| majdaleenka +07+11 | 
 |
(19.5.2008 8:36:32)
S depresemi se opravdu těžko bojuje, obzvláště bez antidepresiv, která by vyrovnala chemickou nerovnováhu v mozku, samozřejmě je potřeba i psychoterapie, ale za nejlepší osobně považuji kombinaci obou, každé zvlášť se v tomhle případě nemusí setkat s úspěchem. Autorčinu situaci si neumím a ani nechci představit, musí to být strašné, tím spíš by žáná z nás neměla váhat požádat o pomoc (ať už to bude někdo blízký, linka bezpečí nebo přímo psychoterapeut). Držím všem palce a autorce díky za článek.
|
| katka+katka | •
|
(19.5.2008 9:17:04)
sama jsem deprese v pravém slova smyslu nezažila - bohudík, ale antidepresiva mi připadají trošku jako oddalování problému, kamarádka je brala a dnes tvrdí, že bez nich by se se vším vypořádala rychleji, tvrdí, že jí problém pomohly jen zmírnit, odsunout, ale ne řešit. Dokonce ani o psychoterapii se nevyjadřuje nejlíp a prý nejvíc pomohl čas a práce, ale asi každý to má jiné.
|
| Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 | 
|
(19.5.2008 9:28:39)
Bylo mi jasné, že otázka antidepresiv je nejspornější z celého mého článku. Osobně souhlasím s Majdalenkou, že samy o sobě nic neřeší, ale mohou pomoct spolu s nějakou psychoterapií. Ale vím i o špatných zkušenostech s obojím, ono je to asi případ od případu. Nejlepší je, antidepresiva vůbec nepotřebovat  Ale v některých situacích asi opravdu můžou pomoct...
|
| katka+katka | •
|
(19.5.2008 9:33:40)
Taky si myslím, nejlepší je antidepresiva vůbec nepotřebovat. Jinak ta kamarádka skutečně tvrdí, že nejvíc jí pomohla práce, resp.vstup ČR do EU Pracovala tehdy na MMR a v souvislosti se vstupem do EU jí posílali neustále na školení, kurzy apod., přibylo víc práce, do toho jí kolegyni srazilo auto, takže byla dlouho doma a všechno tehdy zbylo na ní, o osmihodinové prac. době si mohla nechat zdát, pracovala tak 10 hodin, pak se doma učila se synem a pak ještě sama. Takhle to probíhalo půl roku a říká, že jí to úplně vrátilo sílu do života. Dneska s úsměvem říká, že EU je to nejlepší, co jí mohlo potkat
|
| Katka,kluci 5 a 9 | •
|
(19.5.2008 9:52:18)
Víte, ona se deprese může rozjet taky tak, že ten člověk není schopen vstát z postele a vyčistit si zuby, nejí,nemluví. Třese se,je slabý a jediné, co chce je ukončit trápení....ten už nebude pracovat pro EU...Tam jsou antidepresiva jediné, co se v té fázi dá dělat, teprve po určité konsolidaci je možno podnikat něco dál (psychoterapie...) Takže debatu o antidepresifech přenechme odborníkům.Pro spoustu lidí jsou záchranou, bez nich by tu už třeba nebyli....
|
| Markéta, syn 6 l. | •
|
(19.5.2008 10:18:00)
K tomuto názoru se přikláním, moje blízká příbuzná má za sebou několik pobytů v blázinci, pokus o sebevraždu a rozvrácený vztah s jediným synem. Teď už asi sedm let bere pravidelně antidepresiva (která předtím samovolně vysazovala, protože po nich přibírala) a je "v pohodě". Moje kamarádka byla v té situaci, kdy už z té postele nevylezla, na antidepresivech je taky už pár let a dobré. Po pokusech o vysazení se všechno vrací do velmi špatného stavu. Její maminka má rakovinu, kterou už nelze léčit, také se jednoho dne rozhodla, že končí, kamarádka k ní dovedla svého psychiatra, naordinoval antidepresiva a maminka vstala a funguje další dva roky. Léčbu bych opravdu nechala na odbornících, já jsem si taky před čtyřmi roky myslela, že trpím hrozivou depresí, stačilo vypadnou z práce, která mě užírala, trochu vydechnout a bylo po problémech (naštěstí).
