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. 


Re: Jsem jedna z těch 

(2.4.2009 8:45:18)
Já bych to asi nevyřešila jinak, než ty... Byla jsem na AMC dvakrát, u syna bylo podezření na DS, u dcerky mi zase vycházely rozštěpové vady 1:30, z čehož jsem šla do kolen.... Naštěstí v obou případech vše dopadlo dobře a mám dvě zdravé děti. Kdybych stála před podobným rozhodnutím, také bych se stala tou, co by šla na potrat..... Věřím, že to muselo být velice těžké, ale zase chápu, že né každý má na to (zejména psychicky) vychovávat jakkoli postižené dítě... Drž se a ať ti tvoje rodina dělá samou radost.
 matevy 


Re: Jsem jedna z těch 

(4.4.2009 23:55:56)
Mulderko,
je to smutný, hrozný, šílený, čím jsi prošla!
Já měla v těhotenství všelijaký trable, a taky jsem byla na AMC. Máme zdravého synka, nicméně zrovna nedávno jsme se o tom doma bavili. Přesně si pamatuju, jak jsem se cítila a jak jsem si představovala, co bude, když se rozhodnu dítě si nenechat. Jak jsem to oplakávala, ještě jsem ani neměla výsledky. Zdaleka však si to určitě absolutně nikdo neumí představit, když si tím neprojde. Což já jsem si na štěstí nakonec neprošla.
Můj chlap samozřejmě nechtěl a ani dnes by nesouhlasil, abychom si nechali postižené dítě. Já jsem také za, už třeba z toho důvodu, že bych měla strach, kdo se o něj postará, až my rodiče tady nebudeme. A dokázali bychom se o něj vůbec postarat? V jaké míře postižení? Nebo bychom to nezvládli a dali ho do ústavu? A jezdili bychom se na něj koukat a já bych se tam pokaždé psychicky hroutila, pro co že jsem se to rozhodla?
Na druhou stranu - prožít to PEKLO, podle mě to největší, porod i potrat zároveň, musí být to nejtěžší v životě! Přesně jak píšeš. Navíc mám silný pocit, že na ten žal ta žena zůstane stejně sama, aspoň když jsme to řešili doma, přišlo mi, že můj chlap by se s tím srovnal a byl mi oporou, ale na sále bych přece byla já!!
Nevím, jestli to popisuju srozumitelně, na každý pád chci říct, že tenhle krok chce velikou odvahu a poté sílu. A opravdu nechápu, jak ten krok může odsuzovat a odsoudit někdo, kdo tím neprošel. A souhlasím, že není dobrého řešení :-(
Mám radost, že tvá další těhotenství "vyústila" ve zdravé dětičky a moc držím palce :-)
 arsiela, 


Díky za odkazy 

(31.3.2009 12:36:04)
Verčo děkuji za odkazy na konci článku.Jinak s tebou naprosto souhlasím s tím,že tady v ČR nefunguje pomoc psychologa ani pro matku po potratu,ani pro matku narozeného postiženého dítěte.Bohužel jsem to mohla otestovat na sobě.A věřím,že i díky tomu se nám rozpadá manželství.Nechci tu popisovat čím jsem si musela s malým projít.Ale nikdy se nikdo nezeptal,jak to s manželem zvládáme,nikdo nám nikdy nedal jediný kontakt na odborníky ať už rannou péči, nebo třeba toho psychologa.Asi každý předpokládá,že rodiče,kterým na chodbě jen tak řeknou,no asi vám to dítě umře,to zvládnou v pohodě sami.
Když se kapku odkloním od tématu,pracovala jsem jako ZS a tohle mi vždycky strašně v nemocnici chybělo,pomoc pro pacienta ,který se ocitl v dost špatné psychické situaci.Přitom v každé nemcnici funguje tým klinických psychologů,ale lékaři s nimi neumějí spolupracovat.Bohužel.Pomoc pro rodinu v situaci,kdy žena postoupí potrat pro špatný stav dítěte,nebo když porodí dítě s vážnou vadou by měla být automatická.
 sarmi 


Re: Díky za odkazy 

(31.3.2009 13:26:14)
presne tak. nazory na tema se mohou lisit, ale uvedene odkazy jsou praktickou pomoci.
 Peta@Naty@Katy 


Re: Díky za odkazy 

(31.3.2009 13:57:59)
Nevím proč se tu objevila kritika tohoto, článku, myslím, že autorka vůbec nikoho neobviňovala, tedy matky a otce, ale naopak kritizovala systém, který jakoby nedával na výběr, já byla na genetice nedávno, a krom zevrubných info o amnio mi neposkytli nic, i když doktorka na dotazy odpovídala celkem bez problémů, ale jinak žádné info ani kontakty, jež by mohli být užitečné, nic. Co si neuděláš to nemáš. Ale ne každá maminka je schopná v dané situaci si vše zjistit a pak je lehce ovlivnitelná tím rozhodným přístupem lékařů. O podpoře a pomoci v krizové situaci jakou je potrat a narození postiženého dítěte nemluvě. I když organizace co tu podporu poskytují existují, jenže chybí chuť ke spolupráci ze stran lékařů, úředníků a někdy i samotných organizací. Naše společnost má v těchto ohledech ještě hodně před sebou. Petra
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Re: Díky za odkazy 

(31.3.2009 14:30:25)
Arsielo, máš pravdu, psycho pomoc bych tehdy v tom zoufalství moc uvítala... Musím ale napsat, že přístup personálu v nemocnici byl úžasný, snažili se mě ušetřit kontaktu s těmi šťastnějšími maminkami, a nikdy nezapomenu na jednu už starší sestřičku, která se ke mně chovala jako k vlastní dceři a vždy pro mě našla chvilku času a dobré slovo. Díky jí:-)
Přeju ti hodně síly a ať se tvá situace vyvine co nejlíp:-)
Po pravdě řečeno, nedostatek té psycholog. péče a pomoci se patrně podepsal i na našem manželství - ale to už je jiná historie...
 Janka+3 


Re: Díky za odkazy 

(31.3.2009 18:23:22)
kéž by v každé nemocnici byl tým klinických psychologů, to je pouze ve fakultních nemocnicích a některých velkých...bohužel...sama jsem psycholog a zrovna oblast gynekologie je absolutně nepokrytá~q~nemocnice nemají na psychology peníze
 arsiela, 


Re: Díky za odkazy 

(31.3.2009 20:56:34)
Janko to mě překvapuje,dělala jsem v obyčejné krajské nemocnici a byli tu 4 psychologové.Spíš jsme jako sestry narážely na problém,že doktoři nechtěli psychology moc volat.Díky za info.
 Janule 
  • 

Nechejme každému, co jeho jest 

(31.3.2009 12:37:44)
Pro drtivou většinu matek je obdobné rozhodování velmi těžké.
Považuji za nejdůležitější plně respektovat jejich rozhodnutí.
Každá z nich pravděpodobně uvažovala o různých alternativách než si nějakou z nich zvolila. Ať už bylo výsledkem narození postiženého dítěte, potrat nebo adopce, je třeba si především uvědomit, že se jedná o jejich osobní věc. To ony jsou za své činy zodpovědné a to především samy před sebou. Ke svému rozhodnutí mají své důvody. Žádné řešení není jen černé nebo bílé. Nevím zda jsou dobré diskuse o tom, jak se "správně" chovat. Žádné "správně" neexistuje. Jediné s čím souhlasím je, že je důležité pomoci postiženým lidem a jejich rodinám.
 chikamichi 


Re: Nechejme každému, co jeho jest 

(31.3.2009 14:52:31)
Lehce to tady v posledních příspěvcích zaznělo a já jsem ráda, že se to stalo otevřeným tématem. Mulderko, tebe nebudu nikdy odsuzovat za tvé rozhodnutí a držím palce, aby jsi se přes vše zlé co máš za sebou přenesla. Ale vadí mně na Tobě, že nechceš mluvit o porodo/potratu.Přece nechceš, aby kdokoliv další zažil něco podobného? Ženy jsou posílány na zákrok, aniž by jim kdokoliv sdělil co je vlastně čeká. Nikdo jim neposkytne psyhologickou pomoc a přitom je čeká podle mě největší hrůza v jejich životě.Jejich dítě, u kterého již cítí pohyby je zabito injekcí do srdce, většinou tak, že ony vidí na monitoru ultrazvuku, jak srdce přestane tlouci, někdy je to hned někdy to chvíli trvá.Pak je jim vyvoláván porod již mrtvého dítěte a ten může trvat až tři dny.To vše za plného vědomí matky. Žádná narkoza, žádná pomoc....

Zeptejte se svého gynekologa, kolik dětí zabil injekcí do srdce...

Dokud se nezačne bojovat za to, aby takovýto zákrok nebyl brán společností jako něco zcela normálního, ale jako něco nejbrutálnějšího co současné zdravotnictví nabízí je asi zbytečné se bavit o lékařské etice a o listině základních práv a svobod...
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Re: Nechejme každému, co jeho jest 

(31.3.2009 15:23:34)
Ajlino, díky:-)
A k porodo/potratu: nechtěla jsem zde vystavovat popisy svého psychického stavu, celé té hrůzy a zoufalství, jaké to je, ležet na sále a loučit se s tvorečkem kterého jsem vědomě odsoudila k smrti. Tohle je v deníčku na příslušné diskuzi, kde si to čtou holky, co zažily a chápou.
Ale na přímý dotaz pochopitelně odpovím. Jenže těch věcných informací sama moc nemám. Samotnou mě překvapilo, jak tu někdo psal, že se plodu před porodem dává nějaká smrtící injekce - mně jen "normálně" vyvolali porod a co bylo dál, na to jsem, přiznávám se, neměla odvahu se ptát. Patrně, jak zde kdosi zmínil, dali malé na misku a nechali dodýchat, nebo prostě nevím, je pro mě ještě teď hrozné na to myslet. Kdyby někdo kolem mě kroužil s injekcí, asi bych se sesypala rovnou na místě... Snad je "lepší" -ve smyslu šetrnější- ten první způsob...
Bohužel k rodinkové aféře s redukcemi a fetocidami jsem se dostala pozdě - už bylo vše podstatné smazáno a zbyly jen hádky o cenzuře:-( Jestli to zde tentokrát vydrží a někomu pomůže, OK.
 Insula 


