| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

 Celkem 158 názorů.
 majdaleenka +07+11 


deprese 

(19.5.2008 8:36:32)
S depresemi se opravdu těžko bojuje, obzvláště bez antidepresiv, která by vyrovnala chemickou nerovnováhu v mozku, samozřejmě je potřeba i psychoterapie, ale za nejlepší osobně považuji kombinaci obou, každé zvlášť se v tomhle případě nemusí setkat s úspěchem. Autorčinu situaci si neumím a ani nechci představit, musí to být strašné, tím spíš by žáná z nás neměla váhat požádat o pomoc (ať už to bude někdo blízký, linka bezpečí nebo přímo psychoterapeut). Držím všem palce a autorce díky za článek.
 katka+katka 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 9:17:04)
sama jsem deprese v pravém slova smyslu nezažila - bohudík, ale antidepresiva mi připadají trošku jako oddalování problému, kamarádka je brala a dnes tvrdí, že bez nich by se se vším vypořádala rychleji, tvrdí, že jí problém pomohly jen zmírnit, odsunout, ale ne řešit. Dokonce ani o psychoterapii se nevyjadřuje nejlíp a prý nejvíc pomohl čas a práce, ale asi každý to má jiné.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: deprese 

(19.5.2008 9:28:39)
Bylo mi jasné, že otázka antidepresiv je nejspornější z celého mého článku. Osobně souhlasím s Majdalenkou, že samy o sobě nic neřeší, ale mohou pomoct spolu s nějakou psychoterapií. Ale vím i o špatných zkušenostech s obojím, ono je to asi případ od případu. Nejlepší je, antidepresiva vůbec nepotřebovat :-) Ale v některých situacích asi opravdu můžou pomoct...
 katka+katka 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 9:33:40)
Taky si myslím, nejlepší je antidepresiva vůbec nepotřebovat. Jinak ta kamarádka skutečně tvrdí, že nejvíc jí pomohla práce, resp.vstup ČR do EU:-) Pracovala tehdy na MMR a v souvislosti se vstupem do EU jí posílali neustále na školení, kurzy apod., přibylo víc práce, do toho jí kolegyni srazilo auto, takže byla dlouho doma a všechno tehdy zbylo na ní, o osmihodinové prac. době si mohla nechat zdát, pracovala tak 10 hodin, pak se doma učila se synem a pak ještě sama. Takhle to probíhalo půl roku a říká, že jí to úplně vrátilo sílu do života. Dneska s úsměvem říká, že EU je to nejlepší, co jí mohlo potkat:-)
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 9:52:18)
Víte, ona se deprese může rozjet taky tak, že ten člověk není schopen vstát z postele a vyčistit si zuby, nejí,nemluví. Třese se,je slabý a jediné, co chce je ukončit trápení....ten už nebude pracovat pro EU...Tam jsou antidepresiva jediné, co se v té fázi dá dělat, teprve po určité konsolidaci je možno podnikat něco dál (psychoterapie...) Takže debatu o antidepresifech přenechme odborníkům.Pro spoustu lidí jsou záchranou, bez nich by tu už třeba nebyli....
 Markéta, syn 6 l. 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 10:18:00)
K tomuto názoru se přikláním, moje blízká příbuzná má za sebou několik pobytů v blázinci, pokus o sebevraždu a rozvrácený vztah s jediným synem. Teď už asi sedm let bere pravidelně antidepresiva (která předtím samovolně vysazovala, protože po nich přibírala) a je "v pohodě". Moje kamarádka byla v té situaci, kdy už z té postele nevylezla, na antidepresivech je taky už pár let a dobré. Po pokusech o vysazení se všechno vrací do velmi špatného stavu. Její maminka má rakovinu, kterou už nelze léčit, také se jednoho dne rozhodla, že končí, kamarádka k ní dovedla svého psychiatra, naordinoval antidepresiva a maminka vstala a funguje další dva roky. Léčbu bych opravdu nechala na odbornících, já jsem si taky před čtyřmi roky myslela, že trpím hrozivou depresí, stačilo vypadnou z práce, která mě užírala, trochu vydechnout a bylo po problémech (naštěstí).
 katka+katka 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 10:46:33)
ale to je právě ono - když je vysadíš, je to zpátky. Ta kamarádka to taky takhle zkoušela, protože jí po nich bylo špatně od žaludku. Jí šlo hlavně o to, aby to už bylo dobrý bez prášků a to se jí povedlo. Prostě chtěla, aby se problém vyřešil. Sama říkala, že antidepresivama se problém jen obchází, nikoli řeší. Samozřejmě jsem to nemyslela tak, že EU je všelék. Určitě každému pomáhá něco jiného.
 Markéta, syn 6 l. 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 11:03:45)
Já vůbec nevím, jak antidepresiva fungují, ale pokud jejich užívání obchází problém (což nevím, co je - mám takový pocit, že nějaká výrazná biochemická nerovnováha ) nicméně umožňují pacientovi normální život, který jinak možný není, pak je asi nejlepší je nevysazovat. Přijde mi lepší být doživotně na antidepresivech, než je vysadit a být v ústavu nebo v horším případě na hřbitově.
 stará Marie 


Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 11:40:12)
Katko, pokud je problém, který lze řešit - tj. něco mimo chemickou (ne)rovnováhu v mozku, tak je samozřejmě třeba ho řešit a ne oddalovat či obcházet antidepresivy. Ale deprese je často prostě nemoc, vnitřní, která nemá příčinu v nějakém řešitelném problému - jako třeba nutnost vyrovnat se s potratem. Anebo ten vnější problém spustí tu nerovnováhu v mozku, která pak brání člověku se s problémem vyrovnávat psychoterapií, prací, čímkoli. takže pak jsou na místě nejdřív prášky k nabití základní schopnosti existence, a pak teprve možnost řešit reálný problém.
 stará Marie 


Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 11:40:33)
k nabYtí
 JiBi* 


Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 14:08:01)
Marie, je vidět, že (bohužel) víš, o čem píšeš.
Jestli má někdo informace o prožitku deprese z druhé ruky,...tak naprosto neví, o čem píše. Šťastný to člověk.
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 17:49:32)
Dovolím si nesouhlasit. Není to obcházení problémů, ale někdy jediná cesta, jak se jim vůbec postavit. Antidepresiva nezpůsobí, že se cítíte blaženě, jen můžete fungovat. Nic se neodkládá. Pokud je berete dost dlouho, nemusíte se k nim už nikdy vrátit. Bohužel řada lidí čeká příliš dlouho, než se odhodlá k lékaři jít( nemusí to být jen psychiatr), a pak je léčba obtížnější a návrat nemoci častější.
 MISKYNK 


Re: deprese - nedá mi to 

(22.2.2009 23:10:00)
AHOJ DANO, VÍM, ŽE REAGUJI DOST POZDĚ NA TVUJ ČLÁNEK S DEPRESÍ. ALE MÁM ZKUŠENOST, ŽE KDYŽ SE NÁM NARODIL PRVNÍ VNUK, TĚŽCE POSTIŽENÝ, NESCHOPNÝ SÁM JÍST, MĚL DO 3 LET SONDU A TAK NÁM HO DALI DO KOJENÁKU, ANIŽ BY SE ZAJÍMALI JAKÝ MÁME NÁZOR, NEBO NABÍDNOUT JINOU CESTU A POMOC. JÁ JSEM SE SLOŽILA, JEZDILI JSME KAŽDÝ TÝDEN ZANÍM, ALE MUSELA JSEM BRÁT ANTIDEPRESIVA. PUL ROKU, NEŽ JSEM PŘIJALA ONDRÁŠKA TAKOVÉHO JAKÝ JE. DCERA NIC NEBRALA A BYLA NATO DOST PSYCHICKY ŠPATNĚ. TED MÁME TAKÉ VNUKA, POSTIŽENÉHO ,ALE SNAD ,ŽE UŽ JSOU MOJE DĚTI VELKÉ TAK JSEM SE ZAŘADILA JAKO MÁMA A NAUČILA JSEM HO PAPAT LÁHVÍ A ZA DVA MĚS. JEL DOMU S MÁMOU..A STEJNĚ NAMNE ZBYLA TA HLAVNÍ ULOHA BYT MU MÁMOU I BABČOU NAKONEC. JE TO MOJE SLUNÍČKO. ZATIÍ.M~y~~z~~b~:-©
 Bumbi&05,08,10 


Re: deprese - nedá mi to 

(19.5.2008 20:09:52)
s tím nemůžu souhlasit.

Já mám zkušenost s tou depresí, kdy prostě ráno nevstaneš z postele, protože není síle/vůle/energie, prostě to nejde, nic nemá smysl, všechno je špatně... Práce už v této fázi nepomáhá, není na ni síla.

Antidepresiva mě dostala do opět funkčního stavu, kdy jsem mohla na řešení problému opět pracovat. Bez nich bych tu taky už nemusela být... ~g~
 Petra Neomi 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(20.5.2008 1:09:38)
U endogeních depresí to nikdy nebude "samo dobré". Nemají racionální příčinu, nevznikají z nějakého reálného podnětu, je to prostě nemoc jako každá jiná. Zlomenou nohu taky nerozchodíte.
 Petra Neomi 
  • 

Re: deprese - nedá mi to 

(20.5.2008 1:09:38)
U endogeních depresí to nikdy nebude "samo dobré". Nemají racionální příčinu, nevznikají z nějakého reálného podnětu, je to prostě nemoc jako každá jiná. Zlomenou nohu taky nerozchodíte.
 bono 


Re: deprese - nedá mi to 

(20.5.2008 10:15:32)
souhlasím. Pokud mě paměť neklame, tak antidepresiva obsahují látky tělu vlastní, které jsou nutné, aby mozek fungoval tak, jak má. Když máme těchto látek málo, propuká deprese, často bez příčiny. Proto musíme ten serotonin, nebo cojávím ještě, dodat tělu tabletami. Je to podobné, jako u cukrovky, když chybí tělu inzulin, tak ho holt musíme dodat ve formě léku.
Taky souhlasím s tím, že tato organická porucha může být spuštěna onou "poslední kapkou", kterou může být smutná událost.
 stará Marie 


Re: deprese 

(19.5.2008 10:34:28)
No, pokud je člověk schopen se zažrat do práce, vidí v ní nějaký smysl, vidí jakýkoli smysl v čemkoli, tak asi antidepresiva nepotřebuje. jestliže sice vstane z postele a do té práce jde a těm dětem tu svačinu udělá, ale má pocit, že to je naprosto zbytečné a marné a bojuje s chutí se vykašlat úplně na všechno a to teď hned, tak ho EU nezachrání :-(

Článek je pěkný.
 Teraza Horáková 


Re: deprese 

(19.5.2008 19:27:22)
souhlas.... dodneška jsem alergická na slova "mám ňákou depku". Ňáká depka totiž neexistuje. Existuje špatná nálada, nechuť k čemukoliv, což asi zná každý a pak opravdová nefalšovaná "deprese".

Mně osobně vstup do unie nepomohl, mně pracovně "dorazil". Psychické přetížení organismu - následná deprese. "změňte něco" byly psycho rady... co jako?? Odevzdám děti do dětského domova, s manželem se rozvedu, přestanu vydělávat?? :-))))))

Skončila jsem u chemie /začala jsem u bylinek/ a přesně potvrzuji, ne, problém neléčí, pomohou jakž takž normálně fungovat.

Takže např. už není problém vyrazit o víkendu s rodinou na kolo (ve fázi deprese nemyslitelný výkon), sport sám o sobě pomáhá apod....
 Katka kluci 5 a 9 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 21:20:51)
Přesně tak.Bohužel tu zkušenost mám také... nemohla jsem dojít ani do školky,nákup byl nepřekonatelný problém.Ale pomohli mi a dnes si říkám,jak jsem byla blbá,že jsem nešla pro AD dřív.A taky mi vadí ty plky o depce a o tom, že AD "nic neřeší".
 Xantipa. 


Re: deprese 

(19.5.2008 21:32:22)
Nejvíc miluju rady těch "zaručených" odborníků na depresi - tak se vyspi a odpočiň si, případně - vrhni se do práce, to je nejlepší lék na depresi:-© Jo a ještě - nejlíp pomáhá čaj z bylinek.;((
 Katka kluci 5 a 9 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 23:01:48)
nevím jak to říct,ale jsem ráda,že se to tady takhle otevřelo..Já to v podstatě tajím,kromě pár nejbližších lidí nikdo neví,že jsem se léčila.A vidím,že je nás asi docela dost.Pořád mám pocit,že když by se to dozvěděli třeba v práci, mohl by být možná problém. No a co se rad a klišé týče,mě se zase líbí takové to "z čeho ten mohl mít deprese ?" Takhle reagovali kolegové třeba při mediálním cirkusu kolem K.Svobody". Je to jako bych prohlásila "z čeho ten může mít slepák??".prostě to tu je a nemusí to mít nějakou jednoznačnou příčinu..
Ale odběhly jsme od tématu, článek je dobrý a praktický...Vždy je dobré vědět, že podobnou bolest někdo zná a chápe,alespoň mě to pomáhá.
 Lusika 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 13:13:25)
Ahoj,
asi je těžké si uvědomit, že "myslet" je chemická reakce:-).
Kdysi jsem brala nějaké bylinné přípravky na splín a to mi taky pomohlo. Najednou se celý ten tlak uvolnil a bylo to pryč. V tomu uklidnění mi došlo, že vlastně všechny problémy vyřeším, což před tím nešlo, mozek nefungoval. Pomohlo to z nejhoršího.
Lusika
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: deprese 

(20.5.2008 17:07:34)
Sama jsem sice antidepresiva nikdy nebrala, ale mohu myslím zodpovědně říct, že někdy to bez nich vpodstatě nejde. Někdy se žel předepisují zbytečně, ale v některých případech je zase naopak chybou, když je člověk nedostane... Netvrdím samozřejmě, že samy o sobě něco řeší, je potřeba je kombinovat (s dobrou!) psychoterapií. Antidepresiva spíš umožní, aby se člověk "nadechl" a měl možnost se se svým trápeníp poprat. Skutečná deprese (nikoliv jen přechodná "depka";) totiž člověka natolik ochormí, že není schopen ničeho - ani té tolik doporučované práce apod.
 Teraza Horáková 


Re: deprese 

(20.5.2008 17:42:51)
Ráchel, to si piš.... p.s. já nemám klasickou depku, nýbrž z ní vyplývající panickou poruchu po jednom blbém zážitku.

Začalo to pocitem únavy a bolestmi v zádech.

Pracovat jsem nemohla, protože jsem se klepala a pořád mi bylo na omdlení, měla jsem hlad, jíst jsem nemohla, protože se mi dělalo nevolno jaxi:-))), nemohla jsem spát, pořád unavená, vyčerpaná, vyklepaná z každý blbosti. A měla jsem děsnou potřebu utéct ode všeho, co je v mým životě.... prostě se zahrabat a nic neřešit.... ne, tohle nebyly sebevražedný sklony, jen děsný pocit marnosti.

A to mám dvě zdravý děti, hodného manžela, podnikáme, nemáme nějaký zásadní finanční potíže. Nikdo nechápal, co se mnou je a já fakt nejmíň. Zkoušela jsem bylinky, psychologa, byla jsem na neuro vyšetření (protože mne začaly brnět ruce a mysleli, že mám RS) až jsem se naštvala sama na sebe a došla si pro AD...... a je pokoj. Vysadit jsem zkoušela jednou, ale vzala jsem to moc rychle.... teď postupně snižuju dávky a fakt to hlídám....
 majdaleenka +07+11 


Re: deprese 

(21.5.2008 8:05:20)
ano, nejlepší je AD nepotřebovatR^ ale někdy to jinak nejde, je pravda, že problém jaksi rozmělní, stejně jako je pravda, že psychoterapie nemusí fungovat (většinou je to ale buď nevhodně zvolenou formou terapie nebo "nesedícím" terapeutem - to by ale měl právě terapeut poznat a odeslat klienta jinam), práce jako lék, no samozřejmě: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání...", protože se člověk zabaví a nemůže se vrtat ve svém trápení, to fungovalo vždy a vždy bude;)
 majdaleenka +07+11 


Re: deprese 

(21.5.2008 8:09:02)
skoro vždy
 Ostia 


Re: deprese 

(19.5.2008 17:41:25)
Rada bych dodala, ze jsem nyni v prechodu, zadne porblemy, natoz deprese nemam.
Za druhe nikd y jsem nemela premenstruacni syndrom. podle me je to jen mystifikace. Na tom syndromu s eda dobre vydelavat (pharmafirmy)a za druhe zene se da vzdy krasne a s vedeckym pozadim ponizit. ¨Vzdyt s ni mlati hormony, to jsou oblibene reci uz pres 2 tisice let.
Prechod muze byt bez probelmu. A menstruace naopak s problemy, ja jsem je mela.

neco jinego je potratit miminko. To nechci nijak komentovat, dikybohu jsem nezazila.
 Ajtakrajta 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 18:00:30)
S detmi:
uvědomuješ si, že když toto píšeš, je to to samé, jako kdybys řekla:
"já jsem nikdy rakovinu či zhoubný nádor neměla, tak nechápu, co na tom může být tak hroznýho"
nebo
"já celej život piju před každou jízdou dva panáky a ještě jsem neboural, tak nevím co s tím ti lidi nadělají"...
To, že Ty jsi něco nezažila, neznamená přece vůbec, že je nemohli zažít jiní, ne?

Říkáš, že potrat jsi nezažila a tudíž jej nemůžeš komentovat. Já myslím, že ze stejného důvodu nemůžeš komentovat ani deprese či PMS.
 10.5Libik12 


Re: deprese 

(19.5.2008 19:43:42)
Ajtakrajta, já si myslím, že S dětmi se ohradila proti tomu, co mi jako ženě také vadí, tedy proti tomu, že žena je brána s rezervou pro svou hormonální produkci.