|
| katka+katka | •
|
(19.5.2008 10:46:33)
ale to je právě ono - když je vysadíš, je to zpátky. Ta kamarádka to taky takhle zkoušela, protože jí po nich bylo špatně od žaludku. Jí šlo hlavně o to, aby to už bylo dobrý bez prášků a to se jí povedlo. Prostě chtěla, aby se problém vyřešil. Sama říkala, že antidepresivama se problém jen obchází, nikoli řeší. Samozřejmě jsem to nemyslela tak, že EU je všelék. Určitě každému pomáhá něco jiného.
|
| Markéta, syn 6 l. | •
|
(19.5.2008 11:03:45)
Já vůbec nevím, jak antidepresiva fungují, ale pokud jejich užívání obchází problém (což nevím, co je - mám takový pocit, že nějaká výrazná biochemická nerovnováha ) nicméně umožňují pacientovi normální život, který jinak možný není, pak je asi nejlepší je nevysazovat. Přijde mi lepší být doživotně na antidepresivech, než je vysadit a být v ústavu nebo v horším případě na hřbitově.
|
|
| stará Marie | 
|
(19.5.2008 11:40:12)
Katko, pokud je problém, který lze řešit - tj. něco mimo chemickou (ne)rovnováhu v mozku, tak je samozřejmě třeba ho řešit a ne oddalovat či obcházet antidepresivy. Ale deprese je často prostě nemoc, vnitřní, která nemá příčinu v nějakém řešitelném problému - jako třeba nutnost vyrovnat se s potratem. Anebo ten vnější problém spustí tu nerovnováhu v mozku, která pak brání člověku se s problémem vyrovnávat psychoterapií, prací, čímkoli. takže pak jsou na místě nejdřív prášky k nabití základní schopnosti existence, a pak teprve možnost řešit reálný problém.
|
| stará Marie |
|
(19.5.2008 11:40:33)
k nabYtí
|
|
| JiBi* | 
|
(19.5.2008 14:08:01)
Marie, je vidět, že (bohužel) víš, o čem píšeš.
Jestli má někdo informace o prožitku deprese z druhé ruky,...tak naprosto neví, o čem píše. Šťastný to člověk.
|
|
|
| Dana, dvě děti | •
|
(19.5.2008 17:49:32)
Dovolím si nesouhlasit. Není to obcházení problémů, ale někdy jediná cesta, jak se jim vůbec postavit. Antidepresiva nezpůsobí, že se cítíte blaženě, jen můžete fungovat. Nic se neodkládá. Pokud je berete dost dlouho, nemusíte se k nim už nikdy vrátit. Bohužel řada lidí čeká příliš dlouho, než se odhodlá k lékaři jít( nemusí to být jen psychiatr), a pak je léčba obtížnější a návrat nemoci častější.
|
| MISKYNK | 
|
(22.2.2009 23:10:00)
AHOJ DANO, VÍM, ŽE REAGUJI DOST POZDĚ NA TVUJ ČLÁNEK S DEPRESÍ. ALE MÁM ZKUŠENOST, ŽE KDYŽ SE NÁM NARODIL PRVNÍ VNUK, TĚŽCE POSTIŽENÝ, NESCHOPNÝ SÁM JÍST, MĚL DO 3 LET SONDU A TAK NÁM HO DALI DO KOJENÁKU, ANIŽ BY SE ZAJÍMALI JAKÝ MÁME NÁZOR, NEBO NABÍDNOUT JINOU CESTU A POMOC. JÁ JSEM SE SLOŽILA, JEZDILI JSME KAŽDÝ TÝDEN ZANÍM, ALE MUSELA JSEM BRÁT ANTIDEPRESIVA. PUL ROKU, NEŽ JSEM PŘIJALA ONDRÁŠKA TAKOVÉHO JAKÝ JE. DCERA NIC NEBRALA A BYLA NATO DOST PSYCHICKY ŠPATNĚ. TED MÁME TAKÉ VNUKA, POSTIŽENÉHO ,ALE SNAD ,ŽE UŽ JSOU MOJE DĚTI VELKÉ TAK JSEM SE ZAŘADILA JAKO MÁMA A NAUČILA JSEM HO PAPAT LÁHVÍ A ZA DVA MĚS. JEL DOMU S MÁMOU..A STEJNĚ NAMNE ZBYLA TA HLAVNÍ ULOHA BYT MU MÁMOU I BABČOU NAKONEC. JE TO MOJE SLUNÍČKO. ZATIÍ.M   
|
|
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(19.5.2008 20:09:52)
s tím nemůžu souhlasit.