Re: Nechejme každému, co jeho jest 

(31.3.2009 22:54:27)
Mulderko, já jsem se také ptala na to, jak se to provádí (když jsem měla podezření na DS) a bylo mi řečeno, že se zkrátka vyvolá porod. O "usmrcení předem" nebyla vůbec řeč. Naopak vím, z vyjádření sestry, že se opravdu porodí plod tak, jak je. Co se děje potom jsem také neměla odvahu se ptát.
 Líza 


Re: Nechejme každému, co jeho jest 

(1.4.2009 5:40:29)
Insulo, usmrcení předem se týká redukce plodů u vícečetného těhotenství, tam se jaksi porod nevyvolává.
 Vaal 


Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 14:24:27)
Některé maminky si tu zřejmě myslí, že jít na potrat, je obdobný zákrok, jako si skočit ke kadeříkovi.
Uvědomujete si vůbec, jak k tomuto "potratu" v pokročilém stádiu těhotenství dochází?
Buď se dítě zabije injekcí do srdce přímo v děloze, nebo se porodí a prostě se "nechá být", takže se udusí. Nebo se, v tom horším případě, hodí ještě živé do igelitového pytle a tam se nechá "pojít", jak se stalo nedávno v Americe. Pokud je plod malý, tak se přímo v děloze roztrhá na malé kousky a odsaje.
Už mě unavuje poslouchat ty řeči...jakože kolik je to práce, máme málo peněz...blá blá blá....hlavně mít to své pohodlíčko, že!
Co ale asi cítí to "zabíjené" dítě, nad tím nikdo neuvažuje. Jak už jsem psala výše, rozhodně bych si nezastírala, že to 20 týdenní-24.týdenní dítě nic necítí. CÍTÍ!, CÍTÍ BOLEST A MÁ STEJNÉ PUDY SEBEZÁCHOVY JAKO MY!!!
Doufám, že před touto volbou nikdy stát nebudu, protože v případě podstoupení potratu, bych si byla velice dobře vědoma, co jsem svému MIMINKU provedla. Proti potratům V ZÁVAŽNÉM PŘÍPADĚ nejsem, ale velmi odsuzuji dnešní trend, považovat plod za člověka až v okamžiku, kdy se narodí.
Pokud jsou povoleny potraty, měla by být povolena i euthanasie. Nevidím v tom rozdíl.:-(
 Iris 
  • 

Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 14:49:50)

Jasně, že ten způsob není moc humánní. Bylo by na odbornou diskusi, jak potrat provádět jinak. Ale je humánní pořídit zdravým dětem, za které mám zodpovědnost, těžce postiženého sourozence? S rizikem, že já skončím na psychiatrii, postižené dítě v ústavu a ty zdravé v dětském domově, případně mi ty zdravé odejme sociálka z finančních důvodů? Nejde o pohodlíčko, jde o rozhodování zda svým blízkým převrátit či nepřevratit život naruby. Pokud bych rozhodovala jen za sebe a postižené dítě, bylo by to jednoduché.
Rozdíl mezi potratem a eutanázií je. My, co o tom rohodujeme už potraceni být nemůžeme. Eutanázie nas potkat může. Jinak pro pasivní eutanázii - ukončení zbytečné léčby jsem.
 Vaal 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 15:03:15)
Hmm Iris, s tím pohodlíčkem jsem to přepískla...prostě mě tak rozlítila ta myšlenka, že bych někdy měla jít usmrtit malého bezbranného tvorečka...taky nechápu, proč se někde s výsledky amniocntézy tak courají(tím myslím celkový proces až k jejímu vyhodnocení)..jen bych ráda, aby bylo jasno, že prostě nejde o nic humánního a podle toho se všichni chovali, jak lékaři, tak matky
 Iris 
  • 

Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 15:19:12)
Obě řešení jsou špatná. Výsledky amnio nejde urychlit, čeká se, až narostou odebrané buňky. Je možné udělat orientační PCR ze vzorku plodové vody. Pak se ví výsledky do druhého dne, ale je ty jsou jen orientační, ne tak spolehlivé.
Svítá naděje: byla publikována metoda, jak pomocí analýzy z krve matky (která obsahuje velmi malé množství buňek plodu) zjistit Down.syndrom do druhého dne. Stejnou metodou lze určit pohlaví a Rh faktor. Test se dá dělat od 5.týdne těhotenství. Jenže vše je ve fázi výzkumu a výsledky opět nejsou na 100 procent spolehlivé. Ale třeba výzkum v dohledné době pokročí,
 & 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 15:39:58)
Iris me ten test na zjsiteni pohlavi v 5tt z krve nabizeli. Pokud se rozhodnu znovy spontane otehotnet. Ta synova vada se projevuje jenom u chlapcu. Jinak je v Holandsku "pro zdrave lidi" zakazany, aby kvuli selekci pohlavi. Doufam ze i v Cine. ~;((
 Iris 
  • 

Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 15:47:44)

Ano, napsala jsem to nepřesně. V klinice se dá určovat pohlaví a Rh faktor. Ale s Downem to tak bohužel ještě není.
 Insula 


děvče nebo chlapec - zajímavé 

(31.3.2009 22:38:11)
Bude to chlapec nebo děvče?
Již starověcí učenci se snažili najít způsob, jak určit pohlaví plodu před porodem. Důkaz o tom podává staroegyptský papyrus pocházející z doby faraona Ramsese II., uložený v berlínském muzeu. Uvádí se v něm, že pohlaví plodu, který se vyvíjí v děloze, se dá určit tímto způsobem: Stačí prý zalévat močí těhotné ženy obilná zrna ječmene a pšenice. Klíčí-li rychleji ječmen, je to znamení, že se narodí děvče.

Badatelé našeho století přezkoušeli správnost tohoto sdělení. A tak J. Menger podal v roce 1933 zajímavou zprávu o výsledcích svých výzkumů. Aby dosáhl nezkreslených závěrů, vložil zrna ječmene a pšenice odděleně do pokusných nádobek a přiváděl k nim stejnoměrná množství zředěné moči těhotných žen; když totiž předtím použil moči nezředěné, klíčila obilná zrna buď příliš pomalu, anebo někdy neklíčila vůbec. Délku vzrostlých klíčků podrobil přesnému měření. Zjistil, že u 80 % případů mohl podle délky klíčků předpovědět, zda se vyšetřované ženě narodí chlapec, nebo děvče. Ve 20 % případů však byly výsledky chybné.

Někteří biologové se pokusili vypátrat, proč moč těhotné ženy jednou urychluje klíčení pšeničného, jindy ječného zrna. Dospěli k názoru, že moč těhotných žen obsahuje látky podobné hormonům, které se liší podle toho, vyvíjí-li se v děloze zárodek mužského nebo ženského pohlaví.

Mohli bychom vyprávět zajímavé historky o stovkách způsobů, jimiž se lidé snažili v minulých stoletích předpovídat, narodí-li se chlapec, nebo děvče. Už v 17. století jich jeden holandský lékař napočítal 262. Když však byly v pozdějších dobách objektivně přezkoušeny, ukázaly se jako bezcenné.

Teprve ve druhé polovině našeho století se podařilo objevit dvě spolehlivé metody k určení pohlaví plodu před porodem.

První z nich je použitelná již od 9. týdne těhotenství. Odebere se plodová voda a laboratorním vyšetřením se z ní zjistí, zda se v děloze vyvíjí chlapec, nebo děvče. Odběr plodové vody však je složitý a není bez rizika. Proto se tato metoda používá pouze ojediněle, např. u žen, které jsou přenašečkami choroby zvané “vrozená krvácivost”.

Druhá metoda je použitelná bez nebezpečí pro matku i plod. Je to vyšetření ultrazvukem. Zkušený lékař dokáže s použitím ultrazvuku rozpoznat pohlaví plodu; buď mužské pohlavní ústrojí u vyvíjejícího se chlapečka, nebo ženské pohlavní ústrojí u vyvíjejícího se děvčete. Takové rozlišení však je možné až ve druhé polovině těhotenství.

Celosvětovým statistickým sledováním byla nalezena zajímavá a důležitá biologická zákonitost. Ve všech světadílech se rodí přibližně stejný počet děvčat a chlapců. Přesněji řečeno – chlapci mají co do počtu nad děvčaty docela malou převahu. Příčiny tohoto jevu se dosud nepodařilo vypátrat.

 Vaal 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 16:31:29)
No já jak jsem líná psát, tak se snažím zjednodušovat..Tím couráním jsem myslela vyhodnocení tripple testů, čekání na výsledky, čekání na termín amniocentézy atd...tedy všechny úkony předcházející a včetně amniocentézy...protahuje se to prodlevami ze strany lékařů, různou kvalitou pracovišť a nedostatečným pracovním nasazením...všude nejsou laboratoře nonstop atd....mezi jednotlivými kraji a okresy jsou fakt v tomto rozdíly...mně vyšlo, že bych se výsledky dozvěděla až ve 23.týdnu...jinde to jde i rychleji, třeba i ve 20. týdnu(i s tou 3-týdenní amniocentézou, ne zrychlenou)
 Limai 


Re: Iris  

(1.4.2009 18:14:09)
není pravda že výsledky z moilekulární metody nejsou tak spolehlivé jako z třítýdenní kultivace buněk.Výsledky jsou spolehlivé již z toho důvodu že vyšetřením touto metodou je vidět poškození chromozomů z čehož se tedy dá samozřejmě přesně vada určit.
 Helin+4lístek 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(22.11.2009 15:40:11)
Zde se jedná hlavně o to, že skutečně nemáme právo, brát našim nenarozeným dětem život a že se to děje VŽDY trýznivým a krutým způsobem je bohužel pravda. Já sama mám postižené dítě Downovým syndromem a naše holčička obohatila nás i své 2 zdravé sourozence. Nenadržujeme jí, jen respektujeme a chápeme některá její omezení. Jinak je ale velmi roztomilá, šikovná a je s námi hlavně šťastná a my s ní. Naše 2 zdravé děti se vždy budou učit být ke slabším citliví, něžní, umět pomoci a získat z toho dobrý pocit v srdci. Naše postižená holčička má zase radost, že v nás má svůj domov, lásku. Úplně jinak by to dopadlo, kdybychom ji v těhotenství odstranily, což jsme mohli udělat a byli jsme k tomu určitou dobu (zejména já) od lékařů naháněni. Pro nás je ale život našeho dítěte vzácný a tak nás ani nenapadlo,abych potrat podstoupila.Teď vidím doma, o co bychom přišli, jaká by to byla strašná ztráta a vůči ní hrozná nespravedlnost, aby nemohla žít svůj život. Bohužel, byla by to opravdu vražda...
 Taodvedle 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(31.3.2009 14:55:09)
ve svycarsku organizuji obce pomoc pro matky samozivitelky, pro rodice ukricenych, postizenych deti, pro rodice s depresi atd. je to super pomoc., jednou cele odpoledne prijde pani a hraje si s detmi, matka muze jit ven , nabrat silu, nebo vyridit potrebne veci.
Ja zastavam nazor Suzan, ja jsem taky neesla na testy. chteli jsme to tak oba. kdyby dite bylo postizene, tak ve skolskem veku by bylo asi pres tyden v ustavu ve skole a pres vikend a prazdniny doma.mame super kamarady, sousedy, s kterymi si i tak casto navzajem hlidame deti, takze v tom by problem nebyl. Prarodice nefunguji obecne, jen moje mamka je tu tatk 3 krat do roka na mesic
 Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. 


