| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak jsem se ztratila

 Celkem 57 názorů.
 Gabriella 
  • 

Fuj 

(19.1.2007 10:49:44)
Fuj, to je teda hnusný! Tedy, ta situace byla vlastně dobrá, ne-li skvělá, ale stejně, i zpětně, ten strach musí být neskutečně hnusnej.
 Katka,kluci 4 a 7 
  • 

Re: Fuj 

(19.1.2007 11:26:31)
Letos v létě na dovolené se náš mladší urazil v lese (nechtěli jsme jít tam,kam on).Odkráčel lesní cestičkou a po 30 metrech si sedl do mechu.Nechali jsme ho a hledali opodál houby - obvykle ho amok po cca 5 minutách trucování přejde.Pak jsem se ohlédla a byl pryč. Volali jsme,lítali.. Pak jsem s hrůzou našla zarostlou požární nádrž plnou kalné vody za houštím asi 200 m odtamtud...Na těch dalších 5 minut, než se prcek objevil (schoval se nám), taky hned tak nezapomenu, fuj, jen si vzpomenu a je mi blbě.
 kaculda 


Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 12:05:59)
Kdyz jsem to cetla, tak mi naskocila husi kuze, je to asi pul roku, co jsme poprve zacali poustet syna samotneho do skolky..bylo mu sest, mel rocni odklad, skolka je cca.300 metru od naseho domu, zazdna silnice. Parkrat to vyslo, az jednou.....on odchazel , spis odjizdel na kole do skolky, ja jsem mezitim dooblekala dcerku, kterou vodim o trochu pozdeji do stejne skolky, takze mam kontrolu, ze Venda dorazil. No a prijdu ke skolce a kolo nikde...vlitla jsem do skolky...Venda nikde....dcerku vhodila do auta a a zacala objizdet okoli.....uz vim jake to je, ze mozek uplne vypne a je v jakemsi pohotovostnim stavu....kdyz jsem par ulic objela, tak jsem si rekla, ze jedu na policii, ze to neni jeste ani pulhodina a zacne na naleznutijsou velke... s jejich pomoci... a najednou proti mne venda na kolo...ja vystoupila, on se ke mne rozbehl a asi podle meho vyrazu( nervala jsem) zacal plakat... no a ja taky. Nastesti vse dopadlo dobre...dokonce jsme ve skolce zorganizovali navstevu policie, kteri predskolnim detem predvedli, co vse se muze stat:o(.

 Milada 
  • 

Re: Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 12:19:57)
Sory, ale jak může někdo pustit 6 leté dítě samotné do školky, to nepochopím.....
 Hana+dve děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 12:37:07)
No teda promiň, ale na kole smějí děti jezdit bez dozoru až od deseti let.
 kaculda 


Re: Re: Re: Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 19:56:40)
Diky Moncaku, bylo mi jasne, ze se tu stavim na pranyr;-), ale za svym si stojim. Spravne jsi napsala, ze uz mel od zari chodit do skoly ( nechodi, jelikoz navstevuje jinou cizojazycnou skolu, pro ty, kteri si mysli, ze by byl zrejme pozadu, tim padem nemohl chodit do skoly), a kdyby chodil, tak by jiz delsi dobu chodil sam. Nicmene, vedle jeho skolky je "nase" hriste, kam bezne uz par let na kole dojede, predjede nas a dojede tam sam ( na hriste sam nechodi), tech 300metru je po chodniku, kolem pet sousednich domu a pres jiz zminene hriste. Je jasny, ze kazde dite je jine... a ja si jsem jista, ze by do skoly sam chodil:o).
 Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. 


Fuj snad ani ne 

(19.1.2007 21:04:38)
Taky jsem v první chvíli zalapala po dechu, že někdo pouští dítě do školky samotné. Jenže, když jsem si uvědomila, že je to 6ti leté dítko, tak mi to až tak nenormální nepřišlo. Když se nad tím zamyslím, šokující je to spojení školka - dítě samotné do školky (to si hned představím mého 3 letého syna a v tom to asi bude). V těch 6ti letech jsme taky vlastně normálně chodili sami ven do nedalekého parku, nebo u babičky jsme lítali celé dny po vesnici, jen jsme se občas hlásili, že jsme v pořádku. Věřím, že můj syn v těch 6ti letech taky nebude chtít mít maminku pořád za ručičku.
 Hana+dve děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 12:38:41)
Promiň, ale na kole smějí děti jezdit bez dozoru až od deseti let!!!!
 Moncaka 


Re: Re: Re: Re: Re: Fuj 

(19.1.2007 13:43:25)
Na silnici dítě smí bez dozoru až od 10 let. Toto ale nebylo po silnici. Do školky bych dítě samotné sice asi neposlala (toto byl ale případ rodiče dítěti v patách), ale 6-ti leté dítě na kole 300 m daleko mi přijde normální.

Mimochodem, moje dcera v necelých 7-mi letech šla sama z kroužku 1.2 km pěšky domů. Já byla v té době ve škole na rodičáku.

Tady se nejednalo o 4-leté dítě, ale o 6-ti leté s odkladem - tj. v podstatě prvňáčkem a ti už sami do/z školy chodí celkem běžně (záleží na prostředí).
 Sandra 
  • 

To přeci záleží na okolnostech 

(19.1.2007 13:50:04)
nedá se to nijak zobecňovat- některé dítě je zodpovědné, jiné ne- některá školka je za silnicí s hustým provozem, jiná cesta do školy je bezpečná. Toto všechno musí rodiče zvážit a na základě toho se rozhodnout- nedá se přeci napsat 6 leté dítě ne, osmileté ano...já například vodila ve druhé třídě svého mladšího bráchu ráno do školky- a v pohodě.
 L+2 
  • 

Re: To přeci záleží na okolnostech 

(23.1.2007 12:50:32)
Bydlime v UK a tady deti bez dozoru nesmi chodit sami do skoly az do 10ti let. Pokud by nasli 6ti lete dite samotne na ulici, tak nas socialka taha po soudech a zanedbani pece. Ostatne, ucitelky by je ani ze skoly samotne nepustily.
 Sandra 
  • 

To přeci záleží na okolnostech 

(19.1.2007 13:51:57)
nedá se to nijak zobecňovat- některé dítě je zodpovědné, jiné ne- některá školka je za silnicí s hustým provozem, jiná cesta do školy je bezpečná. Toto všechno musí rodiče zvážit a na základě toho se rozhodnout- nedá se přeci napsat 6 leté dítě ne, osmileté ano...já například vodila ve druhé třídě svého mladšího bráchu ráno do školky- a v pohodě.
 Pavlína a Brečoun 


no nevím, 

(19.1.2007 16:26:00)
já bych asi prcka samotného do školky na kole nepustila...ovšem můj otec, když na něm byla řada dovést mě ráno do školky, tak mě poslal "napřed", já šla sama, on se mezitím ráno oblékl, vysprchoval atd., pak klusem za mnou a ve školce mě jako "předal". Sama jsem 2x přecházela silnici a most....ani vlastně nevím jestli to máti ví:-)
 Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. 