Já mám zkušenost s tou depresí, kdy prostě ráno nevstaneš z postele, protože není síle/vůle/energie, prostě to nejde, nic nemá smysl, všechno je špatně... Práce už v této fázi nepomáhá, není na ni síla.
Antidepresiva mě dostala do opět funkčního stavu, kdy jsem mohla na řešení problému opět pracovat. Bez nich bych tu taky už nemusela být... 
|
|
| Petra Neomi | •
|
(20.5.2008 1:09:38)
U endogeních depresí to nikdy nebude "samo dobré". Nemají racionální příčinu, nevznikají z nějakého reálného podnětu, je to prostě nemoc jako každá jiná. Zlomenou nohu taky nerozchodíte.
|
|
| Petra Neomi | •
|
(20.5.2008 1:09:38)
U endogeních depresí to nikdy nebude "samo dobré". Nemají racionální příčinu, nevznikají z nějakého reálného podnětu, je to prostě nemoc jako každá jiná. Zlomenou nohu taky nerozchodíte.
|
| bono | 
|
(20.5.2008 10:15:32)
souhlasím. Pokud mě paměť neklame, tak antidepresiva obsahují látky tělu vlastní, které jsou nutné, aby mozek fungoval tak, jak má. Když máme těchto látek málo, propuká deprese, často bez příčiny. Proto musíme ten serotonin, nebo cojávím ještě, dodat tělu tabletami. Je to podobné, jako u cukrovky, když chybí tělu inzulin, tak ho holt musíme dodat ve formě léku.
Taky souhlasím s tím, že tato organická porucha může být spuštěna onou "poslední kapkou", kterou může být smutná událost.
|
|
|
|
|
|
| stará Marie |
|
(19.5.2008 10:34:28)
No, pokud je člověk schopen se zažrat do práce, vidí v ní nějaký smysl, vidí jakýkoli smysl v čemkoli, tak asi antidepresiva nepotřebuje. jestliže sice vstane z postele a do té práce jde a těm dětem tu svačinu udělá, ale má pocit, že to je naprosto zbytečné a marné a bojuje s chutí se vykašlat úplně na všechno a to teď hned, tak ho EU nezachrání :-(
Článek je pěkný.
|
| Teraza Horáková |
|
(19.5.2008 19:27:22)
souhlas.... dodneška jsem alergická na slova "mám ňákou depku". Ňáká depka totiž neexistuje. Existuje špatná nálada, nechuť k čemukoliv, což asi zná každý a pak opravdová nefalšovaná "deprese".
Mně osobně vstup do unie nepomohl, mně pracovně "dorazil". Psychické přetížení organismu - následná deprese. "změňte něco" byly psycho rady... co jako?? Odevzdám děti do dětského domova, s manželem se rozvedu, přestanu vydělávat?? )))))
Skončila jsem u chemie /začala jsem u bylinek/ a přesně potvrzuji, ne, problém neléčí, pomohou jakž takž normálně fungovat.
Takže např. už není problém vyrazit o víkendu s rodinou na kolo (ve fázi deprese nemyslitelný výkon), sport sám o sobě pomáhá apod....
|
| Katka kluci 5 a 9 | •
|
(19.5.2008 21:20:51)
Přesně tak.Bohužel tu zkušenost mám také... nemohla jsem dojít ani do školky,nákup byl nepřekonatelný problém.Ale pomohli mi a dnes si říkám,jak jsem byla blbá,že jsem nešla pro AD dřív.A taky mi vadí ty plky o depce a o tom, že AD "nic neřeší".
|
|
| Xantipa. | 
|
(19.5.2008 21:32:22)
Nejvíc miluju rady těch "zaručených" odborníků na depresi - tak se vyspi a odpočiň si, případně - vrhni se do práce, to je nejlepší lék na depresi Jo a ještě - nejlíp pomáhá čaj z bylinek.
|
| Katka kluci 5 a 9 | •
|
(19.5.2008 23:01:48)
nevím jak to říct,ale jsem ráda,že se to tady takhle otevřelo..Já to v podstatě tajím,kromě pár nejbližších lidí nikdo neví,že jsem se léčila.A vidím,že je nás asi docela dost.Pořád mám pocit,že když by se to dozvěděli třeba v práci, mohl by být možná problém. No a co se rad a klišé týče,mě se zase líbí takové to "z čeho ten mohl mít deprese ?" Takhle reagovali kolegové třeba při mediálním cirkusu kolem K.Svobody". Je to jako bych prohlásila "z čeho ten může mít slepák??".prostě to tu je a nemusí to mít nějakou jednoznačnou příčinu..