Re: Brutální způsoby usmrcování 

(1.4.2009 19:15:52)
Naprostý souhlas !!!!!
S eutanázií se tu všichni kroutí, přitom by někomu "ulehčila" spoustu bolesti a trápení. Nad potratem tzn. vraždou nenarozeného dítěte se nikdo moc nepozastavuje. Nevím, co bych dělala, být v situaci, kdy je vyřknut ortel, je tam to či ono postižení a co dál.... Nejspíš bych nechala dítě "zavraždit" a pak bych na to nepřestala myslet po celý zbytek života. Zaplať pán Bůh za mé dvě zdravé děti......
 vendyna (Janinka + Alenka) 


Jen detail...!!! 

(31.3.2009 16:29:16)
cituji:
"Takže dovedeno do krajnosti, každý lékař si už vlastně může dělat to, co jemu, resp. jeho lékařskému spolku zlíbí – a nic tím porušovat nebude."
------------

Žádný doktor ani spolek si NEMŮŽE dělat co se mu zlíbí. Pouze to, co mu dovolují zákony země kde pracuje!
 Irenea 
  • 

Odsoudit je tak snadné! 

(31.3.2009 17:11:06)
Autorka píše o matkách, které se rozhodnou chladnokrevně zabít své dítě, ale věřte mi, že kdo tuto situaci nezažil osobně, nedokáže pochopit, jakou bolest takové matky prožívají. Nejde ji popsat ani k ničemu přirovnat. Já jsem čekala své první dítě, s mužem, kterého jsem strašně moc milovala a miluji, neuvěřitelně jsme se na něj těšili, mě od té doby, kdy mi vyšel těhotenský test, se mi zatmělo před očima a neviděla jsem nic jiného než své dítě, které nosím pod srdcem. V 16. týdnu mi vyšel trošku špatně tripple test, ale z toho jsem si nic moc nedělala. Jako blesk z čistého nebe přišla diagnóza ve 20. týdnu na ultrazvuku - vaše dítě má rozštěp páteře, hydrocefalus, rozsáhlá postižení. Jisté je, že bude ochrnuté, mentálně postižené, inkontinentní. Sama jsem na tom podrobném kvalitním ultrazvuku viděla, že mícha vyhřezává z páteřního kanálu ven a že hlavička není kulatá, ale deformovaná.. Nemohu vylíčit, co jsem si tam prožila, dá se říct, že dva dny v kuse jsem nebyla schopná přestat plakat. Vzali jsme si týden na rozmyšlenou a pak jsem podstoupila potrat. Byla jsem (a jsem stále) přesvědčená, že to bylo lepší řešení i pro mé dítě. Jsem zdravotník, i manžel je lékař a víme, co by po narození následovalo - naše dítě by bylo pokusným králíkem, na kterém by si odborníci zkoušeli své umění, podstupovalo by jednu operaci za druhou a zkoušeli by, jak dlouho přežije. Kdoví, jestli bych si ho mohla pochovat.. Jsem věřící a do té doby bych přísahala, že na potrat nikdy nepůjdu. Šla jsem a když jsem na porodním sále myslela, že umřu bolestí fyzickou i duševní, jediné, co mi v tom zabránilo, bylo to, že jsem si slíbila, že za rok tam budu zase a porodím zdravé dítě. A splnilo se mi to - přesně na den za rok jsem na stejném porodním sále porodila zdravou holčičku, tu nejkrásnější na světě. Dneska už mám holčičky dvě, jsou úžasné, dělají mi jen radost a já jsem za ně vděčná jako za ten největší zázrak na světě. Na všechno špatné jsem už, dá se říci, zapomněla. Nechápu smysl, ale asi jsem tím měla projít. Zůstává to ve mě jen jako obrovský soucit s těmi z nás, které mají tu otřesnou zkušenost teprve před sebou. Občas mě napadne - možná i dneska si některá z maminek musela projít tím, čím já před čtyřmi lety - kéž se z toho dokáže dostat a žít dál. Některá pisatelka tady v diskuzi psala, že v takových případech neexistuje dobré rozhodnutí, jen špatné a ještě horší. Je to pravda. Ve škole jsme byli na exkurzi v několika ústavech sociální péče a viděla jsem tam děti, těžce postižené, o které je nutné pečovat 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Tato péče je extrémně náročná. Sestry nám tam ukazovaly dvě děti, jejichž matky věděly, že čekají postižené dítě, ale nechaly si ho a chtěly se o něj starat. Po pár letech, kdy je opustil partner, vztahy s přáteli ochladly, zůstaly na vše samy, péči přestaly zvládat, dítě - třeba už sedmileté - daly do ústavu a samy se léčí na psychiatrii. I to se může stát. A děti v tom ústavu pláčí a jsou nešťastné - a kdo jim vysvětlí, co se stalo? Já za sebe jsem přesvědčená, že jsem se tehdy rozhodla správně, nic si nevyčítám a užívám si každou chvíli se svými dvěma dětmi, které nikdy nebudu brát jako samozřejmost.
 arsiela, 


Re: Odsoudit je tak snadné! 

(31.3.2009 17:38:48)
Máš pravdu odsoudit je strašně snadné a napácho to mnoho bolesti a jedno jestli se odsoudí ta,či ona strana.Prostě tohle by mělo být vždycky rozhodnutí rodiny. A jako takové by mělo být respektováno.
 Vaal 


Re: Odsoudit je tak snadné! 

(31.3.2009 19:35:59)
Ireneo, určitě si se rozhodla správně. Myslím ale, že mluvit o tom i takto "bez servítek", jako autorka, je prospěšné. Třeba kvůli tomu bude větší tlak na patřičná místa a výzkumy v oblasti prenatálního screeningu to urychlí.(ne samozřejmě jen kvůli ní, ale kvůli šíření obecného povědomí, že v této oblasti výzkumů jsou stále velké rezervy).
Myslím, že zjistit pravdu až ve 20.nebo 23.týdnu je moc pozdě. Je to kruté pro matku i dítě.
Gratuluji ke dvěma zdarvým holčičkám..na tvém místě bych se rozhodla zřejmě stejně. Přeji vám všem hodně zdraví ~x~
 Irenea 
  • 

Re: Odsoudit je tak snadné! 

(31.3.2009 19:44:26)
Evál, děkuji Ti za přání. Máš pravdu, i já ve většině věcí s autorkou souhlasím. Takovéto články jsou potřeba. Svůj příspěvek jsem napsala jen jako důkaz toho, že nic není černobílé..
 Dalila 
  • 

Re: Odsoudit je tak snadné! 

(1.4.2009 0:10:32)
U nás byla podobná situace akorát s dobrým koncem - přestože testy vyšly špatně na defekt neurální trubice, následná vyšetření toto neprokázala. Ale byli jsme s manžou rozhodnutí jednat tak, jako jste jednala vy.
 Líza 


Díky za tenhle článek. 

(31.3.2009 17:49:18)
Už jsem si skoro myslela, že se svět zbláznil.
 kaMyš 


Re: Díky za tenhle článek. 

(31.3.2009 18:56:28)
Přidávám se a děkuji.
 amálkaZ 


Re: Díky za tenhle článek. 

(31.3.2009 20:06:27)
Všechny odkazy z článku by měly být v letákové formě na hromádce v každé čekárně u gynekologa popř.vkládány do těh.průkazky při sdělování pozitivních výsledků....když informace,tak úplné.Když závěry,tak po zvážení všech možností.
Dík.Pěknej článek.
 Dianka (04+06+09) 


Re: Díky za tenhle článek. 

(31.3.2009 20:15:19)
tak, tak ~m~
 Linda 
  • 

Re: Díky za tenhle článek. 

(31.3.2009 23:19:59)
No já nevím, jestli má článek pomoci ženě rozhodnout se zda podstoupit potrat nebo ne, tak jak už tu někdo psal, ten článek je značně neobjektivní. Poměrně komplexně popisuje co a proč je na potratu špatného a jaké jsou možnosti co s postiženým dítětem. Argumenty pro potrat v článku ale zcela chybí.
 10.5Libik12 


Re: Díky za tenhle článek. 

(1.4.2009 1:09:29)
A jaké jsou argumenty pro potrat?

Myslím, že rodičovstvím, byť by dítě bylo postižené, se jeden má možnost stát natolik bohatší a zralejší, že pragmatické argumety neobstojí.