 Ajtakrajta 
  • 

Re: deprese 

(19.5.2008 22:15:32)
Jo, Libiku, tu část s diskriminací ženy pro její hormonální produkci jsem taky zachytila, pochopila a nekomentovala.
Reagovala jsem na jinou věc.
 Ráchel, 3 děti 
  • 

PMS 

(20.5.2008 17:28:35)
Ježkovy zraky, tak to ti S dětmi akt přeju, že nevíš, co je to PMS! Já to vím totiž až PŘÍLIŠ dobře. Dřív se mne PMS týkal jen tak dva, tři dny před menzes. Poté, co jsem skončila s kojením 3. dítěte se hormony zbláznily natolik, že jsem ho měl DESET dnů před menzes. K tomu jsem při menzes několik dnů mimo fyzicky (bolesti, únava). Takže s prominutím půl měsíce v prdeli. Než se přišlo na to, že to je vlastně PMS a začala jsem na to brát léky, tak jsem tři čtvrtě roku pravidelně měla stavy, kdy jsem přemýšlela o tom, jestli skočit z okna teď nebo až zítra. Jsem těm farmaceutickým firmám opravdu vděčná, že dotyčný přípravek vyrábějí (je to mmch. výtažek z jednoho stromu a je to na recept) a ráda si za něj těch 150,- Kč měsíčně zaplatím. Protože pak jsem zase jakž takž v normálu... Fuj, to mě ale fakt nadzvedlo :-)
 arsiela, 


Re: deprese 

(19.5.2008 19:03:55)
to S dětmi : jestli si myslíš ,že je premenstruační syndrom mystifikace,tak ti ho ráda přenechám.Uvidíme jak bys potom mluvila.Dobře zvolená antidepresiva je jediné co mě jakžtakž drží.Než se narodilo druhé děcko(před těhu)jsem měla PMS takové povahy,že jsem kolikrát bez vážného důvodu uvažovala o sebevraždě a podobně.Prostě jsem týden nebyla schopna normálně fungovat.Až když mě manžel dokopal ke gyndařce a ta následně fofrem k psychiatrovi,povedlo se to díky lékům zmírnit.Ale i ted to není nic moc,ale aspoň už nepřemýšlím,že se zabiju.Jen brečím,je mi strašně zle.Ale to už ej opravdu ejn odvar toho co bylo předtím.
To samé problémy s přechodem,moje máti ani nevěděla že nějaký přechod má.Tetě bylo tak strašně zle,že do ní museli cpát hormony a kdoví co ještě,ležela i v nemocnici.
Takže bud ráda že jsi ani jedno nezažila.
 Mája 
  • 

Re: deprese 

(13.6.2008 21:08:59)
Je mi to tak moc blízké. Otěhotněla jsem poprvé neplánovaně s přítelem před půl rokem. Bylo to pro mě překvapení a neuvěřitelný šok, protože jsem nevěděla co mám dělat a hlavně jsme se moc odcizili s přítelem, takže se se mnou rozešel aniž by tušil o mimi. Nemohla jsem se rozhodnout co bude dál, nebylo to jen na mě. Skončila jsem VŠ a nastoupila do svého prvního zaměstnání, daleko od své rodiny a začínala jsem svobodně žít. Přítel se to dozvěděl a stál při mě, avšak cítila jsem že nechce být otcem. Bohužel po stresu a nemoci která u mě proběhla jsem potratila v 7t.t. Něvěděla jsem co mám dělat, potřebovala jsem ho mít u sebe, vědět že je se mnou a utěší mě, prootže moje rodina byla tak daleko. Trpěla jsem depresivními stavy, moc hlubokými, nevěděla jsem o sobě, teď si je vybavuji jako něco mlhavého, tmavého, uslzeného. Nechápal mě! Myslel si že ho chci zpátky, obvinil mě že jsem si to vymyslela, nebo že jsem to an něj nastražila. Neustále koketoval s jinými holkami, nemohla jsem tomu uvěřit. Říkla mě histerko a psychouš a to až potom když jsem se pokusila 3x o sebevraždu. To že mi řekl do očí že potrat není nic neobvyklého, že se to stává a že mu bráním ve štěstí mě uzemnilo. Skončila jsem s ním, ale stále ho miluju. Nechápu to! Nebyla jsem schopná být mezi přátelli, pár přátel mě ignorovalo a já se cítila tak moc osamocená, tak moc sama. Nedokázala jsem se soustředit na práci, nemohla jsem se usmát. Od tý doby jsem spala s dvěmi muži, a vždy jsem se na sebe nemohla podívat, připadala jsem si nečistá, zneužitá - plakala jsem jim v náručí. Nejsem schopná navázat vztah a bolí mě myšlwnka že nebudu věřit už zádnému muži a že nebudu mít třeba vlastní děti. Moc mě to vzalo, že bývalý přítel myslel jen na sebe a všude vykládá jak mi pořád pomáhal, ale on tu nebyl, nebyl se mnou v prázdném bytě, kdy jsem chtěla ukončit to trápení ve mě samém! I dkyž spolu nekomunikujem už půl roku, občas se potkáme, zabodne mě to do srdce, když vím že dokázal na mě zapomenout, že toho nelituje a že nejeví zájem vědět co se se mnou děje. Miluju ho! Nechápu to, ale miluju a zároven nenávidím a on nenávidí mě! Jsem ráda že už nemám deprese každý den, teď sice bulím jak želva, ale už jsou i veselé dny! Jsem sama i když jsem mezi lidmi. Tak moc!
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: deprese 

(14.6.2008 22:35:32)
Májo,
to je strašně smutný. Úplně mě bolelo u srdce, když jsem si jenom pokusila představit, jak Ti asi muselo být (a asi ještě občas dneska je).
Můžu Tě jenom ujistit, že člověk dokáže překonat strašně moc věcí. Já byla v dětství zneužívaná jedním "strejdou", celé dětství strašně řezaná (tehdy se věřilo tomu že je škoda každé rány která padne vedle), rodiče, kteří byli pro jiná manželství vzorem, se rozvedli, když jsem byla v pubertě, později jsem taky strašně brečela pro jednoho kluka po roce vztahu (myslela jsem že se roztrhnu uvnitř vejpůl), taky jsem "dala" chlapům kteří si to nezasloužili a cítila se pak všelijak... Dneska je to všechno za mnou jako špatnej sen. O potratu jsem psala taky, to byla taky rána.Je pravda, že už jsem nikdy nebyla bláznivě zamilovaná jako dřív, ale naučila jsem se vážit sama sebe, přecházet některé věci s nadhledem, které mě dřív ničily, potkala jsem báječnýho chlapa, který je tím nejlepším pod sluncem, máme dvě malý holčičky... Konec dobrý, všechno dobré.
Tobě moc přeju, abys našla kolem sebe pár kamarádek, který o Tebe budou mít opravdový zájem, občas Tě poplácají po rameni, povzbudí, obejmou... A jednou i toho báječnýho mužskýho, takovýho kterej si Tě zaslouží, a s ním krásnou rodinku.
Mimochodem, nejsi někde na Plzeňsku? Kdybys chtěla, tak bychom se občas mohly vidět. Nebo mi třeba můžeš písnout na e-mail (je aktivní po kliknutí na moje jméno) a můžem si aspoň psát. Když budeš chtít, klidně se ozvi.
Posílám trochu radosti do srdíčka,
Hanka
 maruska3560 


Re: deprese 

(15.6.2008 18:55:09)
Nejhorší je na tom to, že se v tom neustále topím, že nedokážu žít dál. Každý měsíc 25. prožívám deprese, protože jsem ten den potratila. Za měsíc bych měla porod a čím víc se to blíží, tak tím víc mi to připadá tak kruté. Nedokážu v sobě říct dost! Nemůžu přeci milovat toho člověka, proč? jak je to možné! Nemohu to všechno co se mezi námi dělo zapomenout, jakoby strašný sen a jen se probudit. To že jsem se jako ze nsu probrala a začínám si matně vzpomínat jak to bylo, mě stále víc ubezpečuje v tom jaký byl sobec! Ale jak na něho mám zapomenout, když se odmítám bavit s jinými muži, jsem na ně alergická a nedokáži se uvolnit! Bojím se toho že bych si nějakého připustila zase k tělu. Bojím se že další ránu už bych bezvládla. :-( Nechci aby to znělo jajo sebelítost, jen nevím co dělat...už jsem zkusila vše!Nidko mě nedokáže utěšit!
 Maika 
  • 

Re: deprese 

(15.6.2008 19:53:50)
Seber všechnu energii, co ti zbývá a najdi si nějaké rozptýlení a práci, věnuj se tomu co nejvíce to jde. Třeba začni i znovu studovat. Pomůže jen čas. Jak pomine ten kritický dne D, všechno pomalu začne ustávat. Ta rána v tobě zůstane na vždy, ale musíš se s tím naučit žít. Jinak to prostě nejde. A na chlapa se vykašli, nezaslouží si tě a buď ráda, že to víš, možná by jsi se časem trápila ještě víc než teď. A dokaž mu, že ty se jen tak nedáš, ať zírá. Držím pěsti.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: deprese 

(15.6.2008 21:39:24)
Májo,
Majka to psala dobře. Zaměř svůj život jiným směrem, a ostatní zařídí čas. V tomhle je to TEĎ nepříjemné - člověk by tak rád urychlil proces hojení, ale nejde to. Jako když se hojí rána po úrazu, taky to nepřestane bolet hned, i když je to hrozně bolavé a otravné. Ale věř mi, že za čas to bude lepší.
Otázkou je, jestli by Ti nepomohlo i nějaká návštěva u psychologa nebo psychiatra. Hned na začátku diskuse u tohoto článku se psalo spostu o prášcích. A jestli Tvůj stav je vážný (nejsem schopná posoudit nakolik) a trvá několik měsíců, možná by Ti na překonání toho nejhoršího mohly nějaké prášky pomoct.
Co se týká mojí zkušenosti, tak já na "toho prvního" vzpomínala s láskou ještě několik let po rozchodu. I když jsem třeba měla další vztahy, tak pořád "ten první" byl prostě nenahraditelný v mém srdci.
Dneska už je to jinak, svým způsobem i pohrdám některými jeho vlastnostma a postojema a myslím, že bych s ním vážně nemohla být šťastná. I když ho mám ráda, ale jen tak, že mu přeju, aby byl šťastný. V kontaktu nejsme, dneska by to asi bylo skoro jedno. Ale když je to moc brzo - jako třeba u Tebe, zajistila bych si bydliště nebo školu nebo práci co nejdál, ať se s ním nevídáš. Je zbytečné jitřit tu ránu, když ještě ani nepřestala krvácet.
Drž se a hlavu vzhůru,
Hanka
 maruska3560 


Re: deprese 

(16.6.2008 19:31:00)
Ahojky všem,
děkuji za ta slova, jsou pravdivá!

Psychiatr mi byl doporučen potom co jsem udělala, a dokonce jsem tam i jednou byla, ale neschledávám na tom nic kladného, nepomohlo mě to, ba naopak otevřelo staré rány. Depresiva nechci!!! Nechci být někdo jiný! CHci se z toho dostat sama, zuby nehty a už to že jsem to neskončila je pro mě motor jít dál!
Nezapomenu na něho, bylo to nádherné žití, poznala jsem plno jeho chyb a tolerovala je! To on ne a nedal mi šanci! To že by mě nechal zemřít vím! Nikdo!!!! by mě v tom nezabránil, musela jsem bojovat sama a sama jsem se z toho dna zvedla a jsem na to hrdá. Máte pravdu, čas pomůže a nejde to hned! Jen se cítím občas tak moc sama i když jsem mezi lidma, tak mě nikdo večer před spaním nehladí po vlasech a nelíbá na šíji. Neobjímá! A tak moc mi to chybí! Od té strašné události mě nikdo nedokázal utěšit a nikomu jsem se nemohla vyplakat v náručí. Maminku a tátu do toho nechci tahat....nechci aby se trápili se mnou, prakticky je to uz minulostí nechci aby mě litovali a byli opatrní na každé slovíčko! Jedině doma jsem tímto svobodná, cítím se tam nejlépe, ale jsou tak daleko. Držím to stále v sobě jko tajemství!

Napadlo mě odejít zpátky na Moravu, vrátit se k mámě tátovi, najít si novou práci, nevidět ho tady! Ale neopustím to tady! Nedám moje milované město, které jsem sama dobyla, kde jsem skoro jako doma a kde chci mít jednou domov a rodinu! Ale bojovat je někdy tak těžké.;((;((;((
 Elíláma 


Re: deprese 

(19.12.2009 23:49:36)
Depresiva bych ti taky nedoporučovala, kdyžtak antidepresiva :-D je jich dnes takové spektrum a jsou tak jemné, že nehrozí, aby tě změnily, osobnost. Bohužel musím souhlasit, e ne vždy pomůže návštěva psychiatra nebo psychologa, protože záleží i na jejich kvalitě (jako u všech povoláníchú) a jak si vzájemně sednete, takže ne všichni odchází spokojeni, prostě někteří odborníci jsou taky pěkná hovada a paka, přiznajme si to :-) ale i přesto, když vidím, že na oddělení, kde pracuju (právě deprese) lidem pomůžeme (tak v 70ti procentech), mám moc fajn pocit.

Eliška, zatracovaný psycholog :-D
 Elíláma 


Re: deprese 

(19.12.2009 23:38:27)
Souhlasím, antidepresiva jsou dobrá na start, aby se z toho dna člověk nějak odrazil, psychoterapie pak zpracovává samotný problém a měla by minimálně navazovat. Myslím, že by aspoň na pár sezení měl zajít každý, klidně i v páru, kdo se cítí po potratu (porodu, početí, nepočetí :-) zle déle než pár týdnů nebo hodně zle byť jen týden. Nebo prostě při pocitu, že by měl s někým mluvit. Vždyť antidepresiva a psychoterapie není žádná ostuda, naopak, je to jako nejít se zápalem plic k doktorovi - hrdinství? Kdepak.

S pozdravem, Eliška, psycholog
 Ronjička 


Re: deprese 

(22.3.2011 4:44:21)
Taky myslím.
 Sima + 2 
  • 

snad ne každá 

(19.5.2008 10:33:55)
Jsem ráda, byť jsem před několika lety též potratila, že s menstruací nic takového nepřišlo. Asi to tak nemá každá žena, ale těm, které to potrefí, není co závidět.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: snad ne každá 

(19.5.2008 10:52:02)
Taky jsem nic podobného nezažila. To nejhorší mi přišla ta chvilka před revizí, to mi bylo jedno, jestli mě rozčtvrtí, už jsem se nechtěla probudit - pak už to bylo lepší a lepší, i když samozřejmě jsem to hrozně obrečela.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: snad ne každá 

(19.5.2008 14:17:05)
To jsem ráda, že ne každá si tím musí projít. Možná je to jako poporodní deprese - někdo jí má hroznou a někdo jí nemá vůbec. Tak to může být aspoň povzbuzení pro ty, kteří teprve teď někdy potratily nebo v budoucnu potratí. Ale když to přijde, tak aspoň člověk může chápat, co se děje, a tušit nějaké možnosti, jak z toho ven...
 Sima + 2 
  • 

Re: snad ne každá 

(19.5.2008 16:11:32)
Přesně, pro mě také bylo nejhorší vyslechnout si ortel a odebrat se k zákroku. Ležela jsem na pokoji s paní, co čekala zdravé miminko a šla na potrat. Jak já si to s ní chtěla vyměnit!!!
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: snad ne každá 

(19.5.2008 16:32:24)
To jsou teda dobrý paradoxy!!!
Já ležela naopak se dvěma holkama, který "potratily" až v pátém měsíci. Musely normálně porodit, bylo mi jich hrozně líto. Tak jsem si uvědomila, že mi není nejhůř na světě - mně dali uspávačku a probudila jsem se, když bylo po všem.
Ale je fakt, že ten první šok ze smutné zprávy byl hrozný. Nedovedla jsem uvěřit, že je to pravda - vůbec jsem nepočítala s tím, že bych mohla potratit. Ale schválně jsem o tom nepsala do článku, protože kdybych měla napsat všechno (od začátku), tak by to bylo hrozně dlouhé. Takže jsem se zaměřila jenom na tu "dohru"...
 Masalák 


Re: snad ne každá 

(19.5.2008 15:41:21)
Taky jsem to neprožívala tak strašně. Potrat jsem připisovala spíš pracovnímu přetížení při vstupu do EU:) Za 2 měsíce jsem byla zase těhotná k nelibosti dr. Přeju všem kterým se to stane, aby se s tím vyrovnaly bez takového trápení a příště aby to už dobře dopadlo.
 Bumbi&05,08,10 


Re: snad ne každá 

(19.5.2008 20:14:29)
hm, koukám, že EU nemá na svědomí jen jednu vyléčenou "depresi", ale i minimálně dva budoucí možné životy...