Ale odběhly jsme od tématu, článek je dobrý a praktický...Vždy je dobré vědět, že podobnou bolest někdo zná a chápe,alespoň mě to pomáhá.
|
|
|
|
|
| Lusika | •
|
(19.5.2008 13:13:25)
Ahoj,
asi je těžké si uvědomit, že "myslet" je chemická reakce.
Kdysi jsem brala nějaké bylinné přípravky na splín a to mi taky pomohlo. Najednou se celý ten tlak uvolnil a bylo to pryč. V tomu uklidnění mi došlo, že vlastně všechny problémy vyřeším, což před tím nešlo, mozek nefungoval. Pomohlo to z nejhoršího.
Lusika
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | •
|
(20.5.2008 17:07:34)
Sama jsem sice antidepresiva nikdy nebrala, ale mohu myslím zodpovědně říct, že někdy to bez nich vpodstatě nejde. Někdy se žel předepisují zbytečně, ale v některých případech je zase naopak chybou, když je člověk nedostane... Netvrdím samozřejmě, že samy o sobě něco řeší, je potřeba je kombinovat (s dobrou!) psychoterapií. Antidepresiva spíš umožní, aby se člověk "nadechl" a měl možnost se se svým trápeníp poprat. Skutečná deprese (nikoliv jen přechodná "depka" totiž člověka natolik ochormí, že není schopen ničeho - ani té tolik doporučované práce apod.
|
| Teraza Horáková |
|
(20.5.2008 17:42:51)
Ráchel, to si piš.... p.s. já nemám klasickou depku, nýbrž z ní vyplývající panickou poruchu po jednom blbém zážitku.
Začalo to pocitem únavy a bolestmi v zádech.
Pracovat jsem nemohla, protože jsem se klepala a pořád mi bylo na omdlení, měla jsem hlad, jíst jsem nemohla, protože se mi dělalo nevolno jaxi)), nemohla jsem spát, pořád unavená, vyčerpaná, vyklepaná z každý blbosti. A měla jsem děsnou potřebu utéct ode všeho, co je v mým životě.... prostě se zahrabat a nic neřešit.... ne, tohle nebyly sebevražedný sklony, jen děsný pocit marnosti.
A to mám dvě zdravý děti, hodného manžela, podnikáme, nemáme nějaký zásadní finanční potíže. Nikdo nechápal, co se mnou je a já fakt nejmíň. Zkoušela jsem bylinky, psychologa, byla jsem na neuro vyšetření (protože mne začaly brnět ruce a mysleli, že mám RS) až jsem se naštvala sama na sebe a došla si pro AD...... a je pokoj. Vysadit jsem zkoušela jednou, ale vzala jsem to moc rychle.... teď postupně snižuju dávky a fakt to hlídám....
|
|
|
| majdaleenka +07+11 |
|
(21.5.2008 8:05:20)
ano, nejlepší je AD nepotřebovat ale někdy to jinak nejde, je pravda, že problém jaksi rozmělní, stejně jako je pravda, že psychoterapie nemusí fungovat (většinou je to ale buď nevhodně zvolenou formou terapie nebo "nesedícím" terapeutem - to by ale měl právě terapeut poznat a odeslat klienta jinam), práce jako lék, no samozřejmě: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání...", protože se člověk zabaví a nemůže se vrtat ve svém trápení, to fungovalo vždy a vždy bude
|
|
|
| Ostia | 
|
(19.5.2008 17:41:25)
Rada bych dodala, ze jsem nyni v prechodu, zadne porblemy, natoz deprese nemam.
Za druhe nikd y jsem nemela premenstruacni syndrom. podle me je to jen mystifikace. Na tom syndromu s eda dobre vydelavat (pharmafirmy)a za druhe zene se da vzdy krasne a s vedeckym pozadim ponizit. ¨Vzdyt s ni mlati hormony, to jsou oblibene reci uz pres 2 tisice let.
Prechod muze byt bez probelmu. A menstruace naopak s problemy, ja jsem je mela.
neco jinego je potratit miminko. To nechci nijak komentovat, dikybohu jsem nezazila.
|
| Ajtakrajta | •
|
(19.5.2008 18:00:30)
S detmi:
uvědomuješ si, že když toto píšeš, je to to samé, jako kdybys řekla:
"já jsem nikdy rakovinu či zhoubný nádor neměla, tak nechápu, co na tom může být tak hroznýho"
nebo
"já celej život piju před každou jízdou dva panáky a ještě jsem neboural, tak nevím co s tím ti lidi nadělají"...