Naopak mám strach, že racionální argumenty vedou ke zbytečné a dlouhé bolesti těch, kteří je vzali v potaz. Nehodnotila bych jednotlivá rozhodnutí potrativších (porodivších), je mi jich nesmírně líto a mám pokoru před jejich bolestí, ale nedeklarovala bych "jednoduché řešení potratem" apriori a obecně.
 žabomyška 
  • 

 

(31.3.2009 22:09:48)
Nejsem sice tak stará, jen čtvrt století, ale jsem ráda, že v době, kdy já byla plodem, nebylo ještě běžné sledování těhotenství ultrazvukem. Také jsem postižená, ne downem, ale jsem. A proč jsem jim vděčná? Protože i přesto, že mě moje maminka má ráda, tak mi naprosto jasně řekla, že kdyby věděla, že nemocná budu, že by ně na tenhle svět nepřivedla. Proto vítám tento článek a doufám, že si ho přetčte spousta lidí, kteří se nakonec rozhodnou svému dítěti dát život...
 Linda 
  • 

Re: já 

(31.3.2009 23:29:42)
No tak já si zase myslím, že kdybyste se nenarodila, tak by Vám to bylo jedno. Jistě že většina z nás je ráda, že se narodila, ale na druhou stranu těm, co se nenarodili, je to dle mého názoru jedno. Nedovedu si představit, jak by něco nebo někdo kdo se nenarodil, mohl litovat toho, že nežije...Chápu psychické trauma žen, které potratily ať už samovolně, nebo nastaly takové okolnosti, které je přiměly k interrupci. Ale zároveň jsem přesvědčena, že utrpení těch shluků buněk či plodů nebylo nijak zásadní a že nebyly v takovém stádiu vývoje, aby mohly čehokoliv litovat.
 Irs 
  • 

To si děláte legracii? 

(1.4.2009 7:15:43)

Dítě pociťuje bolest od chvíle, kdy se začne vyvíjet jeho nervová soustava. V nějakém dvanáctém týdnu už vnímá nejen bolest, ale i strach. Ač asi neuvažuje v tak složitých pojmech jako "něčeho litovat".
Je volbou rodičů, zda vystaví dítě utrpení při potratu nebo během jeho celého života. Všichni od narození postižení, které jsem poznala, byly na světě rádi. S těmi, co k nějakému postižení přišli až během života, už to tak jednoznačné nebylo.

 Linda 
  • 

Re: To si děláte legracii? 

(1.4.2009 17:01:34)
Proč bych si měla dělat legraci? Nepopírám, že embryo něco pociťuje, ale je přece evidentní, že jeho vnímání bolesti a dalších souvislostí (jakože sama uznáváte, že embryo není schopno něčeho litovat) není na úrovni člověka (ale spíše toho zašláplého mravenečka). Taky říkáte, že s postižením nastalým během života se lidé vyrovnávají hůře, než když se takto narodí - což jinými slovy potvrzuje můj názor, a sice nelze srovnávat vnímání embrya či plodu s utrpením již žijícího člověka, protože mezi embryem, novorozencem a 10 letým dítětem rozdíl JE.
 Tulka 


Re: To si děláte legracii? 

(1.4.2009 17:15:57)
Lindo,tvoje reakce na žabomyšku mě přišla vážně odporná a bylo mi z tebe :-©.Vůbec jsem nepochopila,co jsi tím "příspěvkem"chtěla říct.A ani to snad vědět nechci.
 Linda 
  • 

??? 

(1.4.2009 18:33:20)
Můžeš specifikovat, co je na mém "příspěvku" odporného? Jsem fakt zvědavá...
 Pisarka, 1 postižené dítě 
  • 

Máme ne dauníka ale edíka 

(2.4.2009 1:33:03)
Naprosto s tímto článkem souhlasím, mluví mi z duše. Já bych své dítě nemohla zabít, ať je jakkoliv nemocné. Lékaři jsou odborníci ale o psychologické podpoře či pouze slušném jednání nic neví. My máme 15ti měsíční holčičku s Edwardsovým syndromem - údajně neslučitelný se životem. Z 90% jsme se setkali od odborníků pouze s nepochopením či dokonce odsouzením. A věřím, že to tak funguje i stran potratu - pro ně je to jen technická věc, dál se s tím vypořádej jak umíš.
 arsiela, 


Re: Máme ne dauníka ale edíka 

(2.4.2009 8:07:12)
Pisárko držte se,někteří doktoři jsou fakt na ránu.Nám řekli na chodbě,že malej umře,a pak ze mě dělali hysterku,když jsem se pomalu zhroutila.Pak nás vrazili do kojeňáku,aby sme jim nekazili statistiky.Od x doktorů jsme slyšela,že můžu žalovat gynekologa,že nepoznal vadu dřív.Když jsem odsekla,že stejně bych na potrat nešla,tak se tvářili hnusně a ironicky.Přitom synek operaci zvládl na jedničku a o dalších vadách v té době nevěděli.
 petka, dcerka s DS 
  • 

Re: Máme ne dauníka ale edíka 

(5.4.2009 9:52:15)
Přeju Vám oběma hodně štěstíčka a zdravíčka. Já mám 15měsíční dcerku s DS. Kamarádky kamarádka má prý čtyřletého klučinu s ES. Neznám ji osobně jen z vyprávění. Měla dvojčata obě s ES. Kdybych na ní sehnala kontakt, dám Vám vědět na emimino.
 petka, dcerka s DS 
  • 

Re: Máme ne dauníka ale edíka 

(5.4.2009 20:11:29)
Omlouvám se, nebyl to Edwardsův syndrom, ale Williamsův syndrom.
 Pisarka, 1 postižené dítě 
  • 

Re: Máme ne dauníka ale edíka 

(6.4.2009 18:51:19)
Nic se neděje, těch syndromů je tolik! Sama jsem znala jen DS, než jsem si neplánovaně musela začít rozšiřovat obzory. Doufám, že vaše dcerka je v rámci možností v pořádku a přeji jen to nejlepší.
 Sylva 
  • 

Re: já 

(8.4.2009 2:17:50)
Tak ja narozdíl od žabomyšky, kdybych se narodila postižená a matka o tom předem věděla a nechala mě narodit, tak bych jí proklela do desátého kolena a nenáviděla celý život. Ale každý to má jinak, takže ani tady se nedá zevšeobecňovat.
 Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. 


Být či nebýt... 

(1.4.2009 9:22:21)
To jsem se jednou dokonce setkala s maminkou, která má dcerku s DS. Přišli jí na to až ve 32. týdnu těhotenství a podržte se, doktor, který s ní hovořil, jim narovinu nabídl, že by to "šlo" nějak udělat, aby se nenarodila.... Tak asi tak...
 Liška s banem :) 


Interupce 

(1.4.2009 12:47:54)
Než jsem měla děti, myslela jsem si, že bych na interupci šla i z nějakých nezdravotních důvodů - třeba kvůli příliš mladému věku, ekonomické situaci, apod.. Teď už si to nemyslím. Ale pokud bych čekala vážně postižené dítě (včetně Downa), tak bych po několika ověřovacích testech na interupci šla. Ale lehko by mi nebylo. A jak tu někdo píše, že se gynekolog při potvrzení těhotenství nejprve zeptá, jestli si maminka chce dítě nechat - tak to se mi také stalo a dost mě to překvapilo. Přeci jenom mi už bylo 29 let, vdaná, celkem ekonomicky zajištěná....opravdu divný zvyk.
 Ikmínka 


raná péče 

(1.4.2009 13:14:55)
Pomoci rodinám dítětem s postižením se zabývají střediska rané péče - www.asociace-ranapece.unas.cz/. Na stránkách jsou konktakty na jednotlivá pracoviště. V jednom středisku pracuji (www.sdk.cz - poradna rané péče). Kromě toho, že provázíme a podporujeme rodiče už narozených dětí, nabízíme i rozhovory rodičům, kteří čekají miminko se špatnými výsledky prenatální diagnostiky. Ze zkušenosti vím, jak těžký je život s děťátkem s postižením, ale že také přináší radosti a úspěchy. Když se maminka rozhodne, že si děťáko nechá a bude ho mít ráda takové, jaké je (i když to jde někdy těžko), tak je to prostě JEJÍ DÍTĚ (neumím to říct jinak). Proto vždy respektujeme rozhodnutí rodičů, podporujeme je a nevnucujeme jim žádné postoje a názory. Naopak se snažíme pomoci se s jakýmkoli rozhodnutím vyrovnat.
 Barbora 
  • 

Nejsem věřící 

(1.4.2009 14:16:05)
Tady ty selekce nemocných nenarozených patří někam do let 1938-1945. Tehdy měli právo na život také jen silní, zdraví, duševně schopní. A když to ještě byli blonďáci, to bylo to pravé. S tímhle postupem se můžeme dostat také do stavu, kdy se bude chodit na potrat, protože bude předpoklad, že dítě bude mít sklony k obezitě (což se v dnešní době rovná postižení)nebo jeho IQ nebude dostatečně vysoké. Myslím, že u nás pořád díky 40 let vládě komunistů, kteří stavěli na stejných základech jako fašisté, chybí úcta k životu a k člověku jako takovému. Nejsem věřící.
 Simona 
  • 

Re: Nejsem věřící 

(1.4.2009 14:37:54)
Selekce jako taková existovala vždy, není to jen nápad Hitlera a spol. Postižený jedinci stáli vždy na okraji společnosti, v lepším případě takové nedochůdče porodní bába udusila polštářem nebo skončili jako zvířátka na pobavení lepší společnosti. Tolik k selekci, než začneč vykřikovat hesla načtené ze Svobody volby a jiných fanatických stránek tak se zamysli.

Dnešní doba je naopak nejhumálnější období v dějinách. Nikdo nikoho k potratu nenutí, ale ta možnost tady je. Postižený jsou začleňovaný do společnosti a já doufám, že bude ještě líp. ~k~
 Věra. 


humální 

(1.4.2009 14:46:52)
Pro Simonu
nevím zda je dnešní doba humální / toto slovo neznám /

ale ve chvíli kdy v naší bohaté společnosti není dovoleno se narodit 25 tisícům dětí ročně, ty děti končí svůj život ještě před narozením -- umělým potratem
Jde o zlo do nebe volající a následky toho zla prostupují celou společnost, nejen ty jednotlivce kteří mají přímou účast.....

a pro žábátko

jesti rozlišujete lidi na ty zdravé a na ty co vlastně ani nejsou lidi , dle vás "nemají výsadu být člověkem".....tedy na postižené podlidi, smýšlíte stejně jako smýšlel -Hitler

ale snad jen blbě čtu, snad......doufám

Humánní znamená přijmout a starat se o všechny lidi, i o ty postižené, staré, bezmocné....míra humanity společnosti se pozná podle života těch nejslabších

Nehumánní je naopak selekce na ty co "chceme" a na ty co " nemají nárok žít"....