~j~

pracovní přetížení ze vstupu ČR do EU stálo život i naše miminko...
 Peckaa - Ráďa,Mariánek 


Re: snad ne každá 

(21.5.2008 13:11:38)
Taky jsem přišla o miminko. Doktor neviděl na ultrazvuku srdeční ozvy a tak jsem pět dní ležela v nemocnici a čekala, jestli žije nebo ne. Bylo to hrozné. Při první menstruaci jsem neměla deprese. Otěhotněla jsem za půl roku, ale i když už je to skoro tři roky, tak mě to pořád mrzí.
 Aneka_ 


Re: snad ne každá 

(31.7.2009 10:49:02)
Ani mne nic podobného nepotkalo. Prvotní šok byl značný a probuzení "po" ještě horší. Ale odchodem domů zůstalo všechno a to doslova v nemocnici. Měla jsem chuť se opít a tak se i stalo a od té doby jako kdyby nic nebylo. Spíše jsem nechápala známou, která měla a ostatně stále má potřebu o tom, co se i jí tenkrát stalo, stále hovořit-byť i ona má dnes zdravé dítě. Možná je to tím, že člověk se s tím těhotenstvím nesžil, nebo já nevím co. Možná mám štěstí. To co se nám stalo, se stalo a nepovažuji to za nic podstatného ve svém životě. Takový život je.
 Katka 
  • 

+ 

(19.5.2008 11:32:31)
Gratuluji že si se z toho dostala a je mi líto co tě potkalo. Ale to jak popisuješ pocity ze sexu, to já mám dosud po porodu. Asi vlivem nepřijemného chování personálu, nedostatku intimity, ještě dnes mi je z toho zle a nechci aby na mě manžel vůbec sahal.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: + 

(19.5.2008 15:31:05)
Katko, to je mi líto. A nesexuální doteky sneseš? (Hlazení po hlavě, tulení, pusu na tvář, držení za ruce apod.) A jak máš dlouho po porodu?
 DENISA 
  • 

Re: + 

(19.5.2008 21:47:52)
Katko a muzu se zeptat - kojis jeste?
 Ledule 


Je to u každého jinak, bohužel... 

(19.5.2008 14:30:01)
Já jse měla zamlklý potrat ve 12tt, když jsem se to dozvěděla probrečela jsem skoro tři dny v kuse. Když jsem pak přišla domů z nemocnice, kde jsem byla na revizi, tak mně manžel nalil pár panáků a pořádně jsem se opila, vypovídala a vybulela znova. Potom jsem se, asi na půl roku, zahrabala do práce, že jsem neměla čas nad tím přemýšlet. Nakonec všechno zahojil čas. A teď vedle v pokoji spinká náš krásný chlapeček.

Moje kamarádka, oproti tomu, trpěla po potratu těžkou depresí. A nakonec to dopadlo tak, že si loni, před Vánocemi, vzala život :-(

Držím palce všem, které to potkalo a nebo (bohužel) potká, aby měly sílu se s tím vyrovnat.

 Tvoje horší já 


Podobný zážitek 

(19.5.2008 19:22:52)
Měla pravdu ta přispěvatelka, která pod tvým minulým článkem napsala, že potratem končí každé třetí těhotenství. A někteří tvrdí, že dokonce každé druhé. A dá se říct, že něco podobného potkalo nebo potká v životě každou druhou ženu.
Taky vzpomínám na tu velkou radost, když jsem otěhotněla potřetí. Na miminko jsme se moc těšili, termín porodu připadal na prázdniny, takže jsme plánovali, že manžel v pohodě pohlídá během mého pobytu v porodnici obě starší děti a potom mi bude v šestinedělí pomáhat.
Těhotenství probíhalo pohodově, vůbec žádné nevolnosti nebo únava nepřišly. Až v desátém týdnu se objevilo slabé špinění. Gynekolog řekl, že jde o zánět, předepsal tablety a já chodila dál do práce. Ale o víkendu jsem začala krvácet silněji a zároveň jsem si uvědomila, že necítím napětí v prsou. Jeli jsme tedy na pohotovost do porodnice.
Na ultrazvuku jsem potom uviděla krásné miminko, hlavičku, nožičky, ručičky, ale srdíčko ne a ne se objevit. Začala jsem hystericky plakat. Lékař se mě sice snažil utěšit, že to zkusí znova ráno, ale já už jsem věděla, že je konec.
Druhý den ráno jsem pak ucítila podivný tlak v podbřišku, jako by někdo ze mě tahal ven. Při prohlídce potom lékař vytáhl mrtvý plod, jen tak rukou.
Hned mě odvezli na sál na revizi dělohy a hned odpoledne mě propustili domů.
Naštěstí mě ze splínu vytáhly moje dvě starší děti a fakt, že druhý den byl Štědrý večer. Takže jsem ještě před spaním udělala bramborový salát a druhý den jsme chystali dětem Ježíška.
Nikdo v porodnici neměl čas informovat mě, kdy je možno obnovit pohlavní život atd. Tak jsem se zařídila podle sebe - po týdnu krvácení přestalo a tím jsem to považovala za skončené.
Je ale pravda, že jsem začala nechutně závidět všem těhotným ženám a maminkám s malými dětmi. I když jsem si dokázala rozumově zdůvodnit, že takové pocity jsou velmi nesprávné.
Naštěstí mě "vyléčilo" po třech měsících nové těhotenství.


Myslím, že nejvíce necitlivý byl v té chvíli přístup typu: Máš dvě děti, tak co bys chtěla?

 Tvoje horší já 


Re: Podobný zážitek 

(19.5.2008 19:27:07)
Jejda, pardon, minulý článek o potratu byl od jiné autorky, omlouvám se.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: "Už máš dvě děti" 

(20.5.2008 8:59:05)
Chápu, že je to dost necitlivá větička... Ale když jsem potratila první, tak jsem se bavila s holkou, která už jedno dítě měla a pak dva potraty. Nechápala jsem, že je z toho smutná úplně stejně jako já, když má komu dát tu mateřskou lásku. (Diskutovali jsme o tom v klidu a s láskou, ne nějak ošklivě.) Dneska už to chápu. Jak se říká - když se řízneš do prstu, nebolí tě to míň jenom proto, že máš ještě další čtyři. Ke každému dítěti (i potenciálnímu) člověk cítí jedinečnou lásku a každá ztráta bolí...
 Lorina 


Re: "Už máš dvě děti" 

(21.5.2008 19:46:31)
Mě takhle ranila zcela cíleně a několikrát na toto téma kamarádka.
První dítě jsem měla vymodlené (udržování, předčasný porod, vážné onemocnění miminka a hned 2x po sobě), takže když jsem otěhotněla po 2 letech po druhé, říkala jsem si, že už mě nic nemůže potkat. Byla jsem naivní, samovolně jsem potratila v 9.týdnu. Začala jsem krvácet, a tak jsem jela do nemocnice, kde se mě mladá paní doktorka ptala, jak vím, že jsem těhotná a měla ještě pár podobných dotazů, poté mě z nemocnice poslali domů s tím, že buď potratím a nebo udržím. Potratila jsem doma a zhroutila jsem se. Moc mě to bolelo, bohužel pak i fyzicky, protože jsem měla následně zánět vaječníků a dělohy. Moje kamarádka mi vmetla, že jsem citlivka, že to nic není, že to je jen jako silná menstruace a tak.. Několikrát jsme na to téma vedly spolu debatu a vždy to skončilo špatně. Já jsem na tohle téma hodně alergická, potratila jsem já, ne ona (ona šla na potrat dobrovolně) a v tu chvíli mi bylo naprosto fuk, jestli to byl týden 9. nebo 12.Miminko jsme s manželem oba moc chtěli a přitom jsme zažili moc amoc bolesti, takže tohle své rádoby kamarádce nikdy neodpustím...
 Pavliina 
  • 

"Budete mit deti, kolik chcete.." Ale kdy???? 

(25.5.2008 21:59:30)
Mam podobne pocity, kdy me tak strasne bolel necitlivy pristup v nemocnici, kdy mi asi 3x kazdy lekar bez znamky ucasti rekl kazdy stejne tuto vetu. Ale kdy? Resila jsem to s mou lekarkou, jindy velice chapajici. Ale oborila se na me: co chcete, pul roku to zkousite s zadnym vysledkem, to nic neznamena, vzdyt jste v rijnu byla tehotna. Pak ji ale doslo, ze s nulovym vysledkem, a to neni zrovna to, co by me utesilo..... Nejhorsi je sledovat: ta bude rodit v cervnu (a to by se nam take nase dite narodilo), ta je ve tretim mesici (a ja bych byla v 5.). Mam uz jedno dite, nase zlaticko, srdce moje, moje krev, muj zazrak. Ale pripada mi, ze dalsi dite je i zavazek pro to prvni dite, aby zivotem neslo samo, takze dite nechci jen ja nebo manzel, ale dalsi dite potrebuje i nekdo jiny. Kazdy se na me podiva, ze mam "aspon jedno dite". Ale verte mi, ze chci mit velkou rodinu. A dalsi dite porad neprichazi. Denne se pozoruji, jestli uz nemam citliva prsa, tehotensky test si delam skoro porad, je to skoro jako zavislost. Porad cekam na tehotenstvi, ale teprve tento tyden jsem si uvedomila, ze pozitivni test nemusi byt vyhrou, co kdyz potratim znovu? Porad si rikam, ze uz nikdy nebudu mit druhe dite, ze to dalsi bude treti. Mam jedno dite a pevne verim, ze budu mit i treti a ctvrte..., ale to druhe uz nikdy mit nebudu....
 marika m 
  • 

Re: "Budete mit deti, kolik chcete.." Ale kdy???? 

(27.7.2009 13:56:27)
Nedá mi to, musím reagovat: byla jsem na tom úplně stejně. Chtěli jsme druhé dítě a já 2x potratila. Nechtěla jsem slyšet útěchu, že přece už jednoho chlapečka máme... Já to druhé chtěla přece kvůli tomu prvnímu, aby si spolu hráli a vyrůstali spolu... Po 4 letech se narodila holčička. Je skvělá, sladká, miluju ji. Ale dodneška pláču pro toho chlapečka, co se měl narodit 2 roky po prvorozeném synovi... Měli si spolu hrát na vojáky a chodit za holkama.... Teď jsem zase v 5tt. a doufám, že to bude holčička, aby měly holky od sebe jen 3 roky - ke staršímu už by to bylo 7 let, tak se bojím, že jestli to bude kluk, tak už si stejně moc rozumět nebudou... Jestli to tedy vůbec dobře dopadne...
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Mariko M. 

(4.12.2009 10:46:07)
Mariko, tak co, jak jsi zvládla zbytek těhotenství? Dopadlo všechno dobře? Miminko je zdravé? A máš kluka nebo holku? Napiš, držím palce ;-)
 Ludu 


Re: Podobný zážitek 

(25.8.2008 10:51:25)
Moc s vami citim , jak vam tehdy bylo a asi mate pravdu, ze takhle konci kazde druhe tehotenstvi,
tedy v mem pripade tomu tak bylo. Citim to stejne i v tom pripade, kdyz vidim okolo sebe ta briska :-( . Nepomaha mi brecet ani mlcet, protoze se snazim byt co nejmene sama i kdyz mam tu bolest v sobe, rikam si : jsem mlada a mam doma uz jednu krasnou holcicku, ale priznejme si, tohle na kazdou z nas plati jen malou chvilku .....Jsem doma z nemocnice uz tyden, pritel mi pomaha, ze vic to uz ani nejde, nevim co bude dal, protoze se tok mych myslenek zastavil na mrtvem bode....
ale urcite bude lip.Doufam, ze se nekde doctu, jake mam jeste sance, protoze v nemocnici se mnou nemluvili o nicem. ....Doufam ze jednou na to uz nebudu vzpominat s takovou bolesti a slzami v ocich.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Podobný zážitek 

(25.8.2008 11:37:52)
To je mi moc líto... Taky věřím, že to časem přebolí, ale teď to musí být auvajs... Dobře si to pamatuju. Všechno jednou přestane, tak přeju, aby i to točení v "mrtvém bodě" brzy přešlo, abyste zase mohli jít s partnerem někam dál, žít, vzhlížet k novým věcem... A pak i to vytoužené mimčo, ve správné chvíli, za dobrých okolností... Až se Vám poštěstí, tak dejte vědět. V duchu Vám zatím držím palce... H.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Letos by chodil do první třídy.... 

(19.5.2008 20:45:11)
Nevím, jestli to tak má každá žena, která nechtěně portatila, ale já ano.
Po první dceři, na kterou jsme čekali přes 5 let se něja nedařilo a dr. mi řekl, že JÁ NIKDY nemohu přirozeně otěhotnět. Na mou zmínku, že mám doma už jedno dítě mi řekl, že to byl zázrak přírody, protože mi vůbec nezrají vajíčka a tak je těhotenství v podstatě je vyloučení... Druhá dcera se povedla po druhém IVF a tak mne třetí těhu dost zaskočilo. Příjemně zaskočilo.... Vždy jsem si tři děti moc přála...
Možná proto, že jsem o k oběma dcerám přišla dost klopotně, prožívala jsem potrat velice těžce a dodnes pořád vím, kolik by našemu chlapečkovi bylo. Byl by tak o měsíc mladší, než sestřina dvojčata, takže to mohu sledovat "v přímém přenosu". Touto dobou by už uměl číst a si se chstal na svj první tábor.
V září by měl 8 let....
Simča
 H 
  • 

Re: Letos by chodil do první třídy.... 

(19.5.2008 22:23:59)
Simčo....to je ten nejsmtunější komentář k tomuhle článku. Posílám ti jedno velikánské objetí....
taky jsem potratila první těhu, třeba to měla být holčička....teď mám dva krásný a zdravý kluky, "zaplaťpámbu" za ně.
 DENISA 
  • 

Re: Letos by chodil do první třídy.... 

(20.5.2008 4:03:04)
Simco, to je hrozne co tu pises. Takhle vzdy trpi lide, co prijdou o starsi dite (myslim uz narozene). Ze mas takove stavy po potratu (ja vim - take to bylo dite a zemrelo), to je opravdu smutne. Neuvazovala jsi o nekom, kdo by ti mohl pomoci se zbavit techto predstav (jak by asi vypadal, co by delal), vzdyt to musi byt pro tebe strasne trapeni. A uz vubec nechapu, jak muzou doktori jeste sdelovat zene, co prisla o dite, pohlavi. Ja nevim co ti poradit, jak pomoci, to je stasne tezke. Ac na alternativni medicinu a jine podobne veci moc neverim, moje kamaradka byla u jakesi kyneziolozky a ta ji pry pomohla vytesnit vzpominky na hnusny zazitek.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 9:01:13)
Proč by doktoři nemohli říct pohlaví potraceného dítěte, když si to maminka přeje? Já bych si to třeba tehdy přála vědět, a moc. Myslím že bych mohla lépe vyplakat ten smutek, kdyby pro mě ztracené dítě bylo konkrétnější. Každý musí vědět, co je pro něj dobré - někoho by to třeba sklátilo, mně by to asi pomohlo.
 Ledule 


Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 12:03:45)
Já jsem nechtěla vědět o mém dítěti nic. A když mi ho chtěla Dr. ukázat na ultrazvuku, abych jí prý věřila, že mu nebije srdíčko, dostala jsem záchvat pláče. Připadala jsem si jako hrob mého mrtvého dítěte. Dodnes jsem ráda, že nevím jestli to byl kluk nebo holčička. Asi i proto, že moje kamarádka má o měsíc starší hočičku něž by byl ten náš človíček a kdybych věděla, že to byla holčička, bylo by to pro mě ouvej.
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 14:53:10)
V tom jsme každá jiná. Mě moc mrzí, že nevím, jakého pohlaví bylo moje miminko. Mám takové "tušení", že chlapeček, ale s jistotou to budu vědět až jednou... Taky vím, kolik by mu bylo - o rok víc, než našemu nejmladšímu. Nejhorší bylo první léto s nejmladším dítětem (byly mu 4 měsíce) - to jsem si velmi uvědomovala, že by kolem mě už to nenarozené děťátko běhalo... Teď už je to lepší, ale stejně si vždycky kolem data potratu a pak kolem data, kdy by se bývalo narodilo, na něj vzpomenu. A byla jsem vděčná, když si na ně rok po potratu vzpomněla moje nejbližší kamarádka. Jinak na naše nenarozené miminko kromě mě a manžela nikdo nevzpomíná...
 Ledule 


Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 20:14:39)
Mně se datum potratu pamatuje velmi snadno, je to datum mých narozenin a mimčo se mělo narodit na narozeniny mého manžela. To se nám to povedlo, co? ;((
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 21:09:35)
uf, to asi není nic snadného...
 maika 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(20.5.2008 23:43:23)
Mně se také datum potratu bude bohužel pamatovat dobře...je to přesně na den narozenin mého prvního dítěte, takže každé narozeniny mého syna jsou zároveň vzpomínkou na smrt mého druhého,nenarozeného.
 DENISA 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(21.5.2008 4:17:04)
Uf, to je fakt smutny. K tomu neni co dodat, snad jen slovy klasika : "Zivot je jak zebricek do kurniku, kratkej a posranej".
 Rachel, 2 holčičky 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(28.5.2008 14:38:38)
Holky, je mi z toho do breku. Já mám dvě holčičky a zatím jsem nezažila žádný potrat - Bohu díky. Ale ještě než jsem vstoupila do manželství, jednou z největších obavy bylo, co když někdy přijdu o miminko. Hrůza. Posílám vám všem velikánské objetí a doufám, že už se to žádné z vás nestane a že vám to ty narozené prďolky vynahradí. ~s~
 Kveta,4 mesicni chlapecek 
  • 

Re: Sdělení pohlaví 

(10.7.2008 16:55:03)
Vsechny zdravim.Nedovedu si to predstavit.Je to tezky strasne moc.Me se to teda nestalo ale cejtim s vami.Cetla jsem si vase psanicka a rozbreceli me.Drzim vsem pesticky at je vse v poradku.Zivot je BOJ a obcas i pekna SV..E.
 durinka 