Re: no nevím, 

(19.1.2007 19:28:08)
Chápu ten strašný strach a pocit bezmoci a zoufalství. Jednou jsem šla se synem domů od pískoviště, které máme před domem (20 m). Ondra (bylo mu tak 1,5 roku) čekal před vchodem na takovém tom odstrkovadle a já se jen otočila, řekla holkám nazdárek a vzala kočár. Otočím se zpět a koukám dítě nikde. Nejdelších pár minut v mém životě. Proběhla jsem celé okolí a pak celá zoufalá jsem poprosila nějaké holky na kolečkových bruslích, ať mi pomůžou, že jsou rychlejší. Další chlapeček se běžel mrknout k lesu a já tam lítala jako pošuk. Najednou koukám, motorka před dalším domem a Ondra v baráku a kouká tam jak se instalují nové poštovní schránky. Úleva - hrozná a zároveň jsem byla naštvaná sama na sebe a moc. Teď už vím, že se opravdu jedná o vteřiny. Hned jsem svojí příhodu sdělila manželovi, aby taky věděl, že musí mít oči na šťopkách.
 Deja 


Re: Re: no nevím, 

(19.1.2007 20:21:49)
Ještě ke školce - ta naše je taky kousek - 5min po chodníku a většina dětí - hlavně když se spojí utíká rodičům napřed. Myslím , že šlo jen o blbou shodu náhod. Ale vím co je to za pocit. Mi se dítě asi tříleté ztratilo večer doma. Mělo spinkat n a posteli - tam nebyl, v ložnici taky ne a dveře od bytu sice zavřené, ale nebyly zamčené. Trvalo to možná minutu či dvě (pro mně hodinu) než manžela napadlo podívat se pod postýlku. Matýsek tam ležel a spinkal úplně přilepený ke zdi. Ale ten prvotní pocit FUJ!
 sedamyska 


Re: Re: Re: no nevím, 

(19.1.2007 20:36:26)
Taky si pridam, jak se okamzite naplavi materska panika. pred par lety nejstarsi dcera chodila do skolky (asi 4 roky) a behavala domu napred s kamaradkou a cekala doma u dveri. vedlejsi silnice tak 20m, skryta za zivym plotem, takze nikde nic. Tak jednou se tahnu za ni a kecam s kamoskou, prijdu k baraku a holka nikde, prvnich par sekund jsem myslel, ze se schovala za roh, coz ale nikdy nedelala. Tak jsem ji zacala volat a panika se mne zmocnila obrovska. Trvalo asi dve pro mne dlouhatanske minuty, nez vystrcil hlavu ven manzel, co se deje. Mala pribehla domu, zkusila za kliku, bylo otevreno, tak sla dovnitr a za sebou zavrela. Ale protoze manzel byl doma uplne nepl;anovane, vubec mne tato varianta nenapadla a cele odpoledne jsem se jeste klepala...
 Jahůdka, tři děti 
  • 

starší matka s troškou do mlýna ... 

(19.1.2007 23:31:15)
Jsem poněkud starší matka - na krku mám 39 let a 3leté dítě.
Všechny maminky bych chtěla ubezpečit, že stačí 10m nebo chcete-li to v čase 5 sekund. Na takové malé dítě je vzdálenost 300m poměrně dost dlouhá, řekla bych. Jistě, i prvňáci chodí sami. Ale jak to dopadá ... někdy. Ono úplně stačí, když na toho vašeho drobečka někdo přes silnici zavolá, nějaký kamarád. A neštěstí je na světě. Ve třetí třídě mi tímto způsobem auto usmrtilo spolužačku. Byla vzdušnou čarou asi 50 m od baráku, kde bydlela, jiná spolužačka na ni zavolala přes ulici a Andrejka se rozběhla, aniž by se rozhlédla. Bylo jí 9 let. Určitě jí doma vštěpovali, že se má rozhlížet apod. Potíž je v tom, že malé dítě neuvažuje jako dospělý člověk.
Já mám s prvními dvěma dětmi taky historky, jak se ztratily. Děti jsou necelé tři roky od sebe, syn měl necelé 4 roky, dcera byla v kočárku. Vraceli jsme se z nákupu, bydleli v přízemí. Syn chtěl být ještě venku s kamarády na písku, tak jsem řekla ať počká, že mu přinesu kbelíček a tak. Záležitost na 5 sekund. Když jsem se vrátila, syn nikde. Já s kočárem lítala jak pitomá kolem baráku. On za tu chvilku stačil oběhnout dvůr a přejít poměrně frekventovanou silnici u autobusového nádraží. Strachy jsem se málem pos.... Ulevilo se mi, když jsem na protějším chodníku viděla starší paní, jak drží za ruku mého syna a neví, co má dělat. Myslela si, že mu maminka ujela autobusem. Můj syn byl vůbec koumák, to si jednou vyčíhl, kdy jsme se vraceli z krámu zase, odemkla jsem byt (v přízemí), on vešel dovnitř, já se vrátila na chodbu pro dceru v kočárku a nákup a než jsem se otočila, zabouchl mi dveře před nosem a ještě otočil klíčem v zámku. Tudíž byl zamčený sám doma, klíče uvnitř a já na chodbě s miminem a nákupem. Riskla jsem to a přes dveře mu řekla, ať otočí klíčem. Bylo to 50:50, jestli zamkne na 2. západ nebo odemkne. Naštěstí se podařilo a otočil na správnou stranu. (Druhý den jsme namontovali na dveře zvenku kliku místo knoflíku.) Mám historku i s dcerou, bylo jí 6,5, bylo to o prázdninách, měla jít do 1.třídy. Byli jsme v Itálii na pláži u moře. Já se synem jsme zůstali na dece a manžel s dcerou odběhli přes cestu do kempu pro něco. Musím předeslat, že dcera je "beran", takže zásadně dělá co chce ona, ne co jí říkají druzí. Čili otci u stanu řekla, že dojde na deku sama horní cestou, on chtěl jít spodní cestou. Samozřejmě, že cestu znala, ale potíž byla v tom, že jak se vracela, tak já byla se synkem zrovna ve vodě a znáte to - na pláži jeden ručník vedle druhého, slunečník vedle slunečníku, zkrátka nás z té horní cestičky neviděla a jaksi nás přešla. Sice nás hledala, ale zrovna jsme byli v tom moři a tak nás na dece neviděla. Já najednou vidím přicházet manžela samotného, lezu z vody a ptám se, kde je dcera a on na to, že už šla, že tu musí být někde ... Následujících cca 10-15 minut bylo skutečně smrtelných. Rozdělili jsme se a každý běžel hledat na jinou stranu, já se synem podél moře každý na opačnou stranu a manžel běžel zpátky do kempu ke stanu. NIC. Brečela jsem a nevěděla co mám dělat. Tak ještě jednou jsme se rozběhli na všechny strany. Šla jsem pořád dál a dál a dál, lidí ubývalo, blížil se konec pláže. Byla jsem šílená strachy. A najednou ji vidím, jde proti mě, sandálky v ruce a brečí ... Dopadlo to dobře. Ale nemuselo. Ani v jednom případě.
Ale proč vám to, holky, píšu. Proto, že fakt stačí vteřina, okamžik, nějaká blbá náhoda, cokoli ... Jsem poučená po zbytek života a tu svoji malou tříletou budu chránit jak budu umět. Proto se , my starší matky, zdáme takové úzkostlivé a starostlivé. Protože zkrátka už VÍME. Už máme něco za sebou, už jsme se třeba setkali s obtěžováním dětí, se smrtí apod.
 Anna + Honzík6 + Verunka2,5 
  • 