 Simona 
  • 

Re: humální 

(1.4.2009 15:01:32)
Achjo, netušila jsem, že se budem peskovat pro prapisné chyby.

Do nebe volajcí zlo by bylo, kdyby maminkám někdo nařídil jít na potrat. 25000 žen ročně k tomu mělo asi dost pádné důvody, když se tak rozhodli.

 Daniela 
  • 

Re: humální 

(1.4.2009 16:44:50)
V tom případě já jsem nehumánní a asi i nemorální, ale já bych nikdy nepřivedla na svět dítě, o kterém bych dopředu věděla, že bude celý život odkázané na celodenní péči, dítě, které nebude nikdy běhat, hrát si a mít šanci na šťastný život. Prostě to tak cítím.
 Rokyna 
  • 

Re: humální 

(1.4.2009 22:10:29)
.....bohužel jsem měla tu možnost vidět jak "žijou" skutečně postižení lidé, kteří jsou od narození naprosto nemohoucí a mozek jim nikdy nefugoval a fungovat nebude...
Nezlobte se na mě, ale to není život a oni to skutečně neocení, oni ani nevědí, že jsou..
Je samozřejmé, že dopředu mnohdy nevíte, jaká míra postižení dítě čeká a připouštím, že je určitě fajn, když se vše povede a dítě je sice postižené, ale přesto má možnost si života svým způsobem užít a obohatí často i své rodiče. Nedivím se ale tomu, že někteří lidé se to prostě bojí risknout. Je dobře, že je tolik optimistů, kteří se do toho vrhnou za každou cenu a části z nich to vyjde. Mám v blízké rodině jednoho člověka s Downem, jednoho, který se narodil v 6 měsíci těhotenství a dnes je z něj puberťák na vozíčku, který sedí jenom díky pevnému přikurtování řemeny, skoro nevidí, je částečně hluchý, trvale má křeče v celém těle. Věřte, že je mi v jejich přítomnosti fajn a vidím, že i oni si dokázali na životě najít něco hezkého i přes své postižení. Obrovskou úctu mám k jejich rodičům, kteří to zvládli, ale naprosto neodsuzuju lidi, kteří se rozhodli jinak. To, že lidé často uvažují i s ohledem na rodinu je pro mě také normální věc, protože tito lidé přemýšlejí o tom, co bude s jejich dětmi, až oni tady jednou nebudou, uvažují, zda bude v jejich rodině jednou někdo, kdo se bude o jejich postižené děti starat s takovým nasazením jako oni sami, protože oni jinak skončí někde v útavu a tohle trápí i ty, kteří se v mém okolí o takové děti starají. Takže někdo usoudí, že ano, že někdo další se najde, nebo předpokládají, že některý ze sourozenců převezme štafetu, jiný k tomu přistupuje tak, že nemůže chtít po někom dalším, kromě sebe, aby převzal odpovědnost za jeho vlastní rozhodnutí.. To všechno a spousta dalších věcí ovlivňuje rozhodnutí o tom, zda dítě donosit, či nikoli.. Odsuzovat nikoho nehodlám
 Linda 
  • 

Re: Nejsem věřící 

(1.4.2009 17:15:24)
Promiňte, ale právo zdravých a silných jedinců na život není vymožeností Hitlera, nýbrž evoluce jako takové. Pokud bychom vše nechali čistě na přírodě, tak by jednak spousta žen ani neotěhotněla, spousta z nich (těch, co nejsou maximálně zdravé a silné) by při porodu zemřela no a spousta těch postižených dětí by dříve či později po porodu taktéž zemřela. Dnešní medicína umožňuje nejen prenatální diagnostiku a interrupce, ale také rozmnožení a přežití jedinců, kteří by jinak neměli šanci.
 Tamarkaa 


Jak to mám já... 

(1.4.2009 15:11:54)
Osobně jsem tento morální problém poslední měsíce dost řešila. Dospěla jsem k názoru, že bych nebyla schopna a něměla sílu vychovávat postižené dítě a zároveň potrat z důvodu zjištěného postižení po třetím měsíci těhotenství bych neabsolvovala, protože bych nemohla dál duchovně pokračovat s tímto pocitem viny. Vzhledem k tomu, že je mi již 35 let jsem se také z tohoto důvodu rozhodla, že nemám právo dítě počnout. Pokud bych toto rozhodnutí změnila, tak bych to vzala se všemi důsledky, ale na to asi opravdu nemám sílu...
 Anca-Filipek4.12.2006 


U deti postizenych vas jen tak nezbavi rodicovskych prav a povinnosti. 

(1.4.2009 17:04:40)
Nedavno jedna pani psala do diskuze,ze se ji predcasne narodila dvojcata,holcicka umrela a klucik zustane velmi tezce postizeny,cely zivot bude jen lezaci a pani chtela klucika dat k adopci.Pani z poradny ji rekla,ze at podepise soouhlas k adopci ale dokud se nenajde adoptivni rodina,soud ji nezbavi rodicostvi protoze to nebude v zajmu ditete a bude muset platit alimenty tomu ustavu kde klucik zustane.Takze domnenka,ze dite porodim,podepisu souhlas k adopci a v zivote o nem uz neuslysim je mylna a plus platit vyzivne!!Soud nezbavi rodicovskych prav rodicu u postizenych deti dokud neprejde do nahradni rodiny coz muze se stat ze rodic bude platit 18 let.Pokud teda matka neporodi anonymne.Jinak vas u adopce ceka toto.A jo rozdil mezi tim ze dite ma behem zivota uraz a zustane postizeny a mezi ditetem ktery vedome privedu na svet postizene dite je opravdu velky rozdil.Kdyz privedu na svet dite ktere je postizene ceka mne celozivotni celodenni pecovani bez nadeje na klidne stari a svuj zivot.Kdyz privedu na svet dite zdrave mam alepson nejakou nadeji,ze se dite osamostatni,ze budu moct chodit do prace,jezdit na dovoleny na vylety,mit cas pro sebe a klidne stari bez vycitek co bude dal delat me bezmocne postizene dite to o zdrave dite se bat nemusim.To s velkou pravdepodobnosti se samo o sebe postara(nybrz zadny usta,ci farma)Zdravy clovek se sam o sebe dokaze postarat,postizeny dite ne.Radsi budu zit s vedomim ze jsem dala pryc pulkilove dite,nez ve stari a cely zivot si delat starosti a vycitky kdo nebo ktery ustav se o me dite postara!!!Ustavy jsou uz ted plne,narvane postizenyma detma,ktery nikdo nechce!!I zdrave deti spoustu ceka v decaku na novou rodinu a i pro ty zdrave deti je to strasne zklamani a co teprve pro postizene!!!At kazdy voli jak chce ale at tu protipotratovy fanaticky to nenazivaji vrazdou a neosocuji ty ktere to udelali
 bohunak 


Re: U deti postizenych vas jen tak nezbavi rodicovskych prav a povinnosti. 

(1.4.2009 17:33:38)
Nikdy neodsoudim zenu za jeji rozhodnuti ukoncit pokrocile tehotenstvi z duvodu vad a nemoci. Nemam na to narok, ani "zaludek". Musi to byt pro zenu strasne tezke rozhodnuti a ja jim preji jen dobre.

Ovsem, vadi mi, ze se nekdo zdraha tento zakrok pojmenovat jinak nez vrazda. To totiz vrazda je. At kazdy ma jina ospravedlnovani a jine duvody.Dite treba ve 24tt muze prezit a dokonce existovat normalnim zivotem. Dcera naseho dobreho pritele se narodila ve 24tt, je kompletne "normalni" clovek(nesnasim slovo normalni)dnes je uz mlada zena, vystudovala, vdala se atd.
A propo, kde je hranice "plnohodnotneho zivota" ?

Nerekla bych sve kamaradce, ze nechala zabit sve dite a samozrejme bych se ji snazila psychicky podrzet a pomoct, jak nejlip dovedu, ale to nemeni nic na situaci....

Ja nevim, ale treba i zeny z koncentraku zabijely male novorozenatka,(nebo vyvolavaly porod predcasne)apod. aby mohla prezit zena, ktera porodila. Taky si to ospravedlnovaly, musely...ale vzdycky si uvedomovaly, ze zabily, aby daly sanci rodicce. Nic si nenamlouvaly, neexistovalo pro ne jine slovo nez vrazda. Dnes se hraje na slovickareni a omlouvani sveho jednani.

Lide by meli byt k sobe vice tolerantnejsi. Pokud se zena takhle rozhodne, ma na to pravo. Nasledky si kazdy nese sam- za kazde rozhodnuti. At jsi verici, nebo ateista.

A souhlasim s Verou(myslim, ze to byla Vera~;))Tato spolecnost humanni neni,i kdyz se treba tak tvari.

 chikamichi 


Re:  

(1.4.2009 19:34:58)
Bohuno, ano je to rozhodnutí každého, ale je otázkou, zda žena dostane opravdu konkrétní a pravdivou informaci o co se jedná a rozhoduje se na základě toho a za druhé, jak se k takovémutěžkému rozhodnutí přistupuje a jak je vidět z některých příspěvků, tak dost šíleně. Napsat o půlkilovém dítěti, že je to shluk buněk je snad k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné. A kecy o plnohodnotném životě? Co také lidé, kteří jsou chudí ...také je necháme vyvraždit, protože podle zdejších kritérié nemohou prožít plnohodnotný život? Někdo může prožít naprosto plnohodnotný život na invalidním vozíčku a někdo se narodí zcela zdráv a je to takový ubožák svým myšlením, že si o něj nikdo ani boty neotře.Definici plnohodnotného života fakt miluji.
 bohunak 


Re:  

(1.4.2009 19:45:56)
Ajlino, vzdyt ano, chtela sem, aby mi nekdo vysvetlil definici plnohodnotneho zivota~;)Taky mi moc nesedi-zdravy clovek= plnohodnotny zivot.
 bohunak 


Re:  

(1.4.2009 19:53:02)
Taky se bojim toho, ze urciti lide berou i mensi vady jako duvod k pozdnimu zakroku.(treba urcite "kosmeticke") Zacinam se obavat posouvani hranic. Nenarazim tady na nikoho z diskuse, ale uz jsem se na internetu(jinych strankach) docetla take o pozdnich potratech z tohoto duvodu. Kde jsou hranice?
 Draci mamka 4+1 


Re: U deti postizenych vas jen tak nezbavi rodicovskych prav a povinnosti. 