Re: potrat v pátém měsíci 

(5.9.2009 17:51:07)
Všechny vás zdravím.Mám podobnou smutnou skušenost jako Simča.Mám syna narozeného v r95.V roce 2003 jsem čekala druhé dítě,ale v pátym měsíci mi praskla voda,z pitevní zprávy zjistily,že jsem měla zánět a hematon na placentě.Bohužel mi dali do ruky propouštěcí zprávu pro mojí doktorku nebyla ani v obálce.Takže jsem se dozvěděla,že to byla holčička.Za pul roku jsem znovu otěhotněla a potratila znovu(ve druhem měsíci).Osum měsícu jsme s manželem počkali a znovu to skusili a konečně bylo všechno v pořádku.Na ultrazvuku mi řekli,že čekám kluka a já jsem byla v šoku.Celou dobu jsem myslela,že čekam zase holku.Nemohla jsem se smířit,že jsem o ní přišla!Přišla jsem o ní 18.9 2003 a syn se měl narodit 5.10 a narodil se 18.9 2005.Mám ze synu radost,ale jsem citově poznamenaná ze stráty dcery.Pořád na to myslim když vidim holčičku a mám problemy se stýkat s kamarádkama,kterým se narodily holčičky.Připomíná mi to smutné období.Snažím se na to nemyslet,ale neni to snadné.Bylo by to jednoduší,kdybych se tenkrát pohlaví nedozvěděla.Často přemýšlím jestli to s manželem neskusíme ještě jednou,ale v dnešní době mít 3 dítě neni lehké.
 Dassy 


deprese 

(19.5.2008 23:51:32)
ja jsem to taky zazila neni to tak davno na zacatku dubna samozrejme jeste dnes na to myslim a obcas brecim takove ty stavy jsem k nicemu nejsem jako zena ani schovna donosit dite jsem mela ale jen na zacatku stavime dum strasne veliky a taky sem si rikala na co nam to bude kdyz v nem nebudou zadne deti ale tyto vety jsem si rikala asi jen tak tyden dnes kdyz se me na to nekdo pta tak je mi jeste smutno u srdce ale snazim se myslet hlavne na sebe a na svoje zdravi protoze nestesti chodi navicekrat a me se k tomu pridali dalsi dve komplikace ale i presto jsem vecny optimista a v cervnu se na to vrhnu znova.
 Miriam 2 
  • 

Prisla jsem o kamaradku 

(20.5.2008 11:41:39)
Mam dve deti a pokazde, kdyz jsem zjistila, ze jsem tehotna, tak jsem si prinejmensim prvni trimestr tehotenstvi podvedome nechtela pripustit, ze to tak je (i kdyz jsem se na miminko tesila....). Bala jsem se totiz toho, ze bych mohla samovolne potratit, proto jsem sve tehotenstvi prozrazovala vetsinou az v okamziku, kdy to na me zacalo byt videt (konec 4.mesice). Kdyz moje kamaradka otehotnela (po roce snazeni), byla jsem prvni, kdo vedel o jejim tehotenstvi, ve 4.tydnu uz planovala, kde a jak bude rodit, a chystala se to oznamit svemu sirokemu okoli i zamestnavateli. Nekolik dni pred Vanoci jsem s ni byla na prochazce a a jako "zkusena rodicka" jsem ji rikala, jestli si tuhle krasnou zpravu nechce nechat s manzelem chvili jenom pro sebe a tesit se z ni jenom oni dva, ze prvni trimestr je velmi nachylny na moznost potratu...Druhy den na to mi kamaradka volala, ze je v nemocnici, ze zacala v noci krvacet a ze potratila...Nemela jsem slov, jeji zprava me hrozne moc zasahla, pripadala jsem si jako posel spatnych zprav, jako bych ji tenhle hrozny zazitek predurcila svymi slovy.... Ackoliv jsem se ji snazila povzbudit, utesit, tak jsem se citila trapne a podvedome vina za to, co se ji stalo...(samozrejme to neni pravda, ale podvedomi je mnohdy silnejsi nez rozum....). Ac to muze znit divne, od te doby nase vztahy ochladly, ona se prede mnou uzavrela a pote, co se ji po dalsim roce narodil zdravy kluk (sve tehotenstvi mi prozradila na konci prvniho trimestru jako posledni ze svych kamaradek...), tak prestala komunikovat uplne - pry ji syn velmi zamestnava, pry mame odlisne zivotni hodnoty a pry se nemuze zbavit odcizeni, ktere mezi nas vlezlo...Je mi to opravdu velmi lito, nevim, co mam delat - ona se se mnou o tom bavit nechce.... TAk takhle jsem prisla o kamaradku....
 DENISA 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(20.5.2008 18:48:51)
No tak to je drsny Miriam. Ale samozrejme je jasne a tobe taky, ze kamaradka prepiskla. Hlavne proto, ze kazdy vi, jak velke procento zen v prvnim trimestru potrati. Byla to jeji chyba a jenom si potrebovala na nekom vylit zlost - zlost na sebe, jak je pitoma. Nemyslim si, ze by se nemela zena v 1. trimestru tesit na mimino, ale muze se tesit sama s manzelem a nevytrubovat to do sveta a nenakupovat tuny hadriku. Moje kamaradka to udelala taky tak, protoze chtela co nejdrive svatbu po zjisteni, ze je v tom. Na svatbe 200 hostu, kterym oznamili duvod proc se berou a za dva tydny musela vsem vysletlovat, ze zadne mimi nebude. Bylo to pro ni dost drsny, protoze nejen potratila, ale jeste musela kazdeho informovat, odpovidat na blahoprejne telefonaty, ze uz je vse jinak atd. O druhem tehotenstvi jsme se dozvedeli az kdyz uz to na ni bylo znat.
 Dassy 


Re: Prisla jsem o kamaradku 

(20.5.2008 21:13:26)
Deniso jak to myslis ze to byla jeji chyba doufam ze si nemyslela ten potrat. Miriam ja jsem sice neprisla o kamaradky ale zase jsou poznala pravou tvar nekterych lidi. Jedna radoby svagrova (pritelkyne meho svagra) mi za celou tu dobu nenapsala ani jednu sms a to spolu pracujeme. Vim ze nekterym lidem setkani nebo rozhovor se mnou mohl pusobit problemy protoze nevedi jak se chovat ale sms je neosobni a da se tam napsat vsechno. Jak rika jedno stare prislovi v nouzi poznas pritele.
 Dassy 


Re: Prisla jsem o kamaradku 

(20.5.2008 21:13:28)
Deniso jak to myslis ze to byla jeji chyba doufam ze si nemyslela ten potrat. Miriam ja jsem sice neprisla o kamaradky ale zase jsou poznala pravou tvar nekterych lidi. Jedna radoby svagrova (pritelkyne meho svagra) mi za celou tu dobu nenapsala ani jednu sms a to spolu pracujeme. Vim ze nekterym lidem setkani nebo rozhovor se mnou mohl pusobit problemy protoze nevedi jak se chovat ale sms je neosobni a da se tam napsat vsechno. Jak rika jedno stare prislovi v nouzi poznas pritele.
 DENISA 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(20.5.2008 22:52:11)
Ne, samozrejme ze nemyslim ten potrat, ale to, ze to troubila do sveta tak brzo, byt proste s touto smutnou alternativou rozumna zenska musi pocitat. Nekde se uvadi, ze kazde 3. tehotenstvi konci potratem v 1. trimestru. Nepsane pravidlo, ze se oznameni tehotenstvi nechava az po 1. trimestru ma svoji logiku. A potom se zlobit na kamaradku, ktera ji (doufam, ze taktne) na toto pravidlo upozornila, je podle me ujete.
 Miriam 2 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(21.5.2008 8:29:17)
...musim se priznat, ze je pro me dodneska trochu neprijemne o tom mluvit, protoze je mi lito, co se stalo a opravdu, opravdu jsem v te dobe byla zmatena a nevedela jsem, jak na zpravu o potratu kamaradky reagovat. Vsechny vety utechy a povzbuzeni, co jsem ji rikala, mi prisly jako fraze...Nakonec jsem doufala, ze se pres tohle bolestive obdobi dostane v pohode i diky tomu, ze ma za manzela psychologa, ktery ji urcite podpori a pomuze to prekonat. Stalo se tak, ona uz o tom nechce mluvit, bohuzel uz nechce mluvit ani se mnou...A ted trochu obecne: nekdy mi prijde, ze v dnesni dobe prozivame ztratu nenarozeneho ditete mnohem intenzivneji i kvuli faktu, ze materstvi odkladame na pozdejsi dobu (nejdrive vzdelani, potom budovani kariery, existencni zajisteni, uzivani si zivota....atd). A kdyz po nekolika letech tajneho touzeni po diteti (biologicke hodiny tikaji) nakonec otehotnime, upneme se na onen zazrak splozeni tak, ze kdyz si nase telo samo rekne, ze se embryo nevyviji dobre a tehotenstvi ukonci, tak to povazujeme za konec sveta a absolutni selhani... V poradu BBC jsem se dokonce dozvedela, ze kazda 3. zena alespon jednou v zivote potrati a ani o tom nemusi vedet, protoze velke procento samovolnych potratu probehne behem 3-4.tydnu tehotenstvi (tedy nez si stihneme udelat tehotensky test) a pozna se pouze bolestivejsi a silnejsi menstruaci....Kazdopadne preji vsem (i po tehle chmurnych uvahach) hezky den. M.
 Dassy 


Re: Prisla jsem o kamaradku 

(21.5.2008 9:39:02)
DEni ja jsem to taky rekla skoro vsem hned jak sem se to dozvedela mama mi vzdycky rikala at si davam pozor hlavne v prvnim trimestru ale ja sem si rikala co se mi muze stat nejakej potrat slovo, ktere jsem znala ale znala jsem ve svem okoli asi jen de pani, kterym se to stalo a to jeste vzdalene. Vis vsichni si mysli ze se jim to nemuze stat ale me se to taky bohuzel stalo ale opakuji jsem vecnej optimista a pristi mesic se na to vrhnu znova doufam ze to dobre dopadne poprve jsem otehotnela hned na prvni pokus a ted si to urcite necham pro sebe a ostatnim to reknu az kdyz to bude nezbytne nutne mEJ se:-D
 Markéta, syn 6 l. 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(21.5.2008 9:59:54)
Proč by byla kamarádka pitomá? Není to snad na každém, jak brzy se rozhodne sdělit šťastnou novinu? Taky by mě dožralo, kdyby mi dobrá kamarádka po sdělení novinky o mém těhotenství sdělila, abych o tom byla radši zticha, protože je dost pravděpodobné, že potratím (zejména v mém věku). To přece vím sama a zodpovědně se rozhoduju, co, kdy a komu sděluji.
 DENISA 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(21.5.2008 15:57:40)
To mas urcite pravdu, kazdy si muze delat co chce a s tim naprosto souhlasim. Ale tady vidis jak to dopada. Nemuzeme soudit, treba ji kamaradka upozornila netaktne na moznost potratu, treba ji netaktne pripomnela jeji vek, nebo to udelala taktne, protoze treba o tom sama neco vi. Treba se na ni kamaradka zlobi za to, co ji rekla, anebo se na ni zlobi, proto, ze potratila a protoze ona to zminila, tak ji z toho vini, ze to privolala, coz je proste detinske. Ja jsem take takhle prisla o kamaradku, ktera si nabrnkla meho znameho a ja ji taktne naznacovala, ze je to suknickar. Dokuz zili stastne, tak se mnou kamaradila, ale jakmile se ji nabazil a zacal si jinde, tak ja jsem najednou byla ta spatna, protoze se ukazalo, ze jsem mela pravdu.
 Markéta, syn 6 l. 
  • 

Re: Prisla jsem o kamaradku 

(22.5.2008 8:37:53)
Reagovala jsem na to, že je kamarádka pitomá, s čímž nesouhlasím.
 Daniela (Betka 4 roky, Emča 2 roky 
  • 

Mým východiskem se stala adopce 

(20.5.2008 4:54:25)
Jsem moc ráda, že se začínají objevovat články o samovolných potratech, protože jejich počet narůstá a jsem si jistá, že spousta žen tím opravdu TRPÍ. Já poprvé potratila ve svých 29 letech v 7. týdnu, podruhé za dva roky při druhém pokusu opět v 7. týdnu, snad i stejný den :-). Dlužno dodat, že do jiného stavu jsem přišla v obou případech do druhého měsíce od pokusů.

První potrat - jak jsem si myslela - ve mně nezanechal žádné špatné stopy. Jak velký byl tento můj omyl, jsem si uvědomila při druhém těhotenství, kdy jsem snad už hodinu poté, co jsem těhotenství zjistila, namísto radosti začla prožívat příšerný stres, kdy zase začnu špinit a pak krvácet... samozřejmě to přišlo.

Druhý potrat jsem měla hodně komplikovaný, lékaři mi v děloze cosi ponechali (jak se to může stát v době ultrazvuků, to FAKT NIKDY nepochopím), a tak jsem skončila na ATB, druhém zákroku a půl roku se dávala FYZICKY dohromady. Jak dlouho psychicky, se ani neodvažuju tipovat, řekla bych, že z toho nejsem venku dosud. Tehdy jsme požádali o první adopci. Po 14 měsících od podání žádosti jsme si domů odvezli 9měsíční Betynku. Tento typ rodičovství nás tak "dostal", že od prosince máme doma druhou princeznu a už OPRAVDU nechceme biologické dítě.

Myslím, že bych další těhotenství psychicky nezvládla (a to beru dlouhodobě antidepresiva). Prostě dva potraty totálně zničily mou sebedůvěru potenciální BIOLOGICKÉ matky a už pouhá představa nového těhotenství mi zvedá žaludek. Možná mám štěstí - nebo to tak mělo být? :-) - že jsem opravdu moc spokojená adoptivní máma a po těhotenství už opravdu netoužím a velmi doufám, že ho už nezažiju. Přesto samozřejmě ve mně zůstane velká bolest z toho, jak mé dvě biologické děti skončily... ale tím, že máme doma dvě vlastní (byť nebiologické) dcerušky, cítím, že poměr sil byl vyrovnán: jako by ty dvě ztracené bio dušičky přešly do těch adoptivních...

Vím, že hromada (většina) žen se nenechá potraty odradit a zkouší to dál. Smekám před nimi, na to jsem neměla sílu. Důležité asi je, aby tuto zkušenost každá rodina zpracovala tak, aby to pro ni bylo nejlepší. Pro nás byla nejlepším východiskem adopce.

Všem ženám s touto odpornou zkušeností moc držím palce hlavně v tom smyslu, aby se jim v životě podařilo najít mateřskou cestu, která pro ně bude ta nejlepší... :-)
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Více potratů 

(20.5.2008 9:06:06)
Moje kamarádka potratila 3x, než se jim podařilo mít miminko. Teď mají dvě holčičky, ale já si vůbec nedokážu představit ten bolestivý začátek. Jednou mi to úplně stačilo. Obdivuju je, že se do toho zase dali, já bych dost možná na to odvahu po tolikáté neměla. Touha po děťátku je silná, ale bolest, kterou jsem prožila po potratu, bych asi neunesla vícekrát za sebou. Dřív bych si to nemyslela, ale co jsem to prožila, tak takové rozhodnutí chápu.
No, ale zase je ta kámoška ráda, že dneska děti má, takže se jí to vyplatilo...
Danielo, taky jste to vymysleli moc hezky, fandím vám :-)R^
 marketa,2 


Re: Více potratů 

(22.5.2008 2:10:03)
Ja jsem potratila celkem 6krat-dvakrat mimodelozni a ctyrikrat okolo sesteho tydne.
Poprve a podruhe to bylo neco strasneho-to prazdo potom ,ale dalsi potraty uz byly tak akorat k vzteku ze se to zase nepovedlo tak sem si vzdycky rekla tak treba se to stane pristi mesic no a ted mam petiletou dceru a skoro trileteho syna.Nijak me to neodradilo zkouset dal ,ale kazdy jsme jinaci a kazdy tu ztratu a bolest bere a proziva jinak.Jinak autorce preji at to brzo preboli a at se ji narodi krasne zdrave miminko.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Více potratů 

(22.5.2008 15:39:26)
Marketo, diky za prani, ale popisovana zkusenost je par let stara, a ja mam od te doby doma dve krasne princezny :-)
Je skvele, ze se s takovou opakovanou zkusenosti nekdo dokaze takhle poprat, obdivuju Te :-D A taky Ti preju i ty dve narozeny deti. No, treba budes zase povzbuzenim pro dalsi maminky, ktere si to prozily hur nez ja. Sest potratu je fakt dilo...
 DENISA 
  • 

Re: Mým východiskem se stala adopce 

(20.5.2008 18:54:17)
Super
 Renča, zatím bez dětí 
  • 

Jsi skvělá 

(20.5.2008 6:22:19)
Hani, jsi úžasná, jak jsi to všechno zvládla. Strašně moc Ti držím palce. Potrat jsem sice neprožila, ale manžel i já jsme 100 % sterilní, takže vím, o čem mluvím. Zlozvyky jsou pochopitelné, kvůli miminku jsem hned po svatbě začala kouřit. Když nám po roce a půl diagnostikovali toto, tak jsem si řekla "no a jako proč se mám teda omezovat?" a začala znova. Pomáhá mi to. Vím, že si ničím zdraví a v budoucnu určitě zase přestanu. Teď to ale nejde.
 dajka-2kluci 
  • 

deprese 

(20.5.2008 8:57:43)
Z vlastních zkušeností si dovolím říct,že na podobné situace je nejlepší zaměstnat se prací.Po narození prvního syna ve 27.týdnu,který žil jen 2dny,jsem se hnala do práce,manžel má 12hod.směny a já byla celé dny sama,ale lékařka mi to dovolila až po 6nedělí a já hned po uplynutí 6týdnu nastoupila opět do zaměstnání.Na takové věci se nikdy nezapomíná ani po 12letech od této události,ale za pomoci skvělého manžela a práce jsem to zvládla i bez léků.
 Ajtakrajta 
  • 