Re: starší matka s troškou do mlýna ... 

(20.1.2007 16:17:48)
Musím s Vámi souhlasit, třebaže jsem mladší matka. Mám dvě děti, kluka 6 a půl a holku 3 roky. Oba jsou divocí mají svoji hlavu a svůj svět. Jdou po ulici a jsou z nich koně, nevnímají nic kolem sebe klušou jako koně, řehtají, potřásají hřívou - no prostě naprosté vžití do role. Z tohoto důvodu mám strach pouštět kluka samotného i jen ke kamarádovi, který od nás bydlí pouhých padesát metrů a s jeho maminkou máme domluvený signál, že dorazil v pořádku. Nevím, jak dlouho dětem vydrží tenhle svět fantazie, na jednu stranu je to krásné a na druhou nebezpečné. Obávám se, že jsem natolik úzkostlivá, že jej budu vodit do školy a ze školy přinejmenším do devíti let a ztrapňovat ho tak před kamarády, právě proto, že vím, jak je důvěřivý a ochotný každému pomoci. Spíš něž trénink, jak se má chovat on, bych jej potřebovala já - jak naučit děti samostatnosti a nepřijít o nervy a jak jim vysvětlit, že ne každý, kdo hezky vypadá a usmívá se a hezky mluví
je opravdu hodný. Když ve všech pohádkách je krásná princezna hodná a škaredá ježibaba zlá. A co se týká pouštění dětí samotných, ať už pěšky nebo na kole, každá maminka ví, jaké její dítě je a zda mu může důvěřovat či ne.Takže nikoho nemůžu posuzovat, jak má dítě vést k samostatnosti. Vždy je to sázka do loterie a jen doufám, že všechny příběhy, kterak se nám naše dítko ztratilo, budou i nadále končit dobře a my si budeme léčit jen rozklepaná kolínka. Za to, že se dětem nic nestalo, a že jsou zase o krůček moudřejší to stojí!
 Kaca 
  • 

Re: starší matka s troškou do mlýna ... 

(21.1.2007 12:41:49)
No jo, ti jsou nejlepsi, ti, kteri VEDI.¨A nejlepe vsechno a za vsechny
 Malíci 
  • 

Re: starší matka s troškou do mlýna ... 

(21.1.2007 23:27:56)
tak s tímhle musím souhlasit...poslední dcera se mi narodila ve čtyřicxeti letech,v červenci,proto jsem ji taky dala do školy o rok později,chodí už do druhé třídy,v létě jí bude děvět,ale já ji stále vozím do školy.Myslím si,vzhledem k jejím psychickým i fyzickým schopnostem,že prozatím budeme trénovat cestu do školy a pak až jí bude deset ji snad začnu pouště samotnou.Ono jde taky o to,že máme školu skoro na druhém konci města a i když může sednout na autobus,který ji doveze přímo ke škole tak si na to prostě ještě netroufám i když dcera má odvahy až dost...no a právě proto..
 Malíci 
  • 

Re: starší matka s troškou do mlýna ... 

(21.1.2007 23:28:08)
tak s tímhle musím souhlasit...poslední dcera se mi narodila ve čtyřicxeti letech,v červenci,proto jsem ji taky dala do školy o rok později,chodí už do druhé třídy,v létě jí bude děvět,ale já ji stále vozím do školy.Myslím si,vzhledem k jejím psychickým i fyzickým schopnostem,že prozatím budeme trénovat cestu do školy a pak až jí bude deset ji snad začnu pouště samotnou.Ono jde taky o to,že máme školu skoro na druhém konci města a i když může sednout na autobus,který ji doveze přímo ke škole tak si na to prostě ještě netroufám i když dcera má odvahy až dost...no a právě proto..
 Monqa 


Re: Re: starší matka s troškou do mlýna ... 

(22.1.2007 10:24:23)
Myslím, že to není o věku, ten strach o naše miláčky.Je mi 33 a když se moje starší 13letá dcera nevrátí na čas z venku a přijde o 10min. později, tak už také lítám od okna k oknu, jestli se v pořádku vrací.Mé zlatíčko nejmenší 17měsíců dokáže během 20vteřin zmizet z kuchyně a vylézt přes židli až na stůl k počítači- nemusí ani chodit ven, aby se jí nedej bože něco stalo.Venku dokáže za 5 vteřin urazit vzdálenost "od Země ke Slunci". Takže pevné nervy a pohodovou dovolenou všem maminkám - i tatínkům. Pac Moňa
 majdina 
  • 

Re: To přeci záleží na okolnostech 

(22.1.2007 15:35:10)
Tak tak, je to individuální. Jasně, že doba se změnila, ale já jako dítě taky kolikrát šla do školky sama - a to mi 6 nebylo....Jenže na vesnici, kde rodiče i starší sourozenci museli odjet časným autobusem do práce a do "velké" školy to nijakjinak nešlo. Jen mě ráno probudili a zkontrolovali, abych vůbec vstala, a pak už jsem se musela postarat sama:-)A rozhodně jsem toho byla schopná...