(1.4.2009 20:24:48)
každý postižený není ležící závislý na péči o okolí. Já na "potrat" nešla a nelituji a doufám, že mé dítě také nebude, zatím je to šťastné 11m dítě, které se nemělo narodit, protože má rozštěp v obličeji.
A to, že já pro sebe bych svůj čin /potrat/ považovala za vraždu neznamená, že odsoudím jiného. Protože sama nevím, jestli bych se neocitla v situaci, kdy se s tou svojí vraždou musím vypořádat, třeba proto, že bych připravila ostatní děti o mámu.
Víš, mně se nelíbí, jak se někteří hned snaží rozdělit ostatní na dva tábory.
Říkejme věcem pravým názvem a nechme druhým jejich práva a prostor. /viz Tvoje provolání o protipotratových fanatičkách/.
A ještě jsem chtěla dodat k jedné Tvé poznámce. V ústavu bývají děti nechtěně porozené postižené, jejich rodiče o tom nevěděli. Myslím si, že většina rodičů, kteří vědomě porodí postižené dítě, vychovávají si je sami doma. Pokud k tomu mají sílu, jsou samozřemě případy, kdy dají dítě např. do stacionáře, ale mají o ně nadále zájem.
 Draci mamka 4+1 


Veroniko, 

(1.4.2009 19:58:19)
děkuji za článek...takové otázky jsem měla i já.
Napsala jsi to krásně a pravdivě, ještě jednou děkuji!
 Diny a čtyřlístek 


Nevěřím 

(2.4.2009 23:00:07)
svým očím, mám tu tuhle diskuzi otevřenou a dočítám, když dovolí čas.

Mám čtyři děti a třetí v pořadí, holčička ani ne tříletá, je těžce tělesně postižená. Nikdy nebude běhat. Nedokáže vleže ani zvednout hlavu. A přesto je to sluníčko nejen pro nás, pro svou rodinu a sourozence a troufám si tvrdit, že díky ní vidíme spoustu věcí jinak, než kdyby nebyla taková jaká je.

Není napůl člověk. Je to celý člověk a dokud jí bude dáno být tu s námi, jsem strašně šťastná, že jí máme a vím, že jsou šťastní i její bratři a velká sestra.

Jak může někdo jen tak napsat nějaké domněnky, nějaké dohady, co se dá a nedá zvládnout??? Že se budou sourozenci nenávidět, že je to otřes pro rodinu?

Nejsem věřící, ale když čtu názory ateistů tady (určitých, ne všech, abych se někoho nedotkla), mrazí mě z nich. Právě tady je vidět, že pokora, přijetí, láska za všech okolností ... asi cizí pojmy.

Samozřejmě bych dala cokoliv na světě mít dceru zdravou. Ale prostě to tak není. Máme čtyři děti, asi určitá pravděpodobnost tu je, prostě to tak v přírodě chodí. Ale určitě se necítím být kvůli ní na okraji společnosti, ona taky není, nikdo není. Naopak. Právě ona dává kolikrát lidem zdravým poznat, jak jednoduchý život může být krásný, jak stačí málo pro úsměv... Díky Klárce sama vidím, jak se lidé mění.

Ještě nikdy jsem necítila tolik podpory pro nás i od cizích lidí, jako s její nemocí. A není to lítost, co ta naše princezna v lidech umí probudit.

Otevřte trošku víc oči a i ten sval, jak tu píšete ;) Člověka dělá člověkem právě tohle, tohle nejvíc. Ne že má dvě ruce, dvě nohy a normální nosní kůstku.

Dobrou noc vám všem:)

 Rokyna 
  • 

Re: Nevěřím 

(3.4.2009 10:53:52)
Já si nemyslím, že to diskutující tady myslí tak, že jim vadí postižení, nebo že považují postižené za pololidi apod. Nečetla jsem tedy úplně všechny příspěvky, ale spíš je to to tom, že většina lidí si určitě velmi váží těch, kteří tohle všechno dokážou zvládnout se vzpřímenou hlavou, ať dítě došlo postižení až v průběhu života, či do toho šli už s vědomím toho, že dítě se narodí postižené apod.a z vlastní zkušenosti vím, že i život s takovým dítětem, člověkem může být po všech stránkách přínosný a že i to dítě si dokáže na životě najít pro sebe něco hezkého, na druhou stranu, ale nemůžete čekat, že proto, že to zvládáte vy, že to povinně musí zvládnout i někdo další. Jsou lidé, kteří to ví, že by to nezvládli (nebo jsou o tom natolik přesvědčeni, že se prostě nemůžou odhodlat pro to, aby takové dítě přivedli na svět - možná, pokud by byli postaveni před hotovou věc, tak by to nakonec taky zvládli, ale..)
Pro mě takoví lidé nejsou vrazi ani nezodpovědní, oni jenom odhadli svoje možnosti a schopnosti a skutečně nemusí vůbec jít o sobecké důvody, naopak a prostě dospěli k tomu, že v té určité situaci je varianta nepřivést dítě na svět ta "lepší". Pro ně by třeba bylo trauma z toho, že tady jednou zanechají bezmocné dítě ,neschopné se samo o sebe postarat napospas světu, daleko hůř schůdnější, než, ho na svět přivést. Mám ve velmi úzké blízkosti lidi, kteří mají skutečně velmi postiženého chlapce, který ale má i tak naději na dlouhý život a velmi je trápí představa, co s ním bude, až oni tu nebudou. Teď s nimi prožívá krásné chvíle a je šťastný a oni mu poskytují co je v jejich moci, ale jednou tu nebudou a on před sebou bude mít třeba ještě 30 let života někde zapomenutý v ústavu..věřte mi, že to řeší velmi a sama jeho maminka, která ho skutečně moc miluje někdy říká, že si není úplně jistá, jak by se rozhodla, kdyby kdysi měla možnost volby a neříká to proto, že by si přála, aby se jí žilo "snadněji" a neměla s ním tolik práce. Říká to proto, že představa, co ho jednou čeká, je pro ní natolik strašná, že přemýšlí, co je pro něho(nebo by bylo) lepší..
Je taky mnoho různých druhů postižení. S některými se dá poměrně dobře žít, jiná jsou natolik závažná, že už nevím, jak si můžou být někteří lidé tak jistí, že je to pak bůhví jak krásné tak strašně moc let "jen existovat". Zkuste si sami za sebe představit že budete třeba jen postiženi tak, že mozek bude funovat dobře, ale tělo vůbec a budete 40 let jenom ležet a koukat. Já za sebe můžu říct, že tak bych být nechtěla a ani bych to nikomu jinému nepřála...Nejde tedy se tady vzájemně osočovat z toho, kdo je větší vyvrhel a sobec, ale v danné situaci člověku, který něco prožívá pomoci tak, aby to bylo co nejlepší, jenomže se v tom všichni plácáme stejně a nelíbí se mi, když někdo řekne ze svého pohledu názor a trvá na tom, že jenom tak je to správně a pokud to někdo vidí jinak, tak ho osočí, že je špatný,nebo vrah. Lidi si musí uvědomit, že těch pohledů na svět je tolik, kolik je lidí a smířit se s tím, že za druhého rozhodovat nemůžou. Já také nejsem věřící, nicméně vím, že i věřící by měli dodržovat "nesuď neboť i ty budeš jednou souzen". Takže všichni si tu diskutujme, ale neodsuzujme a nesuďme.
 Diny a čtyřlístek 


Re: Nevěřím 

(3.4.2009 11:06:27)
Víš, to je taky zavádějící.

Naše dcerka má spinální atrofii a možná bude jednou už jen ležet. Po stránce mentální je absolutně v pořádku. Bohužel ale svaly jí atrofují, i když děláme všechno pro to, aby se tak dělo co nejpomaleji.

Už si sama nesedne a jezdí na vozíčku, zatím drží v sedě hlavičku, ale i to jednou nezvládne.

Nevěřím, že tím pro ní skončí smysl života. Může si číst knížky, může se dívat, může i díky speciální myši psát na počítači, může světe div se i v tomhle stavu pracovat. Když bude mít důvod být tu s námi a nebude se cítit, že jeji existence někoho obtěžuje.

A o tom, že tu pár lidí psalo, že někteří postižení jsou napůl lidi, to je taky pravda. Mě se to nedotýká, je to jejich názor a spíš to něco vypovídá o nich. A taky je možné, že ten názor časem změní.


 Rokyna 
  • 

Re: Nevěřím 

(3.4.2009 17:02:52)
Já tohle všechno beru a jak říkám, většina lidí, kteří jsou pak postaveni před hotovou věc, že mají dítě, tomu se pak něco stane a musí žít se svým postižením to nevmímá jako něco, kvůli čemu by ho měli mít míň rádi, nebo ho někam odsunout a obvykle ti lidé říkají to co ty a musí se vyjít z té siuace, jaká je a všichni si v tom životě musí najít něco, kvůli čemu má cenu ho žít.
Jenomže někdo, když to ví dopředu může volit potrat, protože opravdu v tu chvíli může být přesvědčen, že je to varianta, která předejde tomu, aby bylo ještě víc trápení a opravdu si myslím, že většina lidí se o tom snaží přemýšlet především z pohledu toho dítěte. Je ale jasné, že to dítě by jednou bylo jiný člověk než já a v tom, co já bych považovala za nesnesitelné podmínky pro bytí a nechtěla bych tak vůbec být, on by býval mohl vidět jinak...Já si jenom říkám, že čím víc informovanosti a psychické podpory ze všech stran,tím líp, ale na druhou stranu by mě nikdy ani nenapadlo někoho odsuzovat za jiné rozhodnutí. Tohle bude asi téma na věky věků.
 Myss 


Re: Nevěřím 

(4.4.2009 21:18:15)
moc hezky napsane,do puntiku souhlasim a popisuji i svym jmenem~R^
 Věra. 