Re: deprese 

(20.5.2008 12:35:05)
Dajko, až na to, že zaměňuješ smutek s depresí. Tím samozřejmě nesnižuji závažnost Tvého žalu, ale deprese, ta je opravdu úplně o něčem jiném.
Dnes se houfně každej sebemenší splín nebo den blbec nebo přirozený žal po ztrátě blízké osoby nazve "depkou" a když se objeví někdo, kdo prožil či prožívá skutečnou depresi (nedostatek serotoninu v mozku), vyrojí se zde spousta chytrolínů s radami typu "pracuj a budeš v pohodě, vždyť já jsem taky měl depku a prostě jsem si řekl hergot chlape nemysli na to a bylo po problému".
Prosím ty, kteří nezažili skutečnou depresi, aby si podobné bodré rady nechali od cesty. Neví o čem mluví.
 Ajtakrajta 
  • 

Re: deprese 

(20.5.2008 12:35:45)
Dajko, až na to, že zaměňuješ smutek s depresí. Tím samozřejmě nesnižuji závažnost Tvého žalu, ale deprese, ta je opravdu úplně o něčem jiném.
Dnes se houfně každej sebemenší splín nebo den blbec nebo přirozený žal po ztrátě blízké osoby nazve "depkou" a když se objeví někdo, kdo prožil či prožívá skutečnou depresi (nedostatek serotoninu v mozku), vyrojí se zde spousta chytrolínů s radami typu "pracuj a budeš v pohodě, vždyť já jsem taky měl depku a prostě jsem si řekl hergot chlape nemysli na to a bylo po problému".
Prosím ty, kteří nezažili skutečnou depresi, aby si podobné bodré rady nechali od cesty. Neví o čem mluví.
 Astrit 
  • 

Zapomenout se nedá nikdy 

(20.5.2008 16:11:19)
Já osobně jsem potrat nikdy nazažila, i když mnoho nechybělo. Teď čekám druhé miminko a když jsem byla v sedmém týdnu, tak jsem začala slabě krvácet kvůli hematomu v děloze, ale protože jsem jela HNED na pohotovost, i když byla noc, těhotenství se mi podařilo zachránit a teď jsem už ve 32. týdnu. Chtěla bych ale napsat příběh své babičky. Babička má 74 roků, ale přesto v ní bolest ze ztracených dětí zůstává už 50 let. Stále častěj se ve vzpomínkách vrací do roku 1958, možná kvůli vnučkám, které jí letos nadělí tři pravnoučata. Před týdnem babička příhodu zase vzpomněla... Psal se tedy rok 1958, babička s dědou stavěli na vesnici dům a doma měli už tříletou holčičku. Děda byl v té době pracovně pryč, zrovna když jim přivezli 40 metráků uhlí. Uhlí leželo zčásti ve vozovce a nebyl nikdo, kdo by ho odklidil. A tak babička, která 6 a půl měsíce čekala dvojčata, musela vzít lopatu a uhlí dosmýkat do sklepa, aby se uvolnila cesta. Navečer začala silně krvácet a ještě se jí podařilo doslova doplazit se do kuchyně, kde zoufale prosila tříletou dcerku, ať zavolá pomoc. Jenže to bylo malé dítě, které jen bezmocně nad mámou plakalo. Sousedům se tehdy telila kráva a soused, který si přišel říct o pomoc dědovi, našel v kuchyni babičku v zoufalém stavu. Tehdy na vesnicích nebyly prakticky žádné telefony a záchranky nejezdily jako dneska. Jediná možnost byla zavolat porodní bábu ze vzdálenější obce, která což je neuvěřitelné, dokázala přivést na svět bez jakékoliv moderní medicínské techniky a ultrazvuku dvě holčičky. Lékař dorazil až ráno. Devčátka ještě žila, ale postupně díky nezralým plicím promodrávala a lékař jim v té době, kdy inkubátory byly nedostupné, nedokázal pomoct. Jedna žila šest hodin, druhá 4,5 hodiny. Holčičky dostaly jména a byly pochovány na místním hřbitově v rakvi se svatebním závojem a kytkou kopretin. Tak podrobně si babička vybavuje, co se tehdy stalo, stále počítá, kolik by jim dneska bylo let, jakou mohly mít rodinu. Já vím, že je to velmi depresivní a snažím se na tom najít nějaké světlé místo. Jediné, které vidím je, můžeme děkovat za dobu, ve které žijeme a za pokroky v medicíně. Dnes by ta miminka měla obrovskou šanci přežít. Babička pak naštěstí do roka znova otěhotněla a přivedla na svět chlapečka. Dvě zdravé děti jí celý život pomáhaly překonávat smutek, kterého se však nikdy úplně nezbavila.
 Astrit 


Zapomenout se nedá nikdy 

(20.5.2008 16:21:39)
Já osobně jsem potrat nikdy nazažila, i když mnoho nechybělo. Teď čekám druhé miminko a když jsem byla v sedmém týdnu, tak jsem začala slabě krvácet kvůli hematomu v děloze, ale protože jsem jela HNED na pohotovost, i když byla noc, těhotenství se mi podařilo zachránit a teď jsem už ve 32. týdnu. Chtěla bych ale napsat příběh své babičky. Babička má 74 roků, ale přesto v ní bolest ze ztracených dětí zůstává už 50 let. Stále častěj se ve vzpomínkách vrací do roku 1958, možná kvůli vnučkám, které jí letos nadělí tři pravnoučata. Před týdnem babička příhodu zase vzpomněla... Psal se tedy rok 1958, babička s dědou stavěli na vesnici dům a doma měli už tříletou holčičku. Děda byl v té době pracovně pryč, zrovna když jim přivezli 40 metráků uhlí. Uhlí leželo zčásti ve vozovce a nebyl nikdo, kdo by ho odklidil. A tak babička, která 6 a půl měsíce čekala dvojčata, musela vzít lopatu a uhlí dosmýkat do sklepa, aby se uvolnila cesta. Navečer začala silně krvácet a ještě se jí podařilo doslova doplazit se do kuchyně, kde zoufale prosila tříletou dcerku, ať zavolá pomoc. Jenže to bylo malé dítě, které jen bezmocně nad mámou plakalo. Sousedům se tehdy telila kráva a soused, který si přišel říct o pomoc dědovi, našel v kuchyni babičku v zoufalém stavu. Tehdy na vesnicích nebyly prakticky žádné telefony a záchranky nejezdily jako dneska. Jediná možnost byla zavolat porodní bábu ze vzdálenější obce, která což je neuvěřitelné, dokázala přivést na svět bez jakékoliv moderní medicínské techniky a ultrazvuku dvě holčičky. Lékař dorazil až ráno. Devčátka ještě žila, ale postupně díky nezralým plicím promodrávala a lékař jim v té době, kdy inkubátory byly nedostupné, nedokázal pomoct. Jedna žila šest hodin, druhá 4,5 hodiny. Holčičky dostaly jména a byly pochovány na místním hřbitově v rakvi se svatebním závojem a kytkou kopretin. Tak podrobně si babička vybavuje, co se tehdy stalo, stále počítá, kolik by jim dneska bylo let, jakou mohly mít rodinu. Já vím, že je to velmi depresivní a snažím se na tom najít nějaké světlé místo. Jediné, které vidím je, že můžeme děkovat za dobu, ve které žijeme a za pokroky v medicíně. Dnes by ta miminka měla obrovskou šanci přežít. Babička pak naštěstí do roka znova otěhotněla a přivedla na svět chlapečka. Dvě zdravé děti jí celý život pomáhaly překonávat smutek, kterého se však nikdy úplně nezbavila.
 Petra (Matěj 6 let, Lucie 5 měsíců.) 
  • 

Jak kdo. 

(22.5.2008 22:16:03)
Přišla jsem o své první miminko ve 26 týdnu. Bylo to nitroděložní úmrtí. První menstruaci jsem ale prožívála jako pozitivum. No prostě že zase budu plodná a miminko se určitě podaří. A do půl roku se stalo.
 Dassy 


Re: Jak kdo. 

(29.5.2008 9:54:54)
ja jsem taky prvni menstruaci brala pozitivni jakmile jsem ji dostala byla jsem stastna jako kdybych na testu objevila dve carky, ale vis ono mit menstruaci jeste neznamena byt plodna.
 JJ 
  • 

můj zážitek 

(25.5.2008 9:20:07)
Na první mimí jsem se strašně těšila, ale pak se v někde mezi 8 a 12 tt něco stalo a já potratila. Byl to příšerný zážitek, nejhorší bylo, že se s váma v nemocnici vlastně nikdo nebaví, berou to jen jako zdravotní komplikaci, šrámy na duši nikdo neřeší. Já už toho tvorečka ve mě brala jako život, dítě, bytost a najednou byla pryč - bylo to fakt strašný. Dodneska se mi to občas ve snech vrací, ta prázdná a pustá nemocniční chodba uprostřed noci, kdy už jsem věděla, že je konec, úvahy, jestli je to okno dost vysoko, protože kdyby jo, tak by stačil malinký krok a já bych mohla být se svým dítětem, bylo to absolutně šílený. Když jsem šla na "vyčištění" jak tomu říkali, tak jsem si připadala, jak když jdu na popravu - odsouzenec, co si sám nese deku na přikrytí :( proč mě proboha nemohli uspat na pokoji tak, abych nic nevěděla a neviděla ? Copak si fakt můžou myslet, že věta "už nebrečte" nějak pomůže ? Naštestí mám prima dr. gyn. - když viděla, v jakém jsem stavu, tak mi okamžitě napsala prášky - sice jsem po nich neprožívala ten smutek tak hrozně intenzivně (měla jsem pocit, že je mi všechno jedno, jakobych neměla pro změnu vůbec žádné emoce), ale aspoň jsem se nechtěla sebevraždit a byla jsem si ochotná připustit i myšlenku, že třeba je i nějaká budoucnost. Po asi půl roce jsem otěhotněla znovu - s hrůzou jsem se pozorovala, byla jsem doma vlastně od začátku, pak kolem 16tt špinění, honem do nemocnice (tentokrát do jiné - v té naší by se mi vše jen znovu vrátilo), tam dg velký hematom, měsíc a půl klid na lůžku, léky na vstřebávání hematomu, každý den šílený děs kdy "to" přijde znovu, nakonec to jedna všímavější setřička nevydržela a pozvala pro mě psycholožku, povídaly jsme si v úplně oddělené místnosti, nikdo na pokoji o tom nevěděl, dost mi to pomohlo. Pak se nám narodil den před termínem krásný zdravý kluk - věřím, že i díky tomu, že jsem na tom byla psychicky trochu líp. Ale z duše ten šrám a bolest nezmizí nikdy - teď při třetím těhu se mi to zase všechno vrací a vlastně až do 28tt jsem to dítě vnitřně odmítala přijmout a milovat ze strachu, že se upnu na tvorečka, který mě stejně zraní a opustí. Vím, že to není správný, asi mu tím i ubližuju, ale nedokážu to překonat. Teď mám cca 3 týdny do porodu a nějak mám pořád problém, najít si k tomu mimisovi vztah, mám strach, že se něco nepovede, že něco dopadne špatně, že budu mít zase prázdnou náruč. Už nevím, co dělat, jsem z toho dost zoufalá, připadám si totálně nemožná, neschopná, pořád jenom brečím místo abych se těšila, vůbec si neumím třeba představit, že bych ho/ji měla pak kojit, mám strach, že to nezvládnu. Jestli jste někdo někdy prožíval něco podobného, napište mi prosím, jak jste to zvládly, třeba mi nějaká rada pomůže. díky
 Iveta 
  • 

Homeopatikum, které může pomoci 

(26.5.2008 8:46:26)
Sepia 15 CH - pět kuliček ráno, pět večer, po krátkou dobu.
Může pomoci i některým ženám s opakovanými (tzv. "habituálními";) potraty ke zdárnějšímu průběhu těhotenství.
V období případného hrozícího potratu (počátek krvácení) bych použila Arniku nebo Secale nebo obojí, a taky Sepii.
 Petul77 


díky 

(26.5.2008 13:42:56)
Hani, moc Ti děkuju za článek. Chce to velkou dávku odvahy a statečnosti o tom takhle od srdce napsat a já Ti za to hrozně moc děkuju a zároveň Tě obdivuju. Přečetla jsem to jedním dechem, bohužel s brekem, a říkám si, že se právě teď cítím hodně podobně. Já jsem se v sobotu vrátila z nemocnice, měla jsem zamlklé těhotenství (9+2 týden), byla jsem teprve na začátku, ale a i tak to moc bolí. Mimi bylo vytoužené po druhém KET v rámci IVF, ale asi to ještě nebylo psáno v osudu. Tak snad se někdy dočkám. Díky za tvoje řádky... Peťa
 Šárka 
  • 

Samovolný potrat 

(26.5.2008 17:48:16)
I já to zažila. Když jsem po 2 letech snažení konečně otěhotněla, vznášela jsem se v sedmém nebi. O to větší šok přišel, když mi v 10 tt. doktor oznámil, že je to velké překvapení, ale mimču nebije srdíčko a poslal mě do nemocnice na revizi. Tam mi pan doktor sdělil, že s dalším otěhotněním mám min. 3 měsíce počkat. Pamatuji, jak jsem si říkala, ať si říká co chce, tak dlouho to nevydržím. Kdybych tenkrát věděla, že vydržím, dokonce dýl, a to další 2 roky.
Probrečela jsem hodně večerů, ale už je to konečně za mnou. Po umělém oplodnění ICSI (dokonce na 1. pokus) se nám narodila Týnečka. Je to naše zlatíčko a na své 1. krátké těhotenství už ani nemyslím (nemám na to čas)..............:)
 Martina 3+bříško 
  • 

Přístup lékaře 

(29.5.2008 15:05:21)
Po zaváhání sem přece jen chci přidat svoji docela čerstvou zkušenost. Před pěti dny jsem přišla k Apolináři kvůli krvácení v 10tt. Opakovaně se prokázalo, že jde o zamlklý potrat a druhý den ráno mi provedli revizi. Po operaci jsem byla odvezena na pokoj s maminkou předčasně narozených dvojčátek, pro kterou neměli na šestinedělí místo. Navzájem jsme se podporovaly, když nám nebylo hej. Fyzicky jsem na tom nebyla špatně, ale trápila jsem se ztrátou miminka, na které jsme se s celou rodinou těšili a připravovali se na jeho narození. V podvečer k nám přivezli další šestinedělku, které se narodilo zdravé dítě. Bohužel ji nikdo neupozornil na to, že se na pokoji nachází ženy, které takové štěstí neměly, a veškerý čas trávila telefonováním a hlasitým popisováním jak o dítě pečuje, jak je rodina šťastná a jakou oslavu pro známé uspořádají. Druhá maminka, jejíž jedno z dětí bylo v ohrožení života, z pokoje raději odešla, já jsem byla po zákroku ještě zesláblá, takže jsem zůstala ležet a nechtěně všechny tyhle hovory poslouchala. Po nějaké době už jsem to nezvládla, vyběhla jsem na chodbu a rozplakala se. Sestřička se mne hned ujala, vysvětlila mi situaci na šestinedělí a nabídla, že zavolá lékaře, aby mi pomohl situaci vyřešit.
Po několika minutách se dostavil MUDr. Fait. Zeptal se mě, jestli chci odejít domů. Odpověděla jsem mu v dobré víře ve vyřešení situace, že nechci odejít, že jen prosím o přeložení na jiný pokoj, protože je to pro mě těžká situace, když pokoj sdílí žena, která úspěšně porodila zdravé dítě, a já, které nenarozené dítě právě zemřelo. Zmíněný doktor s tzv. „profesionálním úsměvem“ na tváři poznamenal, že říkat TOMU dítě je trochu neadekvátní, a cynicky dodal: „A navíc vám neumřelo dneska, ale už před čtrnácti dny.“
Dost zaskočena takovou reakcí jsem znovu požádala, jestli bych mohla být přeložena na lůžko v jiném pokoji. MUDr. F. se nezmínil, jestli mají nebo nemají na oddělení jiná volná lůžka, jen mi odsekl, že mě tu nebudou „pro nic za nic stěhovat z postele na postel“. Pak se mě znovu zeptal, zda tedy hodlám odejít domů, a já jsem znovu zopakovala, že předčasně odejít nechci, protože nebydlím v Praze, manžel je doma se třemi malými dětmi a nevím, jak bych si v osm hodin večer sháněla odvoz. On mě zřejmě ani neposlouchal, protože mě vzápětí obvinil z toho, že „útočím na tu maminku proto, že porodila zdravé dítě, a že až sama někdy porodím, pochopím její radost z dítěte.“ Ohradila jsem se, že mám tři děti, takže dobře vím, co je radost z dítěte, a že jsem neřekla ani slovo proti té mamince. MUDr. Fait mne nenechal dokončit větu a sarkasticky poznamenal: „Takže vy máte tři děti, ale teď se ve vás ozvala taková žárlivost…“ V té chvíli už jsem neudržela své emoce na uzdě a vyčetla Dr. Faitovi, že vůbec neví, o čem mluví, protože on nikdy ani nerodil ani nepotratil, a že se mi nelíbí, jakým způsobem se mnou jedná. MUDr. Fait znovu zopakoval svou otázku, zda hodlám odejít domů. Viděla jsem, že diskuse stejně k jinému závěru nepovede, a proto mi nezbylo, než souhlasit s neplánovaným večerním odchodem z nemocnice.
MUDR. Fait za celou dobu rozhovoru neprojevil ani náznak empatie, neposkytl mi ani slovo podpory, nepokusil se situaci vyřešit jinak, než opakovanou snahou o můj okamžitý odchod z nemocnice. Domnívám se, že základní pravidla dobré mezilidské komunikace patří do nezbytné výbavy odborné kompetence lékaře, zejména na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde se lékař každodenně setkává s pacientkami v emočně náročných situacích. MUDr. Fait zřejmě slyšel o asertivitě, avšak nikoli o empatii a prosté lidské účasti.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Přístup lékaře 