To, že Ty jsi něco nezažila, neznamená přece vůbec, že je nemohli zažít jiní, ne?
Říkáš, že potrat jsi nezažila a tudíž jej nemůžeš komentovat. Já myslím, že ze stejného důvodu nemůžeš komentovat ani deprese či PMS.
|
| 10.5Libik12 | 
|
(19.5.2008 19:43:42)
Ajtakrajta, já si myslím, že S dětmi se ohradila proti tomu, co mi jako ženě také vadí, tedy proti tomu, že žena je brána s rezervou pro svou hormonální produkci.
|
| Ajtakrajta | •
|
(19.5.2008 22:15:32)
Jo, Libiku, tu část s diskriminací ženy pro její hormonální produkci jsem taky zachytila, pochopila a nekomentovala.
Reagovala jsem na jinou věc.
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | •
|
(20.5.2008 17:28:35)
Ježkovy zraky, tak to ti S dětmi akt přeju, že nevíš, co je to PMS! Já to vím totiž až PŘÍLIŠ dobře. Dřív se mne PMS týkal jen tak dva, tři dny před menzes. Poté, co jsem skončila s kojením 3. dítěte se hormony zbláznily natolik, že jsem ho měl DESET dnů před menzes. K tomu jsem při menzes několik dnů mimo fyzicky (bolesti, únava). Takže s prominutím půl měsíce v prdeli. Než se přišlo na to, že to je vlastně PMS a začala jsem na to brát léky, tak jsem tři čtvrtě roku pravidelně měla stavy, kdy jsem přemýšlela o tom, jestli skočit z okna teď nebo až zítra. Jsem těm farmaceutickým firmám opravdu vděčná, že dotyčný přípravek vyrábějí (je to mmch. výtažek z jednoho stromu a je to na recept) a ráda si za něj těch 150,- Kč měsíčně zaplatím. Protože pak jsem zase jakž takž v normálu... Fuj, to mě ale fakt nadzvedlo
|
|
|
| arsiela, | 
|
(19.5.2008 19:03:55)
to S dětmi : jestli si myslíš ,že je premenstruační syndrom mystifikace,tak ti ho ráda přenechám.Uvidíme jak bys potom mluvila.Dobře zvolená antidepresiva je jediné co mě jakžtakž drží.Než se narodilo druhé děcko(před těhu)jsem měla PMS takové povahy,že jsem kolikrát bez vážného důvodu uvažovala o sebevraždě a podobně.Prostě jsem týden nebyla schopna normálně fungovat.Až když mě manžel dokopal ke gyndařce a ta následně fofrem k psychiatrovi,povedlo se to díky lékům zmírnit.Ale i ted to není nic moc,ale aspoň už nepřemýšlím,že se zabiju.Jen brečím,je mi strašně zle.Ale to už ej opravdu ejn odvar toho co bylo předtím.
To samé problémy s přechodem,moje máti ani nevěděla že nějaký přechod má.Tetě bylo tak strašně zle,že do ní museli cpát hormony a kdoví co ještě,ležela i v nemocnici.
Takže bud ráda že jsi ani jedno nezažila.