paradoxy 

(3.4.2009 8:23:55)
aneb genetik, lékař, prof. Lejeune který objevil příčinu Downova syndromu kterého dílo bylo zneužito k selekcím nenarozených dětí, nesl to velmi těžce a celý život bojoval proti zabíjení nenarozených


http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3214

čest jeho památce
~s~




 Zuzuk 


Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 8:59:28)
Mám bratrance s DMO , jeho o rok starší bratr se nikdy neožení, nehledá partnerku ač je zdráv, chytrý, pracovitý a víte proč, má obavu co by bratr dělal, kdyby umřeli rodiče, kdo by se o něj postaral, když celý život žije v normálním světě...
Když jsem čekala, přes antikoncepci, první dceru, tak jsem byla plně rozhodnuta, že pokud v pátém měsíci, kdy lze podstoupit z vážných zdravotních problémů miminka potrat , že já jej PODSTOUPIM věděla jsem již tehdy, že chci více dětí a nechci aby celý život museli dbát o blaho toho nemocného.
Všem maminkám co se rozhodli jinak se omlouvám, ale vidím jak 30 let trpí jeden muž tak sorry já bych toto své rodině nemohla udělat, mimochodem i církev tento potrat zchvaluje.
 Diva.Bara 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 9:42:41)
Zuzuk, ale to není o tom, jestli církev takový potrat schvaluje nebo ne. je to o každím jednotlivci, jestli mu to jeho svědomí dovolí, jak chápe pojem nenarozený život, jestli si to dokáže obhájit před sebou, ne před církví.
mmch kamarádka rodila dvojčátka v 24.tt, dnes jsou v pořádku (až na nepatrnou nedoslýchavost u jednoho), a to i mentálně. v týdnu, ve kterém by mnohé podstoupily potrat, ona porodila zdravé a životaschopné dítě. zajdi se podívat na nějakou kliniku specializovanou na těžce nedonošené děti, uvidíš kolik se jich tam rodí právě v tom hraničním týdnu kdy většina veřejnosti by klidně potratila. zajdi se tam podívat, a pak teprv napiš svůj názor na tohle, v případě že i tehdy bude stejný jako dosud ok respektuji ho.
 Diva.Bara 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 9:50:00)
teď ještě dočítám že máš postižení v rodině, puuíg+
 Diva.Bara 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 10:55:15)
koukám že jsem to nestačila dopsat, dcera asi odklikla když jsem odběhla, pardon :)
chtěla jsem napsat, že máš postižení v rodině, nevím jak těžkou formu dmo má brantranec, ale mám pár kamarádek s lehčí formou dmo, vlastně bys to na nich ani nepoznala.
 Rokyna 
  • 

Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 11:14:40)
No, ale to je právě ono. Vy máte "optimistický" názor, protože jste se setkala s tím, že většina postižených jsou postižený tak, že je to zvladatelné. Jiní lidé se mohli setkat ve své rodině, či okolí s takovým postižením, že už opravdu je to značně "na hraně" v tom, zda se vůbec jedná o nějaký život, či je to pro všechny a možná nejvíc právě pro "toho postiženého" jenom obrovské trápení a nevím, jestli většina z těch, co tu diskutují měli tu možnost "zblízka" vidět, jak moc to může být hrozné (ne pro ně, ale pro toho postiženého). U někoho pak v takové situaci, když se v ní ocitne sám převáží to, že si myslí, že to všechno dopadne takto velmi špatně a pokud to dá všechno na misku vah, tak dojde k závěru, že je lepší tomu člověku, který se má narodit toto trápení nepřipravovat a jiný se setkal s tím, že to dopadlo nakonec dobře a riskne to. Ono to ale nemusí vyjít a to nikdo dopředu neví, proto ani nemůže nikdo odsuzovat někoho, pro jeho rozhodnutí. Nemyslím si, že ti, kteří pak miminko donosí, porodí a všechno dopadne hodně špatně si pak v životě s sebou na druhou stranu zase nenesou trauma, že tomu mohli předejít. Nedá se jim to ale vyčítat, protože jednali podle svého nejlepšího přesvědčení a platí to i pro opačné případy, tak asi tolik za mě...
 Diva.Bara 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 11:32:38)
Rokyno, pracovala jsem s lidmi s těžší formou postižení. mně jde o to, že před takovým těžkým rozhodnutím, by si měli rodiče zjistit co nejvíce o tom, jak by to vypadalo v případě, že si postižené miminko nechají, zajít třeba do nějakého ústavu, zjistit si info o pomáhajících organizacích, a pak se rozhodnout, podle sebe. prostě rozhodnout se informovaný. jestli i pak se rozhodnou pro UPT, je to jejich rozhodnutí a proti tomu nelze nic namítat, i když třeba nesouhlasím (to je ale pak můj problém). další věc, o tom myslím psala už cizinka, nezastírat si, že se nic nestalo, že by se dítě stejně trápilo a mělo špatný život. jak to můžeme vědět?
manželova teta si vzala do pěstounské péče chlapce (má ho od mala, dnes je mu 18) s rozštěpem páteře. je inteligentní, hraje závodně basket (na vozíku jako parasportovec), je spokojený. ale je to o tom, že jeho rodiče mu dali šanci (byť ho pak dali do ústavu, kde ale našel novou rodinu), pro spoustu jiných lidí by to byl důvod pro UPT. vím že to je hodně diskutabilní, znám jiný pár jehož první dítě s rozštěpem páteře (pravděpodobně i s jinými postiženími, to už nevím) pár hodin po porodu zemřelo, pro ně ale bylo třeba důležité to, že se s miminkem mohli rozhoučit, dali mu šanci.
já osobně jsem v jisté zemi ve vých Evropě docházela do DD pro děti se středním mentálním postižením, a děti tam byly šťastné. byl to jejich domov, tety se o ně staraly, dokázaly navazovat vztahy mezi sebou.
 Rokyna 
  • 

Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 12:08:01)
S tím jak to říkáš se nedá jinak, než souhlasit :-D
Mě ale zase jde o to, že mám dojem, že někteří diskutující se tak trochu vyžívají v tom, když mohou někoho napadnout jak selhal a že oni by tohle nikdy nedopustili apod. a rádi tím zdůrazňují svojí "dobrou" morálku a přístup k životu, nicméně tento postoj "podle mého názoru" ještě nic nevypovídá o tom, jací jsou skutečně a zda je k tomuto postoji vede skutečně jen opravdový zájem o zachování života každého jediného dítěte, nebo jde spíš o to, zadupat druhou stranu za každou cenu do země a fanaticky hlásat a nutit někomu jejich vlastní názor..
Je ale pravda, že to je na těch příspěvcích často na první pohled poznat, jestli jim jde o to, něco skutečně řešit, nebo jenom propagovat svoje spravedlivé já a ve svý podstatě si jich člověk nemusí všímat. Jenom mi ale přijde, že nemá žádný smysl trápit někoho, kdo už je tak ve složité situaci tím, že na něj budu ještě přihazovat špínu. Třeba ve článku Veroniky je vidět opravdová snaha a dala si práci s tím, že dohledala odkazy a snaží se lidem v obtížné situaci upřímně pomoci. U některých diskutujících by se o tom ale asi dalo silně pochybovat.
 Diva.Bara 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 9:50:03)
teď ještě dočítám že máš postižení v rodině, puuíg+
 Zuzuk 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 12:38:53)
To bylo hlavní téma o tom bratranci, jinak jeho DMO zasáhla celou levou polovinu mozku, tudíž pravá ruka nepoužitelná, řečové centrum chabé..... mozek na úrovni cca 5letého v 30 letech.
Pracovala jsem u postižených dětí, později u dospělých, měla jsem možnost porovnávat. Rozhodování v době, kdy jsem čekala dceru bylo strašné, ale nemilosrdné, věděla jsem pevně, že pokud by byla postižená vázala by ostatní děti co jsem chtěla mít. Naštěstí je zdravá, jen na poruchu růstu , ale to je zanedbatelné.
Mladší dcera se narodila mrtvá, těhotenství bylo celou dobu v pořádku, křísili ji přes 20 min. dokonce již měli vypsáno, exitus při porodu.... nikdy na to nezapomenu, tam nebylo co řešit , když jsem si ji odnášela z porodnice, říkali, že nebude mluvit, chodit.... vnímat je v první třídě, je fakt, že jí jde vše pomalu, ale díky vojtově metodě a tvrdému drilu je relativně v pořádku.
Nikoho neodsuzuji at už se rozhodne jak chce, nejsem ani věřící, jen tou poznámkou o církvi jsem chtěla říct, že ani tam to není striktně danné.
 Pole levandulové 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 9:55:10)
Zuzuk, ale to je spis nejaky zastupny problem toho starajiciho se bratrance. Tento pristup proste neni normalni. Sama mam bratra vozickare s DMO a vim, ze pokud tady rodice nebudou, tak mu sezenu co nejlepsi peci, ale rozhodne mu neminim obetovat svuj zivot a nikdo to po mne ani nezada. Ale s tim, ze v pripade zjisteni nejakych vad bych na potrat sla urcite souhlasim, mam to stejne - moc dobre vim, co pece o postizene znamena a dobrovolne bych se k tomu nerozhodla. Nastesti nam vsechny geneticke testy vysly OK, prvni dite mame naprosto zdrave a druhe snad taky - narodi se za par dnu.
 Zuzuk 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 12:28:55)
jde o to, že jsme rodina, která je vedena po generace, že jeden druhému jsme tím nosným sloupem, tak bratránek holt nechce zatěžovat "budoucí ženu" a proto ji ani nehledá, není to jednoduché , ale druhý ten postižený by z normálního světa do ústavu přechod prostě neunes. Já v jednom takovém ústavu pracovala a vím , jak to tam chodí. Není to jednoduché , ale jak jsem řekla již v prvním článku, já bych po zjištění postižení bývala byla šla na potrat.
 Líza 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 10:00:05)
Zuzuk, jestli to takhle prezentuje, lže i sám sobě. Tohle není důvod, to je záminka.
 Zuzuk 


Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(3.4.2009 12:31:17)
V čem , že to lžu? Co je záminka? To, že jsem měla možnost vidět jak postižení bere soukromí život ostatních členů rodiny? Já mohla porovnávat pracovala jsem s postiženými dětmi, později i dospělými a máme doma člověka s postižením.
 Pisarka, 1 postižené dítě 
  • 

Re: Můj bratranec se narodil postižený, jeho bratr se nikdy neožení 

(4.4.2009 15:36:19)
Postoj jeho bratra je opravdu divný - mám dvě kamarádky-známé , které mají postižené sourozence (Downův syndrom a druhá DMO), o kterých jsem se to dozvěděla až tehdy, kdy já sama přivedla na svět postižené dítě. Ony jsou vdané a manželé jim s bratry, když je potřeba, pomáhají. A mimochodem, náš farář také proti potratu striktně není, dokonce nám říkal, že u tohoto syndromu, co má naše dítě (Edwardsův), by chápal rozhodnutí pro. Problém je jinde. Naše civilizace je technicky schopná spousty věcí, ale morálně je těžce pozadu.
 llenicka 


Ten kdo si takou věc neprožije, nemá právo kritizovat rozhodnutí ostatních. 