(29.5.2008 15:36:09)
Martino,
to je mi moc líto. V tomhle jsem měla částečně štěstí, všichni doktoři i sestry v nemocnici i moje gynekoložka se ke mně chovali s pochopením a povzbuzením, X-krát jsem slyšela věty typu: "To je mi líto, tak snad se příště uvidíme při radostnější události o dvě patra výš" (tam byla porodnice) apod.
Na druhou stranu, na opačném konci chodby byl pokoj pro ženy po císaři. Miminka jim vozili jenom na kojení, i přes to to bylo docela často. Přes den se ten miminkovský pláč přehlušil, ale v noci to bylo jako kdyby mi někdo rval srdce z těla. Nechtěla jsem brečet na pokoji, taky jsem vyšla na chodbu a bulela tam. Takže Ti rozumím, jak to muselo bolet - a ještě mít to dítě na pokoji, i s chlubivou maminkou... :-(
Snad se to zdravotnictví taky u nás v ČR postupně zlepšuje a podobných tvrďáků kapku ubude. A všem maminám po smutném zážitku přeju nové radosti a aby přebolely ty staré bolesti...
 martina 3 + bývalé bříško:-( 
  • 

Re: Přístup lékaře 

(29.5.2008 20:49:48)
Díky. Jen bych chtěla podotknout, že ta maminka za to opravdu nemohla, i jsem se jí omluvila, že jí svým "výstupem" s uvedeným doktorem kazím její velký den. Ona to fakt vůbec nevěděla, myslela si, že tam jsme třeba s cystami a podobně. Jen je mi líto, že touhle zkušeností konkrétně u Apolináře prochází mnoho žen - na obou stranách. Když jsem tam před pěti lety ležela na šestinedělí, taky k nám dali maminku, která první den po porodu strávila na gynekologickém s paní po potratu vymodleného miminka. A ji taky nikdo neupozornil, s kým bude hospitalizovaná, a došlo prý k podobné scéně. Z druhé ruky vím o dalších stejných případech. Přitom by stačilo tak málo - rodičkám přiváženým na gynekologii srozumitelně sdělit, s kým se na pokoji setkají.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:43:50)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Sama jsem k tomu přispěla 

(4.6.2008 10:44:23)
Ahoj hlupačko,
vážím si Tvojí otevřenosti a upřímnosti. Je mi líto, jak ses zklamala. Já si zažila zklamání z chlapů v jiné oblasti, ale taky jsem si za to do velké míry mohla sama. Ze svých problémů jsem se dostávala dlouho.
Dneska mám báječného manžela, který mě miluje i s mýma chybama (já jeho samozřejmě taky), máme dvě malé krásné zdravé holčičky... No, konec dobrý, všechno dobré. Možná si člověk někdy pokaňhá život sám, ale všechno se může proměnit v něco dobrého. Já si třeba manžela vážím, a možná kdybych předtím nenaletěla, tak bych čekala prince na bílém koni, a přehlídla bych toho svého obyčejného nenápadného chlapa, který je ale pro mě ten nejlepší ;) ~s~
Tobě přeju, aby to co jsi prožila, bylo pro Tebe dostatečné poučení, a dál aby ses rozhodovala už jenom moudře. A hlavně, abys v pravý čas potkala někoho, kdo třeba nebude dokonalý, ale bude Tě milovat takovou, jaká jsi.
A to, že pomáháš dětem bez rodičů, je krásné.
R^
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:43:54)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:43:59)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:44:03)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:44:05)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:44:08)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:44:09)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 hlupačka 
  • 

Sama jsem k tomu přispěla 

(1.6.2008 18:44:09)
Je to rok zpátky.Tehdy mi bylou pouze 14 let.Seznámila jsem se se 17-ti letým klukem.Byl naprosto skvělý ale bral mě jako malou holku.Ale nikdo by mi neřekl že mi nedovno bylo 14 let.Vipadala jsem tak na 17.Ale uvnitř jsem byla opravdu jen dítě.TAk moc jsem chctěla aby mne Vítek miloval že jsem se sním vyspala.A opravdu!Prožila jsem sním 3 měsíce plné lásky.Vždy jsme se ale milovaly s kondomem.Jednou jsme šly z oslavy a zkončilo to sexem bez ochrany.Za 14 dní jsem měla jasno.Vynechání menstruace,zvracení a mdloby.Těhotneský test mi ale konečně vše pověděl.Ano jsem těhotná.Když jseem to Vítkovi řekla čekala jsem podporu.Mezi námi v mém věku bych si rozhodně dítě nenechala ale toužila jsem po porozumění z jeho strany.Místo toho se vše obrátilo proti mne.Chytnul mě pod krkem a vyhrožoval že jestli o tom i ceknu,zabije mne.Začala jsem pít a brát drogy.Neříkám že řed tím jsem neměla např. marihuanu ale skončila sem i na pervitinu.Za nedlouho jsem byla převezena do nemocnice.Vše se dozvěděl můj táta.Vítek šel k soudu a draze za svůj čin piká.Ale já mám na tom největší chybu.Dodnes si to dávám za chybu a vím že se přes to nikdy nedostanu.Pomáhá mi fakt že za život mého nenarozeného dítěte pomáhem dalším dětem,které se sic narodily ale jejich matky a otcové nežijí.
 Eva 
  • 

Tak se trápím 

(6.10.2008 14:01:16)
Nevím jak začít,snad popsat tu bolest kterou prožívám,že přes slzy nevidím na písmenka. Byla jsem ve 13 týdnu tak moc šťastná!!!! Úsměv se rozhazovala na všechny strany. Každý říkal ty celá záříš. A už nezářímů, přišlo krvácení a šok. Když mi doktorka řekla, že miminko nežije už od 8 týdne. Opakovala jsem stále do kola prosim? Prosim? Prosim? Ona to opakovala a já jsem slyšet nechtěla. Jako kdyby mi na mne nemluvila česky. Říkala jsem si to není pravda. Vždyť mi nic nebylo,nekouřím, nepiju, beru vitamíny,piju těhotenský čaj. Pak začal kolotoč.Vyšetření,zákrok a návrat domů.Slzy se stále vrací i se smutkem a bolestí. Říkám si kdy to přejde,chovej se rozumě. Připadám si jak horské dráze,chvíli dobrý a pak to přijde znova a znova. Zítra už jdu poprvé do práce.Snad mi to alespoň trochu pomůže....
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Tak se trápím 

(9.10.2008 8:10:02)
Evi,
úplně přesně ti rozumím - taky jsem ze začátku nedokázala uvěřit, že se to stalo zrovna mně. Člověk má pocit, že to se přece stává těm ostatním, mě se to určitě netýká...
Když jdeš teprve do práce, tak to ještě není moc dlouho po té zkušenosti - to máš ještě čas na nějaké ty slzičky, taky mi to trvalo min. několik týdnů, než jsem přestala brečet, a pak ještě déle, než to přebolelo... Zase buď ráda, že jsi to nevybrečela najednou, myslím že na jeden den by byla ta míra bolesti neunesitelná. Neříkej si, "ach jo, zase bulím", ale spíš "další kousek bolesti jsem vybrečela", i když se tak necítíš, ale je to tak.
Přeju hodně síly pro nejbližší dobu, ta práce ti v tom určitě aspoň trochu pomůže, ale zázraky nečekej. Spíš ten čas si s tím poradí...
 Eva 
  • 

Re: Tak se trápím 

(10.10.2008 18:02:11)
Ahoj,
děkuji za dopísek. Doopravdy jsem měla ten pocit že mě se to stát nemůže. Práce mi pomohla. Prostě nesmím být chvíli sama,to pak přijdou záplavy slz a spousty otázek proč se to stalo, co to způsobilo...Teď v podělí si jdu pro výsledky z histologie. Tak jsem zvědavá co mi řeknou a pak se zase ptám odlehčí to situaci či ne?!!! Zjistí tam důvod? Čas čas čas někdy se mi zdá že čas ubíhá přiliš rychle a teď....? Pa Eva
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Tak se trápím 

(16.10.2008 8:18:07)
JJ, to znám.
Evi, tak co výsledky?
 kacka + 2 kluci 
  • 

reakce na Hančin článek 

(11.6.2008 14:17:38)
Právě jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem samovolně potratila naše miminko. I když to byl časný potrat, v 7t.t. jsem psychicky úplně dole. Mám sice už dva docela velké kluky,8 a 13 ale podruhé jsem se vdala a můj muž, když jsme zjistili, že jsem těhotná, mi každé ráno při probuzení říkal - těším se na miminko. Těšili jsme se oba a o to víc to teď bolí. Když jsem věděla,že čekám miminko s milovaným mužem, připadala jsem si jak královna, teď si připadám jako nějaká nepotřebná popelnice.Je to vážné moc těžké ale vím že nemá cenu zabývat otázkou proč zrovna já. Ocenila jsem moc článek Hanky a líbí se mi myšlenka jejího muže, že potřeba užít ten čas, který neplánovaně vznikl jen a jen pro sebe, než přijdou ta vysněná miminka. Zkusím to taky tak. Přeji všem, které se ocitly ve stejné situaci hodně síly a věřím, že čas to zahojí a bude lépe a budeme zase rády že jsme na světě.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: reakce na Hančin článek 

(14.6.2008 10:56:40)
Kačko,
to mě moc mrzí, co teď prožíváš. Ale jsem ráda, že Tě aspoň můj článek trošku povzbudil. Určitě si užívejte, jednou na to budete rádi vzpomínat. Přeju hodně společné radosti a za čas ten krásný uzlíček k zulíbání ~s~
Hanka
 Veve, 17tt 
  • 

taky jsem si to prožila 

(4.8.2008 15:15:14)
Zdravím všechny,
když jsem se dozvěděla (v lednu), že jsem těhotná, tak jsme s přítelem byli moc šťastní...týdny utíkaly, "mimi" v bříšku moc nerostlo, ale já si přesto všechno říkala, že to určitě dožene, viděla jsem tlouct srdíčko-byl to krásný okamžik. Ve 12.týdnu jsem šla na plánovanou kontrolu k doktorovi, nikdy nezapomenu jeho věty, kterým jsem nechtěla uvěřit... Místo nahrávky mimi na dvd, jsem si odnášela objednávku do nemocnice na interupci... Na stavu mi ani nepřidalo, když jsem v noci v nemocnici slyšela plakat miminka z novorozeneckého oddělení a že mi interupci udělali špatně - šla jsem znovu na čištění dělohy.
Konec šestinedělí byl strašný, takové bolesti...Nicméně, nejhorší máme za sebou. Podruhé otěhotnět se mi podařilo hned po šestinedělí, teď nosím v bříšku malou holčičku (17.týden) - má se čile "k světu" a hezky nám roste. Ale ikdyž čekám druhé nikdy na to nezapomenu a občas si ještě poplaču :(
Holky nevěšte hlavu dolů...všechno jednou přebolí. PŘEJI VÁM TO.
 Laďka 
  • 

potrat ve 4. měsíci 

(17.9.2008 10:05:53)
Já jsem o svoje jednovaječná dovjčata přišla ve 4. měsíci. Měla feto-fetální syndrom. Stalo se to na konci června a o stavech, které mě stále provází, nemá ani smysl psát. Kdo to zažil, ten ví, a kdo nezažil, nemůže tušit, jaké to je z žádného vyprávění. Nejhorší je dozvědět se pohlaví svých dětí z pitevní zprávy. Velkým "pozitivem" na téhle věci ale bylo, že se to stalo ve Francii. Jednak to zůstalo daleko a další důležitou věcí je lékařská péče ve Francii. Z toho, co jsem četla a slyšela o zážitcích z českých nemocnic, je mi jasné, že jsem vlastně měla štěstí v neštěstí. Věnovalo se mi tam spoustu lidí, všichni byli strašně hodní a měli velmi citlivý přístup ke mně, i když jsem jim pokazila neděli. V tomto ohledu to vlastně nebylo žádné trauma, to jsem začala prožívat až později, když mi všechno docházelo. V nemocnici jsem měla automaticky vlastní pokoj s příslušenstvím, výbornou stravu (vzhledem k hromadění plodové vody před potratem, jsem se pořádně mohla najíst až v nemocnici). Všichni mi všechno, každý krok vysvětlili. Dokonce i proč si dávají roušky na obličej. Zní to možná divně, ale tam mi bylo nejlíp. Poddala jsem se všemu a nechala o sebe pečovat. Ale teď mám pocit, jakoby bylo všechno horší a horší. Cítím, že potřebuji svého muže, který ale bohužel nastoupil do nového náročného zaměstnání a skoro ho nevidím. Od potratu na něj vlastně čekám a zuřím. Asi nemůže pochopit moje pocity, i když se snažím mu je sdělit. Každopádně začínám chápat, že díky takovým událostem a souhře okolností se můžou rozpadat bezproblémové vztahy. Tak doufám, že manžel si na mě najde čas dřív, než ho úplně vypustím z hlavy a smířím se s tím, že si to musím všechno prožít sama. :-(
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: potrat ve 4. měsíci 

(17.9.2008 23:09:33)
Laďko,
to je mi moc líto. Poradit ti těžko někdo může, ale spíš si myslím, že moc potřebuješ kolem sebe lidi, kteří tě trochu podpoří, pochopí, vyslechnou, atd... Zjevně to v této době nemůže udělat manžel, protože to je kvůli jeho nové práci časově nemožné. Máš kolem sebe jiné, další přátele, myslím hluboké přátele, se kterými můžeš sdílet svoje pocity, trápení, radosti i starosti, apod., a to pěkně do hloubky?
Že jsem křesťan, tak můžu jenom ze zkušenosti říct, že jsem takové lidi našla mezi křesťany. Ale třeba takové najdeš i jinde, nevím, v jaké společnosti se pohybuješ. Vím jistě jenom to, že tohle sama neprorazíš, tím si úspěšně projdeš jen spolu s lidmi, o kterých budeš vědět, že tě mají rádi, že jim na tobě záleží.
Každopádně kdybys byla někde kolem Plzně (nevím, kde přebýváš), tak jsem plně k dispozici. Myslím, že jako sůl potřebuješ trochu naslouchání, účasti, a hlavně medvědí obejmutí - ale i společnou radost a nové zážitky...
 Jitka,Klárka , 2 roky 
  • 

Re: potrat ve 4. měsíci 

(22.9.2008 11:05:08)
Ahoj holky, tohle je vždycky smutný, na začátku tohoto roku jsem taky otěhotněla a v desátém týdnu mi diagnostikovali zamlklý potrat, já navíc nekrvácela, neměla jsem bolesti, šla jsem k doktorovi jen s pocitem!!!,že není něco v pořádku, na pohotovosti se tvářili jak pitomci,ale vyšetřili mě a ani se mi pak neomluvili,joo a představte si,že mě poslali na noc domů,že zákrok budou dělat až další den, s fotkou toho mrtvýho plodu, jsem silná osobnost, navíc mám už dvouletou dcerku doma,která mi psychicky dost pomohla,ale fotka toho "dítěte" mě dost odrovnala, a když se už bavíme o další MS, i když jsem skutečně silná osobnost,taky mě to vzalo, sice jsem nebrečela, ale bylo mi celých 7 dní strašně zle od žaludku,zhubla jsem 5 kilo,zvracela jsem a když jsem nezvracela,žaludek mě příšerně bolel,zřejmě to bylo psychické...Samozřejmě,že se děsím dalšího těhu,na jednu stranu bych hrozně ráda další dítě,na tu druhou vím,že po psychické stránce jakékoliv další těhu budu velmi špatně zvládat...Přeju všem úspěšná těhotenství a krásný miminka.Jitka
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: potrat ve 4. měsíci 

(22.9.2008 14:52:57)
Jitko, to je teda drsný - někdy si říkám, čím ti doktoři přemýšlí, jestli fakt nemají srdce nebo co...

Mně v tomhle hrozně pomohla věta doktorky, kterou jsem zaslechla, když diktovala sestře: "Povrchové struktury lehce setřelé", a v tu chvíli mi došlo, že v sobě už nemám milované dítě, ale rozkládající se mrtvolku. Na zítřejší zákrok jsem se začala těšit.

Přesto padlo ještě hodně slziček, tak spíš postupně, ne najednou. Člověk to musí obrečet, jinak to nejde.

A tomu strachu z dalšího těhu naprosto rozumím, prožívala jsem to nemlich taky tak. Ale naštěstí se zadařilo, máme druhou holku, živelnou, zdravou, veselou... Je fakt, že člověk ví, že se takové věci dějí, ale když se stanou zrovna mně, tak je docela těžké se nebát, že se to nestane znovu... Prostě jsem se občas bála, někdy i hodně, a přesto to naštěstí dopadlo dobře.