Takže vy všichni moralisti, nejdřív si pečlivě přečtěte příspěvek uvedené paní, kde jdou veškeré detaily uvedené - jak bylo dítě staré, kudy jelo, že trasu znalo apod. a pak teprve pište:-))))

 Karin80 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Fuj 

(22.1.2007 18:10:24)
Já chodila v 6 letech taky sama (do školy), taky asi 300 m, přecházela jsem přitom 1x silnici. Naši dělali od šesti a od sedmi, takže mě nemohli vodit za ručičku, tak jsem holt musela být samostatná... Sice jsem se přitom dost dlouho bála, že mě přejede auto, ale bylo to bez problémů.
 Karin80 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Fuj 

(22.1.2007 18:10:45)
Já chodila v 6 letech taky sama (do školy), taky asi 300 m, přecházela jsem přitom 1x silnici. Naši dělali od šesti a od sedmi, takže mě nemohli vodit za ručičku, tak jsem holt musela být samostatná... Sice jsem se přitom dost dlouho bála, že mě přejede auto, ale bylo to bez problémů.
 Kolia 
  • 

Re: Re: Re: Fuj 

(21.1.2007 22:00:24)
To bych se tedy bála pouštět dítě samotné do školky - já vím že je mu šest a mohl by už chodit do školy, ale stejně - neumím si to představit, zvlášť, když tam po chvíli vedu další dítě.
 kaculda 


Re: Re: Re: Re: Fuj 

(22.1.2007 16:23:15)
No prave proto, ze tam vedu druhe dite:o)), mam kontrolu:o))).....jestli jsi to nepochopila. Je mi jasne, ze za tech deset minut je hroozne dlouha doba, aby se neco mohlo semlit, ale ja na mem synovi vidim, ze uz ho muzu pustit, a on v tom, ze tam prijdu s dcerou nevidi zadnou kontrolu, ale citi se jak skolak:o)).

Jeste bych chtela uvest, ze neprechazi ani sebemensi silnici....projde jednu ulici, kolem par domku....kolem hriste a je tam.
 Eva dvě děti 
  • 

zodpovědnost 

(19.1.2007 23:07:38)
to je oč ti jde. jak je z článku patrno vystrašené dítko hledalo pomoc u dospělých. Zkuste si ten příběh poopravit. Dítko jde samo zastaví u něj auto.....Dítě rádo pomáhá jste si jisti,že odmítne pomoc staršímu pánovi s taškou? Byl i takový případ kdy,žena lákala děti do bytu(pomohly ji s taškou),aby je tam její syn mohl zneužívat.....
Zakže pokud pouštíte děti samotné poučit je! A vřele doporučuji hrát hru coby, kdyby:ptát se ho co by udělalo kdyby. Straším vás řeknete si,možná, ale dnešní doba nahrává různým individuím.... A pak když se něco stane? ........................
 Miriam, Linda 11/2005 
  • 

Re: zodpovědnost 

(20.1.2007 0:58:20)
Mas absolutnu pravdu, deti treba poucit a odbornici vravia, ze aj prakticky preskusat. Zapojit svojich dospelych kamaratov, ktorych ony nepoznaju a vyskusat, ako by sa zachovali. Ked to bude u nas aktualne, urcite totak urobime.
 Líza 


Re: zodpovědnost 

(20.1.2007 10:38:49)
Poučit je - ano, ano, ano. A přesvědčit se, jestli poučení fakt pochopily.
Dcera měla ve škole nějakou hodinu prevence, kde je mimo jiné varovali v souvislosti s pedofilními útoky v jiné části Prahy. Její kamarádka pak mamince řekla, že jim říkali "že nesmí nikam jít s cizími lidmi, protože by to mohli být pedofilové". Moje dcera si z toho zapamatovala, že "nesmí nikam chodit s pedofilama" :-ooo, samozřejmě když jsem se jí zeptala, jak chce takového pedofila poznat, tak oněměla. Takže v jejím případě naprosté nepochopení, pak jsme doma probíraly jednotlivé možné situace, jejich řešení, jak se dostat pryč, komu říct o pomoc, s kým kam nejít. Nejtěžší pro ni byla scénka, že po ní někdo chce pomoct s taškou a když ona odmítne, tak na ni začne křičet, že je nevychovaná a podívejte se na ty mladé, ani starému člověku nepomůžou, co vás v té škole učí... To pro ni bylo zjevně drsné a v reálu by ji asi takový přístup stál všechno sebeovládání.
 Lukyska 


Kdyz se ztrati 

(20.1.2007 10:44:28)


Sve petilete dcri rikam, ze kdyby se ztratila, tak ma najit nejakou pani s kocarkem nebo s malym ditetem a poprosit ji at ji pomuze... Pripada mi to dobre, ale doufam, ze na to nikdy nedojde.
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


Re: zodpovědnost 

(20.1.2007 11:07:41)
souhlas ! souhlas! souhlas!
u nas doma to take tak resime.
 Viktorie, dcera 3roky 
  • 

Kdybych se ztratila 

(20.1.2007 12:30:20)
Pamatuji si, že když jsem byla malá,rodiče mě učili snad hned jak jsem začala pořádně mluvit, říct celé svoje jméno a adresu, aby kdybych se ztratila,mi mohl kdokoli pomoci dostat se domů.Myslím, že to bylo správné, nikdy jsem to sice nevyužila a doufám, že moje dcera také nikdy takovouhle pomoc potřebovat nebude, ale učit jí to budu také...
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Kdybych se ztratila 

(21.1.2007 18:23:12)
Máme dvě děti v pěst. péči, 9 a 5 let. Starší šikovný, samost., snažíme se poučit, zná adresu apod. Naše poučení a rady byly užitečné, ale stejně to mohlo dopadnout špatně a ten pocit byl hrozný. Byl na výletě(spousta dospělých, předala jsem ho osobně na nadraží dospělému, a vzala si od něj telefon. č. pro případ). Při cestě se rozdělili, malý chtěl dohnat první skupinu, a dospělí s kterými byl to dovolili. Asi neodhadli vzdálenost mezi první skupinkou, zkrátka se ocitl na lesní cestě sám. Našla ho paní s kolem, která se velmi rozčilovala, že ho pustili samot. a chtěla ho odvést na nádraží (malý řekl, kam přijeli). Skupinka ho už hledala, byly to také dvě tři minutky, ale ..., náš poučený kluk, nechtěl s paní jít, ani se bavit (nesmí se bavit s cizími lidmi, mobil neměl, číslo na někoho z dospělých také ne). Paní to myslela dobře, chtěla pomoci, kluk věděl tel.č.na tatínka do práce - často mu volá (manžel ale byl už v té době z práce doma). tak kolegové v práci horko těžko sehnali číslo k nám domů, zavolali, řekli,že se nám kluk ztratil na horách a má ho jedna paní a řekli její tel. číslo. Já doma a syn na horách s cizí paní, ztracen lidem s kterými byl. Prima situace. Já volala paní a mluvila se synem, lidem s kterými syn měl být. Spojili se navzájem, paní jim syna předala. (když syn věděl,že paní mluví s tatínkovým kolegou a že se za chvíli spojíme, šel s paní dolů směrem k nádraží, skupinka co ho hledala se mu tak nechtěně vzdalovala). Vše dobře skončilo, líbilo se mi, že sym sice brečel, ale snažil se - věděl, kam přijeli, že šli po zelené značce, i to č. do práce k tatínkovi dal dohromady. Neměl se vzdálit od dospělých a oni neměli připustit ani na chvíli, že by první skupinku doběhl, stačí i pár minut. Doufám, že to bylo první a poslední ztracení našich dětí.
 petra 
  • 