|
|
|
|
| Mája | •
|
(13.6.2008 21:08:59)
Je mi to tak moc blízké. Otěhotněla jsem poprvé neplánovaně s přítelem před půl rokem. Bylo to pro mě překvapení a neuvěřitelný šok, protože jsem nevěděla co mám dělat a hlavně jsme se moc odcizili s přítelem, takže se se mnou rozešel aniž by tušil o mimi. Nemohla jsem se rozhodnout co bude dál, nebylo to jen na mě. Skončila jsem VŠ a nastoupila do svého prvního zaměstnání, daleko od své rodiny a začínala jsem svobodně žít. Přítel se to dozvěděl a stál při mě, avšak cítila jsem že nechce být otcem. Bohužel po stresu a nemoci která u mě proběhla jsem potratila v 7t.t. Něvěděla jsem co mám dělat, potřebovala jsem ho mít u sebe, vědět že je se mnou a utěší mě, prootže moje rodina byla tak daleko. Trpěla jsem depresivními stavy, moc hlubokými, nevěděla jsem o sobě, teď si je vybavuji jako něco mlhavého, tmavého, uslzeného. Nechápal mě! Myslel si že ho chci zpátky, obvinil mě že jsem si to vymyslela, nebo že jsem to an něj nastražila. Neustále koketoval s jinými holkami, nemohla jsem tomu uvěřit. Říkla mě histerko a psychouš a to až potom když jsem se pokusila 3x o sebevraždu. To že mi řekl do očí že potrat není nic neobvyklého, že se to stává a že mu bráním ve štěstí mě uzemnilo. Skončila jsem s ním, ale stále ho miluju. Nechápu to! Nebyla jsem schopná být mezi přátelli, pár přátel mě ignorovalo a já se cítila tak moc osamocená, tak moc sama. Nedokázala jsem se soustředit na práci, nemohla jsem se usmát. Od tý doby jsem spala s dvěmi muži, a vždy jsem se na sebe nemohla podívat, připadala jsem si nečistá, zneužitá - plakala jsem jim v náručí. Nejsem schopná navázat vztah a bolí mě myšlwnka že nebudu věřit už zádnému muži a že nebudu mít třeba vlastní děti. Moc mě to vzalo, že bývalý přítel myslel jen na sebe a všude vykládá jak mi pořád pomáhal, ale on tu nebyl, nebyl se mnou v prázdném bytě, kdy jsem chtěla ukončit to trápení ve mě samém! I dkyž spolu nekomunikujem už půl roku, občas se potkáme, zabodne mě to do srdce, když vím že dokázal na mě zapomenout, že toho nelituje a že nejeví zájem vědět co se se mnou děje. Miluju ho! Nechápu to, ale miluju a zároven nenávidím a on nenávidí mě! Jsem ráda že už nemám deprese každý den, teď sice bulím jak želva, ale už jsou i veselé dny! Jsem sama i když jsem mezi lidmi. Tak moc!
|
| Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 |
|
(14.6.2008 22:35:32)
Májo,
to je strašně smutný. Úplně mě bolelo u srdce, když jsem si jenom pokusila představit, jak Ti asi muselo být (a asi ještě občas dneska je).
Můžu Tě jenom ujistit, že člověk dokáže překonat strašně moc věcí. Já byla v dětství zneužívaná jedním "strejdou", celé dětství strašně řezaná (tehdy se věřilo tomu že je škoda každé rány která padne vedle), rodiče, kteří byli pro jiná manželství vzorem, se rozvedli, když jsem byla v pubertě, později jsem taky strašně brečela pro jednoho kluka po roce vztahu (myslela jsem že se roztrhnu uvnitř vejpůl), taky jsem "dala" chlapům kteří si to nezasloužili a cítila se pak všelijak... Dneska je to všechno za mnou jako špatnej sen. O potratu jsem psala taky, to byla taky rána.Je pravda, že už jsem nikdy nebyla bláznivě zamilovaná jako dřív, ale naučila jsem se vážit sama sebe, přecházet některé věci s nadhledem, které mě dřív ničily, potkala jsem báječnýho chlapa, který je tím nejlepším pod sluncem, máme dvě malý holčičky... Konec dobrý, všechno dobré.
Tobě moc přeju, abys našla kolem sebe pár kamarádek, který o Tebe budou mít opravdový zájem, občas Tě poplácají po rameni, povzbudí, obejmou... A jednou i toho báječnýho mužskýho, takovýho kterej si Tě zaslouží, a s ním krásnou rodinku.
Mimochodem, nejsi někde na Plzeňsku? Kdybys chtěla, tak bychom se občas mohly vidět. Nebo mi třeba můžeš písnout na e-mail (je aktivní po kliknutí na moje jméno) a můžem si aspoň psát. Když budeš chtít, klidně se ozvi.