Tak přeju, ať se taky ještě dočkáš krásného zdravého miminka, a posílám pozdravy... Hanka
 Radou (06,09,14) 


Re: potrat ve 4. měsíci 

(28.9.2008 22:08:14)
Ahoj holky,

právě jsem se snažila najít nějaké informace o potratech a narazila jsem na vaši diskusi. Já jsem potratila v druhé polovině srpna. Byla jsem v "9+1". Z Beskyd mě odvezla horská služba a za pár hodin už jsem byla na sále. Všechno se semlelo velmi rychle.
Následující týden jsem koktala a pořád brečela, takže jsem o té události nemohla s nikým hovořit. Pomaličku jsem to ze sebe vypouštěla esemeskami a jen v takových mezích, které mi dovolovaly "dýchat". S manželem jsme se na týden rozloučili. Moc mi v tu chvíli chyběl! Ale raději jsem zůstala u tchýně, která se mi postarala o syna (Jonášek, 2roky). Sama bych mu v tu chvíli nebyla schopna ani navařit oběd. A pak..všechny mé slzy se přenášely i na něho. Musela jsem se před ním schovat, ale zároveň nezůstat sama. Nejbližší rodinu a kamarády, kteří už o mém těhotenství věděli (nedokázala jsem zakrýt svou radost) jsem požádala, aby se mě na nic nevyptávali a pokud možno mě ani nekontaktovali. Všichni do jednoho mé přání respektovali a já jsem celé září nemusela jitřit své emoce. Tento týden jsem si uvědomila, že už jsem vlastně v pohodě a moc se těším na další těhotenství. Paní doktorka mě potěšila, že už po druhé menstruaci se můžeme znovu pokusit o děťátko. V nemocnici mi řekli, že si mám dát půl roku pohov. Já už se skoro nemohu dočkat, až toto období pomine, ale menstruace stále nepřichází a nepřichází....Máte někdo podobnou zkušenost? Po porodu jsem plynule přešla ze šestinedělí na cyklus a teď nic. Nechci panikařit, jen chci získat pár informací či zkušenosti jiných dříve, než opět zavolám své lékařce.
Když se vrátím do minulosti k mé srpnové tragédii, musím říct, že jsem klesla psychicky na dno. Nejhorší pro mě asi bylo pochopit fakt, že má Laděnka, jak jsem jí v duchu říkala, vlastně ani nebyla. Na ultrazvuku byla vidět jen černá díra a nikde nic. Žádná stopa po nějakém plodu. Teď jsem přijala za své, že "miminko" zůstalo "pouhým" embryem, nějakým shlukem buněk a nikdy mu nezačlo tlouci srdíčko. To mě uklidnilo tak, že jsem si od té doby na něj téměř nevzpomněla. Samozřejmě nemohu s jistotou říct, že už se ta bolest nevrátí. Zvlášťě, když potkávám svou kamarádku, která měla termín porodu týden po mně a teď jí vesele naskakuje bříško. Ale když píšu tyto řádky, připadá mi to vše jako dávná minulost. Jako by šlo jen o zlý sen.
Laďku, myslím, dokážu pochopit, jak se asi cítí, protože můj manžel má taky časově velmi náročné zaměstnání. Někdy se domů vrací jen 2x týdně se vyspat a hned zase letí pryč. Úplně nejhorší byl první týden po potratu. Moc jsem potřebovala cítit jeho náruč a pohlazení. Laďko, drž se! Zkus třeba ty vzácné okamžiky, kdy jste spolu, učinit výjimečnými. Třeba večeře při svíčkách, u toho se člověk uvolní, zapomene na televizi a víc naslouchá. Třeba ti i manžel poví, jak se po ztrátě dětí cítil, jak to všechno vnímal a prožíval. Já měla docela problém to z manžela dostat. Chlapi hodně věcí dusí v sobě. A pak, vždyť i oni v tom jsou sami, stejně jako my. My od nich požadujeme náruč a pochopení, ale myslím, že i oni potřebují "pofoukat" ten šrám, který nesou v sobě. Byl pro mě šok, když jsem po třiceti letech zjistila, že můj otec "tvrďas" brečí tajně do polštáře! Napadá mě....a vím, že je to těžké... zkusme se více soustředit na to, co potřebují naši chlapi. Třeba je to jedna z cest, která pomůže i našim zlomeným srdcím.
Ale už moc povídám... ahoj!

 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: potrat ve 4. měsíci 

(30.9.2008 15:08:04)
Radano,
jsi statečná žena, s krásným nadhledem a láskou k muži (a asi obecně úctou k rodině a moudrostí ve vztazích). Fandím Ti a jsem ráda, že už to nejhorší přešlo... A do budoucna přeju krásné zdravé mimčo.

S menstruací je to divné, asi bych šla k doktorce. Po obou porodech jsem měla nějakou dobu pauzu (po 1. porodu 3 měsíce, po 2. porodu asi 7 měsíců), ale k vynechání menstruačního cyklu dochází PŘI KOJENÍ, což není Tvůj případ. Takže bych se určitě poptala, čím to může být. Lékařka nejsem, třeba existuje ještě nějaký logický důvod pro vynechání, ale na Tvém místě bych se raději hlásila u doktorky. Spíš předpokládám, že se jedná o nějakou poruchu. A priori, já celý život normálně menstruovala, a přesto se 2x mi stalo, že jsem to dostala až po injekci (a to nebylo po potratu ani jiném biologickém důvodu).
 Laďka 
  • 

Re: potrat ve 4. měsíci 

(30.9.2008 15:35:06)
No, přesně. Uvědomuju si, že můj muž musí prožívat taky hroznou bolest a bohužel se od něj očekává, že bude normálně fungovat a ještě mě podpoří. Taky to už oplakal. Má to ještě těžší. Ode mne se očekává, že za měsíc jsem v pohodě a od něj se vůbec nějaký smutek neočekává. Snažím se z něj páčit jeho pocity. Když se trochu vyjádří, pomáhá to i mně. Vím, že v tom jsme spolu a že to spolu zvládneme. Je to hrozně důležitý. Ani jeden nevím, kdy na nás přijde nějaký nával smutku nebo i třeba zlosti, která je následkem smutku. Jako na potvoru jsou najednou všichni moji kolegové, známí a příbuzní těhotní a já si říkám, že mě někdo zkouší, kolik vydržím. Už jsem se přestala přemáhat a klidně jim říkám, že mi prostě vedle těch šťastných těhotných není dobře, tak nebudu vyhledávat jejich společnost. Možná to někomu přijde sobecké a neohleduplné, ale jako se všichni všude dělí o svoje štěstí, mám snad i já právo podělit se o svoje neštěstí.
Co se týče menstruace, první jsem dostala asi za 20 dní, v šestinedělí, ale druhá byla si za 50 dní. Myslím, že to je normální, když dlouho nepřichází. Tělo se musí dát do kupy a každýmu to trvá dlouho. Mně už ta třetí sice přišla normálně, ale každá je tak silná (bezbolestná), že vlastně ani nemůžu v těch prvních třech dnech nikam jet nebo se někde zdržet dýl jak hodinu. Blbý, ale i tyhle věci jsou s tím spojené. Nekončí to pobytem v nemocnici. Ale to už nikdo nevidí.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: potrat ve 4. měsíci 

(1.10.2008 8:50:58)
Laďko,
život je někdy dost cynický, viď? Taky jsem nemohla vidět děti dost dlouho po potratu, aniž by se ve mně všechno svíjelo... Časem to přejde, teď to jde těžko překonat. Tvoje okolí to snad pochopí.
Co se menstruace týče, tak pokud se cyklus natáhne třeba na 2 měsíce, může to být přirozené. Od Radany mi to vyznělo, jakoby neměla menzes několik měsíců. Ale znovu jsem si četla její příspěvek, a je fakt, že žádný časový údaj uvedený není... Tak jestli je to méně než 60 dní, tak bych asi vyčkala a neplašila.
 Katka 
  • 

Re: potrat ve 4. měsíci 

(24.10.2008 10:17:09)
Ahoj, byla jsem ve 14tt a předevčírem jsem začala krvácet, letěla jsem jak splašená k doktorovi, sestra mě odbyla a poslala do nemocnice, že doktor má dovolenou a že jí to celkem nezajímají..zjistili mi zmlklý potrat a že už v sobě mám 3 týdny mrtvé mimčo. Včera jsem se vrátila z nemocnicen a připadám si jak kdyby mi tam vzali i část mozku.. Holky je to těžké,ale na druhou stránku je lepší, když se to stane hned v začátku než aby musel člověk porodit mrtvé mimčo nebo dokonce mít postižené. Vím, že si asi musíte myslet, že jsem úplně střelená,ale je to můj druhý potrat, žádné mimčo ve svých 26 letech nemám, ale čas rány zahojí, jen jizvy zůstanou. Neupoutávejte se na to, co jste prodělali, jelikož se to pak psychicky nedá zvládnout.. pokud máte doma někoho, komu na vás záleží, nejste na to sama a myslím si, že partner aniž by něco řekl, to nese ještě hůře aniž by toho maličkého človíčka v sobě nosil.Hodně štěstí
 Petra64 


Netrapte se 

(25.10.2008 10:01:16)
Ahoj, já jsem 3 týdny po potratu. V šestém týdu se miminko přestalo vyvíjet. Ještě nemělo ani srdíčko. Moc jsem to obrečela. S manželem jsme si přáli druhé dítě, ale příroda nebyla na naší straně a s tím se nedá nic dělat. A věřte, že na to nejste sami. I mě překvapil můj manžel. Jemu patří velký dík. Chlapi to na sobě nedají moc znát, ale taky je to trápí a né málo!!! Teď už se nezabývám myšlenkama proč zrovna já. Prostě občas se to z nepochopitelných důvodů stává. Otázky jsou zbytečné, tak se tím netrapte!!! V nemocnici jsem byla s pani, která potratila v pátém měsíci. Měla to hodně těžké, ale byla moc statečná. Občas si na ní vzpomenu a v duchu jí přeju hodně síly do dalších dní. A ty Evi, jestli budeš tyto řádky někdy číst tak bych ti chtěla za vše poděkovat. Taky to nemáš jednoduchý. A když přijdou chmurný myšlenky, tak napiš. Drž se ;)
 primule 
  • 

samovolný potrat a chování zdravotnického personálu. 

(29.1.2009 15:02:07)
Vyhledala jsem tuto diskuzi protože jsem se chtěla dozvědět jestli je normální říct ženě při běžném vyšetření (konaném v pátek), že její dítě už není živé a poslat ji na pondělní "výškrab". nestalo se to mě osobně (býbrž kamarádce), ale stejně mě zasáhla vlna bolesti a frustrace. jak může být někdo tak krutý a nechat ženu ještě několik dní nosit svůj mrtvý plod pod srdcem?!!! já osobně bych asi skončila v blázinci (moje kamarádka do pondělí nevydržela, začala o víkendu krvácet a musela být urychleně hospitalizována).
z výše uvedených reakcí na článek, jsem se ujistila, že nechat ženu "nosit" ještě pár dní mrtvý plod je v českém zdravotnictví celkem normální.... kdo by se staral o psychický stav že? hlavně ať nemáme ničím narušený pohodový víkend...
 DENISA 
  • 

Re: samovolný potrat a chování zdravotnického personálu. 

(29.1.2009 15:18:01)
Tak to tedy ziram, to je fakt sila. Asi mam stesti na Dr., protoze ja jsem potratila samovolne v noci a hned rano me poslala do nemocnice a jeste mi kladla na srdce at jedu rovnou a nezastavuju se doma, ze je to velmi dulezite, aby se to vycistilo vcas. Vylozene resila minuty ne dny. Takze pristup tebou popisovany je vylozene hazard se zdravim zeny.
 Jana 2 malé dcery 
  • 

Re: samovolný potrat a chování zdravotnického personálu. 

(2.2.2009 16:46:59)
Ahojky i já jsem zažila to o čem píšeš,při běžné kontrole se zjistilo že mám v sobě "mrtvý plod"pro mě to nebyl plod ale moje dítě.Tak mě poslali domů a druhý den jsem měla nástup do nemocnice-ta psychika byla děsná a k tomu ještě strach abych nezačala mít bolesti a krvácet.Úplně nejhorší bylo uklidit již nakoupené věci pro miminko.A to mě v nemocnici dali do jednoho pokoje s dvěma co chtěly umělé přerušení.Prostě duše v nemocnici nikoho nezajímá chtělo by to lidský přístup kam zmizel????
 Lucka a deniska 2 roky 


Re: samovolný potrat a chování zdravotnického personálu. 

(7.2.2009 21:45:21)
ahoj.já byla ve středu na testech PAP aby se zjistilo jestli miminko nebude mít nákou vadu,ale bohužel mi tam řekli že je plod mrtví.byla to středa a na vyčištění jdu až v pondělí,tak že v sobě nosím mrtví plod už týden.a dnes je teprve sobota,každý den se bojím že se něco stane......snad to vydržím.Lucka
 leninka028 


potrat? mluvte o něm aspoň na internetu! 

(12.2.2009 20:34:22)
Dlouho jsem zvažovala, jestli se zapojit do těchto diskusí. Rozhodnutí přišlo poté, co mi došlo, že v posledních týdnech zadávám do vyhledávačů na podobných serverech čím dál častěji slovo "potrat" a hltám příspěvky žen a dívek, které potkalo to, co mě. Musím říct, že mi hodně pomáhá vědomí, že v tom nejsem sama. Že zřejmě bude něco na tom, co mi říkala moje lékařka, že první těhotenství končí potratem zhruba u každé třetí ženy. Proto jsem se rozhodla, že i já přispěju a že možná i můj příběh pomůže někomu, kdo prožívá něco podobného. Ačkoli některé příběhy, které jsem tady našla, jsou nesrtovnatelně tragičtější, než to, co potkalo mě, z vlastní zkušenosti vím, že čím více jsem jich přečetla, tím větší pocit sounáležitosti jsem měla.
Můj příběh je velmi podobný těm, které prožilo mnoho z vás - zhruba rok a půl jsme se s přítelem pokoušeli o miminko, ale nijak jsme to "nehrotili". Pak už jsem ovšem začala být nervózní, tak jsem začala sledovat plodné dny a v lékárnách kupovat ovulační testy. Podle nich mi vycházelo, že ovulaci ani nemám, objednala jsem se proto k lékařce, ale termín jsem měla až zhruba za měsíc. A mezitím to přišlo - zpožděná menstruace, první test se slabou druhou čárkou, další den už byla silnější a pak ještě víc. Brečela jsem radostí, přeobjednala se na dřívější termín k lékařce a ...... Víc než radost jsem začala mít spoustu obav - několik mých kamarádek potratilo přednedávnem na počátku těhotenství. Takže jsem si zakázala se radovat, dokud to nebude tutovka. Přesto jsem si opravdu nepřipouštěla nějaký možný problém. Ještě když jsem ležela na ultrazvuku a lékařka dlouho mlčela a hleděla na monitor, mě nenapadlo nic zlého. Nekrvácela jsem, neměla jsem žádné bolesti (jen mírné v podbřišku, ale to je prý i na začátku těhotenství normální) a o potratu jsem měla představu, že probíhá přesně takhle. A pak vyřkla tu osudnou větu: To nevypadá dobře... Nebyly tam žádné srdeční ozvy a navíc tvrdila, že podle ultrazvuku je dítě větší, než jsem myslela já (já si spočítala 4 až 5tt, ona říkala, že je to 6-7tt). Dala mi ještě týden. Prý počkáme, ale nechce mi dávat zbytečnou naději. Po týdnu se ukázalo, že plod nežije, že nevyrostl, dokonce se ještě zmenšil. zamlklý potrat. Strašně jsem brečela, přítel mě utěšoval, a pak to šlo ráz naráz - revize dělohy, kyretáž - v nemocnici už jsem nebrečela. Ani potom ne. Nic tak vážného se přece nestalo - stává se to TAK často, bylo to TAK rané stadium, zákrok se povedl a za tři měsíce to můžeme zkusit znovu. Hotovo, vzhůru do práce a do života. Hlavně aby přišla menstruace - přišla. Je to měsíc a půl já jsem vlastně úplně v pohodě. Práce je tolik, že není čas přemýšlet, není důvod se už k tomu vracet, ani o tom mluvit. Kromě přítele a nejbližší rodiny o tom nikdo neví, takže mě nemá kdo litovat, je to uzavřená kapitola.
... a najednou jsem si uvědomila, že jsem nešla k tomu holiči, kosmetiku, na masáže, ani cvičit. Že jsem nesplnila nic z toho, co jsem si slíbila v okamžiku, kdy jsem ležela na chodbě před operačním sálem a umírala hrůzou z toho, co mě čeká. A nejen to. Že ani nejsem schopná se na další těhotenství ani těšit, natožpak se na něj připravovat. Naopak. Zase jsem začala kouřit. A taky pít. A taky místo práce surfovat po podobných stránkách, jako je tato. A taky se přejídat a sledovat největší blbiny v televizi, jen abych nečučela do stropu. Jen tupě čekám na to, až přejdou povinné tři měsíce pauzy a pak se o dítě pokusíme znovu a tak nějak doufám, že to mě spasí. Obávám se ale, že nespasí. Dokud se nesrovnám s tím, co se stalo, zůstane to ve mě a nepomůže ani zdravé miminko. Navíc už teď vím, že mé případné další těhotenství nebude radost, ale jedna velká obava. Nevím, co se sebou, ale vím, že nejsem žádná hrdinka, jak se snažím dávat najevo svému okolí. A děkuju za možnost, vypovídat se aspoň tady. Udělejte totéž - třeba se vám taky trochu uleví. Jsem ráda, že v tom nejsem tak beznadějně sama...
 nhb 


Potrat a co potom ?? 

(12.3.2009 21:03:53)
Ahoj, rada bych se podelila se svoji zkusenosti.
Pred necelym rokem jsem cekala dvojcata - prvni tehotenstvi. Byla jsem moc stastna, jelikoz jsem si dvojcata moc prala. Pritel byl take rad a oba jsme se moc tesili. Po trech mesicich jsem vsak zacala krvacet a potratila jedno dvojce. Rikala jsem si ze to nevadi aspon bude jedno mimi. Jenze za 14 dni jsem potratila i to druhe. Byla jsem z toho moc smutna a moc me to bolelo - jak psychicky tak fyzicky. Pritel me utesoval a delal prvni posledni. Ja se rozhodla ze hned po 6 ti nedeli na to vlitnem znovu a do Vanoc budu zase tehotna. Ale ouha. 4 mesice a porad jsem neotehotnela. Zacala jsem z toho byt zoufala a asi se moc na to upla. Pritel to vsechno nevydrzel a tyden pred Vanocemi se se mnou rozesel. Bylo mi hrozne. Nejen ze jsem nemela uz tu oporu ale ani moznost znovu otehotnet. Upla jsem se na praci, ktera me vzdy ze vseho dostala, ale ani tady se nedarilo. Jsem podnikatelka a behem dvou mesicu jsem svoji blbosti prisla o hodne penez. Vse se mi sesypalo a ja ztratila smysl zivota. Nemam ani poradnou kamosku s kterou bych mohla zajit na pokec. Sedim sama doma a trapim se se vsim. Mam pocit ze jsem k nicemu a navic. Zbytecna. MOc velky slaboch abych to vse sama ukoncila a tak se snazim nejak prezit kazdy dalsi den. Je mi 31 a bojim se ze dalsich cca 30 let nebo kolik mi zbyva stravim u televize a PC a sama. Az si toto nekdo bude cist a bude mit za sebou potrat ale pritele, nebo manzela a kamosku budte stastna. Mate aspon nadeji, ale ja uz ne. Pa.
 Tulka 


Re: Potrat a co potom ?? 