Re: Kdybych se ztratila 

(22.1.2007 10:40:04)
tak přesně tohle jsem naučila svou dvouletou dceru.
Umí říct jméno a příjmení, bohužel na dotaz kde bydlí odpovídá, že doma. Jen když se zeptám, jak se to doma jmenuje, řekne i město a ulici.
Vím, že ve dvou letech je to docela brzy, jenom nevím, kdyby se ztratila, jestli by z ní někdo nějakou informaci dostal.
 Mortadela 


Re: Re: Kdybych se ztratila 

(23.1.2007 10:52:58)
Přesně na tohle sázím i já. Dcera umí říct celé své jméno i jméno nás, rodičů. Ovšem s adresou to nějak nejde. Když už jsme jí rozmluvili, že se neříká, že bydlí doma, ale Bezručova 3, Jihlava, tak zase tvrdí, že bydlí Jihlava 3. Ulici úplně vynechává:-( Naštěstí zatím není aktuální, že by někam chodila sama, ale ráda bych, aby to co nejdřív uměla. Náhoda je blbec! Každopádně jí vtloukám do palice, že kdyby se ztratila, má najít nejbližší paní s kočárkem a říct jí co se jí stalo. Kéž by to nikdy nepotřebovala...
 Emmča, 2 děti 
  • 

panika 

(20.1.2007 15:38:38)
Tak ten šílený pocit paniky, strachu a téměř zástavu srdce, dechu a vůbec šok jsem taky zažila. A musím podotknout, že jsem na děti dost opatrná.
Dceři bylo 5 let, synovi 8 a letní horký den jsme si chtěli užít na koupališti. Lidí tam bylo šíleně moc, takže jsme si vybrali jako vždy dobře zapamatovatelné místo hned u dětského bazénku, ať na dceru dobře vidíme z deky. Malá šla hned do vody, my ještě chvilku lenošili na dece a dopřevlíkli se do plavek a šli za ní. Jenže...ouha, kde je? Byly to snad 2 minutky, pořád jsem na ni viděla a teď nikde. Hledala jsem ji, obešla celé brouzdaliště, ještě jsem byla v klidu, ty holčičky vypadají všechny v plavečkách podobně a bylo jich tam jako smetí. Jenže nic. Tak honem na deku pro manžela, syna a teď už jsem byla na infarkt. Oběhli jsme celý malý bazén, velký, běžela jsem i na záchod a zase zpátky, nic. Do hromady to trvalo asi 5-10 minut, ale zestárla jsem hrůzou o sto let. Už jsem se rozbíhala, že ji nechám vyhlásit rozhlasem, ale to už nám šla na proti paní a vedla uplakanou malou za ruku, že zabloudila mezi dekama.
V životě na to nezapomenu!
 Alamagoosa 


Re: panika 

(20.1.2007 21:20:20)
Tak tohle dobře znám. Mám dvě děti. Syn v té době pětiletý, dcera něco přes 1 rok. Usadili jsme se u dětského brouzdaliště. Syn chtěl do vody, dceři jsem ještě dávala čaj. V brouzdališti mu byla voda jen nad kolena, stále jsem na něj viděla, tak proč ne. Když jsem zandavala flašku do tašky, dcera se rozběhla k další dece za jakousi nafukovací hračkou. Šla jsem ji odlovit. Nebyla to určitě ani minuta, ale spustila jsem brouzdaliště z očí. Když jsem se chtěla i s dcerou připojit k malému, zjistila jsem, že tam není. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho přehlédla. Brouzdaliště bylo dost velké a dětí tam bylo taky dost. Pak jsem si jen říkala, že nesmím panikařit a snažila se přijít na to, kde by mohl být. Nebyl u zmrzliny, u stánku s občerstvením...Všude jen plno lidí, mezi kterýma bych těžko našla dvoumetrovýho chlapa natož našeho drobka. Takže jsem panikařila. Byla jsem přesvědčená, že náš syn by nikam sám nešel, bylo mu to často zdůrazňováno a do té doby na něj byl spoleh. Takže jsem byla přesvědčená, že ho odvedl nějakej pedofil. Nebudu to prodlužovat. Našeho Páťu našel manžel stát spokojeně po krk ve vodě velkém bazénu. Prý už se v malém nudil, tak si šel zaplavat (neumí). A to se do té doby vody docela bál, takže by mi ho tam ani nenapadlo hledat :o( Celé to trvalo asi čtvrt hodiny a já zestárla tak o 10 let.
 metty, 3 kluci 


nezodpovědné matky? 

(20.1.2007 21:04:08)
Po zkušenostech s vlastními dětmi už neodsuzuji nikoho, komu se dítě ztratí nebo se mu nedejbože stane něco horšího. Dobře vím, že opravdu stačí chvilička. Nejhorší mi přijde, když má na starosti dítě víc lidí najednou a jeden spoléhá na druhého. Našemu synovi se takhle podařilo ve 2 letech během chvilky ujet na tříkolce na náves, přejet silnici a dojet až k obchodu, zatímco jsme vybalovali z auta věci po dovolené a já měla za to, že je malý u táty a on si zase myslel, že je se mnou. Ten pocit ledové ruky na srdci, než se našel (přivedla nám ho sousedka, která ho na silnici odchytila, zatímco jsme lítali po domě, zahradě, rybníčku atd. a hledali ho) nikomu nepřeju. Ještě, že nejelo žádné auto. Po přečtení článku mám úplně husí kůži. Pro tu mámu to fakt musel být horror. Soucítím.
 Jáňa+tři sluníčka 


Re: nezodpovědné matky? 