Posílám trochu radosti do srdíčka,
Hanka
|
| maruska3560 | 
|
(15.6.2008 18:55:09)
Nejhorší je na tom to, že se v tom neustále topím, že nedokážu žít dál. Každý měsíc 25. prožívám deprese, protože jsem ten den potratila. Za měsíc bych měla porod a čím víc se to blíží, tak tím víc mi to připadá tak kruté. Nedokážu v sobě říct dost! Nemůžu přeci milovat toho člověka, proč? jak je to možné! Nemohu to všechno co se mezi námi dělo zapomenout, jakoby strašný sen a jen se probudit. To že jsem se jako ze nsu probrala a začínám si matně vzpomínat jak to bylo, mě stále víc ubezpečuje v tom jaký byl sobec! Ale jak na něho mám zapomenout, když se odmítám bavit s jinými muži, jsem na ně alergická a nedokáži se uvolnit! Bojím se toho že bych si nějakého připustila zase k tělu. Bojím se že další ránu už bych bezvládla. :-( Nechci aby to znělo jajo sebelítost, jen nevím co dělat...už jsem zkusila vše!Nidko mě nedokáže utěšit!
|
| Maika | •
|
(15.6.2008 19:53:50)
Seber všechnu energii, co ti zbývá a najdi si nějaké rozptýlení a práci, věnuj se tomu co nejvíce to jde. Třeba začni i znovu studovat. Pomůže jen čas. Jak pomine ten kritický dne D, všechno pomalu začne ustávat. Ta rána v tobě zůstane na vždy, ale musíš se s tím naučit žít. Jinak to prostě nejde. A na chlapa se vykašli, nezaslouží si tě a buď ráda, že to víš, možná by jsi se časem trápila ještě víc než teď. A dokaž mu, že ty se jen tak nedáš, ať zírá. Držím pěsti.
|
|
| Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 |
|
(15.6.2008 21:39:24)
Májo,
Majka to psala dobře. Zaměř svůj život jiným směrem, a ostatní zařídí čas. V tomhle je to TEĎ nepříjemné - člověk by tak rád urychlil proces hojení, ale nejde to. Jako když se hojí rána po úrazu, taky to nepřestane bolet hned, i když je to hrozně bolavé a otravné. Ale věř mi, že za čas to bude lepší.
Otázkou je, jestli by Ti nepomohlo i nějaká návštěva u psychologa nebo psychiatra. Hned na začátku diskuse u tohoto článku se psalo spostu o prášcích. A jestli Tvůj stav je vážný (nejsem schopná posoudit nakolik) a trvá několik měsíců, možná by Ti na překonání toho nejhoršího mohly nějaké prášky pomoct.
Co se týká mojí zkušenosti, tak já na "toho prvního" vzpomínala s láskou ještě několik let po rozchodu. I když jsem třeba měla další vztahy, tak pořád "ten první" byl prostě nenahraditelný v mém srdci.
Dneska už je to jinak, svým způsobem i pohrdám některými jeho vlastnostma a postojema a myslím, že bych s ním vážně nemohla být šťastná. I když ho mám ráda, ale jen tak, že mu přeju, aby byl šťastný. V kontaktu nejsme, dneska by to asi bylo skoro jedno. Ale když je to moc brzo - jako třeba u Tebe, zajistila bych si bydliště nebo školu nebo práci co nejdál, ať se s ním nevídáš. Je zbytečné jitřit tu ránu, když ještě ani nepřestala krvácet.
Drž se a hlavu vzhůru,
Hanka
|
| maruska3560 |
|
(16.6.2008 19:31:00)
Ahojky všem,
děkuji za ta slova, jsou pravdivá!
Psychiatr mi byl doporučen potom co jsem udělala, a dokonce jsem tam i jednou byla, ale neschledávám na tom nic kladného, nepomohlo mě to, ba naopak otevřelo staré rány. Depresiva nechci!!! Nechci být někdo jiný! CHci se z toho dostat sama, zuby nehty a už to že jsem to neskončila je pro mě motor jít dál!
Nezapomenu na něho, bylo to nádherné žití, poznala jsem plno jeho chyb a tolerovala je! To on ne a nedal mi šanci! To že by mě nechal zemřít vím! Nikdo!!!! by mě v tom nezabránil, musela jsem bojovat sama a sama jsem se z toho dna zvedla a jsem na to hrdá. Máte pravdu, čas pomůže a nejde to hned! Jen se cítím občas tak moc sama i když jsem mezi lidma, tak mě nikdo večer před spaním nehladí po vlasech a nelíbá na šíji. Neobjímá! A tak moc mi to chybí! Od té strašné události mě nikdo nedokázal utěšit a nikomu jsem se nemohla vyplakat v náručí. Maminku a tátu do toho nechci tahat....nechci aby se trápili se mnou, prakticky je to uz minulostí nechci aby mě litovali a byli opatrní na každé slovíčko! Jedině doma jsem tímto svobodná, cítím se tam nejlépe, ale jsou tak daleko. Držím to stále v sobě jko tajemství!