(4.4.2009 21:36:11)
Není mě jasné, proč o takové věci pořád píší lidé, kteří si ji neprožili a kteří ji mají jen tzv. načtenou z moudrých knih. Nechcete se radči starat o svoje věci a nechat rozhodnutí na rodičích budoucího dítěte?
Nikdo nepochopí dokud sám neprožije, u obou rozhodnutí "nechat, či nenechat" může člověk trpce litovat. Ale musí si s tím žít sám a takovéhle kecy, radoby chytrých paní, jim rozhodně nepřidají.
Sama mám syna, který měl kolem porodu hodně problémů. Miluji ho nadevše a nikdy bych se ho nevzdala i kdyby byl postižený. Byla jsem na amniocentéze, která naštěstí vyloučila postižení. Ale jak bych se rozhodla při opačném verdiktu fakt nevím.
Dlouho jsem pracovala na dětské JIP a viděla jsem mnohdy utrpení dětiček, které si maminky nechali i když věděli, že mají vadu neslučitelnou se životem. To hrozné utrpení a permanetní bolest při zákrocích, dýchání atd. by si určitě nikdo z dospělích nevybral dobrovolně. (tlumení bolesti u dětí je dosti problematické, snadno si na látky navyknou a navíc nemohou si o léky říci) Zajímavé je, že postupem času i návštěvy rodičů opadaly, napřed samozřejmě odpadli tatínci a postupem času přestaly chodit i maminky, nebo jen sporadicky. Dětičky většinou umírali sami, někdy po pár měsících, někdy po roce (srdeční vady, plicní postižení,.....). Co měli za život??????

Ti kdo kritizují rychlé ukončení života plodu, by si měli uvědomit i jiné stránky věci.
 argus 


Re: Ten kdo si takou věc neprožije, nemá právo kritizovat rozhodnutí ostatních. 

(4.4.2009 22:08:08)
Díky, mluvíte mi z duše a na rozdíl od autorky a dalších teoretiků v této debatě máte s tématem osobní zkušenost.
 argus 


laciné moralizování 

(4.4.2009 22:05:58)
Milá Veroniko,
je lehké někoho odsuzovat, dokud to sama neprožijete. Co uděláte v 19. týdnu, pokud budete čekat dvojčata a vědět, že budou s velkou pravděpodobností postižená, pokud přežijí?
Mně se to stalo, to rozhodování nikomu nepřeji. Po potratu a výsledcích z histologie se ukázalo, že by opravdu neměly šanci.
Mám teď od někoho, kdo to sám nezažil, poslouchat, že jsem vrah? Bylo by pro mě lepší dívat se, jak umírají pár dní po porodu?
Věřím, že se vám lehce hlásá názor, že vy byste nikdy...pokud nemusíte. Váě článek mě urazil~o~
duševní masturbace~q~

 Horempádem 


Re: laciné moralizování 

(16.4.2009 1:39:28)
Řekla bych to asi takto, je těžké se prokousat všemi příspěvky co tu jsou k tomuto článku. Nicméně jde na to říct jen jedno, vše se odvíjí od jedné věci a to od "práva ženy rozhodovat o svém dítěti (nenarozeném). Pokud chcete, aby ženy ztratily právo rozhodovat o životě svém i svého dítěte, tak vy co jste striktně proti potratům, tak za to bojujte. V momentě, kdy ale nedejbůh budete vystaveni tomuto druhu rozhodování, děkujte sami sobě, že toto právo nemáte. Nikdy nevíte, co vám život připraví a kdy i vy budete aktérem tohoto velmi tvrdého životního divadla.Ženy chodí na potraty z mnoha důvodů např. finanční situace, nechce být s partnerem se kterým dítě čeká, dítě je postižené, dítě prostě nechce, dítě bylo počato při znásilnění, ohrožuje to její zdraví a tak podobně. Nelze to bagatelizovat. Každý z důvodů nám může připadat malicherný, ale i závažný, záleží na úhlu pohledu. Navíc daní dnešní doby je i to, že děti, které mají postižení a které by před padesáti lety nepřežily, protože nebyla zdaleka tak dokonalá zdravotnická péče, dnes žijí zásluhou lékařů. Takže o přirozené selekci nelze vůbec hovořit. Zkrátka žijeme v době, kde máme možnost 90% věcí v tomto ohledu ovlivnit.
Zkušenost s rozhodováním o potratu nemám a jsem tomu ráda, ale určitě bych nechtěla, aby mi toto právo bylo odebráno, protože životní situace jsou nevyspytatelné. Mám ale známé či příbuzné, kteří toto rozhodování mají za sebou. Kamarádka, která byla na potratu (ve velmi ranném stádiu těhotenství) protože druhý partner, se kterým dítě čekala ji opustil a měla dítě ještě z prvního vztahu. Byla tedy samoživitelkou a byla ráda, že uživí sebe i dítko, další člen rodiny by pro ni byl velkou zátěží, kdyby byla dále bez partnera.Velmi dlouho z toho byla špatná a litovala toho. V tuto chvíli mohu říci ano chápu to.
Příbuzné byl diagnostikován u dítěte ve 3 měsíci těhotenství DS a těžká srdeční vada. Nikomu nic neřekla a dala si na rozmyšlenou a to do 5 měsíce těhotenství. Potom to řekla manželovi a rodině s tím, že se rozhodla na potrat nejít, vzhledem k tomu, že nevěřila že dítě je postižené a už cítí pohyby, tak nechce dítě zabít. V té době již měli 3 letého zdravého syna. Bohužel diagnoza nenarozeného dítěte byla z části vinou maminky, neboť přesto, že jí lékař upozornil, že po prodělané těžké borelioze, kdy bude muset užívat léky, které by mohly způsobit postižení dítěte v těhotenství a doporučil ji po tři roky neotěhotnět, aby se tomu předešlo a organismus měl čas se pročistit, tak to nerespektovala. Potřebovala "zachránit" manželství dalším dítětem. Nicméně dítko se narodilo a postižení se potvrdilo. Po tři roky trávila svůj život po nemocnicích s postiženým synkem, neboť už od narození podstupoval operace kvůli srdíčku a jeho stav nedovoloval žít normálním životem. Zdravý klučík po tři roky nevěděl, že maminku má. Obětovala se tedy nemocnému dítku, které nyní již nežije. Ano dala mu šanci žít, nepovedlo se. V tomto případě hodně těžko chápu.
Důvody jsou tedy rozličné, já sama jsem ráda, že tyto rozhodnutí jsem zatím nemusela podstoupit, sama nevím, jak bych se v dané situaci zachovala a ani nebudu předvídat, jak bych reagovala. Neodsuzujme tedy ani rozhodnutí matky, která se rozhodne pro potrat, ale ani matky, která si v danou chvíli umí racionálně zdůvodnit, proč na potrat nejít a vzít na sebe břímě odpovědnosti. Nejde o nic jiného než si zachovat právo "smět o tom rozhodovat".
 Jiotka 
  • 

AMC neodhalí všechny genetické vady 

(5.4.2009 22:25:26)
zaznělo to v této diskuzi vůbec? Neodhalilo by ani vadu mého druhého dítěte narozeného s genetickou vadou, při podrobném ultrazvuku (v Genetu v 20 tt)jsem se tehdy podrobně vyptávala, manželovi jen při tomto těhotenství říkala jaký mám pořád divný pocit. Lékař mi potvrdil, že je takových genetických vad které ultrazvuk ani AMC v žádné fázï těhotenství neodhalí dost. navíc je dost dalších negenetických vad...
 Martina, jeden nemocný chlapeček 
  • 

vlastní zkušenost 

(30.11.2009 23:00:03)
Dobrý den, před 4,5roku se mi narodil nádherný chlapeček, vše v pořádku, těhotenství, porod...Za 5 měsíců u něj diagnostikovali těžkou metabolickou vadu.Neměla jsem možnost rozhodnout se,spousta vad se nedá určit dopředu,zaplať za to...Malému dávali lékaři rok života,max.2.Dožil se 4,5roku,bylo to těžké období,ale zároveň krásné.Byl unavený,měl epi záchvaty a další problémy, ale také byl spokojený,naštěstí ho nic nebolelo,a když to šlo,tak mi stále něco žvatlal a smál se na nás a s námi,vítal členy rodiny,když za ním přišli na návštěvu,krásně papal ze lžičky, a užívali jsme si vzájemné lásky a přítomnosti od toho okamžiku,kdy mi došlo,že právě to je pro něj v dané situaci to nejdůležitější.Před měsícem bohužel odešel,jedna komplikace následovala druhou a vše dohromady ho udolalo........Dříve jsem si také neuměla představit, co to je, mít postižené děťátko, ale dnes na 100proc. vím, že nám to oběma stálo za to a že bych si nikdy nenechala děťátko vzít, když by nějaké prenatální výsledky poukazovaly na možnou vývojovou vadu či postižení.Není to lehké,starat se o takového broučka,člověku to změní veškerý život,jste mu k dispozici 24hod.denně,musíte na pobyty do nemocnic,bojíte se stále,dáváte dokola léky,jste unavení, ale to, co mi můj synek dával po celou tu dobu zpátky ve formě lásky, to je nádherné a nenahraditelné.Stýská se mi po něm a kdyby jsem si mohla vybrat mezi zdravým dítětem anebo Patričkem, volila bych zase Patrička.Myslím, že většina rodičů,když si tímhle prochází a trošku to už zvládnou anebo prošla, by to své "postižené" děcko také nevyměnila za ten život, kterému se obecně říká ...normální...Martina a andílek Patriček
 10.5Libik12 


Re: vlastní zkušenost 

(1.12.2009 0:49:57)
takový text odzbrojí,

krásné

Hodně štěstí

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.