(21.1.2007 12:34:31)
Mám taky trošku do mlýna. Mě se podařilo ztratit dceru v jejích necelých 2 letech v Národním technickém muzeu v Praze na Letné. Nevím jestli to tam znáte, ale je to obrovská budova, ve které je několik pater ochozů a v přízemí velká plocha plná aut, letadel, vagónů... No a k tomu tři patra sálů, ve kterých byly tisíce lidí, protože probíhala výstava Kindervajíček. Stála jsem s malou u starší dcery, která malovala, naklonila se k ní(prcek mi stál u nohy) poradila co s obrázkem a najednou mrňous nikde. Nejdřív jsem se ani moc nelekla,rozhlédla se kolem prošla ten sál, ale ono nic. Pak už jsem v panice lítala muzeem a vyptávala se lidí. U vchodu mi řekli, že kontrolují jen vcházející a představa, že běhá sama po Letné... Bylo to nejhorších 15 min. mého života, lítala jsem bezcílně nahoru dolu, okolo ochozů ... no a najednou jde naprosto klidně proti mě ze schodů a prý"kdes byla? ty ses ztratila,ty ty ty ošklivá mámo"! No ono pokud by se rozeřvala tak je okamžitě kolem shluk lidí, ale ona byla v naprosté pohodě, chodila si jakoby nic a tím pádem si jí nikdo nevšímal.
 Líza 


Re: Re: nezodpovědné matky? 

(21.1.2007 13:12:13)
Jano, přesně, akorát mojí mladší bylo na výstavě kindervajíček méně než rok a jen lezla. Podobné - naklonila jsem se ke starší, že jí pomůžu skládat puzzle u stolečku, pak se podívám zpátky ke svým nohám a malá nikde. Stihla se odplazit do sousední místnosti, než jsem ji mezi nohama lidí našla.
To byl ovšem jen první útěk - byla v tom mistr, člověk se na zlomek vteřiny otočil a dítě nikde. Časem jsem jí začala psát na zápěstí svoje telefonní číslo, protože jsem nevěděla dne ani hodiny. Nicméně velkých útěků se jí moc nepodařilo, přece jen mě vytrénovala docela dobře, a přešlo ji to po druhém roce.
 Malíci 
  • 

Re: nezodpovědné matky? 

(21.1.2007 23:53:00)
Jo nezodpovědné matky,to se stalo naší mámě a dokonce se mnou.Já byla od mala hyperaktivní dítě.Bydleli jsme v rodiném domku a protože všichni věděli,že jsem takový miniaturní král Ječmínek tak se zamykaly dveře a hlavně branka,to když jsem si hrála na dvoře.Jenže...byly mi asi tak necelé tři..po nějaké odchozí návštěvě kdosi ty dveře zapomněl zavřít...ajajaj.."král Ječmínek" tuhle skutečnost okamžitě zaregistrovala a otevřela si branku a fíííí...jako ptáček zpěváček vylítla z hnízda kde se jí nemohlo nic stát...Vypravila jsem se na dalekou cestu,přes dvě frekventované cesty/no,tenkrát možná tolik aut nejezdilo,ale i tak/,a ještě jsem musela přejít most přes řeku než jsem se dostala k tetě kde jsme chodily téměř denně,byla to sestra mojí mámy.Dokonale jsem si cestu pamatovala,ale...co si budeme povídat.Trvalo asi tři minutky než máma zjistila,že nejsem na dvoře.Rozjela hledací akci,ale jít k sestře ji napadlo až nakonec..v životě by ji totiož nenapadlo,že bych se mohla pustit tak daleko.No ,od strejdy si vyslechla pěknou litanii o nezodpovědných matkách...a od té doby si mě málem přivazovala na řetízek.No ale vyrostla jsem a na tu hrůzu máma ještě dodnes vzpomíná se smíšenými pocity hrůzy a beznaděje..
 Lorina 


pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže.. 

(21.1.2007 14:37:25)
pořád jsem si říkala, jak se někomu může ztratit dítě, že mně se to stát nemůže...no a stalo.Je to rok a kousek a synovi byly 3 3/4 roku.Od té doby, co začal sám chodit, se nerad vodí za ruku.

Ten den jsem měla s sebou mamku a zbývala nám asi hodina času, než jsem měla vyzvednout dceru ze školy. Zašly jsme proto do Tesca, že se jen v rychlosti mrknem na pánské krátké kabáty, bylo před vánočními svátky a byl by to dobrý dárek. Já většinou jen stála a koukala na malého,který se tam točil kolem nás. POřád jsem ho upozorňovala, ať se nevzdaluje a měla ho na očích.Byl to mžik, mamka na mě promluvila a já se jen nakrátký okamžik otočila, pak jsem jen viděla lehce se pohupující oděvy na stojanech.Tak jsem hned vypálila za synem, ale už jsem ho nikde neviděla. Začala jsem pobíhat a hledat ho. Vybíhala jsem i před pokladny, protože jsou tam v těch místech jezdící auta a nějaká další lákadla pro děti.Ani tam nebyl. Volala jsem , no spíš křičela a začala jsem brečet. Říkala jsem si, byl to jen moment, přece ho nikdo nemohl odvézt. Lidi kolem koukali , ale nikdo se nenabídl a nepomohl. Běžela jsem zoufalá k informacím, ať mi syna vyhlásí rozhlasem.Celé to trvalo neuvěřitelně dlouhých 15 minut, když už jsem si říkala, že ho nikdy neuvidím a byla jsem úplně na dně, tak jsem v dálce viděla člena ostrahy, jak s ním malý jde za ruku. V tu chvíli jsem se strašně rozbrečela a běžela jsem jim naproti. Pán se mě snažil uklidnit a já nevěděla,jak moc mu poděkovat.Syn se šel projít k nápojům...Když jsem se uklidnila, tak jsem se mu snažila vysvětlit, co udělal. Největší tragédie pro něho byla, že jsem mu za trest nekoupila autíčko. Mojí mamce se ze všeho udělalo špatně a já málem ještě volala záchranku. Synáček vydržel ječet kvůli autíčku asi 1/2 hodiny.

Ale asi po půl roce, když jsme šli spolu do školky, tak mi říkal:"Pojď mami, já Ti dám ruku, abych se Ti už nikdy neztratil".
Teď je to náš každodenní rituál, že si dáváme ruku, abychom se sobě neztratili...

Na ten okamžik nikdy nezapomenu, je to velká noční můra...
 Zuzana, 2 vnoučata 
  • 

Re: pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže.. 

(22.1.2007 8:32:53)
Přesně jsem pochopila vaše pocity, i vaši maminku. Když jsme byli se dvěma malými vnoučaty nakupovat, klouček také náhle zmizel a viděla jsem jen hýbat se kabáty..vyrazila jsem za ním, našla jsem ho sice za pár minut, ale bušilo mi srdce, měla jsem strach, aby ho někdo neodvedl. Ještě štěstí, že holčička byla klidnější a neutekla někam na druhou stranu...nejhorší je, že živé děti při nakupování nevydrží sedět na vozíku nebo stát vedle.
 Jarma (dvě děti) 
  • 

Re: pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže.. 