(12.3.2009 21:09:10)
Holka,holka,co to povídáš,naději přeci máš pořád a velkou.~s~
 Alla, jeden klučina  
  • 

I já jsem to žažila 

(21.5.2009 12:45:34)
Milá Hanko,
i já jsem zažila ten smutek, když přijdeš o miminko. Naštěstí už jsme v té době měli doma jednoho šikovného kluka a já to všechno díky tomu vydržela a nepřišla o rozum. Nejhorší ze všeho je pro mně vzpomínka na pobyt v nemocnici, resp. v porodnici.

Po pěti mesících zdárného těhotenství mi zcela odtekla plodová voda. Protože mimi je v té době už dost veliké, musela jsem ho porodit a oplakat.
Při té hrůze mě ještě víc ke dnu srazilo chování některých doktorů v nemocnici. Nejenže musíš podepsat ŽÁDOST o potrat s poznámkou, že si byla poučena o možnostech antikoncepce, k tomu jako bonus dostaneš výroky typu: upozorňuju vás, že v tomhle stádiu se vám o TO stejně nikdo starat nebude nebo nevim, na co čekáte, už jsme mohli dávno začít (na návrh jednoho z lékařů se čekalo na výsledky testů, zda je přítomna infekce nebo ne). K samotnému potratu jsem naštěstí měla epidurál, starší hodnou sestřičku a svého muže. Nejdřív ho tam nechtěli nechat, protože byl večer a taková jsou pravidla. Blbá a zbytečná pravidla. On se ale nikoho na nic neptal, hodil se do zeleného hábitu a BYL SE MNOU do doby než vyšlo mimi ven. V té době ho poslali pryč. Miminko jsem zdárně potratila, placenta nešla ven a bylo potřeba udělat revizi dělohy. V té době přestal epidurál účinkovat. Nastoupila doktorka, usoudila, že další dávky epidurálního anestetika je pro mně asi škoda a tak mi přes půl hodiny rvala za živa z dělohy po kusech placentu. Drtila jsem sestře ruku a nebyla schopna bolestí ani promluvit. Celé tělo se mi nekontrolovatelně klepalo. Doktorka mě častovala dotazy jako - To vás to bolí jó? No tak nestahujte ten zadek. Možná se divíš, proč jsem si neřekla o anestezii nebo nevolala o pomoc. V takové chvíli nemůžete nic. Bolest vás úplně ochromí a nevydáte ani hlásku. Kdybych to nezažila, neuvěřím. Měla jsem pocit, že se doktorka pase na mém trápení a má z něj snad i radost. Sestra se za ní styděla, když bylo po všem přišla se zeptat, jestli se na ně moc zlobím.
Holky, nejsem z cukru. Třicítku mám dávno za sebou, už jsem lecos zažila a jsem zvyklá postarat se o sebe i o rodinu, ale tohle mě dostalo na kolena! Byla jsem se vykecat u psycholožky a ta brečela se mnou. Řekla mi, že případů takového hnusu ze strany personálu v nemocnici už slyšela moc a pořád se opakují. V tomhle ohledu panuje u některých doktorů pořád středověk.
Pokud můžu něco poradit, když jedete do nemocnice ať už s problémy nebo porodit svoje vytoužené miminko, vždycky vemte s sebou někoho, kdo bude mít sílu za vás bojovat. Trvejte na tom, aby se k vám chovali jako k člověku a prosazujte svoje požadavky. Vy a vaše tělo nejlíp ví, co potřebuje. Nemyslím tím zvažovat ten nebo onen lék, pokud jste úplný laik. Ale vy víte, jestli chcete aby vás někdo držel za ruku ve dne nebo v noci, dal vám trochu napít. Máte právo vědět co a proč se bude dít. Nedejte se! Jinak to nikdy nebude lepší. Držím všem palce Alla
 kkachnunka 


Re: I já jsem to žažila 

(2.7.2009 12:34:17)
Ahoj i já jsem dopadla tak jako vy ostatní sice jsem byla jen v 8,týdnu ale ta bolest je stejně neůnosná.30,6,2009 by lékařka oznamila,že miminku netluče srdíčko a včera jsem musela na kynetáž,ta bolest je hrozně neůnosná naštěstí mám doma 3 letou dcerku která mi dodává odvahu jít dál a přítele který mě drží pevně za ruku bohužel dlouhé chvíle přemýšlim co bylö špatně a co jsem mohla udělat jinak.Čim víc se snažim být statečná tim je to horší.Teď už budu jen doufat ,že se mi podaří za 6 měsíců otěhotnět a miminko donosit za tohle málo budu moc šťastná.
 Jana 
  • 

Re: I já jsem to žažila 

(27.8.2009 16:28:16)
Předem bych tě chtěla pozdravit a napsat, že seš velká bojovnice.Já prožívám něco podobného právě nyní.Sice nejsem v pátém měsíci, ale v pátém týdnu a vím jak to bolí.Už 3 den krvácím a dnes mi doktor oznámil, že potrácím.Minulý rok jsem potratila dvojčata, prodělala pět operací a k tomu chemoterapii - měla jsem rakovinu čípku.
Takže vím co to je bolest a moc mě bolelo u srdíčka, když jsem četla tvůj článek - musela jsi vytrpět své.
Přeji ti at už tě nic podobného nepotká a jsi šťastná.
Já se budu muset ze strátou miminka taky vyrovnat, ikdyž to půjde těžce.
měj se moc krásně, papa.
 Alla, jeden klučina 
  • 

Re: I já jsem to žažila - stížnost na nemocnici v Ústí n. L. 

(6.10.2009 7:37:02)
Děkuju všem za podporu a všem také přeju hodně síly při zvládání těžkých chvil.
Když jsem po všech výše popsaných hrůzách přišla k sobě, sedla k internetu a zjistila, že nejsem zdaleka jediná, kdo dostal v těžké chvíli od doktorů bonus v podobě hnusného chování, poslala jsem do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem stížnost na chování zmíněné doktorky Kučerové. Několik zaměstnanců se mi neoficiálně za její chování omluvilo, z čehož mám velkou radost a sdělilo mi, že jsou u ní "přešlapy" tohoto typu dosti běžné. Oficiální vyjádření mě ale úplně dorazilo. Začalo školením o rozdílu mezi potratem a porodem v medicínské terminologii a následovalo ujištěním, že všechno proběhlo tak, jak mělo a doktorka se nemá za co omlouvat, protože je zkušená a nikdo si na ní oficiálně zatím nestěžoval. Zdá se, že trhání masa za živa teď patří v Ústí k nejmodernějším postupům a vymoženostem. Neodpustím si poslat do nemocnice ještě mou odpověď na to skvělé vyjádření a pak už budeme šetřit papírem, protože vůle k nápravě z jejich strany prostě chybí. Jediné co můžu udělat, je informovat ostatní lidi. Pro příště si při vstupu na kterékoliv pracoviště nemocnice beru do ruky baseballovou pálku a svého fyzicky zdatného muže neopustím ani na minutu, i kdyby se doktoři stavěli na uši.

Dovětek:
Potkala jsem v nemocnici řadu slušných lidí, to nepopírám a těší mě to, ale co je to platné, když mají mezi sebou i hyeny. Na hrubý pytel prostě patří hrubá záplata a moje trpělivost je u konce.
Holky, držte se a nenechte si od nemocničního personálu (promiňte mi ten výraz) kálet na hlavu. Oni jsou tu pro nás, ne my pro ně. Alla
 Lydie31 


Re: I já jsem to žažila 

(22.11.2009 0:06:58)
PANE BOZE JA MUSIM ODPOVEDET. TO JE HNUS CO TU CTU - CO SE DEJE V CESKU V NEMOCNICICH, JAKY MAJI PRISTUP DOKTORI A PERSONAL. JAK SE TO CHOVAJI JAK TO K VAM MLUVI???? VZDYT TO JE HRUZA. JE 20 LET PO REVOLUCI TO NESTACI NA TO, ABY SE NECO ZMENILO?????
PROSIM VAS TO JE OPRAVDU NEMUZETE ZA TO CHOVANI ZAZALOVAT??
Ja rodila a rok na to i potratila ve Francii, na te same klinice, znam ji, mam v ne duveru, vsechen personal velmi diskretni a prijemny, pobyt jak na hotelu! Kdyz me po (letosnim) potratu vezli zpet na pokoj tak mi jen rekli, ze mam novy pokoj na jinem oddeleni - automaticky me prestehovali, prece me nenechaji lezet na porodnim kde breci miminka a pysni rodice se s nimi prochazi po chodbe. Potrat probehl samovolne, ale na to "vytahnuti zbytku" mi jen rekli "tak mi vas na chvilku uspime". Jak rada jsem slysela tu vetu, to bylo velmi rozumne, opravdu jsem nemela chut byt u toho, az bude ve me doktorka hladat placentu atd...
 HYACINTKA 
  • 

SAMOVOLNÝ POTRAT 

(13.7.2009 14:25:15)
Přečetla jsem si tvůj článek a chci ti napsat své pocity.Sama jsem před třemi týdny po čtvrté potratila.Byla jsem už ve čtvrtém měsíci amoc jsem tomu už věřila,že to tentokrát výjde.Myslím si taky že doktoři mě hodně zanedbali.I když jsem 14 dní před potratem ležela v nemocnici,protože jsem trochu zakrvácela,nic mi nedali,žádné léky na udržení,prostě nic.Jejich lék byli rady tipu: budťe v klidu.Rada nad zlato.Po potratu,opět v nemocnici,jsem se zhroutila.Takže bez antidepresích jaksi nemůžu existovat.Je mi 39 a ani jedno dítě.A vždycky jsem chtěla aspon´ tři.Pro mě už žádný lék na bolístku není.Dva dny ve mě hlodá myšlenka na umělé oplodnění.To kdyby vyšlo!Jediný lék který by zabral.Ale na druhou stranu,kdybych i tentokrát potratila,tak se s toho už 100%nevyhrabu.Zkus mi poradit,jak by ses zachovala ty. Dík a měj se.
 kkachnunka 


i já to zažila 

(2.12.2009 11:31:41)
Dobrý den už je to skoro půl roku co jsem byla na potratu (ne dobrovolně)miminku přestalo tlouct srdíčko.Kdo to nezažil nepochopí tu bolest to prázdno .... .je to sice půl roku,ale ta bolest kterou v sobě neustále nosim se mě drží jako klíště které nejde vytrhnout ani vytočit.Moje rodina i přítel říkají,že to přebolí,ale kdy?Kdy se mě pustí ta samota a ta úzkost?Nikdy jsem nevěřila,že si mi něco takového stane otěhotněla jsem snad ve špatnou dobu?Ale kdy je ta správná doba?Neustále a do kola se sama sebe ptám co jsem udělala špatně kde byla chyba,!A neumim si odpovědět....Tak moc si přeji porodit alespoň ještě jedno miminko,ale mám pocit,že to nepůjde neberu antikoncepci tři měsíce a žádná změna v mém stavu nenastala!kdy to všechno přebolí kdy zas budu šťastná???
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


kkachunko 

(5.12.2009 18:59:21)
To je mi líto. Ale po čtvrt roce bez AK je brzy říkat doměnku, že neotěhotníš. Možná samo tělo si ještě potřebuje odpočinout, i potrat je pro organismus záhul. Neboj, časem to třeba vyjde. Jasně, vždycky už budeš vědět, že jsi o jedno mimčo přišla... ale nebude to pořád bolet tak moc, jako teď.
Držím palce, ať to co nejdřív z nejhoršího přebolí, a taky ať se tělo brzy dá do pořádku a nechá si říct ;-)
 kkachnunka 


Hanka 

(6.12.2009 11:01:56)
Ahoj moc děkuji za povzbuzující článek moc mi to pomohá.Sned mě to opravdu časem přebolí a budu šťastná.Děkuji moc!!!!
 Nicoolka 


poděkování 

(2.12.2009 20:07:00)
Víte je mi 16 let,jsem ve 3.měsíci těhotenství,ale takhle to nemělo být...původně se po mě chtělo abych šla na interupci,po přečtení vašeho příběhu,jsem strašně šťastná,že jsem si miminko nechala a doufám že to zvládnu mám strach,každý den mě pronásleduje otázka:,,co když o to malé přijdu,zvládnu to?moc vám děkuju otevřela jste mi oči a díky vám jsem pochopila co to dítě znamená.Děkuju,jste silná a k těm dětičkám které máte teď moc gratuluju a moc vám to přeju.
S pozdravem a poděkováním Nikola Hůlová
 kkachnunka 


Re: poděkování 

(2.12.2009 21:09:03)
Moc ti přeji aby jsi to všechno zvládla uvidíš až to malý budeš držet v náručí tak budeš ta nejšťastnější maminka pod sluncem.Moc si přeji to taky ještě alespoň jednou prožít.Já jsem svoji dcerku čekala v 17 letech vim jaké je to těžké rozhodnutí a nikdy toho že jsem si jí nechala litovat nebudu.přeji ti mnoho štěstí
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: poděkování - Nicoolko 

(9.4.2010 12:47:47)
Ano, některá správná rozhodnutí jsou opravdu náročná. Tak přeju, ať se z dětí raduješ, navzdory názorů okolí ;-) Věřím, že budeš skvělá máma. Už teď je vidět, že se umíš rozhodovat srdcem správně i tam, kde rozum i rodina radí něco jiného. Ale až se Tvoje dítě na Tebe usměje, tak budeš silněji než kdy dřív vědět, že ses rozhodla správně ~g~~x~
 Elíláma 


Jak to bylo u mě 

(19.12.2009 23:32:42)
Já jsem měla zamlklý potrat, zjistilo se to v 9. tt, tedy docela brzo, ale já to zas věděla od 2. týdne, takže už jsem si na ten ttěhu pocit zvykla a těšila se. Cítila jsem zklamání ze sebe a zmatek, ale nakonec to dopadlo dobře, deprese jsem neměla, spíš 3 měsíce smutek (pak jsem tedy zas otěhotněla a už jsme v 19. tt), ale tady je popsáno, co mi pomohlo nejvíc:
- viděla jsem, že to partnera taky mrzí a můžeme smutnit spolu, byl na mě moc hodný
- po příchodu domů nás to tak sblížilo, věděli jsme, že to může partnery vzdálit až rozdělit, tak jsme se rozhodli bojovat a byli jsme si najednou asi nejblíž
- no a mě to dostalo, nečekala jsem to od svého "drsňáka" a rozněžnilo mě to a pomazlili jsme se. A pak zas a to nás sbližovalo. No a pak už jsem to do konce šestinedělí bez milování nemohla vydržet, strašně mě přitahoval, jak byl na mě něžný
- podpora rodiny, všem z rodiny jsem to řekla, máme v rodině totiž spoustu pokrytectví hlavně stran zdraví a pak dochází k faux pas a krom babičky, která řekla něco na způsob (oovšem ne mě do očí), že si za to můžu že chlastám a hulím (no, nechlastala jsem a skoro nehulila v těhu), tak mě podpořili a ejhle, tu se vyvalilo že tenhle potratil, tenhle, až jsem zjistila, že jednou skoro každej a necítila jsem se divná (po potratu mi totiž přišlo, že jsem snad jediná na světě, navíc přítel je z děsivě plodné rodiny :-D

Takže všem po potratu přeju hodně podpory, lásky a sblížení!
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Jak to bylo u mě 

(29.12.2009 7:52:58)
Elííí,
díky za Tvá slova ohledně léků a terapií. A naprostý souhlas ~;)
S těmi příbuznými - taky jsem se setkala min. s jednou reakcí ve smyslu, že si za to můžu sama (i když příčina byla určena jinak, protože nekouřím ani nepiju). Od začátku jsem se rozhodla podobná slova ignorovat, i když mě to tedy od toho člověka dost zranilo. Ale něco je prostě lepší "spláchnout", než se tím trápit. A taky jsem byla překvapená, kolik lidí si potrat zažilo, taky mám pocit, že "skoro každý"...
Přeju hodně štěstí v nynějším těhu ~x~
 Elíláma 


Re: Jak to bylo u mě 

(29.12.2009 11:31:12)
Děkuju moc ~x~
 Jaja a Aňa 


Byla jsem na tom podobně 

(20.3.2010 21:28:46)
Kd\ž jsem přišla o své dlouho očekávané mimi, zhroutil se mi svět. najednou nic nemělo smys, brečet nešlo, tak ve mě rostlo napětí, štval mě i manžel, který se snažil všemožně pomoci, štvala jsem se sama sobě. říkala jsem, že to tak mělo být, že bych stejně nebyl dobrá matka... Tento stav trval více méně rok, pak se zdálo, že se vše vrací do původních kolejí(pomohla mi hodně práce), když jsem měla sen jak mi to moje vytoužený mimčo odsávají z dělohy(jednou jsem si byla podívat na interupci, když jsem chodila na praxi), tento zažitek bych nikomu nepřála,tento sen se mi zdál i další noc, já se pak bála usnout.a celé to začalo na novo, pak to utichlo a já otěhotněla- není to pohádka i když si tak připadám
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: Byla jsem na tom podobně 

(9.4.2010 12:45:15)
Jajo a Aňo
Tedy rok prožívat takové věci, to je docela drsné... Díky i za Tvůj příběh a přeju víc štěstí při dalším očekávání... ;-) ~s~

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.