Napadlo mě odejít zpátky na Moravu, vrátit se k mámě tátovi, najít si novou práci, nevidět ho tady! Ale neopustím to tady! Nedám moje milované město, které jsem sama dobyla, kde jsem skoro jako doma a kde chci mít jednou domov a rodinu! Ale bojovat je někdy tak těžké.
|
| Elíláma | 
|
(19.12.2009 23:49:36)
Depresiva bych ti taky nedoporučovala, kdyžtak antidepresiva :-D je jich dnes takové spektrum a jsou tak jemné, že nehrozí, aby tě změnily, osobnost. Bohužel musím souhlasit, e ne vždy pomůže návštěva psychiatra nebo psychologa, protože záleží i na jejich kvalitě (jako u všech povoláníchú) a jak si vzájemně sednete, takže ne všichni odchází spokojeni, prostě někteří odborníci jsou taky pěkná hovada a paka, přiznajme si to ale i přesto, když vidím, že na oddělení, kde pracuju (právě deprese) lidem pomůžeme (tak v 70ti procentech), mám moc fajn pocit.
Eliška, zatracovaný psycholog :-D
|
|
|
|
|
|
|
| Elíláma |
|
(19.12.2009 23:38:27)
Souhlasím, antidepresiva jsou dobrá na start, aby se z toho dna člověk nějak odrazil, psychoterapie pak zpracovává samotný problém a měla by minimálně navazovat. Myslím, že by aspoň na pár sezení měl zajít každý, klidně i v páru, kdo se cítí po potratu (porodu, početí, nepočetí zle déle než pár týdnů nebo hodně zle byť jen týden. Nebo prostě při pocitu, že by měl s někým mluvit. Vždyť antidepresiva a psychoterapie není žádná ostuda, naopak, je to jako nejít se zápalem plic k doktorovi - hrdinství? Kdepak.
S pozdravem, Eliška, psycholog
|
|
| Ronjička |
|
(22.3.2011 4:44:21)
Taky myslím.
|
|
|
proč mě proboha nemohli uspat na pokoji tak, abych nic nevěděla a neviděla ? Copak si fakt můžou myslet, že věta "už nebrečte" nějak pomůže ? Naštestí mám prima dr. gyn. - když viděla, v jakém jsem stavu, tak mi okamžitě napsala prášky - sice jsem po nich neprožívala ten smutek tak hrozně intenzivně (měla jsem pocit, že je mi všechno jedno, jakobych neměla pro změnu vůbec žádné emoce), ale aspoň jsem se nechtěla sebevraždit a byla jsem si ochotná připustit i myšlenku, že třeba je i nějaká budoucnost. Po asi půl roce jsem otěhotněla znovu - s hrůzou jsem se pozorovala, byla jsem doma vlastně od začátku, pak kolem 16tt špinění, honem do nemocnice (tentokrát do jiné - v té naší by se mi vše jen znovu vrátilo), tam dg velký hematom, měsíc a půl klid na lůžku, léky na vstřebávání hematomu, každý den šílený děs kdy "to" přijde znovu, nakonec to jedna všímavější setřička nevydržela a pozvala pro mě psycholožku, povídaly jsme si v úplně oddělené místnosti, nikdo na pokoji o tom nevěděl, dost mi to pomohlo. Pak se nám narodil den před termínem krásný zdravý kluk - věřím, že i díky tomu, že jsem na tom byla psychicky trochu líp. Ale z duše ten šrám a bolest nezmizí nikdy - teď při třetím těhu se mi to zase všechno vrací a vlastně až do 28tt jsem to dítě vnitřně odmítala přijmout a milovat ze strachu, že se upnu na tvorečka, který mě stejně zraní a opustí. Vím, že to není správný, asi mu tím i ubližuju, ale nedokážu to překonat. Teď mám cca 3 týdny do porodu a nějak mám pořád problém, najít si k tomu mimisovi vztah, mám strach, že se něco nepovede, že něco dopadne špatně, že budu mít zase prázdnou náruč. Už nevím, co dělat, jsem z toho dost zoufalá, připadám si totálně nemožná, neschopná, pořád jenom brečím místo abych se těšila, vůbec si neumím třeba představit, že bych ho/ji měla pak kojit, mám strach, že to nezvládnu. Jestli jste někdo někdy prožíval něco podobného, napište mi prosím, jak jste to zvládly, třeba mi nějaká rada pomůže. díky
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)