(23.1.2007 11:44:37)
Dcera se mi ztrácela jeden čas, dá se říct, pravidelně v hypermarketu. Prostě si vyšla na procházku :) Uměla čerstvě chodit a bylo pro ni vrušující vypravit se někam sama. Uhlídat jí bylo těžké a po několikerém ztracení se, už byla skoro rutina nechat jí vyhlásit. :) Zjistila jsem, že ostraha v hypermarketu, kde se to dělo, je ale fakt ostražitá. Skoro vždycky jsem už dceru našla v inforamční kanceláři, kam ji některý ze strážců odvedl. A stávalo se, že naopak hlásili, aby se dostavila maminka, když jim dcera řekla, jak se jmenuje.... :) Tohle jsem brala docela s humorem.

Také nám to ale jednou udělala na letišti v Carracasu, to už bylo hustší. Hledali jsme ji jak blázni a nakonec jsme ji spatřili, jak se spokojeně vrací z venku! do letištní haly... uff.
 Kaca 
  • 

Re: pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže.. 

(23.1.2007 12:19:23)
No, cekam pranyrovani, ale tak, jak to tady popisujes, mi to prijde trochu ujety.
Chapu, ze ma mam o svoje dite strach, ale tohle mi prijde uz spis jako prehnana uzkost - velka nocni mura rok po tom, co vsechno dobre dopadlo, nic se nestalo a vsechno je v poradku ?
 Lorina 


Re: Re: pořád jsem si říkala-mně se to stát nemůže.. 

(23.1.2007 16:26:15)
Noční můra je to pro všechny rodiče, kteří to už jednou zažili. Deprese z toho určitě nemám, jsem naprosto normální, ale ten strach už zažít fakt nechci..Dneska je náš miláček moudřejší, ale stejně mu nevěřím..
 TerezaKri 


chápu 

(21.1.2007 22:16:16)
Naprosto rozumím tomu, že se dítě ztratí a divím se, že má dvě velmi čilá a temperamentní koťata to ještě nepostihlo. Vzhledem k tomu, že dlouhé chodby v hypermarketech považují za skvělé rozběhové dráhy a regály za báječné schovky nás to zřejmě dříve nebo později také čeká. Proto jsem učinila následující opatření:
Tříletý Matýsek ví jak se jmenuje, kde bydlí, jak se jmenuje máma a táta.
Ví, že v případě ztracení se má snažit zachovat klid, vyhledat paní s malým dítětem, kočárkem či kohokoli v uniformě (učíme se rozeznávat policajtské, hasičské,uniformy pokladních v obchodě atd.)a říct, že potřebuje pomoct. Ví, že kdyby se ztratil v tramvaji či autobuse, má jít za řidičem, v metru má potuchy o tom, že v kukaních se nachází dozorce (zda by ho zvládl vyhledat, pochybuji, ale aspoň něco).
Ví, že se nesmí bavit s cizími lidmi, kteří ho sami osloví a cokoli po něm chtějí (zda by to splnil, nevím).
Zná okolí našeho domu, vždy, když jdeme z procházky, nechávám ho, aby mi říkal, kam máme odbočit, kde přejít ulici atp., abychom se dostali domů.
A nakonec vždy když jdeme kamkoli do města, jedeme dopravním prostředkem nebo jdeme jinam než před dům, dávám oběma dětem do kapes cedulku s jménem a telefonními čísly na mne, manžela a babičku (Matýsek ví, že ji má ukázat nálezci).
Teď už zbývá jen doufat, že budeme dostatečně ostražití a tohle všechno děti nebudou nikdy potřebovat.
 cindirella 
  • 

pocit bezmoci 

(22.1.2007 2:24:22)
docela chapu ten pocit bezmoci. Kdyz bylo memu druhemu synovi asi 4 roky, byli jsme v obchodnim dome v Havirove nakupovat. Ja ho drzela za ruku, ale to vite, kazde dite se krouti, skube " a mami, divej, kup mi tooo". vsak to znate. No a ja ho porad popohanela, pojd, pojd a chvili jsem sla asi metr pred nim s tim, ze jsem se porad otacela. No a najednou on nikde. Volam ho, koukam okolo, nic, tak jsem se vratila do hrackarstvi, myslela jsem, ze se tam vratil, protoze chtel strasne nejakou hracku, uz nevim, ktera vlastne tenkrat byla v kursu. No proste syn nikde, behala jsem po celem obchodaku, prodavacky zalarmovaly lidi, co pracuji ve skladech, tedy v prostorech, kde zakaznici nechodi a nic. V te dobe byly noviny a TV plne zprav o unoscich deti a prodeji organu k transplantaci. Bylo to zhruba pred 15 lety. Ja jsem zacala litat od jednoho domu ke druhemu v okoli obchodaku ale beznadejne. Ten pocit se neda popsat. Nadavala jsem si, ze jsem ta nejhorsi matka na svete...Pak mne napadlo, ze mozna mne taky hledal a kdyz nenasel, sel k babicce. Ona bydlela asi 5 minut od obchodaku. Tak tam jdu, rikam, co se stalo a jestli neni u ni. Takze jsme byli zalarmovani vsichni, ja a tchyne s thanem. Pak tchyne rekla, uklidnise, ja zazvonim k tobe domu od sousedky a reknu synovi (tedy manzelovi co se deje) pak se vratila a rika, klid, vsechno je v poradku, syn je uz davno doma. Ja vytrestila oci, jakto, jak je to mozne. Bylo, ja ho totiz hledala asi hodinu no a on, kdyz mne nenasel, tak se proste vydal zpet stejnou cestou, kterou jsme pokazde pravidelne chodili z naseho bydliste do centra. Tedy po chodniku, pamatoval si prechody a kdyz zazvonil u nas doma a manzel rozespaly otevrel, syn sel dovnitr a myslel, ze ja jdu za synem po schodech. Tak se zase spat. No a pak ho vzbudila tchyne, jestli je syn doma, tak byl prekvapeny, proc se pta. Tak se pak ptal syna, kde je maminka a on se teprve doma rozbrecel, ze jsem se mu ztratila a ze sel po ceste, kterou si pamatuje, jak chodi s maminkou na prochazku a do mesta. Rikal - ja jsem sel po chodniku a kdyz nejelo auto, tak jsem utikal rychle na druhou stranu a pak jsem sel kolem moji skolky. Ja jsem tenkrat dekovala bohu, ze si syn dokazal zapamtovat cestu, protoze syn mel az do svych 7 let invalidni podporu pro mentalni retardaci. Kdyz jsem tuhle prihodu rikala jeho lekarce - psychiatricce, ke ktere jsme dochazeli, rikala, ze tyhle deti maji velice dobrou orientacni schopnost...
ale nedokazete si predstavit ty vidiny, ze je syn nekde pod schodama rozpitvan pro organy k transplantaci......brrrr
 Nanyna, dcera 9let 


Re: pocit bezmoci 

(22.1.2007 9:31:55)
Když byly dceři 3 roky, ztratila se mi v Tescu v obuvi... prostě najednou nebyla a mraky lidí okolo. Ptala jsem se ochranky u vchodu, jestli jí neviděli, ne neviděli...vyběhla jsem před obchod a miliony lidí, dcera nikde. Ptala jsem se lidí a najednou jedna paní říká, jestli nehledám malou holčičku, že odešla s nějakými lidmi. Já hrůzou oněměla a letěla i informacím a mezitím se už z rohlasu ozvalo: "hledá se maminka...". Ti cizí lidé si všimli malé, jak tam běhá dokola a pláče, zeptali se jí, ona jim řekla jak se jmenuje a dovedli jí k informacím, kde mě vyhlásili. Nevěděla jsem, jestli jí vynadat, že odešla s cizíma lidma, nebo chválit, jak to zvládla a řekla jak se jmenuje a s kým tam je (vyhlašovali mě a babičku:)). Je to zapeklitá situace, daly jsme si nějaká pravidla a dcera na to dodneška vzpomíná.
 Gábina syn 6 let 
  • 

Nápad 

(22.1.2007 11:33:04)
Viděla jsem inzerát, bohužel si nepamatuji firmu, ale měla e-shop. Prodávají dětské plastové náramky na ruku, které nejdou sundat bez pomoci, pro malé tuláky. Na adresu a telefon. Sice kluk má 6 let, ale chodí do školky, adresu zná, ale telefon nevím nevím. Už několikrát jsem si říkala, že se po nich podívám , protože třeba na dovolené se to může opravdu hodit.
 Gábina syn 6 let 
  • 

Re: Nápad 

(22.1.2007 13:00:06)
Tak jsem to našla, jmenuje se Informační náramek=Infoband, mají ho na babyplanet.cz. Milado, co Vy na to? Vím , že jste kdysi něco takového scháněla, ale možná s těmi obrázky je to mimo vaší věkovou kategorii. Aby se mladý pán neurazil O:))))))))
 Gábina syn 6 let 
  • 

Re: Re: Re: Re: Nápad 

(22.1.2007 13:25:54)
Neznají, natrefila jsem na to náhodou u kadeřníka v nějakém časopise. Ale když dítě bude mít na ruce takovouhle exotiku, tak věř, že si jí určitě všimnou.
 kaculda 


Re: Re: Re: Re: Re: Nápad 

(23.1.2007 20:06:48)
moje dcerka je takovej "cestovatel":o)), vim, ze i kdyz nekde trucuje, tak se nesmim vzdalit...jinak se ona vzdali na druhou stranu:oOO. Pred dvema lety, jsem uvazovala , ze na dovolenou koupim takove ty ksiry ( popruhy), ktere maji voditko....nekoupila jsem, ale na letisti by se mi hodilo:o))), litala sem a tam jak splasena:o))). Vim, ze dite je jak pes na voditku, ALE.....sichrovka je sichrovka:o))))
 Zuzika+Emmka+Attilik 


clanok 

(22.1.2007 23:31:00)
Clanok je napisany pekne, pri citani mi behal mraz po chrbte aj ked dcera si poradila myslim dobre. Tiez sa mi uz stalo ze som zmenskala ulicu na odbocenie lebo som bola zamyslena, takze dieta iste zazmatkovat moze tiez. Ja mam dve deti, mne sa este sa mi ani jedno nestratilo, no z bezpecnostnych dovodov ma dcera napisanu adresu a tel. cislo na kazdej budne, clovek nikdy nevie. No stalo sa dcerke, ze bola so skolkou vonku na dvore, a oni na nu tam zabudli (doteraz nepochopim ako im v triede nechybala) a ona stala pri vonkajsich dverach skolky a plakala tam. Zacali ju hladat az ked som prisla a pytala si dceru, len vtedy si vsimli ze chyba.
 kaculda 


Re: clanok 

(23.1.2007 20:13:42)
Jak tady nad tim tak premyslim...samozrejme, ze jsem mou dcerku naucila rikat sve jmeno a adresu...zatim rika jen mesto, ulici jeste neumi:o), tak mi v hlave zustava jedna hrozna situace, ktera se muze stat....placici devcatko oslovi muz ( onen zly muz, ktereho se vsichni obavame) , " jakpak se jmenujes ", " ty jsi se ztratila? ".... " ja jsem Johanka"..." aha , tak uz Johanko neplakej, ja Te dovedu k Tve mamince"...a verim tomu, ze vyslovenim jejiho jmena, by dcerka prestala plakat a odesla s tim " hodnym " panem:o(.
 Semeda 


Také zkušenost... 

(30.1.2007 23:45:23)
Jak to tady čtu, musím se i já podělit se svou zkušeností...
Předloni v létě (malému byly 2 a kousek) jsme jeli na koupaliště, poté co jsme se usadili na dece a trochu vykoupali manžel někam odběhl (u mého muže typické) a malý chtěl na skákací hrad (cca 100m od deky). Vzala jsem ho za ruku, došla jsem k hradu u kterého nikdo nebyl. Snažila jsem se najít někoho kdo hrad obsluhuje, malého jsem pustila za ruku na cca 20 sekund a četla si ceník... Otočím se a on nikde!!! V tu chvíli jsem samozřejmě propadla panice, běžela nejdřív k bazénu (10m daleko), koukala jestli tam není nějaké dítě samotné nebo jestli se některé netopí, prošla jsem tam i zpět trasu od hradu k dece a mohla si hlavu vykroutit a hlasivky vyřvat, ale malý nikde. Myslela jsem, že někde viděl manžela a šel k němu, tak jsem koukala i po dospělých - musela jsem vypadat jak úchyl... No trvalo to snad 10 minut (pro mě hodiny), když najednou vidím synka sedět na bobečku u nějakého malého stromku a šťourat do hlíny... Vůbec jsem ho předtím neviděla a to jsem kolem něj musela jít!!! Teď už vím, že ho prostě nepustím z dohledu ani na sekundu a jsem šťastná že se tenkrát fakt nešel vykoupat, kdoví jak by to dopadlo...

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.